Patří politika a volby do života duchovního člověka?

Kdo může, ať mi odpustí otázku ve stylu "Strážné věže" či "Probuďte se". Mám jen pocit, že se mnozí takzvaně duchovní lidé s nechutí odvracejí od takzvané politiky a raději se dávají do běhu a mizí "v lesích paňčabatských" jako svého času Rámakršna, jehož poznání přešlo přes údolí zvaná Múladhára, Svadhištána, atd., až do pátého údolí. Dhan Gópal Mukerdží v knize "Světec či Bůh?" (překlad pana Janíčka 1946) popisuje tato Rámakršnova slova: "Světlo mého srdce se rozestřelo obetkavši se zářným kruhem sluncí. A hle! Vešel jsem do dalšího údolí, do království projevů. Všechny mé myšlenky a pocity, každý tep mého srdce a každá buňka mé bytosti byla výhní světla! Z hrdla a ze rtů mi plynula slova, plná zázračné krásy a požehnání. Velebil jsem Boha neustále. Nemohl jsem mluvit, než o Něm. Hovořil-li někdo o hmotných statcích a požitcích, šlehala mne jeho slova jako metla. Přišel-li některý z mých příbuzných za mnou, abych mu poradil v rodinných věcech, tu jsem prchal, abych se ukryl v lesích paňčabatských. Příbuzní nebo přátelé, kteří si činili na mne právo, připadali mi jako studně struhující mne do své propastné hlubiny. Obával jsem se, že se udusím v její podzemní tmáni. Měl jsem pocit tonoucího v jejich přítomnosti, i musil jsem je opustit, abych došel míru. Jedním slovem: Toto údolí neslyne snášenlivostí a láskou ke všem bytostem. Musil jsem si tedy klestit cestu ještě dále."

Vážení duchovní člověkové, kdepak je ta naše láska ke všem bytostem, když se lekáme politiky jako černého hada a místo abychom svůj život vzali do svých rukou, necháme, aby o něm rozhodovali jiní? Máme totiž na starosti nejen svůj život osobní, ale ztotožňujeme se nějak se zemí, ve které žijeme a nejsme-li jako to ptactvo nebeské či světoobčané (u mnohých je to tak trochu póza, zkusme je vystěhovat třeba do Kanady), jsme součástí kolektivního vědomí tohoto národa. Možná mu jsme něco dlužni, kdo ví? Vidíme a zažíváme to během voleb, že ve vypjatějších chvílích, jako jsou tyto, klesá kriminalita, lidé cítí, že mohou být platní, že mohou rozhodovat, že se něco děje. Zažili jsme to v listopadu 1989 i při vítězství našich hokejistů v Naganu. V těchto chvílích ustává chaos a společnost se koordinovaně sune někam dopředu a lidé spolu jaksi více drží, straničtí sokové se na sebe usmívají jako fotbaloví fanoušci před zápasem a i nekalé živly pociťují něco jako záchvěvy vyššího vědomí odpovědnosti a sounáležitosti. Čím to asi je? Když Američané zkoumali vliv transcendentální meditace, zjistilo se, že při určitém počtu meditujících statisticky významně poklesla kriminalita v daném městě. V Čechách se objevil nový prvek kolektivní meditace. V listopadu 89 skandování "Už-je-to-tady!" Při hokejovém mistrovství např.: "Če-chy, Če-chy!" Zkrátka, v trochu emotivně vypjatých chvílích se v této zemi jakoby polarizují mysli lidí. Milióny očiček našich dušiček se dívají jedním směrem, vzájemně se ovlivňujíce a strhávajíce. Člověku je v těchto chvílích tak nějak divně blaze. Dalo se to zažít i o povodních, které postihly Moravu. Ten pocit sounáležitosti byl cítit téměř všude, lidé si na chvíli dokonce přestali závidět. Když teče dvěma rovnoběžnými vodiči stejnosměrný elektrický proud, působí mezi nimi síla. My máme chvíle, kdy námi teče také jakýsi proud sounáležitosti. Až ho "někdo tam nahoře" vypne, zase se začneme hádat.

Mnozí z nás vnímají politiku jako rozhádanou arénu, která jen rozrušuje mysli lidí a odvádí od pravého smyslu věcí. Přemýšlejme však trochu. Co hledají lidé? Jaké jsou jejich nejpřednější životní hodnoty? Jsou to peníze? Láska? Zdraví? Rodina? Hodně z nás by řeklo - ale to je přece jasné, že je to láska! Mnozí z nás si to však někde přečetli nebo to slyšeli od nějakého gurua. Kdo však může říci, že zažil opravdovou lásku, která se mu stana nejvyšší hodnotou v životě? Většinou se potácíme mezi pocity libosti a nelibosti, mezi materií a city, mezi připoutaností a duchovním osvěžením. Tak plyne život normálního člověka. Tu přichází politik, který není ničím jiným, než také normálním člověkem s přídavkem nějakého toho charismatu. Touží po moci. Pokud jí už okusil, touží po ní tím spíše. Touží po majetku a někdy si kompenzuje mindrák z uplynulého života. Využije neznalosti života svých spoluobčanů, a protože podle sebe soudí i ostatní, nejprve nás trochu postraší (levice pravicí a pravice levicí) a pak slibuje prosperitu, slibuje bydlení, sociální jistoty, slibuje bezpečnost na ulicích. Pokouší se slibovat bezpečí a štěstí, ani o tom třeba neví. Protože však málokdo z nás zažil, co je opravdové štěstí, co je opravdová láska, co je opravdový klid a mír, maskujeme si tyto hodnoty do balicího papíru, na kterém je napsáno: zdravotnictví, prosperita, růst, blahobyt, zaměstnání, atd. Kdo má lidem vysvětlit, kde hledat štěstí? Vždyť v prosperitě to není. Bohatí nejsou o nic šťastnější než ti méně majetní. Žijí prostě jinde a jsou také nespokojení a zmítáni ohňostrojem svých přání a tužeb. Jestliže člověk, který hledá, utíká od politiky s tím, že je špinavá, ochuzuje se o poznání, že i v této oblasti je život, že i tam je jeho místo. Vždyť politikem může být i člověk nesobecký, který jedná, protože nemůže jinak. Vzpomeňme Mahátmu Gándího (i když to nebyl politik v pravém slova smyslu). Domnívám se, že mnozí utíkají od politiky, protože tam cítí onu míru nezdravého vzrušení davů, které je vyvádí z klidu a ruší jim jejich kruhy. Zatím však nemáme na to, odejít meditovat někam do jeskyně. Život si nás žádá tam, kde jsme postaveni. Nemusíme se mermomocí drát do politického života - my v něm totiž jsme každodenními účastníky. Před čím tedy utíkáme? Sami před sebou.

Stanislav Musil