Seznam duchovních mistrů Úvahy mistra Mu

Džalál-ud-dín Rúmí

Přijď, znovu a zase!
Přijď, přijď, ať jsi kdokoli,
nevěřící nebo zapálený vírou.
Náš chrám není místo,
kde člověk ztrácí naději.
Dokonce i když tisíckrát porušíš
svou přísahu,
přijď, přijď
takový, jaký jsi!

Džalál-ud-dín Rúmí byl velký perský básník, filosof a učenec žijící v letech 1207-1273. Duchovní láska byla jeho jediným průvodcem v životě. Jeho láska k lidem neznala hranic. Když byl otázán, nedlouho před svou smrtí, čeho dosáhl ve svém životě, odpověděl: "Nemohu říci nic jiného, než tato slova. Byl jsem spalován, pálen, hořel jsem boží láskou." Džalál-ud-dín žil životem učence, který si cenil jak rozumu, tak i lásky k Bohu. Byl to muž vznešeného rodu, jemných způsobů, skvělý učitel a výmluvný kazatel. Vážili si ho všichni, sultán, lid, učedníci a žáci. Tisíce podobných učenců žilo před ním a přišlo po něm, ale marně bychom hledali takového, který by zůstal v paměti všech. Jako čtyřletému dítěti mu v Nišápúru požehnal stařičký básník a mystik Faríd-ud-dín Attár. Z rysů jeho dětské tváře předpověděl oheň, který jednou zažehne jeho srdce boží láskou. Téměř do svých dvaceti let byl s rodiči ustavičně na útěku. Otcovy neshody a neshody jeho blízkých příbuzných s panovníkem jej a jeho drahé vyhnaly z rodného Balkhu. Přesídlili do Bagdádu. Před nebezpečnými mongolskými nájezdy se stěhovali do Sýrie, která však nebyla také dosti bezpečná, nakonec se uchýlili na sever do nejzazšího cípu Malé Asie. Útočiště nalezli ve městě Konya, hlavním městě tehdejší seldžucké říše. Džalál-ud-dín Rúmí žil v Konyi klidným vyrovnaným životem, jemného učence, teologa a mystika. Neměl vnějších starostí. Jeho sláva rostla. Takto žil do svých čtyřiceti let, milován a uctíván světem. Až jednoho dne udeřil do jeho života blesk. Objevil se zanedbaný a špinavý dervíš. Přišel a nikdo nevěděl odkud. Nikdo jej neznal. Byl příkrý a cynický. Jeho slova byla jako oheň. Výskal, plakal, modlil se a spílal. Všechny jeho projevy vyzařovaly jen jedno. "Bůh je všechno, já a ty, to i ono." Jejich setkání bylo setkáním dvou oceánů. Divoký příval vod strhával staré břehy a hnal mohutný proud novými cestami. Byla to zář, která vyšlehla. První paprsek poznání pronikl temnotou vědomí a probudil srdce a lásku hledajícího. Šamsí Tabrízí našel Džalál-ud-dína a Džalál-ud-dín našel Šamsí Tabrízího. Setkali se a nikdo více je od sebe neoddělil. Džalál-ud-dínovu duši rozpálily plameny a jeho nitro se naplnilo něčím, o čem dříve ani neměl tušení. On, v jehož žilách kolovala královská krev Chórazmšáhů, on, který ovládal všechno vědění té doby, se potácel jako opilý, byl jako stín před nevázaným divokým pobudou. Když Šamsí Tabrízí ve svatém vytržení volal do davu: "Není Boha kromě Boha a Šamsí Tabrízí je jeho prorokem!", Džalál-ud-dín mu dobře rozuměl, protože věděl, že opravdový Boží opilec je mimo vnější projevy. Jednoho dne, když jeho běsnění ve městě bylo už neúnosné, zmizel. Úpěnlivé volání Džalál-ud-dínovo ho až po čase přivedlo nazpět do Konyi. Džalál-ud-dín jásal a odevzdal se celou svou osobností ohni zbožňovaného mistra. Nesmlouvavá smělost dervíše podněcovala nová pohoršení a nové problémy na veřejnosti. Jednou se strhla bitka. Zúčastnil se jí i syn Džalál-ud-dína. Od té doby již o Šámsí Tabrízím nikdy nikdo neslyšel. Nenašlo se ani jeho tělo. Byla to největší rána v životě Džalál-ud-dína. Ale on pocítil, že Džalál-ud-dín se stal Šamsí Tabrízím. Jejich duše splynuly. Ani smrt je nerozdělila. Džalál-ud-dín se rozezpíval, ale byl to Šamsí Tabrízí. Jeho duší psal své básně, zbarvené opojnými barvami srdce.

Jsem ranní rozbřesk,
jsem večerní vánek.
Jsem šumění hájů,
jsem příval mořských vln.
Jsem stěžeň, kormidlo, kormidelník a loď,
jsem korálový útes,
o který se ztroskotává.
Jsem ptáčník, pták i síť.
Jsem obraz, zrcadlo,
jsem zvuk i ozvěna.
Jsem strom života a papoušek,
který na něm sedí.
Jsem mlčení, myšlenka, jazyk a zub.
Jsem dech flétny,
jsem lidský duch.
Jsem jiskra v kameni,
jsem třpyt zlata v kovu.
Jsem réva, lis, víno a opojení,
jsem pijan i krčma,
jsem pohár z křišťálu.
Jsem svíčka a noční můra,
jež krouží kolem svíce.
Jsem růže a slavík růží zmámený.
Jsem lékař, nemoc, jed i protijed,
jsem sladké a hořké,
jsem žluč a med.
Jsem válka a mír,
jsem porážka i vítězství,
jsem město i jeho obránci,
hradba i útočník.
Jsem vápno, zednické lžíce a trhlina,
jsem základní kámen a štít.
Jsem dům blahobytu a jeho sutiny.
Jsem jelen, lev, jehně a také vlk,
jsem pastýř,
který všechny uzavírá do jedné stáje.
Jsem počátek stvoření, jeho trvání a ničení,
jsem šňůrou, na které jsou navlečeny všechny světy.

Džalál-ud-dín Rúmí zemřel 17. prosince 1273. Na jeho náhrobku je napsáno: "Po mé smrti nehledejte můj hrob na zemi. Můj hrob je v srdci moudrých mužů." Na památku svého mistra založili jeho žáci dervíšský řád Mevlána. Každým rokem v prosinci v den jeho smrti začíná v Konyi festival. Za zvuků flétny a bubínků, za zpěvu extatických písní, tančí dervíšové své tance. V hlubokém vytržení dosahují spojení se svým Stvořitelem.

Pozn.: Mevlána je jedno z jmen Alláha, znamená také "Náš učitel".

Jaroslav Waldhans

© 2024 - n3t.cz - Joomla Webdesign