nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Mezi indickými strunnými nástroji je několik druhů vín -např. rudra vína (nazývaná též bin), vičitra vína a sarasvatí vína z jižní Indie. Za nejstarší je považována právě rudra vína, která by měla pocházet snad někdy ze 6.-10. století a podle legendy ji vytvořil sám Šiva (jiné jeho jméno je Rudra), když se podíval na krásné tvary své manželky. Má dlouhý, dutý, trubicovitý krk a dvě velké rezonanční ozvučnice z tykví. Přes pražce jsou nataženy čtyři melodické a tři rytmické (čikari) struny. Proto je rudra vína považována za předchůdce sitáru, jenž má podobnou konstrukci. Původně se držela přes levé rameno, ale Mohiuddin Dagar to změnil a drží ji položenu přes levé koleno obdobně jako jihoindickou vínu. Také nepoužívá hrací návlek na prsty, aby využil nehtů a bříšek prstů k větší zvukové barevnosti. Jeho jméno ho spojuje coby bratrance s největšími indickými zpěváky dhrupadu, nejstaršího náboženského zpěvu. Při něm je nejhlavnějším nástrojem rudra vína a k doprovodu slouží dvoustranný buben pakhavádž, z něhož později vznikla tabla. Ve velmi dlouhé (meditativní) první části rágy Paňčam Kóš, která odpovídá pozdní noční době, ukazuje interpret opravdu úžasné možnosti jak technické, tak emotivní, které udržují posluchače stále v pozornosti. Tento asi 3/4 hodinový úvod nám představuje skutečného mistra zvuku.
Ačkoli nahrávka vznikla u německého jazzového vydavatelství Enja, my bychom si ji mohli zařadit do kategorie tzv. world music. Všichni hudebníci, kromě jednoho, pocházejí z Egypta a také skladby hlavního protagonisty, houslisty Abdu Dagíra, jsou silně ovlivněny egyptskou lidovou a tradiční hudbou jak v melodice (užívání arabských stupnic, tzv. makámů s jejich častými mikrotóny), tak v rytmice. Sám Abdu Dagir používá zvláštní dusítko na housle, aby docílil zvuk podobný housličkám rabáb z jižního Egypta. Také si nástroj o tón podlaďuje, aby byl zvuk jemnější. Vedle houslí je tu ještě arabské cello, flétna naj, loutna úd a bicí nástroje. Zajímavé je, že Abdu Dagir je v podstatě samoukem, ačkoli jeho otec byl slavným houslistou se svou vlastní školou. Svého syna však bil, aby nehrál. Ten potají cvičil a po více krutých výprascích ve dvanácti letech utekl. Hrál potom s lidovými soubory po celém Egyptě a nakonec dosáhl nejvyššího uznání i v Káhiře u tradičních hudebníků. Vytvořil si svůj vlastní styl a techniku hraní. Odmítal jakékoli nahrávání, aby se neztratila živost záznamu. Toto CD je tedy prvním živým záznamem koncertu (z holandského města Nijmegen). Ukazuje vynikající virtuozitu, schopnost improvizace a neobvyklé nápady ve všech skladbách. Doufejme, že to bude začátek dalších nahrávek.
Violoncellista David Darling pochází ze státu Indiana v USA. na cello začal hrát již v deseti letech a vedle něj se též částečně zabýval pianem, basovým a altovým saxofonem a skladbou. Vystudoval Indiana State College and University a začal inklinovat k improvizované hudbě na cello. Jako studiový hudebník se setkal se souborem Paul Winter Consort, kde se seznámil s Ralphem Townerem a Collinem Walcottem, hráči z Oregonu, kteří se zabývali jazzově laděnou meditační hudbou. Na svém prvním CD u ECM přichází s osmistrunným elektrickým cellem a rozšiřuje tak více jeho možnosti. Možná bychom očekávali velké experimentování na sólových projektech, ale právě opak je pravdou. Využívá více hladin, které přes sebe nahrává, ale v porovnání třeba s naším Vojtou Havlem hraje velmi tradičně, spíše jen smyčcem. Tyto zvukové vrstvy jsou nesmírně citlivé a převalují se v jakýchsi vlnách jako moře či oblaka na nebi. Kdybychom chtěli hovořit o new age music, jako že se o ni nejedná, byla by to výsostná hudba, která by ji povyšovala nad plytkost. Jde však o něco nepopsatelně krásného, spočinutí, které hladí duši jako med, který se táhne a je jaksi stále propojen se vším, co bylo předtím sděleno. Skutečně stačí naslouchat, nechat vše plynout a unášet se sněním a nepopsatelným klidem této sametové hudby.
Na tomto CD máme možnost se seznámit s jednou z největších současných indických zpěvaček. Tato nyní již 67letá paní získala uznání naprosto u všech státních i soukromých indických organizací i prezidenta, ale ovšem též od svých posluchačů, takže se jí říká Velká dáma (indické klasické hudby). Zpěv se školila již od nejranějšího dětství a potom dlouho vyučovala na předních školách v Kalkatě a Banárasu. Vedle velkého množství nahrávek pro indická hudební vydavatelství (např. HMV) byl zaznamenán její koncert r. 1992 v Paříži. Všechny posluchače uchvátila svým 2,5 hodinovým zpěvem bez přestávky. Zde je z koncertu výběr 74 minut. Po krásném úvodu, v němž vzývá bohyni hudby a umění vůbec Sarasvatí, následuje dlouhá a náročná rága Kédar v třech rytmických částech. V nich se prokáže mistrovství Giridža Déví v přesnosti intonační, bohaté a nápadité ornamentaci, rytmické jistotě a osobitém výrazu. Ani další tři rágy nezůstávají v tomto směru pozadu. Téma všech textů je duchovní, obvykle se obracejí buď k Šivovi nebo ke Kršnovi. Výborný doprovod, který je hudební komunikací, vytváří sárangí a tabla.
Na závěr jsem si nechal zpěvačku Sheilu Dharovou, které je již skoro 70 let a potěšilo by mne, kdyby mě každé ráno budila zpěvem. Na tomto 2CD jsou pouze čtyři rágy, každá dlouhá skoro 40 minut. Všechny jsou zpívány opět ve stylu khajal. Jako doprovod slouží pouze dvě tanpúry a tabla, takže není zvuk tak plný a o to více se musí zpěvačka předvést, jak je dobrá. A ona není jen dobrá, ale špičková. Důraz je kladen na meditativnost, ač obsah textů není vždy náboženský. Ale ranní rágy se zpívaly v době meditace či uctívání a večer se již opět rozjímalo. Tomu musel odpovídat i způsob přednesu. Schopnost udržet pozornost posluchače a vyjádřit obsah denní doby i textu je nesmírně těžká. Musí se umět budovat tón po tónu celková stavba a zároveň ji jaksi stále vnitřně podepírat. Tuto vlastnost mají pouze jen ti největší umělci. Ponoříte-li se do zpěvu paní Dharové, zjistíte, že je v něm něco, co vás stále více a více vtahuje a vytváří s vámi komunikaci. Vlastně se vám to otevírá a nabízí, záleží jen na vás, zda se otevřete a nabídnete též, aby došlo k setkání. Tehdy se "otevřou" dveře ve vašem srdci a vy se spojíte s věčnem. Prosím vás, neváhejte a co nejrychleji to učiňte. K tomu ať vám dopomohou všechny vaše schopnosti.
Malý ostrůvek u Itálie si žije svým vlastním životem. Každodenní život se promítá do úžasných písní, jimiž k nám promlouvá soubor Donnisulana. Pět žen se dalo dohromady, aby uchovalo starou kulturu madrigalů, hudebních modliteb, milostných balad a lamentací. Většina skladeb je tradičních, několik ve velmi obdobném stylu, hlavně od skladatele Michela Raffaelliho. Na první poslech se vám hned vybaví zpěvy Bulharska či Řecka. A tomu asi budou, pro toho, kdo tyto písně ještě neslyšel, písně nejblíže svou nádhernou nosnou melodií a souzvuky hlasů. Žádný doprovod nástrojů není potřeba, hluboká procítěnost i sólových zpěvů, vznešenost a pomalá baladičnost se nese celým tímto CD. Nenechte si ujít krásu skutečných, ničím nezkreslených, lidských hlasů. Je v nich opravdový život nás všech.
