nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Vladimír Ivanov se narodil v Bulharsku a vystudoval hudební vědu. Potom pokračoval ve studiu loutny a percussion na Schola Cantorum Basiliensis v Basileji. Nyní žije v Německu (jako Ivanoff) a především se snaží popularizovat bulharskou hudbu, která zažívá novou renesanci. Avšak vedle toho se zabývá středověkou hudbou a se souborem Sarband též velmi tureckou hudbou a jejími vlivy na evropský středověk. Již natočil více alb a vše muselo nutně směřovat k tomu, že vytvořil u vydavatelství Teldec novou sérii L'Orient imaginaire (Kouzelný Orient), která má vytvářet spojovací článek mezi evropskou a orientální tradicí, ale zároveň ukazovat na prvky všech kultur v bulharské hudbě a naopak jiných kultur v orientální hudbě. Toto CD má špičkovou úroveň, která přesahuje oblíbená alba s bulharskými hlasy. Zde jsou vybrány úžasné zpěvačky, ukázány vynikající harmonie z různých částí Bulharska a porovnány se dvěmi nahrávkami Cantigas de Santa Maria. Vedle zpěvaček jsou skvělí hráči na mnoho bulharských lidových i středověkých nástrojů. Špičkovou hudbu doplňuje také nádherný obal.
Dalším z projektů Vladimíra Ivanova je hudba Židů v paláci tureckých sultánů. Kde se vzali Židi v Turecku, je dost jasné. Emigrovali postupně do celého světa a ruiny synagogy se našly v Turecku již ze 3. století před naším letopočtem. Při dalším utlačování křesťany museli opět odcházet a největší vlna byla r. 1492 ze Španělska, kdy byli vyhnáni sefardští Židé. Do Osmanské říše jich přišlo 60 000 a byli tehdejším sultánem Bajezídem II. přivítáni s otevřenou náručí. Velké množství se jich potom uplatnilo jako hudebníci a zpěváci na jeho dvoře, ačkoli hráli tureckou hudbu - jak je doloženo historickými prameny. Vladimír Ivanov z nich vybral pět skladatelů, aby nám je přiblížil. K tomu účelu sestavil soubor pouze z tureckých hráčů na úd, kanún, kemanče, nej a různé bicí nástroje, na něž si sám též zahrál. V neposlední řadě je na CD také náročný turecký zpěv. 13 skladeb má místy obrovskou sílu, hlavně rytmickou. Je velkou výzvou tolerance pro křesťany.
Mezi nahrávkami indické hudby se méně často objevují jihoindické, které jsou původnější a často živější. Všechny informace o hudbě najdeme ve starém spisu Nátja šástra, který je považován za pátý véd. Ovšem v Indii se odjakživa za hudbu považovaly zpěv, instrumentální projev a tanec. Ty byly spolu navzájem úzce propojeny, aby o to více působily. Nejslavnější taneční drama je kathakali, kde se tancem vyjadřují epizody z Rámájány nebo Mahábháraty. K tomu je nutné se naučit ovládat všechny svaly těla, včetně očí a mimiky tváře, která musí dokázat vyjádřit všechny emoce. Vedle toho musí být tanečník vzdělán hudebně. Nádherná hudbě k tomuto divadlu je doplněna ukázkami několika stylů recitace z véd, léčivou hudbou z Pulluvaru a vůbec nejstarším tanečním dramatem kútijáttam z 1. století našeho letopočtu. Nejčastěji užívanými nástroji jsou dvoustranné bubny, na něž se hraje paličkami a prsty, činelky s gongy a zvláštní jednostrunný smyčcový nástroj pulluvan kudam, který má rytmickou funkci, takže nehraje melodii. Tu hraje další jednostrunný smyčcový nástroj pulluvan vína. Nesmírně podrobný booklet nám ještě více při poslechu přiblíží tuto nádhernou hudbu.
O příběhu Rámájany jsem se zde měl možnost zmínit již vícekrát. Tato slavná báseň patří k nejdelším na světě a také nejznámějším. Právě proto se epizody z ní objevují ve větších či menších náznacích v celém Orientu, obdobně jako zde třeba legenda o králi Artušovi. Přesto však u nás podrobný děj Rámájany nebyl dosud publikován, nemluvě o jejích filosofických částech. Zatímco v Indii sledují na televizních obrazovkách po celý rok mnohahodinový seriál, my se omezujeme ve svých znalostech jen na to, že Ráma o Sítu bojoval s démonem Rávanou 13 let spolu s vojskem opic a medvědů v čele s opičákem Hanumanem, jeho největším uctívačem. Málo známo je však, že velká láska Rámy a Síty po jejím znovuzískání skončila rozchodem. Důvodem byl védský pohled na ženu, u níž nebylo možné, aby nebyla po tak dlouhé době znečištěna kontaktem s cizím mužem. Ačkoli zkouška ohněm - v některých verzích Rámájany provedená hned, v jiných až po několika letech - prokázala čistotu Síty, již to nic na situaci nemění. Přesto se oba stali symbolem ideálního manželství vedle mileneckého páru Kršny a Rádhy. Rámájana si získala oblibu především svým divadelním zpracováním. To je spojeno s tancem, mnoha symbolickými gesty (mudrami) a v poslední době též silným dramatickým účinkem. Toto taneční divadlo je nejpropracovanější v jižní Indii a zde na CD nám je interpretuje soubor Kála Kendra. Jde o Tulsidásův text ve starém hindí s častými deklamacemi, které svou rytmičností připomínají až rap. Toto vše je obsaženo na prvních dvanácti ukázkách zabírajících přes 50 minut. To není nic proti tomu, kdy jsou festivaly, na nichž tradiční hra Rámájany trvá od 10 dnů až přes měsíc. V 13. ukázce je Rámájana v maháráštřině, tak jak se tradičně zpívá v indických chrámech o Rámových narozeninách. K její interpretaci se mohou přidávat všichni zúčastnění, včetně dětí a každý si může zazpívat. Nejšpičkovější je poslední ukázka zpívaná jako jihoindická rága nejlepší zpěvačkou Smt. M. S. Subbulakšmí doprovázenou vynikajícím houslistou L. Subramgniamem a bubeníkem (mrdangam) T. K. Moorthym. To je ten nejdokonalejší závěr, jaký bychom si mohli přát.
Již jsem se tu jednou zmiňoval o vynikajícím indickém etnomuzikologovi Debenovi Bhattáčarjovi, který zcestoval přes 30 zemí celého světa, aby nasbíral vynikající hudební materiál, který postupně vydával na 128 albech u nejpřednějších světových vydavatelství, dokonce i Supraphonu. Tento projekt - Hudební mapa Indie - spadá pod celkový projekt Hudební mapa světa. Archivní nahrávky jsou z let 1954-1986, takže někdy je kvalita zhoršená. Nic to však neubírá na síle autenticity. Toto CD je zasvěceno modlitbám k jedné z nejoblíbenějších inkarnací Boha Višnua - Kršnovi. Jeho nejúplnější životopis najdeme v Bhágavata puráně neboli Šrímad bhagávatam ovšem původní, nenáležející žádné višnuistické sektě a její nuance. U nás byl nejpodrobněji život Kršny popsán v knize Bohové s lotosovýma očima (kolektiv autorů) a Kršna a osm pečetí (V. Miltner). Jak víme, nejoblíbenějším tématem je jeho život v mládí jako pastýře (Góvindy) ve Vrndávanu v Bradžsku, kde se chce znovuzrodit, každý pořádný ctitel Kršny. Proto CD začíná zpěvem z milostného tantrického tance ráslíla natočeném ve Vrndávanu a pokračuje zpěvem z chrámu od tamtéž na festivalu Hólí. Většina ostatních písní je od největší ctitelky Kršny a skladatelky písní ze 16. století, princezny Míra Báí z Džajpúru. Na závěr jsou krásné zpěvy sekty Vallabhů. Nejen ten, kdo věří v Kršnu, by se měl po tomto CD shánět.
Mluvíme-li o indické lidové duchovní písni, vytane nám nejprve na mysli Bengálsko. Toto obrovské území s 260 miliony lidmi bylo od nepaměti líhní velkých duchovních osobností (např. Šrí Čaínanji), ale též naprosto osobitého hudebního stylu, na nějž jsou Bengálci patřičně hrdí. Ten se rozvinul hlavně v posledních 200 letech. Je v něm silně využíváno evropské harmonium, které v Indii zdomácnělo a přizpůsobilo se hraní v sedě na zemi. Trochu tak omezilo mikrotónový systém, který se však v písních tolik neprojevuje a začalo vytlačovat smyčcový nástroj sárangí, protože se v podstatě nemusí ladit a je snadno přenosné. Z 13 písní na tomto CD je 8 duchovních zbytek milostných. Zpěvák Himaghna Roy Čaudhury se doprovází na harmonium a s ním hrají další esrádž (trochu podobný sárangí), sitár, tampúru, tabla a ruční činelky. Zpěv se vyznačuje velkou procítěností, silnými melodiemi, častými glisandy, decrescendy, rytmickými přestávkami a vůbec tím, že není odbytý, ale vždy prožitý. Písně byly natočeny během koncertu v Rabíndra Sadan a jsou výbornou ukázkou citlivé bengálské duše.
Vedle hudby umělé, klasické, o níž jsem právě výše psal, existuje v Indii také hudba lidová, která je často pro umělce velkou inspirací a skladby jí ovlivněné zakončují většinu koncertů. Stejně tak, jak vynikají svou barevnou pestrostí rádžasthánský oděv či lidové předměty, je známa též lidová hudba. Vyznačuje se velkou spontánností ve zpěvu i instrumentálním doprovodu. To je s podivem, protože ji hrají poloprofesionální umělci, kteří jsou jinak zemědělci či chovateli domácího zvířectva. S podivem je to také proto, že Rádžasthán, jehož velkou část zabírá Tharská neboli Indická poušť, je velmi horký a lidé se tam 9 měsíců z roka pohybují velmi pomalu nebo radši vůbec. Sedí doma a vyrábějí umělecké předměty a další se stávají poloprofesionálními herci, zpěváky a hudebníky a jezdí od slavnosti ke slavnosti. Jsou však tři hlavní kasty, které se hudbou zabývají - Langa, Manghanijar a pasáci z pouště thar. Většinou užívají dva druhy smyčcového nástroje sárangí (sindhi a gudžarátan sárangí). Kasta Manghanijar je spíše muslimská a využívá ještě housličky kamajača, které mají opět rezonanční struny. Dále obě kasty hrají na hoboj murali (stejný název se ovšem jinde užívá např. pro Kršnovu normální flétnu), který má dvě trubice, z nichž jedna má stálý tón, druhá šest hracích otvorů a rezervoár na vzduch. Druhá kasta též užívá dvoustranný buben dholak a činelky karthal. Pasáci hrají též na rámový buben čanga. Devět skladeb na tomto CD přináší velmi spontánní, živou a přitom pěknou hudbu na témata milostná i duchovní.
Mnohokrát jsem poslouchal toto CD, abych správně pochopil tu zvláštní a přitom krásnou hudbu, která je skoro všechna vokální. Je k tomu však nutné vědět něco o náboženství obyvatel ostrova Celebes, nyní nazývaného Sulawesi. Ačkoli většina obyvatel ostrova i okolních ostrovů Indonésie je muslimského nebo křesťanského vyznání, v centrálním pohoří žijí Torajové uctívající kult předků. Byli velmi potlačováni křesťanskými misionáři i vládou. Nyní provádějí své rituály dál již bez zákazů. Nejhlavnější rituály jsou pohřební (západu Slunce) a přechodu do říše bohů (východu Slunce). Dále jsou to tranzovní a očistné zpěvy. Takřka se nevyužívají nástroje (zase jako protiklad třeba ostrovů Bali a Jávy), jen občas flétna suling, v jedné skladbě, jednostrunné housličky geso-geso. Ve zpěvech často drží sbor burdonový tón a menší sbor kolem něj krouží v sekundách až kvintách. Totéž hrají v jiných skladbách i nástroje. Hudba je to velmi uklidňující, připomínající chvílemi zpěv ÓM. Pouze tranzovní zpěvy jsou poněkud dynamičtější. Co mne u této nádherné hudby překvapuje, je že rituály jsou spojeny s hromadnými oběťmi zvířat (prasata a buvoli).
Irák, pyšnící se hlubokou kulturní historií, má stále živou hudbu, Není to tak dlouho, co jsem se zde zmiňoval o Muníru Bašírovi a jeho hře na úd. Na tomto CD jsou především ukázky rytmů, ale také tradičního a lidového zpěvu. V Iráku jsou tři styly hraní nazvané podle měst - Mosulu na severu, Baghdádu v centru a Basry na jihu. U prvních dvou stylů se užívají k doprovodu ještě další melodické nástroje. Zde máme jižní styl z Basry, kde jsou pouze bicí nástroje. Z nich jsou nejdůležitější tabla (ovšem jiná než v Indii), která vedou celý soubor bicích nástrojů. Mezi ně se dále řadí riqq (rámový buben) naqqarat (pár malých tympánových bubnů) a káš-šaba (dřevěný buben). Hráči se střídají v improvizacích rytmických struktur, zatímco zbývající vždy udržují ostinátní rytmus. Za zmínku stojí doprovodné tleskání. Vždy mi nešlo do hlavy, jak to stihnou tak rychle tleskat a oni mají dvě skupiny tleskajících, kteří v rytmu vytleskávají jen určité doby a dohromady vzniká velmi rychlý rytmus. Vynikající jsou též improvizace zpěváků v několka skladbách. V Iráku jsou takoví mistři, že nepotřebují doprovázet zpěv nebo instrumentální hudbu, ale vystupují sólově. Také toto CD není nikterak nudné, ač improvizace podléhají přísným pravidlům.
Zde se nám nabízí houslová tradice irské hudby z hrabství Donegal. Všech 19 skladeb bylo nahráno živě na houslovém festivalu Fiddle sticks v městě Cork. Jsou tu kousky sólové, dueta, tria i větší soubory. Houslová hra z oblasti Donegalu si postupně vytvořila svá vlastní provozovací specifika odlišující je od jiných hrabství. Jsou to např. hra v oktávách, speciální technika hry smyčcem, některá staccata, případně i prstová technika. Je udržována též rodinná tradice. Většina skladeb jsou irské tance v různém, pro ně typickém rytmu (jigy - 6/8, 9/8, 12/8, reely, polky, mazurky a další). U skladeb je obvykle důležitá spíše melodie, v níž svým vlastním, specifickým způsobem houslisté (-tky) improvizují, takže názvy jsou spíše podle některých slavných hudebníků, místa vzniku nebo účelu, pro nějž jsou určeny. Samozřejmě, že pro toho, kdo nikdy tuto hudbu neslyšel, může připadat příliš jednostrunná. Ale stejně jako např. u indické hudby je třeba se pečlivě zaposlouchat, abychom zjistili zajímavé rozdíly. Jinak jsou všichni instrumentalisté vynikající, hudba má fantastický švih a neuvadající rytmus.
Jak je známo, při těžké politické a sociální situaci se mnoho Irů vystěhovalo do Ameriky, Kanady, Anglie i dalších zemí. Na tomto CD je přiblíženo udržování tradiční irské hudby v Anglii, a to především v Londýně. V bookletu si můžeme přečíst mnoho podrobných informací o hudebním i běžném denním životě irské menšiny v Londýně. Velkou zásluhu o udržení tradice a její výuku má Brendan Mulkere, který napsal všechny poznámky a u něhož se mnoho z interpretů učilo. Oproti předchozímu CD, které se věnovalo nejoblíbenějšímu nástroji irské tradiční hudby, houslím (pro jejich výmluvnost a snad i snadnou přenosnost), jsou na tomto CD ještě další nástroje - především flétny, banjo, knoflíkové i pianové akordeony a dudy. Střídají se opět sólové kousky s duety i větším obsazením. Vše je nahráno živě na festivalu v Corku r. 1994. Tím se asi pro většinu stává hudba poslouchatelnější, obzvláště když je zde také více pomalých skladeb. Mě osobně skutečně fascinovala hra Brendana Ringa na dudy (reel ve skladbě č. 7), která mi velmi svým zvukem i melodikou připomněla hru na arghul na Středním východě. Jinak lze jen obdivovat technicky a intonačně bezchybné výkony hudebníků, k nímž se navíc přidává obrovský entuziasmus.
