nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Ačkoli je Jan Garbarek tak plodný, že natočil již 24 svých alb a na 26 dalších účinkoval v různých seskupeních, na své nové desce nás přesvědčí, že má stále co říci a nechce žít ze slávy třeba předchozího velmi úspěšného Officium. Lahodný tón sopránového a tenorového saxofonu je příjemný na poslech a přímo hýří nápady. Jinak se v jeho tvorbě projevují naprosto jazzová alba vedle fúzních projektů s hudebníky různých kultur. Z 15 skladeb bylo 10 původně složeno pro balet a film. Střízlivá aranžmá si Garbarek podpořil několika dalšími hudebníky, kteří jen doplňují jeho představy. Představy budou vznikat i u posluchače, protože hudba je v podstatě nezařaditelná, i když rozhodně spadá do oblasti vhodné pro rozjímání. Tak umožňuje Garbarek posluchačům, aby byli při poslechu zároveň pasivní i kreativní.
Přiznávám se, že o tomto houslistovi narozeném ve Švýcarsku, jsem vůbec nic nevěděl a o to větší bylo moje překvapení poté, co jsem slyšel toto jeho již třetí CD. První natočil r. 1989 sólově v katedrále Chartres, hojně využívaje jejího prostoru, druhé r. 1991 spolu s J. Garbarkem a vynikajícím francouzským perkusistou Pierrem Favrem a zabýval se alpským folklórem. Nicméně již na tomto CD se objevuje vybočující skladba Karma Shadub. Toto třetí CD je opět sólové a opět natočené v katedrále, kryptě a labyrintu kostela St. Gerold. To, co můžete slyšet, vás znovu přesvědčí o tom, že hudba má moc působit nejen na mysl, je-li v 'rukou' člověka, který to umí. Jak je těžké, aby se člověk stal nástrojem Boha a poddal se Jeho vůli a jak je těžké, aby člověk zvládl navíc hudební nástroj tak, aby s ním souzněl. Paul Giger není spoután žádnou tradicí a přitom ovlivněn vším možným - minimálně hudbou středověkou, orientální hudbou, Paganinim a bůhví čím ještě. Fantastické využívání ostinát, prázdných strun, pizzicat, flažoletů, alikvótních tónů vytváří zvuky, které chvílemi nezní ani jako z houslí, ale podobají se např. flétně. Za meditativností je neuvěřitelná technika obou rukou, ale především člověk tvůrčí. Chvílemi tryskající kaskády tónů patří k tomu všemu a nezbývá než bezmezný obdiv.
Jak je známo, Rusko přijalo křesťanství v 10. století. Na základě byzantských předloh se začal vyvíjet vlastní jednohlasý bohoslužebný zpěv pravoslavné církve, který se nazývá znamennyj raspev. Ten se přetvářel několik staletí do různých i místních variant. V 16. století se začínají objevovat pokusy o vícehlasou melodii. Z byzantské hudby se přebralo všech osm módů (oktoechos), se kterými se však pracovalo jinak. Vznikaly melodické formule nazývané popevki, které jsou pro svátky bohatě zdobené. Liturgie se začala provádět podle sv. Jana Zlatoústého. Na tomto všem je založena tato nahrávka ke svátku sv. Petra a Pavla 29. června. Než byly všechny její části zrekonstruovány z rukopisů, trvalo to několik let a pracovali na tom jak mistři, tak nadšení hudebníci vedení sbormistrem Anatolijem Grinděnkem. Můžeme tedy slyšet výsledek trpělivé práce, která byla před nahrávkou ověřována tři roky při liturgii. Vyzařuje z ní velký klid a spočinutí, uvolněnost a duchovní pohoda.
Název tohoto CD pochází od mladíka Narcise, který byl bohy odsouzen za to, že odmítl lásku krásné nymfy k tomu, aby se zamiloval do vlastního obrazu na vodní hladině. Touto nešťastnou láskou se utrápil a byl změněn v květinu narcis. Z toho vznikl název narcismus pro ty, kteří sami sebe příliš obdivují, jsou do sebe zahleděni, ješitní, zamilovaní do sebe sama. Tímto příběhem byly ve středověku, velmi fascinovány dvorské kruhy - také zahleděné do sebe - a umělců, kteří tento námět často zobrazovali. Tato nahrávka je ovšem menším souborem písní největšího francouzského středověkého skladatele Guillauma de Machauta (asi 1300 - 1377). My ho známe jako sekretáře Jana Lucemburského a služebníka francouzských panovníků. Všechny skladby na tomto CD opěvují krásu žen a vyjadřují jim středověkým způsobem oddanost. Formou jsou vícehlasé balady, rondeau a virelai, v nichž Machaut proslul svou melodičností a zajímavými souzvuky doprovodných hlasů. Zpěv je bez doprovodu nástrojů, ačkoli se můžeme u některých souborů s doprovodem setkat. To odůvodňuje ve svých muzikologických rozborech vedoucí souboru Gothic Voices Christopher Page. V proměnlivém složení souboru je hostem známá anglická sopranistka Emma Kirkby. Ostatně i otázku, že mohou tuto hudbu zpívat též ženy, aby to bylo autentické, podporuje pan Page také. Záleží jistě pouze na tom, zda chceme mít radost z hudby, či se rozčilovat nad některými nepřesnostmi v autenticitě, i když se často mnoho věcí z interpretace vůbec nezná. V tomto směru můžeme být ujištěni, že soubor Gothic Voices výborně intonuje, je rytmický, má vynikající výraz a celý dojem není mdlý ani nenudí, naopak oživuje dávnou hudbu pro dnešek.
Název této nahrávky je vlastně slovní hříčkou podle jedné skladby od anonyma, která se jmenuje Láska mi velí zpívat a la Francesca, což se dá přeložit jako "podle Františka", ale spíše "po francouzském způsobu". Vyjadřuje to náladu Itálie 14. století, kdy se hrála původní italská hudba a přejímala francouzská hudba, kterou všichni, tj. skladatelé i posluchači, obdivovali. Proto je prvních devět skladeb italského původu a zbývajících devět rondeau francouzského původu. Máme tak možnost si porovnat oba styly. Všechny skladby, až na jednu latinskou, věnovanou Panně Marii, jsou opět milostné, v italštině nebo francouzštině. V některých doprovází na středověkou harfu Andrew Lawrence-King. Práce vedoucího souboru Gothic Voices Christophera Pagea se opět projevuje v dokonalé souhře zpěváků a vynikajícím výrazu.
Další nahrávka písní Hildegardy von Bingen vznikla, jak vidno, již před více lety. Pro svou vynikající interpretaci souborem Gothic voices spolu s Emmou Kirkby získala ocenění jako nejlepší deska roku 1983 v kategorii staré hudby. Délka nahrávky je o půl hodiny kratší než u předchozí a nezpívají pouze ženy, ale též muži. Jinak je zajímavé, že v přístupu k interpretaci se oba soubory v podstatě shodují. Opět je použito organistrum (symfonie, niněra) a zvukem podobné rákosové dudy, které ale drží jen akord. Náročné pěvecké party využívají velkého hlasového rozsahu, typického "zalomeného" tónu a melodického rozběhu. Hildegarda je bezesporu obrovským skladatelským zjevem s velkou citlivostí v textech i hudbě. Vysloužila si přízvisko Sybila od Rýna a později byla vyhlášena svatou. Byla činnou i v korespondenci s papeži, arcibiskupy, králi, císaři i dalšími významnými osobnostmi. Sama sebe nazývala pírkem božího dechu, které je jím neseno. Tak také nazvali Gothic voices tuto nahrávku Jinak mám čistě subjektivní, pouze iracionálně podložený pocit, že interpretace souboru Sequentia působí na mne více nebesky.
Na tomto CD můžete slyšet pouze mnoho druhů percussion, tedy jedno- i dvoustranných bubnů různě vyladěných, zvony, chřestítka, cinkátka a další menší bubínky. V deseti kompozicích využívajících polyrytmické struktury z černé Afriky se úspěšně daří Guemovi s jeho spoluhráči navozovat stav transu. V doprovodném slovu vysvětluje známý vietnamský etnomuzikolog působící v Paříži Tran Quang Hai rozdíl mezi stavem transu a extáze. Extáze je duchovní stav vědomí, kdy se nacházíme v hluboké kontemplaci často spojené s vizuálními a zvukovými představami a dočasným zastavením motorické činnosti. Nejznámější jsou tyto stavy u indických jógínů, tibetských mnichů, súfijských i křesťanských mystiků a dalších. Naproti tomu je trans podoben spíše hluboké hypnóze a objevuje se často při davových scénách jako tancích či poslechu hudby. Je obvykle spojen s nějakým monotónně se opakujícím rytmem na bubny nebo jiné perkuse. V transu dochází ke křečím svalů, necitlivosti, k bolesti, vyvolaní očí a nevnímání teploty, takže tito lidé např. chodí po žhavém uhlí, střepech či si vrážejí do těla různé dýky apod. Také při hlasité pop music může docházet k těmto stavům. Celé toto CD je velmi rytmické a úspěšně může trans navodit.
Tentokrát gruzínskou hudbu neinterpretuje žádný folklórní soubor, ale jde o autentické nahrávky z regionu Svaneti v severozápadní Gruzii. Je to kavkazská etnická skupina v oblasti kolem hory Elbrus (5642 m). Všechny nahrávky pocházejí z vesnic horního Svaneti, kde žije kolem 35 000 obyvatel. Mluví gruzínsky, rusky a čtyřmi dialekty kavkazských jazyků. Hudebním projevem je takřka ze 100 % vokální polyfonie. Zpívají zvlášť muži a zvlášť ženy. Z nástrojů se využívají jen třístrunné housličky čuniri k občasnému doprovodu nebo též třístrunná loutna panduri. Svým vícehlasem Gruzínci prosluli a navíc v takové malé zemi je velké množství stylů. Hlasy hlavně mužů jsou silné, hrdinné. Od 4. století je Gruzie křesťanská, víceméně přesto se až do dneška uchovaly některé polyteistické rituály kavkazských národů - což je zachyceno i na tomto CD. Jinak jsou zde písně svatební, pohřební, k různým dalším příležitostem. Někdy interpretace intonačně kolísá, jindy je vícehlas vskutku obdivuhodný. Písně jsou často spíše táhlé, občas i rytmické. Některé mi opět silně připomínají některé nahrávky ze slovenských horských regionů. Zvuk je syrový se spoustou vedlejších ruchů, žádné studio. Zajímavé jsou pohřební lamentace. Nahrávka je zajímavá především pro zájemce o etnickou hudbu.
