nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Jak jsem se již vícekrát zmínil, je mezi indickými vokálními projevy dhrupad nejstarší. Říká se, že vrcholy dosáhl v 16. století na dvoře císaře Akbara Velkého. Ze čtyř tehdejších dhrupadových škol se dodneška nepřerušeně 19 generací udržela škola Dágarova, tzv. Dágarvani. Ta se vyznačuje naprostým duchovním přístupem ke zpěvu. Chápe ho jako modlitbu k Bohu, tak jak tomu bylo v úplných počátcích jeho interpretace, kdy šlo pouze o vztah mezi zpěvákem a personifikovanou podobou Bohu na oltáři. Je to přímá cesta, ke spojení s Bohem pomocí dechu (Brahma je též kosmickým tvořivým dechem) neboli zvuku, tedy nada jóga. Původ dhrupadu je v recitacích sanskrtských textů, především Sama védu a zpěvu AUM. Prolnutím jejich rytmiky a metra se zpěvem AUM postupně vznikl dhrupad. Tento zpěv slouží k probuzení vnitřního zvuku a k tomu se hodí speciálně dlouhá první část rágy. Původně zpíval dhrupad jeden interpret, později byla zavedena v Dágarově rodině tradice dvou zpěváků. Snaží se využívat slov bez významu, aby jejich účinek byl silnější. Někdy se též užívá speciální mantra se silně rezonujícími slabikami. V druhé části se mnohokrát zpívá obvykle čtyřverší věnované buď Šivovi nebo Kršnovi za doprovodu dvoustranného bubnu pakhávádž v 12-ti nebo 10-tidobém rytmu. V době vydání této nahrávky, v r. 1989, zemřel jeden z jejích interpretů, nejmladší z bratrů Násir Faijazuddín Dágar. Byl zakladatel Dhrupadové společnosti v Indii, Francii a Japonsku. Na svých koncertech a nahrávkách pečlivě uchovával tuto nezměněnou tradici zpěvu. Dalším pokračovatelem je jeho jediný syn Wassif Dágar. Tato nahrávka je špičkovou ukázkou hudební meditace.
