Fragmenty

Někdy jsme blíž, a přesto stále ne tak dokonale. Bylo to již dávno, co jsme zapomněli. Bylo to dávno. Přesto stále hovoříme se svými stíny. Jsou tak důvěryhodné, až mrazí. Zase medituji opodál. Nejsem v epicentru sebe. Jsem opodál. Někteří nevěří. Ale já ležím v dálce a v dávnu. Jsem jak znovuzrozený. S tělem a dechem. Myslí se napoj na mé vnímání. Je plné přeslechů. A vesmíru. Zase zkouším chodit po Měsíci. Zase jsem zabořen na Marsu. Vzhlížím.

Když mi hlavou běží obrazy - jsem blažen. Hudba a obrazy. Znovu a znovu. Kdo mi to v hlavě promítá. A kdo hned maže. Celé sekvence obrazů. Někdy jsou v mystické náladě a já se otáčím ve větru.

Zalezen do země, bahno je pletí. Kaligrafy z květin, lehce opadly. Položen v matce, nemá nároky. Jen uvnitř je horká, magma. Její srdce je tenkostěnné, musíš být velmi jemný, abys překonal pečetě. Vklouzneš do toboganu věčnosti a jedeš k sobě - čekáme.

Babička měla doma čisto. Až se nebylo čeho zachytit. Ani prachu. Seděl jsem u ní a díval se z okna. Na horizont a nebe. Cítil jsem někde lásku. Tam v soucítění. Tam na horizontu sebe.

Stál jsem uprostřed města. Jak solný sloup. Bál jsem se pohlédnout, bál jsem se otočit. Jenom jsem stál. Cítil jsem ty vibrace, cítil jsem ty proměny. Všechno padalo, všechno vstávalo. Chiméry se zlatily. Chrámy padaly. Peníze stoupaly. Mnozí se třásli, mnozí stříleli. Stál jsem jako torzo. Snad bude ještě čas.

V horách se zvedal vítr. A také vlhko. Lesy mizely v oparu. Postavy také mizely. Nořily se a mizely. Každá nesla sebe, tak zázračně. Nořila se a mizela. Vítr se točil v horách.

Celé noci mimo sebe. Celé noci v tanci spánku. Celé noci na ranveji nekonečna. Démoni se chechtají a andělé létají. Noc je divné divadlo. Moc nebezpečné divadlo. Nepovolaným vstup zakázán.

Nad Prahou tiše. Už nekřič, ani náhodou. Už nemluv sprostě. Raději odejdi. Nejsou signály pokory. Mnozí křičí, mnozí pláčí. Stále nechápou.

Chodí v tobě mrtvola. Jen čeká, až se uskuteční. Čas je plný záznamu. Čas běží i stojí. Nejde o to, být někým jiným. Jde o to, být sám sebou, na celý život.

Voda padala z nebe a zatápěla naše životy. Měla své důvody, proč padala z nebe. Na domy, auta a svědomí. Někteří, když sebe ztratili, báli se utonout. I já se díval na potopu. Nebylo mi nijak. Cítil jsem tu sílu.

Všechno je takové, jaké je, bylo a bude. Všechno je podivuhodná náhoda, která jí přestala být, když se posvětilo. Posvětilo se, aby zůstalo v naději. Jógini v meditaci, svatí muži v levitaci, mniši v modlitbách - všechno ke světlu.

Když skočíš - není návratu. Viděl jsem tě v horách. Plno skal a ledu. Skákal jsi.

Ležel jsem vedle ženy, nahý. Zdál jsem se kompletní. Těla splývala, zdánlivě, tělesně. Touha se zachvívala. Pak jsem povstal a usedl k obloze. Hledal jsem Její duši. Kde zůstala? Odkud přicházela?

Dny v betonu jsou tuhé. V sídlištní krustě jako želva. Svět doráží kabely a rourami. Svět vstupuje, abys podlehl. Nutno zvládnout i ty dny, kdy je člověk dosti jemněhmotný.

Ženské tělo se oblí. Roste v něm zázrak. Stvoření. Někdy se stává myšlenka skutkem. Také jsem tě miloval, ale tys myslela na Něho, když jsem tě oplodňoval. Také na Něj myslím, když od tebe odcházím. Chci ještě věřit na zázrak.

Kdysi jsme s babičkou chodili po Běchovicích. Byly to slunné dny. I seno leželo na louce. Děd je kosil, aby se naschlo. Pak jsme se položili k řece a nechali se spláchnout. I bylo to dobré. I bude to dobré - až pochopíš…

A slunce promluvilo z duše: Modlíš se dostatečně? V hloubi své duše? A co tví svatí? Přicházejí potichu? Jak v katedrálách. Já svítím. Ty žiješ. Stále v paprscích.

Jiří Syrovátka