nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Jsem naplněn štěstím, že se konečně i Karel dočkal svého sólového projektu a mohl jsem u toho částečně být. Již léta sleduji vývoj různých stylů jeho hry na citeru a jsem každou změnou fascinován. Protože tento skromný a nesmírně talentovaný člověk již léta tvoří a pozitivně, nenápadně působí, měl bych hned první poznámku k jinak krásnému a pečlivě provedenému bookletu. Je tam sice jeho veselá fotografie, ale proč nejsou aspoň základní životopisné a umělecké údaje? Mezi jinými, známými, kteří se silně prosazují a zdaleka Karlovi nesahají po paty, by to nebyla nějaká skromnost pro ty, kteří o něm nic nevědí. Také křest, který v Roxy proběhl i po potopě díky nesmírné obětavosti vrchního čajového milce Luboše Rychvalského, byl v atmosféře neokázalosti a skromnosti. Co se týče hudby, předkládá nám Karel 9 skladeb, z nich dvě mimořádně dlouhé (18 a skoro 33 minut). V nich je esence jeho duchovního, hudebního mistrovství, meditace zařaditelná do oblasti nada jógy, za niž by se nemusel stydět žádnýsvětový hudebník. Takový nespočet melodických nápadů, rytmických zvláštností, procítěnosti, ponořenosti a přitom naprosté osobitosti. Vedle této hry blednou i nahrávky na citeru Stephana Micuse či Larádžího. Jen doufám, že se toto album podaří prodat i do světa. Ostatní krátké skladby ukazují bohatost hlavně rytmických nápadů a jsou propojovacími články, tudíž mají své odůvodnění. Proto jsou v nich využity i další nástroje, hlavně bubínky a kalimba s makovicemi či činelky. K veselým kresbám k jednotlivým skladbám jsou také veselé texty od Karla, ač to není podotknuto. Jediné, co mi zde chybí, je hra paličkami na citeru. Ale ta nás jistě čeká na dalším albu.
Ačkoli je Muníru Bašírovi, který pochází z Iraku, již 66 let, hraje stále jako mladík. Jeho napojení na nekonečný zdroj ticha a zvuku mu umožňuje vytvářet nespočet melodických variací. Hudba se stává obětinou a meditací, pomocí níž se může člověk dostat do vyššího až nejvyššího stavu vědomí. Právě na této mystické složce interpretace pracuje Munír Bašír celý život od chvíle, kdy začal veřejně vystupovat. Neúnavně propaguje sólový, duchovní koncert na arabskou loutnu úd po celém světě. Jeho skladby jsou vlastně, jak sám říká, složenými improvizacemi v klasickém arabském stylu a mají prvky hudby perské, kurdské, syrské, turecké, byzantské, mezopotamské atd. To vše se prolíná v jeho hudbě podávané ve špičkové interpretaci. I tento koncert byl nahrán živě v jordánském městě Ammán. Jsou na něm čtyři meditace, z nichž první je skoro půlhodinová. Někomu se tato nejnovější (již třetí) nahrávka u firmy Inedit může podle názvu plést s mnohem dřívější, také živou, která se jmenuje Meditace. Škoda, že tu znovu nevydali na CD. Ovšem u Maníra Bašíra je potřeba se vždy hluboce ponořit do proudu tónů, abyste zjistili tu obrovskou hlubinu a vrcholy hudby.
Vynikající sólisté Jay Bernfeld na viola da gambu a Skup Sempe na cembalo se svým souborem Capriccio stravagante se na této nahrávce setkali, aby zahráli na dobové nástroje od Stradivariho a Amatiho (z let 1691 a 1669) i další ze sbírek Metropolitního musea umění v New Yorku. Ani ostatní nástroje nejsou kopiemi, ale dobovými originály. Na nich se jim podařilo oživit skryté dílo Pi ces de violes avec la basse chifrée od Francoise Couperina. Naslouchat tomu je velkou meditací nejen kvůli zvuku oněch vzácných nástrojů, ale především pro mistrovství hráčů, kteří skladby povýšili na opravdové umění. Čitelnost zvuku jednotlivých nástrojů, velká proměnlivost temp a přesto stálý, klidný vnitřní pulz, crescendo i decrescendo využité přesně, jak je třeba a naprostá soudržnost všech hráčů, kteří usilují o celkový výsledek a vyznění - to je skutečná hudební elita. Ludvík XIV. měl velké štěstí, že mohl naslouchat takové krásné hudbě - a vy také můžete.
Již jednou jsme zde mohli číst recenzi na desku Poslední trubadúr (The last of the troubadours), kde byly vynikající skladby od Girauta Riquiera. Vedoucí souboru Martin Best nás přesvědčil, že nedostal své jméno marně. Vedle klasické kytary vystudoval též loutnu, úd, psalterium a zpěv. Již odmalička prý se projevoval v duchu staré hudby. Jeho nahrávky jsou vysoce ceněny a on považován za současného moderního trubadúra. V jeho zpěvu, který je živý a svižný se nemohu ubránit podobnosti s Jaroslavem Krčkem. To, že stále mám písně trubadúrů mají co říci, svědčí o obrovské síle invence, jaká na jihu Francie v Provence a přilehlých oblastech vznikla. Ve válkách proti Albigenským (1209-1245) byla tato kultura francouzskými králi a církví zničena, ale přesto nám přežila až do dneška. Na tomto CD je vybráno 20 skladeb. Některé z nich jsou od trubadúrů, jiné jsou lidovými písněmi a tanci z Provence, dále jsou vloženy milostná alba, ale též duchovní skladby ze slavného poutního místa St. Martial v Limoges. Nádherná interpretace nám přiblíží jarní i letní čas radosti a světla v duši, které jsou proloženy meditativními motety a sekvencemi. Nádherná hudba.
Zatím neznámý hráč na indický strunný nástroj saród Amit Bhattáčárja natočil svou první desku se světoznámým hráčem na bubínky tabla. A je třeba říci, že jim to spolu opravdu sluší. Ve dvou půlhodinových rágách a krátkém dhunu, k nimž nevyužili ani tampúru (což jsem slyšel poprvé), ukazují nepřeberné množství nápadů na oba nástroje a neuvěřitelnou virtuozitu. Ačkoli se veškerá hudba pohybuje přísně v oblasti indické klasické, umožňuje přesto oběma velký prostor pro improvizaci. Amit Bhattáčárja náleží k Maiharské gháraně, tedy škole vycházející od některého ze zakladatelů a vyznačující se určitými typickými způsoby přednesu v mezích indické klasické hudby. Tuto gháranu založil áčárja Allaudín Chán Sáhib a náleží k ní např. Ravi Šankar, Ali Akbar Chán, Harapasad Čaurasia nebo Nikhil Bannerdž. Amit se dlouho zdokonaloval u svého otce a dcery zakladatele ghárany Guruma Annapúrna Déví po 10 hodin denně než poprvé vystoupil r. 1994 právě s Anindo Čatterdžím. Tato nahrávka, kterou kupodivu snad omylem vydalo nakladatelství zabývající se keltskou hudbou, je doufám, první v řadě mnoha dalších.
Je úžasné, že stále existují úspěšné soubory zabývající se hudbou trubadúrů a truvérů. Mezi ně bezesporu Thomas Binkley a jeho soubor patří. Od prvních tónů na vás dýchne vliv andaluské hudby jak v melodice tak v nástrojovém složení. Přesun všech těchto prvků do Provensálska na jihu Francie a využití jejích lidových prvků už byl dílem prvních trubadúrů v mlhavém dávnověku někdy před 900 lety. Říká se, že prvním byl asi vévoda akvitánský Guillaume IX. (1071-1127). On byl také příčinou celého stylu hudebního a obsahu textového. Ten si vynucoval praxi na dvorech knížat a králů. Na trubadúry později navázali truvéři převzetím hudebního dědictví, ale dalším rozvinutím a obohacením hlavně v textu. Na tomto CD můžeme slyšet jemnou hudební deklamaci s nevtíravým, ale velmi zajímavým hudebním doprovodem. Je to špičková komunikace mezi nástroji a zpěvákem. Jinak je zde výběr více autorů známých i anonymních. I několik rytmických, tanečních skladeb - jako Saltarello - nás přesvědčují o nejvyšších kvalitách souboru.
Mari Boine Persen, což je její celé jméno, je dnes ve světě již velmi známou zpěvačkou. To vše především díky jejímu druhému albu Gula gula (naslouchej hlasům předních matek) z r. 1989, které vyšlo u značky Real World a vzbudilo celosvětový zájem. Tomuto úspěchu však předcházalo nejméně 10 let vytrvalého úsilí prosadit do norského a vůbec světového povědomí rodný jazyk národa Sámů (dnes nesprávně nazývaného Laponci). Ti obývají murmanskou oblast Ruska a sever Finska, Švédska a Norska. V současné době by jich mělo být kolem 40 000. Jazykově patří mezi uralskou jazykovou skupinu s její finskou větví. Sámové mají mezi sebou velké rozdíly podle toho, kde žijí. Pobřežní Sámové (Laponci) zpravidla žijí usedle ve vesnicích se sruby a zabývají se hlavně rybolovem. Vnitrozemští Sámové byli donedávna kočovníci a živili se chovem sobů i jejich lovem a bydleli v přenosných kuželovitých čumech. Také rodiče Mari se živili rybařením. Aby mohla vystudovat, musela se učit norsky, protože v rodném jazyce se nevyučovalo ani na základní škole. Později vystudovala a krátce pracovala jako učitelka. Potom se začala zabývat hudbou. Využívala nejen svůj místní folklór, ale též norský i další a jazzové a rockové prvky. Proto nebyla zrovna moc přijímána svými vlastními lidmi. Zajímavostí je, že v jejím doprovodném souboru hraje také peruánský Indián Carlos Zamata Quispe na bambusovou flétnu quenu a malou kytarku čarango. Zajímavý je též houslista Hege Rimestad, který studoval u indického virtuóza Lakšmínárájana Subramanjama, což je pochopitelně slyšet. Směs všeho toho se projevuje na tomto CD s názvem Orlí bratr. Naprosto osobitá, křehká poezie, jak přírodní, tak lyrická, v jazyce Sámů je zpracována do úžasných skladeb, v nichž se projevují též šamanské prvky ve zpěvu a nástrojích. CD je nesmírně ucelené a přináší opravdu nádhernou hudbu.
Zatím poslední CD, které vzniklo pro jeden z nejvýznamnějších norských festivalů Vossajazz, přináší hudbu, kterou Mari předvádí se souborem na svých koncertech. Kromě Rogera Ludvigsena, který hraje na kytaru a narodil se též mezi Sámy, je většina ostatních hráčů vystudovaná na konzervatořích a zabývá se jazzem. Ačkoli je zvuk souboru velmi sourodý, vyniká svou alikvótní a vůbec jinak zvukově i rytmicky a melodicky zajímavou hrou houslista Hege. Když totiž slyšíte housle, hned se vám vybaví jižní Indie. Obdobně u flétnisty Carlose vám přijdou na mysl hned jihoameričtí Indiáni. Kupodivu se to vše dobře mísí s jazykem Sámů a jeho typickými halekavými popěvky, tzv. jojky, beze slov. Skladby jsou propracované do nejmenších detailů a nesmírně sugestivní svou virtuozitou a rytmikou. Ačkoli se v nich prolínají jazzové, rockové a folklorní prvky různých etnik, vynikají jejich šamanské prvky. V hudbě na pomezí jazzu se Mari Boine objevila také např. na albu Jana Garbarka Twelve moons (ECM).
Ještě jsme se pořádně neotřepali a již nám PolyGram dovezl nejnovější CD Mari Boine, natočené živě 20. 7. 1996 na koncertě v německém Kasselu. Je na něm její koncertní program, jaký jsme mohli slyšet i u nás v Praze a Brně díky Petru Pylypovovi z P&J Music. Špičková úroveň zpěvu a všech spoluhráčů se jen potvrdila a stejně tak nádhera skladeb a textů i jejich hypnotičnost. Nesmírně zaujal Helge Norbakken, hráč na různé bicí, který se vůbec nevnucoval a přesto dotvářel všechny skladby. Své kvality ukázali též všichni ostatní, snad kromě houslistky Hege Rimestad - o níž jsem se stále domníval z desek, že je muž (ostatně vzhledem k němu příliš daleko neměla), která zřejmě nebyla ve formě a skoro nic nezahrála. Ovšem na tomto CD se naopak opět blýskne fantastickou technikou a nápady, které ukazují na jihoindickou školu. Jinak je zde devět skladeb z nichž osm se objevuje na zmíněných třech předcházejících albech a jedna je nová. Ovšem úpravy jsou poněkud jiné a interpretace vynikající. Každopádně máte pocit, že slyšíte něco opět nového. Jenom ten obal CD se podařilo grafikovi pořádně zkazit a znečitelnit. Zato zvuková stránka je výborná.
Protože je Afrika velká, jsou i velké rozdíly mezi hudbou jejích národů. Tím pádem se předchozí hudba z centrální Afriky naprosto liší od tuniské. Sever kolem Středozemního moře, tzv. Maghreb, je silně ovlivněn arabskou hudbou a navíc se do něj mísí místní etnické vlivy. Samotná struktura skladeb je nesmírně propracovaná, i když je v ní i dost místa pro improvizaci. Nicméně oproti např. hudbě ČAD, která je lidová a spontánní, se jedná o hudbu umělou. Je to obdoba indické klasické hudby, která je též umělá a lidová. Nejen v Tunisu, ale též v Maroku, Alžírsku a částečně ve Španělsku je hlavní arabskoandaluskou hudební formou tzv. núba, což je jakýsi soubor více skladeb v různých módech i rytmech navzájem propojených. Jsou zde části instrumentální i vokální. Námět textů je většinou náboženský - jako na tomto CD - ale také milostný, opěvuje přírodu atd. Z nástrojů se využívají obvyklé arabské, o nichž jsme zde již vícekrát mluvili - úd, náj, citera kánún, housle, bubínky darbúka a tár. Na tomto CD se k nim přidávají ještě cello a kontrabas a vzniká tak silně stmelený orchestr, který je sice plně podřízen doprovodu zpěváka, ale zároveň má i dost prostoru pro vlastní hru. Zpěvák Lotfi Bouchnak je špičkově vyškolený, dokonale ovládá různé techniky orientální práce s hlasem i improvizaci. Z poslechu se potom stává požitek, v němž si uvědomujeme jednak sevřenost formy i svobodu, která je dána.
Již jsem hodnotil CD od tohoto tuniského hráče na úd. Zdá se však, že tak plodný není, protože se vlastně jedná o skladby z minulých let, které byly složeny pro tuniský film a divadlo, speciálně pro filmy Sabots en Or a Bezness, podle jejichž hlavní hrdinky Khomsy dostalo album svůj název. Nicméně přesto že jde o starší skladby, byly znovu natočeny. Vedle svých stálých spoluhráčů využil A. Brahem též známé špičky norské i světové meditativní jazzové scény, kteří se podílejí na mnoha albech vydaných ECM. Jsou to Palle Danielsen na kontrabas a Jon Christensen na bicí. Vedle nich je tu také zajímavý hráč na akordeon Richard Galliano. Ten se dost podílí na celkovém zvuku, který v žádném případě nevyznívá arabsky, ale je to opět směs nezařaditelné meditační hudby s příměsí jazzu, romantismu a možná tam cítím i něco z Francie. Jinak hráči nádherně souznějí a rozhodně to není jednoduchá hudba jako na CD Madar, naopak je velmi propracovaná, prožitá a kolektivní. Skoro bych řekl, že A. Brahem, který složil 13 ze 16 skladeb a na zbytku se podílí, myslel více na ostatní než na sebe a projevuje se spíše vnitřně.
Zcela odlišného typu je hudba z ostrova Bali. Orchestr se nazývá gamelanový, což je odvozen od slova gamel - kladivo, protože většina nástrojů je bicí a hraje se na ně dřevěnými kladívky či paličkami. Ty, kteří se o složení orchestru zajímají podrobněji, mohu odkázat na zámek Liběchov, kde expozice Náprstkova muzea vlastní jeden z mála gamelamů v Evropě. My si jen stručně řekneme, že nejhlavnějšími nástroji jsou různé druhy vypouklých gongů jak visících, tak ležících, různých velikostí, dále různé druhy metalofonů (tedy kovových xylofonů) a nakonec dvoustranný buben. K nim se přidávají většinou bambusové flétny (2-6 kusů), případně housličky rebáb. Ladění je ve specifické pentatonice. Skladby sloužily především k chrámovým obřadům, proto byla pomalé a spíše hlubšího ladění. Tomu se říkalo gong gédé. Nový styl gong kebyar (vybuchující, ohnivý) se rozšířil kolem r. 1915 ze severu Bali a vyznačoval se změnami dynamiky, tempa a bohatým využíváním synkop. Začal se také užívat k tanečním účelům. Kovové nástroje jsou ulity z bronzu a zlata a podle jejich obsahu mají také zvuk. Skoro každá vesnice vlastní svůj gamelan, vytvořený spíše z bronzu. Hudba se provozovala v přírodě, na královských dvorech či chrámech, protože hrálo třeba i 70 hudebníků, podle toho, jak se zmnožoval počet nástrojů. Na této nahrávce máme oba typy hudby - obřadní i taneční v podání Gong kebyar ze Sebatu. Dobře se zaposlouchejte do toho, jak citlivě se dá hrát pouze na bicí nástroje a provádět tak zcela jiný druh meditace.
Po předchozí nahrávce z Indonézie tu máme druhou, z ostrova Bali. Ta je naprosto jiná. Hlavní roli zde hrají bicí nástroje tvořící orchestr nazývaný gamelan. Jeho název pochází od paliček, kterými se hraje na různé xylofony a gongy. Orchestr s proměnlivým obsazením, třeba až do sta hudebníků, obsahuje vedle těchto nástrojů ještě dvoustranný buben kendang, na nějž hraje vedoucí, flétnu suling, případně housličky rebáb. Dříve provozoval pouze chrámovou hudbu pod názvem gong gédé v pomalém, meditativním duchu. Kolem r. 1915 se změnil styl na tzv. kebjar, což znamená ohnivý, vybuchující, který se projevuje častými dynamickými změnami. Skladby tohoto stylu jsou obsaženy ze 3/4 na tomto albu. Zbytek alba, což je něco méně než půlhodina, je jedna skladba opičího dramatu a tance kečak. Ten je celý provozován pouze vokálně. Ačkoli je nyní jeho náplní obvykle příběh Rámájány, zdá se, že skutečný původ je v dávném exorcistním tanci sanghjang. Účinkující sedí či povstávají v kruhu tvořeného třeba až 200 muži a vydávají různé zvuky zpěvné i nezpěvné. Vznikají neuvěřitelné harmonie vyjadřující různé emoce. Ještě lepší je to vidět (např. ve filmu Baraka je krátký šot). Spojení s tancem vytváří nezapomenutelný zážitek.
Každý, kdo jen trochu něco ví o indonéské hudbě, si vedle příšerné pop music ovlivněné Západem hned vybaví gamelanový orchestr. Název získal od toho, že se na většinu nástrojů hraje dřevěnými paličkami, jimž se indonésky říká gamel. Paličkami se buší do metalofonů a gongů různých velikostí, které tak mohou obsáhnout velké tónové rozpětí. Většinou hrají v unisonu nebo některé více not na jednu další u jiného nástroje. Špičkovým zvukem gamelanu je obrovský gong ageng, který je ještě s dalšími menšími zavěšen, udeří se na něj jen občas pro oddělování hudebních frází a zakončuje skladby. Je k němu přistupováno s posvátnou úctou jako k živé bytosti, má své jméno a každý čtvrtek dostává obětiny (zřejmě podle hinduistického dne guruů). Všechny tyto gongy a metalofony jsou vyrobeny ze slitin vzácných kovů, jejichž složení se tají. Ladění je buď pentatonické (slendro) nebo heptatonické (pelog). Ovšem obě ladění jsou trochu jiná než naše, protože dělí oktávu vždy na přesně stejné díly - což my ne - takže nám to zní trochu nezvykle. Nic to však neubírá na kráse gamelanového orchestru. Ten celý je veden hráčem na dvoustranný buben kendang, na nějž se většinou hraje rukama, někdy na pravé straně též paličkou. Zvláštností hry je proměnlivé tempo, které je hlavně z důvodů doprovodu tance, ale objevuje se i u čistě instrumentálních skladeb. Na tomto CD jsou dva orchestry. Jeden má gong z Peliatanu a druhý z Belaluanu. Oba zastupují nejlepší styl jižního Bali. Většina skladeb slouží k náboženským tancům provozovaným na královských dvorech. Hodiny a hodiny cvičení jak hudebníků tak tanečníků je přivedly k dokonalé souhře, množství jemných variací, které takřka neumožňují improvizaci, pouze občas některým sólovým nástrojům. Speciálně u gamelanu z Belaluanu se objevuje hodně míst vyžadujících velké vzájemné vcítění. Nejlepší je však se toho všeho zúčastnit živě.
Všechno, co bylo řečeno o předchozím CD, platí také o tomto, které sice hrají hudebníci z Bolívie, ale přináší skladby též z Peru a Ekvádoru. Převládají tance wajno, ale i další, je více využito fléten, kytar a čaranga. Hudba byla natáčena ve studiu v Kolíně nad Rýnem, takže není autentická z terénu a tudíž zní více jako písně našich Indiánů z Václavského náměstí. Hudebníci jsou zřejmě profesionální, protože hudba ladí a nezpívá se falešně, skladby jsou více uhlazené, akademičtější, ač si uchovávají v sobě prvky původní indiánské kultury. Většina kečuánské, ajmarské i další indiánské hudby byla pentatonická (pětitónová), ale se španělskými vlivy se objevuje i heptatonická (sedmitónová) stupnice, takže písně i další skladby bývají jejich promísením. Nejautentičtější jsou sólové flétny. Skladby jsou však různorodé, nejsou pořád ve stejném rytmu a lze nejvíce obdivovat typický zajíkavý zvuk fléten quena a kouzla s panovými flétnami siku.
Na nahrávce jsou unikátní záznamy brazilských Indiánů Asurini z povodí řek Xingú a Trocara a Arara z povodí řeky Iriri. Vše se nachází v brazilském kraji Pará. Jejich populace byla zdecimována nemocemi stykem s bělochy, takže má kolem 60 (!) lidí. Živí se zemědělstvím, lovem a rybařením. Asi polovina dospělých mužů jsou šamani (paje), kteří jsou jak léčiteli, tak nositeli kosmologické úrovně kultury. V jejich rituálech hraje hudba důležitou roli jako pojítko s duchy. Proto to není hudba ve vlastním smyslu, protože je často provozována bez posluchačů. Asuríni mají tři hlavní rituály zaznamenané na tomto CD. Maraka - šamanské léčení, kde je nejdůležitější zpěv a chřestítka šamana; další rituál je tule a nejdůležitější jsou v něm různě laděné bambusové trubky vydávající jeden tón podle délky. Uvnitř mají jakýsi plátek, takže zvuk se podobá poněkud australskému didžridú. Je to však úžasný zvuk a zajímavé hraní, které prý trvá několik měsíců. Nástroje se nazývají též tule a evokují se jimi duchové zvířat. Třetí rituál je válečný, využívající zpěvu a rytmu. Indiáni Arara na pěti nahrávkách zaznamenávají část celodenního loveckého rituálu. Užívají podobného nástroje jako tule, dále rákosových fléten, panových fléten a fléten z kostí brodivých ptáků. Skladby opět evokují duchy zvířat. Přestože nejde o hudbu, nýbrž o rituály, jsou nahrávky zvukově fantastické a přímo uklidňující, obzvláště závěrečná skladba evokující zvuk včel.
Další hudební pouť u nás čeká na CD s 25 skladbami z Brazílie. Protože je to velká země, jsou nahrávky pouze ze severovýchodní oblasti. Také proto, že je považována za oblast s dosud bohatým a nezkaženým hudebním dědictvím. To, že u nás i jinde ve světě jsou známy pouze samba a bossa nova, neznamená, že v Brazílii není mnoho dalších hudebních stylů. Právě na ně je bohatá tato oblast. Zájem o tyto další styly vzrůstá především v samotné Brazílii, ale díky tomu se s nimi můžeme seznámit i my. I tak nahrávky pocházejí jen z pěti nejdůležitějších měst a přinášejí mnoho stylů. Některé jsou virtuózní, jiné průměrné, takže se může těžko posuzovat celková úroveň CD, když není jednolité.
Mluvíme-li o brazilské hudbě, máme na mysli vlastně hudbu portugalských dobyvatelů původní země, jejich následovníků z Afriky a Evropy, s nimiž se smísili a mnoha dalších vlivů, které během času působily na vznik komplexu, kterým se dnes brazilská hudba projevuje. Avšak skoro nikdy se nemluví o hudbě původních obyvatel, indiánů. Jeden z nejznámějších kmenů - Bororo do dnešních dnů snížil drasticky svůj počet na pouhých 800 členů, kteří žijí ve čtyřech reservacích. Je zajímavé, že vedle toho se ještě dělí do osmi klanů, z nichž každý má své zvyky, mýty, dekorace těla, písně atd. Jednotlivé klany jsou provázány vztahy podléhajícími určitým pravidlům. Ta se nejvíce uplatňují při pohřebních obřadech. Smrt není pro členy Borora neštěstím ale vybočením z rovnováhy s celou přírodou, kterou je potřeba znovu nastolit. Proto jsou pohřební obřady nesmírně důležité pro celý kmen. Zvláštním způsobem se zachází s ostatky zemřelého. Ten se pohřbí na asi dva měsíce do rituální chýše. Po exhumaci se kosti omyjí, očistí a vloží do slaného koše v chýši uprostřed vesnice. Tam teprve probíhají speciální obřady, jejichž účelem je návrat duše zemřelého k předkům. Kosti se potom dekorují příslušnými klanovými znaky a koš uloží do jeskyně nebo ponoří do jezera. To vše provází několikadenní rituál, jehož části jsou zachyceny na tomto CD. Bororo vlastně nemají hudbu, ani hudební nástroje, dokonce ani slovo pro hudbu. Nicméně se při obřadech zpívá a recituje a z velké části jsou doprovázeny na chřestítka. Při recitaci se objevuje malý bubínek. Oba tyto bicí nástroje je třeba se naučit rituálně používat přesně v určitých pasážích. Mimořádně se objevuje příčná dřevěná trumpeta a bambusová flétna s jednou dírkou. Tajné i pro ženy a děti jsou jakési bzučáky, které se rituálně užívají v jedné části obřadu a potom se zase schovají. Přesto, že se nejedná o hudbu ve vlastním smyslu, je toto CD svými zvuky a atmosférou fascinující.
