nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Čtenáři Doteku opravdu nemusí mít obavu, že recenzovaná publikace je další v řadě takových prací obdobného názvu, které útočí, potírají a osočují nová náboženská hnutí, poukazujíce na jejich celospolečenské nebezpečí a totalitní metody. Právě naopak: jedna z největších předností této studie je její maximální možná objektivita, nepředpojatost a nehodnotící přístup. Jejím autorem je sociolog Dušan Lužný (nar. 1964), odborný asistent Ústavu religionistiky FF MU v Brně, jehož specializací je sociologie náboženství, zvláště pak problematika nových náboženských hnutí. Hned v úvodu konstatujme, že tato jeho práce představuje velmi solidní, moderní a čtivé shrnutí dané problematiky, které lze doporučit každému, koho toto téma zajímá, ať už stojí na jakékoliv "straně barikády".
Povšimněme si tedy obsahu této knížky poněkud podrobněji. Již z úvodu je patrné, že autor je především sociolog a že právě touto skutečností je určena jeho metoda zkoumání dané problematiky. Praví totiž (str. 11), že "Věda o náboženství přistupuje ke každému náboženskému fenoménu jako kulturně podmíněnému, a proto jej interpretuje v historickém sociokulturním kontextu." Jenže religionistika přeci přistupuje k náboženským jevům velmi různě a uvedená možnost je jen jedinou z mnoha, byť v tomto speciálním případě zkoumání nových náboženských hnutí je to zřejmě metoda vhodná a funkční. Uvedené tvrzení je tedy nepřesné a zjednodušující.
První kapitola Základní pojmy nejprve uvádí různé možné přístupy k novým náboženským hnutím: teologický, psychologický a sociologický. Takový neúplný výčet lze ale těžko přijmout. Kam by pak spadal zájem například historika náboženství, fenomenologa náboženství či orientalisty zabývajícího se západními podobami původně autochtonních tradic? Kromě toho autor poněkud přeceňuje možnosti svého přístupu, když píše, že "cílem sociologického přístupu k novým formám religiozity je porozumění a interpretace" (str. 18). Podobně velmi problematická je metoda sběru sociologických dat zvaná "technika zúčastněného pozorování", která "samozřejmě nepředpokládá konverzi k dané formě náboženství, ale představuje snahu porozumět předmětu výzkumu zevnitř, a přitom zůstat venku" (str. 19). To je ale contradictio in adiecto a taková snaha jen těžko může přinést plnohodnotné plody, navíc mnohé náboženské skupiny tuto možnost ani nenabízejí, poněvadž jsou uzavřené a pro neiniciovaného člověka nepřístupné. Dále se Lužný v této první kapitole zabývá problémem vymezení termínů náboženství, paranáboženství, kvazináboženství, nová náboženská hnutí a nová náboženství, přičemž poukazuje na obtížnost přesné definice a na proměnu obsahu těchto pojmů v čase. Konečně tu pojednává o podmínkách vzniku nových náboženských hnutí v rámci tzv. "kontrakultury" 60. let.
Následující druhá kapitola Přehled nových náboženských hnutí představuje třicítku hnutí, z nichž více než dvě třetiny působí i v České republice. S Lužného výběrem lze jistě polemizovat, ale rozhodně uvádí většinu nejvýznamnějších hnutí, byť kvalita zpracování je různá. Výstižné je například pojednání o New Age, slabší je stať o hnutí Grálu (autor např. tvrdí, že "nevystupuje aktivně na veřejnosti" (str. 79), ačkoliv skutečností je, že pořádá četné veřejné přednášky). Nejméně pozornosti věnuje hnutím vycházejícím z křesťanství, ač právě zde je situace velmi nepřehledná a zmatečná. Největší prostor zaujímají proudy, které vycházejí z hinduismu, buddhismu a sikhismu. Ocenit lze autorovu snahu přiblížit konkrétní učení citací primárního textu, leč činí tak nesystematicky a často se můžeme tázat, zda právě zvolená ukázka je tou nejilustrativnější. Celá tato kapitola je čistě popisná, nepřináší nic nového a dle mého soudu zabírá v Lužného publikaci nepřiměřeně mnoho místa -celých 42 % celkového textového rozsahu!
Nejzajímavějších je totiž zbylých šedesát stránek knížky. Zde se autor nejprve zabývá problémem konverze, přičemž správně odmítá teorii "vymytí mozku" ( brainwashing), s níž tak rádi straší především někteří psychologové a psychiatři bojující proti tzv. destruktivním kultům a která je pro svou jednoduchost tolik mediálně populární. Působí věru dost komicky, když v argumentaci proti různým herezím tento názor přejímají i křesťanské církve, neboť, jak píše Lužný (str. 104), "může být bez větších problémů aplikován na naprostou většinu náboženských (a nejen náboženských) skupin, včetně těch nejpočetnějších a nejzavedenějších." Mnohem věrohodněji působí teorie konverze coby postupného posunu ( drift model), kde, jak název napovídá, nejde o náhlý a násilný zlom, ale o postupný proces, v němž "nauka skupiny nehraje tak významnou roli, jak by se na první pohled mohlo zdát - s jistým zjednodušením lze tvrdit, že lidé často konvertují spíše ke členům nové skupiny než k její nauce" (str. 108).
Velmi důležitá je snaha o vymezení termínů sekta, církev a kult. Je nabíledni, že to není úloha snadná a popravdě řečeno religionistika ji dodnes uspokojivě nevyřešila. Lužného návrhy mohou snad být funkční v našem prostoru, ale zcela jistě selhávají např. v indickém prostředí. Zde se pro jednotlivé náboženské proudy nejčastěji užívá sanskrtského výrazu sampradája, překládaného podle kontextu sekta, kult, náboženství, tradice, učení, doktrína atd., přičemž žádný z těchto termínů plně nevystihuje význam původního pojmu, takže mnozí autoři raději tento výraz nechávají nepřeložen.
Mimořádně důležitý je oddíl věnovaný antikultovním hnutím, která se snaží přesvědčovat veřejnost o nebezpečnosti nových náboženských hnutí. V České republice je to především Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, jejímiž hlavními představiteli jsou P. Remeš, T. Novotný a Z. Vojtíšek. Lužný správně upozorňuje na to, že "tyto osoby fakticky vytvářejí obraz 'sekt' na veřejnosti" (str. 134). To je děsivá skutečnost, poněvadž tento sektářský spolek diletantů má jediný cíl: potřít, vyvrátit, znemožnit a vysmát se všemu, co není pravověrné (rozuměj křesťanské). Děje se tak pod rouškou vědeckosti a objektivity, leč rouška je to chatrná a snadno průhledná. Před několika lety jsem se zúčastnil celodenního semináře pořádaného touto společností, jenž byl věnován hnutím vycházejícím z hinduismu. Většina příspěvků byla snůškou nesmyslů, polopravd, lží a nepochopení podaných přezíravým a zesměšňujícím způsobem. Je tedy dobře, že Lužný zpochybňuje argumentaci antikultovních hnutí a upozorňuje na jejich nebezpečnost: "Z našeho pohledu je tedy antikultovní hnutí proud, který se snaží bojovat proti diferentnosti náboženského života, aspiruje na funkci kontrolora, hlídače a ve snaze posílit svou legitimitu často... zneužívá jazyka vědy" (str. 144).
Pokud jde o formální stránku recenzované publikace, pak té lze vytknout nemnohé. V první řadě je to chybný přepis téměř všech indických jmen, termínů a geografických názvů. Není tedy divu, že do Lužného knížky jsem při jejím čtení zanesl přes dvě stě korektorských zásahů, přičemž naprostá většina z nich jde na vrub právě výše citovaným chybným přepisům. Publikace vznikla na univerzitní půdě a takové hrubé selhání je otřesnou vizitkou především pro odpovědného redaktora Dalibora Papouška. Slabinou jinak celkem podrobného rejstříku je abecedně chybné zařazení více než desítky hesel. Lužný by se měl rozhodnout, zda chce v poznámkovém aparátu užívat zkratky české či latinské a nemíchat je dohromady a nezavádět zkratky své, když tuto problematiku řeší příslušná norma (tak např. termín opus citatum zkracuje op. cit., nikoliv o. c.).
Závěrem opakuji: Lužného práce je obsahově kvalitní a informativní přehled problematiky nových náboženských hnutí. Jedna skutečnost mne však velmi zaráží. Lužný v předmluvě píše, že "předkládaný učební text je přepracovanou podobou disertační doktorandské práce Metodologické problémy studia nových náboženských hnutí." Doktorandská práce má ale přece být vědecky zásadně přínosná, objevná, původní a publikovatelná ve světovém jazyce. Lužného text však rozhodně těmto nárokům nedostává a splňuje kritéria kladená na práce diplomové, nikoliv doktorandské. Rád bych věřil tomu, že autor předložil čtenářům jen přepracovanou menší část své disertace, ale tomu žel vůbec nic nenasvědčuje.
Lubomír Ondračka (indolog a religionista)
