nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Vedle trubadúrů v podání souboru Sequentia je pro porovnání další zpracování od Francouzů. Jak víme, tam byli trubadúři na domácí půdě a vždy je zajímavé sledovat podání francouzské a cizí. Někdy mi to připadá, že i přes velmi úzký vztah k tomuto tématu u Angličanů či Němců vyhrávají Francouzi jakýmsi vnitřním souzněním. Je to jen subjektivní pocit, protože bych ho zase těžko vysvětloval rozumově. Snad je to tím, že s Francouzi mám v podvědomí zafixovánu lásku k ženě, takovou tu dvorní, galantní, mající k ní úctu a to je to, čím se vyznačovali právě trubadúři. Proto i na tomto CD mne potěšilo, že je věnováno věčné lásce. Možná bychom mohli říci, že se francouzští trubadúři v něčem přiblížili indickým bhakti jóginům, kteří uctívali ženský princip také v mnoha básních a písních. Zde hrají pouze dva hudebníci a ještě k tomu na zvláštní nástroje. Především je to Jean-Maria Carlotti na desetistrunnou kytaru, který nádherně procítěně zpívá. Občas si přidá jako další nástroj psalterium, housle či kanún. Druhý hráč - Michel Marre využívá tubu, středověkou trumpetu, ale v jedné skladbě i saxofon a piano. Na polovině skladeb se přidává na íránský bubínek zarb David Ségré. Chvílemi sice zpracování vyznívá trochu jazzově, ale to způsobují jen některé nástroje. Ve skutečnosti je vyjádřena naprosto odpovídající nálada. Za zmínku stojí krásně připravený booklet, kde jsou podobizny všech trubadúrů, z nichž většina se nedožila ani 30 let, všechny texty i krátké životopisy. Francouzi mají úctu ke své kultuře.
Pro příznivce skupiny Chieftains a keltské hudby je toto příznivá zpráva, protože chlapci přicházejí s velmi svěží hudbou a navíc též ideou spojující všechny zdánlivě občas nesourodé skladby na albu. Za inspiraci si vybrali nejméně probádanou oblast keltské kultury - Galicii, nynější severozápadní výběžek Pyrenejského poloostrova, pojímající část Portugalska a Španělska. Tento velmi chudý kraj má svou řeč se slavnou minulostí (blízkou spíše portugalštině) a v současnosti nejslavnější poutní místo na světě Santiago de Compostela. Tam se nacházejí pozůstatky apoštola sv. Jakuba (opravdu doložené) a stále dějí zázraky. O tom jsem psal více již dříve u recenzí na hudbu užívanou při obřadech na tomto místě. Ovšem keltská hudba z Galicie se s vystěhováním některých jejích obyvatel šířila do celého světa, hlavně však do Mexika a na Kubu. Také spojení mezi Galicií a Irskem je archeologicky prokázáno. Pro větší autentičnost si skupina Chieftains přibrala skoro do každé skladby nějaké spoluhráče. Nejvíce se oblíbila galicijského hráče na dudy gaita Carlose Nuňeze, ale nechybějí tu dále např. Los Lobos, Linda Ronstadt, Ry Cooder či autentické zpěvy mnichů z katedrály v Santiago de Compostela. Opravdu svěží deska, neváhejte.
Ke stoletému výročí úmrtí svaté Terezy z Lisieux se sešly různé karmelitánky z Francie, aby nahrály v Luconu její poezii, na niž složila hudbu sestra Claire Bénédicte. Písně doprovodila na kitharu (starořecká harfa) Genevi ve Barretová. Z výsledku má Terezička jistě nesmírnou radost, protože je to - jak by řekli jógíni - čistá bhakti. Nádherné melodie zpívané čistými, jasnými hlasy sólově nebo ve sboru, ve velkém klidu a odevzdanosti jsou prostě a střídmě doprovázeny na nádherně naladěný a znějící nástroj. Něčím mi to připomíná soubor Mountain silence od Šří Činmoje, ale vše je naprosto přirozené. Je radost to poslouchat. Hudba oddanosti sv. Terezičky, která i po smrti koná zázraky svými růžemi, je mi jen maličko zkalena karmelitánkami, které se nechaly vyfotit na vnitřní strany bookletu v kvetoucí zahradě v ponurých, černých hábitech.
Poslechneme-li si po Janu Garbarekovi saxofon černého mírotvůrce Clarence Clemonse, uslyšíme velký rozdíl ve tvorbě tónu i přístupu ke stejnému tématu. Přitom je instrumentace skladeb ještě chudší. Využívají se vedle saxofonů jenom basová kytara, zato však velké množství bicích nástrojů. I když je jich hodně, jejich použití je inteligentně střídmé, to znamená, že nevrství zbytečně na sebe, spíše se tvůrčím způsobem střídají, prolínají a využívají pomlk vytvářejících nádherná ticha. Obdobně činí saxofon svými dlouhými tóny a různými zlomy tónů, jimiž doslova promlouvá. V pouhých šesti skladbách nám Clarence Clemons dokazuje, že se lze pomocí saxofonu modlit či provádět hlubokou meditaci. Přitom by se dalo říci, že oproti Garbarekovi je jeho hudba tantrická, je z ní cítit zvláštní šakti, možná proto, že tóny jsou syrovější a Garbarekovy vyumělkovanější. Krásná modlitba na vnitřní straně obalu k nejvyššímu Pánu jen umocňuje sílu skladeb, které i přes svou občasnou rytmičnost zůstávají stále "in".
Název v nás může evokovat dílo Orffovo, ale to s ním nemá nic společného. Spíše on v názvu vycházel z tohoto, pokud je znal. jde o zvukopis písní z konce 11. až 13. století. Našly se ve vesnickém klášteru v Německu, ale skladby pocházejí z různých míst Evropy. Většina textů je v latině, ale některé též ve francouzštině a němčině. Složili je tuláci, vaganti a odpadlé či zkažené duchovenstvo. Tomu pochopitelně odpovídá obsah, který se týká pití, žen, hazardních her, ale též kritiky společnosti. Někdy je využito parodie náboženských textů a známých melodií. Melodie jsou většinou velmi živé a rytmické. Doprovod vytvořil vedoucí souboru René Clemencic z mnoha zajímavých nástrojů. Nahrávka je již z r. 1975 a nás může zaujmout, že na ní účinkuje též František Pok, již delší dobu vedoucí Rožmberské kapely. Jinak se zde objevují i další mezinárodní hráči, aby se využilo při instrumentaci jejich osobitých zkušeností. Zde se nám opět nabízí pouze výběr zhruba 20 skladeb. Všechny mají krásné melodie a jsou velmi pěkně zaranžovány i podány.
Máme tady další chovatele koz, koní a velbloudů, tentokrát ze Sahary, z oblasti Tibesti v severozápadní části Republiky ČAD. Jejich hudba je podřízena určitým pravidlům, z nichž jsou zajímavé např. písně neobřezaných chlapců, zákaz zpěvu mužů před dospělými ženami, zpívání některých písní mimo vesnici, protože je nesmí nikdo slyšet, či "sedlové" písně skládané muži během výprav na sedlech velbloudů. Zpěv je monodický, muži nikdy nezpívají ve sboru, ženy takto zpívají dívčí písně, kde je sbor hlavně v odpovědích na předzpěvy či v refrénech, typické je ženské "jujukání" - rychlý, vysoký, jódlovací zvuk. Z nástrojů se užívají hlavně bubny třech druhů a velikosti, na něž se většinou hraje paličkami. Dále se můžeme setkat s dvoustrunnou loutnou keleli, na niž se hrají nádherné minimalistické kousky v rozmezí několika tónů a jednostrunné housličky kiiki doprovázející mužský sólový zpěv, který je často ve falzetu napodobuje. Většina písní je svatebních, milostných či modliteb k přírodním božstvům. Nahrávky byly pořízeny v rozmezí deseti let v různých vesnicích. Tato naprosto autentická hudba přináší občas pěkná překvapení a poučení.
Opět další CD, které vychází v sérii u Auvidisu-Silexu a přináší hudební, ale i zvukový, průřez nějakou zemí. Velmi krásné, barevně a přehledně připravené booklety osvětlují místa, kde byly jednotlivé nahrávky pořízeny. Toto CD je 1. dílem čínské hudby. Ve 22 ukázkách čisté pentatoniky můžeme slyšet 7000 let starou hliněnou okarínu, mnoho druhů fléten, často sólově, nádherný zpěv doprovázený citerou a flétnou, dále čínské housličky, ústní varhánky, tradiční čínskou operu, buddhistické mnichy recitující v chrámu, loutny, chrámové zvony i čínštinu. Nahrávky jsou z terénu, např. i se zvuky ptáků, tržiště, publika v divadle nebo i ohňostroje za zvuku revoluční písně o Maovi. Nejvíce na mne zapůsobily právě různé druhy fléten a zpěv. Vše je výborně nahráno v letech 1986-1987.
Máte tu CD, kde je 75 minut čisté čínské pentatoniky a zjistíte, že to není pořád stejné. Asi je to způsobeno tím, že hrají opravdu staří mistři, kteří se zasloužili o udržení tradic té nejstarší čínské hudby. Mezi ně patří Čchen Žong, narozený r. 1919, který je reprezentantem jižní tradice. Již v deseti letech měl vystoupení a hrál při rituálech na příčnou flétnu ti-ci a dvoustrunné housličky er-chu. Dále ovšem vystudoval též loutnu pchi-pcha, nejstarší čínskou citeru čchin i podélnou flétnu siao. Zasloužil se o rekonstrukci nejstaršího, 7.000 let starého dechového nástroje užívaného při konfuciánských rituálech, hliněné okaríny sun, pro niž vytvořil též repertoár a stal se jejím význačným interpretem. Po léta s ním spolupracuje jeho přítel Gao Žijuan, hráč na cymbálek jang čchin a housličky er-chu. Jang čchin je celkem moderní nástroj, blízký indickému či perskému santúru, který však velmi v Číně zdomácněl a je užíván skoro ve veškeré hudbě, hlavně jako doprovodný. Na citeru čchin, ale též čeng hraje další známá interpretka mladšího věku Jang Lining. Na podélnou flétnu siao a ústní varhánky šeng hraje Francouz Francois Picard, který se po vystudování nejprve specializoval na divadelní, středověkou a současnou hudbu a teprve potom ho zaujala čínská, kterou studoval v Šanghaji. Šanghajský repertoár na tomto CD přináší celkem 13 skladeb velmi klidné a promyšlené hudby bez náznaků improvizace. Přes velkou podobnost je emotivně působivá a ještě lepší by vyzněla v čajovnách.
