nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Ještě více se o renesanční loutnové hře dozvíme z následující sady 4 CD německého loutnisty Konrada Ragossniga. Skladby jsou rozděleny podle země původu, takže je zde Anglie, z poloviny zastoupená Johnem Dowlandem, Itálie, Španělsko (kde je hudba pro vihuelu hrána na loutnu), Polsko, Maďarsko, Německo, Nizozemí a Francie. K. Ragossnig hraje také na renesanční loutnu s osmi zdvojenými strunami. Vše bylo natočeno již před 20 lety a nyní remasterováno, takže je to na zvuku znát (chybí hlavně hlubší basy, ale také zvonivé výšky). Přesto je slyšet interpretační mistrovství i krása skladeb. Většina z nich sloužila jako doprovod k tancům v zemích původu, ale objevují se i sólové kousky. Za pozornost stojí nádherně zpěvná a melodická Francie, úplně jiné melodicky i nápady Německo a pochopitelně Anglie, kde mnohé Dowlandovy skladby zlidověly. Celý komplet je dobrou školou evropské hudby té doby, obzvlášť když loutna zní místy jako harfa, cembalo či kytara.
Kdo ještě neviděl tohoto doslova pohádkového dědečka, kterému bylo již sedmdesát let, ale který je mladší než mnozí dvacetiletí jak svou činorodostí, tak vlastní osobou, vypravte se honem do Strakonic, abyste ho poznali. On to byl, kdo obnovil tradici dudácké hry svými články, svým souborem, který po čtyřicet let vede, svou učebnicí hry na dudy a založením mezinárodního dudáckého festivalu. Aspoň malý hold je možné mu složit tímto CD, na němž se zaskvěje především v části Královské dudy hrou na dudy vyrobené podle rukopisu z 13. století nástrojářem Pavlem Čípem ze Zubří na Valašsku. Krásný zvuk dud a nádherné písně z jižních Čech. Vedle lidových písní hlavně k tanci jsou zde i vánoční koledy a nakonec písně z "babských zábav", které pořádaly hlavně ženy. To vše jsou krásné písně z Prácheňska, ukazující sílu naší lidové tradice a bohatý hudební materiál, který zde lid vytvořil. Kdo máte jen trochu zájem, pořiďte si toto CD, jehož obsah nám nejeden cizinec závidí.
Abychom si mohli říci něco více o této hudbě, musíme si říci více o hudebním stylu rai. A abychom si řekli něco o rai, musíme hluboko do 9. století do Persie za Zyriabem. Ten se stal slavným hudebníkem na dvoře Hárúna el-Rašída a pro závist druhých musel odejít. Zastavil se až v jižním Španělsku a proslavil se především tím, že zde vytvořil 24 dílný hudební styl núbu s využitím různých módů a rytmů a tím položil základy klasické andaluské hudbě. Když byli Arabové z Andalusie r. 1492 vyhnáni, šířili hudebníci andaluský styl po celé severní Africe. Ten se ovlivňoval místním folklórem jak hudebně tak nástrojově. V Alžírsku se hrálo hlavně bohatým a vzdělaným pašům v palácích a jejich domech. Vedle zpěvu se užívaly údy, housličky rabáb a bubínky darbúka. Texty byly velmi propracované a vycházely z arabské poezie náboženské i světské. Vedle toho místní vesničtí hudebníci, kteří byli na vysoké morální úrovni, a proto se nazývali šejchové, tzn. čestní lidé, zpívali tuto poezii za velmi rytmického doprovodu malého kovového bubínku guellal (případně gallal) a pouštní flétničky gasba na tržištích, hlavně v Oranu, přístavním městě, kde se mísily prvky arabské, židovské, španělské a francouzské. (Alžírsko bylo francouzskou kolonií.) Tehdy vzniká rai, jehož význam překládáme jako rozmluva, názor či projev. V repertoáru šejchů byly milostné balady a příběhy starých hrdinů či muslimských světců. Teprve na začátku tohoto století se začíná hrát a zpívat v kavárnách, barech, kabaretech a bordelech. Šejchové se stávají více vyvržení, oba styly rai se mísí a vznikají pochopitelně i velmi světské texty. Mezi šejchy se začínají objevovat též ženy, které byly jinak naprosto zavržené. A tehdy přichází sirotek Sádia, který tančí a zpívá s vesnickou skupinou. Když žebrala v jedné kavárně o trochu ječného piva (arabsky remitti), tak z toho slova potom vznikla její přezdívka Šejcha Remitti (na tomto CD Rimitti), s níž se později proslavila jako Piafová rai. Její vykouřený a vychlastaný hlas se někdy blíží až mužskému, ale ve svých 70 letech (!) zpívá svoje texty na hudbu Houari Talbiho spolu s orchestrem skoro dvaceti hudebníků s takovým nasazením, že není pochyb o tom, kdo to celé táhne. Hudba s velkým množstvím bicích nástrojů, ale také kytar, syntetizátorů a dechů je nesmírně rytmická, ale celá podřízena zpěvu. Něco fantastického, co bych chtěl vidět živě.
Tři skladby, šedesát minut hudby na syntezátor, ticho a srdce na pravém místě. Tak bych charakterizoval tuto svátost, nádhernou hudbu, která může otevřít cestu do nebe svou velebností, klidem a harmonií. Položte se do jejích tónů a nechte se kolébat a hýčkat. Takto zahrát se podaří opravdu jen občas. Poslechněte si, co k tomu říká Steve Roach: "V té době jsem neposlouchal nic jiného. A také jsem strávil mnoho času v tichu. Cítil jsem hudební pohyb v tomto prostoru..." Název nahrávky je opravdu výstižný.
Uplynulo již 500 let od r. 1492, kdy byli vyhnáni ze Španělska Židé. Rozptýlili se kolem Středozemního moře v zemích, kde byli tolerantní muslimští vládci jako v Tunisu, Alžírsku, Maroku, celé Ottomanské říši, ale také na Balkáně i v jižní Evropě. Jejich počet se odhadoval na 150 - 300 000 lidí. Snažili se uchovat svou kulturu i jazyk ladino neboli judezmo. Z generace na generaci přenášeli též své písně. Na počátku 20. století začali někteří etnomuzikologové sbírat tyto písně. V tomto směru byl nejúspěšnější člen sefardské komunity Manuel Manrique de Lara, který nasbíral 2000 textů a 400 melodií. Díky tomu zůstalo mnoho uchováno po Hitlerově vyhlazování Židů dodneška. Výzkumem a interpretací sefardských písní se dlouhodobě zabývá též americký soubor Rondinella, jehož čtyři členové sbírali zkušenosti v souborech staré hudby. Instrumentálně využívají nástrojů, které se zřejmě užívaly v době před r. 1492. Výborně ladí a citlivě hrají. Zpěvačka Alice Kosloski má hlas, který je zajímavý, procítěný, intonačně čistý a hodí se k většině písní. U některých by stálo za úvahu mít někoho dalšího na prostřídání. Jinak je toto CD velkým přínosem pro svou prostotu a autentičnost.
O velkém zájmu o sefardské písně, ale též o španělskou hudbnu svědčí další deska amerického souboru La Rondinella. Z 27 skladeb je polovina opět sefardských. Tentokrát členové souboru čerpali z knihy písní uchované a zapsané bosenskou Židovkou Flory Jagodovou (The Flory Jogoda Songbook), která je jednou z mála zachráněných z poválečné Jugoslávie, kde z 80 000 Židů jich zbylo 6 000. Flory Jagodová se učila písně od své babičky a tak jako interpretka mohla osobně předat své zkušenosti členům souboru. Vedle zpívaných verzí se na CD vyskytují i verze instrumentální. Celkové se interpretace i Alice Kosloski velmi vylepšila, takže písně (romance), které se týkají většinou denního života, lásky nebo židovských svátků, vyznívají přirozeně, prostě, nepateticky. Také instrumentace je zajímavější. Přidáme-li k tomu skladby autorů z renesančního Španělska, které jsou více instrumentální, dostáváme nádherné CD, které přináší velkou pohodu i poučení.
Když v r. 1974 František Pok Rožmberskou kapelu založil, počítala se mezi jeden z nejautentičtějších souborů staré hudby jak instrumentářem, tak interpretací. Nyní, po dvaceti letech, instrumentář zůstal nebo se rozšířil, ale hudba si neklade za cíl být již plně autentickou - na rozdíl od Ars Cameralis, Musica Antiqua Praha aj. Přesto atmosféru staré hudby stále udržuje (ještě více než třeba Musica Bohemica) hlavně výběrem svých skladeb. Již na své první desce interpretovala Rožmberská kapela hudbu na dvorech českých králů, potom to byl výběr renesanční hudby a na tomto CD jsou to panovické dvory z Londýna, Paříže, Českého Krumlova a německé šlechtické kapely. Velmi pěkný booklet nám přibližuje informace o kapele i nástrojích, od již "hradního" autora Karla Mlejnka. Skladby jsou většinou krátké, takže se jich do hodiny vešlo přes třicet. Zvuk nahrávky je krásný, nástroje i zpěv vyvážené. Celé CD působí čistě a klidně.
Nejnovější nahrávka Angličanky Shirley Rumsey se zabývá hudbou italské renesance. My si můžeme připomenout její krásnou nahrávku španělské renesanční hudby, o níž jsem již psal. Dalo by se říci, že tato dívka v mnohém připomíná naši Janu Lewitovou a to jak repertoárem, tak i zpěvem. Ale na rozdíl od ní nemá její hlas ono škodlivé vibráto a exaltovanost, také je intonačně čistá (možná díky hudebním režisérům) a nepotřebuje k doprovodu Rudolfa Měřinského, protože hraje snad na všechny drukací nástroje středověku - různé druhy louten, viol a renesanční kytaru. Její hra - studovala ji i se zpěvem na The Royal College of Music v Londýně - má v sobě lehkost, příjemný tón, jistotu a rytmickou přesnost. Skladby, které se řadí pod styl s názvem frottola, mají texty o lásce a byly interpretovány na knížecích dvorech nebo u nejlepších kurtizán k poslechu i tanci. Vedle instrumentálních jsou zde hlavně vokální skladby od slavných loutnistů, ale i skladatelů jiné hudby. Naslouchat S. Rumsey je velmi příjemné, protože z celé nahrávky je cítit klid a pohoda, žádná uspěchanost.
V edici staré hudby od firmy NAXOS jsme zatím mohli nahrávky jen chválit. Ani zde tomu nebude jinak. Nahrávka má krásný zvuk, k němuž přispívá i to, že byla nahrána v kostele v Toddingtonu, v Gloucestershire. Dvacet čtyři skladby španělské renesance zpívá Shirley Rumseyová a sama se i doprovází na loutnu, renesanční kytaru a různě laděné vihuely. Vihuela je nástroj, který má tvar jako kytara a ladí se jako loutna, což je ovšem proměnlivé. Ve středověku byla loutna nejrozšířenějším a nejoblíbenějším nástrojem ve svých různých podobách a laděních. Přišla do Evropy z arabských zemí, kde je dodnes nesmírně živá a považovaná za královský nástroj. Tam má ovšem název úd. Hráči na úd již pronikají i do jazzových souborů a vznikají tak různé fúze. Mezi nimi stojí zato připomenout Rabbí Abú Chalíla, který se dá též u nás zakoupit. Zde nám však mladá a zkušená Shirley Rumseyová přináší nesmírnou pohodu svým hlasem, který není ve výškách nepříjemný, a klidnou, neuspěchanou hrou. Potěší též, že všechny zpívané skladby jsou přeloženy.
Gruzínské lidové písně nám interpretuje soubor písní a tanců Rustavi, který byl založen v r. 1968 a do rozpadu SSSR v r. 1991 navštívil přes 40 zemí. Jeho členové (12) pocházejí z různých regionů Gruzie a jsou posledními udržovateli lidové tradice. Ta je charakteristická dvou- až tříhlasou polyfonií a zajímavým jódlováním, kterému se říká krimančuli. Když nasloucháme této hudbě k různým příležitostem, nedivíme se zprávám, které se zachovaly od Xenofóna, říkajícím nám, že Gruzínci se připravovali na boj zpěvem. Obdivuhodné expresivní a zase silně meditativní skladby nás přesvědčují o tom, že tato kultura nezanikne. A přesto nyní nemá soubor možnost výjezdu do zahraničí pro ztrátu finančního zázemí. Toto CD spadá do řady nazvané St. Petersburg Classics, v níž se objeví nahrávky z dalších republik (Arménie, Azerbajdžán, Litva atd.).
Nevím proč, ale vždy čekám od těchto ruských sborů, že uslyším pomalou, klidnou, silně duchovní hudbu. Asi jsem ji někde slyšel dříve, vlastně nevím. Sbory jsou skoro vždy nádherné, ale nějak nevydrží zpívat celou dobu v tom klidu a hudba je dramatická. Také se vždy těším na ty úžasné daleko nejhlubší hlasy a většinou se také nedočkám. Přes všechny tyto moje představy je mnohé z této hudby nádherné. Většina skladeb pochází z 18.-19. století, kdy nastala reforma hudebního stylu v Rusku a jeho ovlivnění Západem a v podržení si určitých specifik. Dnes jsou nejuznávanější a nejzpívanější Alexandr Grečaninov, Pavel Česnokov a Dmitrij Bortňanskij, ale i další. Sankt petersburský komorní sbor vede Nikolaj Korněv a dokáže s ním vykouzlit úžasné tiché pasáže, hluboce procítěná místa klidu. Samozřejmě, že skladby popisují celý Svatý týden předcházející ukřižování Krista, jeho utrpení a zmrtvýchvstání, takže se v nich musí objevit ona dramatičnost. To vše se sboru výborně daří.
