nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Na světě máme spoustu omezení. Hranice států, hranice okresů, hranice právní neboli zákony a vše končí hranicemi lidských možností.
Celý život jsme přesvědčování, že hranice existují, že je to pomyslná tlustá či tenká čára, za kterou se úplně mění stav "tady" ve stav "tam". Člověk který se narodil na hranici hrdého Lva a úzkoprsé Panny je značně nejistý, zda je skutečně tak pedantický nebo tak velkomyslný, jak charakteristiky pro jednotlivá znamení udávají. Když si promítneme příklady všech možných i nemožných hranic, podivíme se, jak úzký akční prostor máme vymezen.
Soudce odsoudí viníka za čin, který spáchal 12.6.1997 v 6.30 ráno. Muž namíchal své družce do houbové polévky muchomůrku zelenou. Čin byl spáchán v naším člověčím rozumem registrovaném čase, člověku známým způsobem, na popsatelném místě.
Stane však před soudem například muž, který partnerku úmyslně dlouhodobě psychicky i fyzicky deptá, vaří (ona neumí) jídla podporující sklerotizaci cév a po dvaceti letech vyvolá hádku, kterou srdce družky neunese? Nepřevyšuje součet všech utrpení, které za tu dlouhou dobu nebožačka zažila, jednorázové utrpení poctivé vraždy?
Smělý mladík s neklidnýma očima odnese z klenotnictví zlatý náramek. Je dopaden, označen za lupiče, je tupen, hanoben, odsouzen a pyká.
Co však člověk, který dojede do panenské přírody (dnes by musel přistát na Marsu), tam zjistí, že území nikomu nepatří a prohlásí se za majitele? Jaký je tu rozdíl? První lupič ukradl něco NĚKOMU. Druhý lupič není v lidských očích lupičem, neboť pouze zabral území, o které se nikdo nehlásí. (Pán Marsu se neráčil dostavit na katastrální úřad.)
Kde je hranice mezi zlodějem a poctivcem? Vždyť každý z nás si přivlastňuje něco, co mu nepatří. Muži okukují lačným pohledem manželky svých bližních a nesčetněkrát v srdci svém již cizoložili. Většina zápaďanů se přejídá a ukrajuje tím silné krajíce z bochníku, vyměřeného této civilizaci. Někdo se pak bude muset silně postít, aby se obnovila rovnováha. Téměř každý z nás se denně podílí na vraždách, už jen tím, že je částečně spoluprožívá v televizi nebo na ně nechá koukat děti, fascinované světem, který už my, dospělí, bereme s rezervou.
Zabijeme mouchu. Je to vražda? Ještě ne? Zvětšíme tedy mouchu a uděláme z ní ptáčka. Už je to vražda? Ještě ne? Udělejme tedy z ptáčka krávu a zabijme ji na jatkách. Ještě nic? Zmenšíme tedy krávu a uděláme z ní hezkého, milého pejska, kterého městští strážníci umlátí lopatou. Ejhle! Lidé se pozastavují! Viděli to na vlastní oči a toho pejska je někomu líto! Jeho maso sice nebudou jíst, ale nemůžou vidět krev. Zpitomělý člověk pláče nad úmrtím pejska či papouška a pak si jde dát do hospody hovězí guláš, aby se uklidnil.
Již před dvěma tisíci lety jsme byli uznáni za natolik soudné, abychom mohli být posuzováni podle myšlenek, nikoli podle činů. Stále se však najde velká většina těch, kteří si myslí, že do hlavy jim není vidět a po smrti se mozek se všemi uloženými hříchy rozpadne. Cho-Cho-Cho! Zasmála se kdysi Alla Pugačevová. Tak se směje vesmír všem natvrdlým.
Člověk říká JÁ. Zeptejte se ho, kde to jeho JÁ končí. Končí povrchem jeho pokožky? Kde přesně? Patří do jeho JÁ ještě odumřelé buňky na povrchu kůže, které odpadávají, strhávány při koupeli žínkou? Patří do jeho JÁ vlasy? Vždyť každý křičí: "Netahej MNE za vlasy, netahej MNE za hlavu," místo "netahej za MNE, případně MNOU!" Oduševnělý pokročilec zvolá: "netahej mé tělo do té hospody", násilím pokořená dívka dí: "Můžeš si vzít mé tělo, ale mou duši nikdy nedostaneš, proklatče!" Znám muže, jehož JÁ končí prahem jeho statku a to ještě podmračeně juká z okna na kolemjdoucí, zda si příliš intenzivně neprohlíží jeho naleštěné Audi vystavené za plotem.
Ještě, že máme pohádky Boženy Němcové. Taková chytrá horákyně si z hranice mezi oděvem a nahotou nic nedělala a výsledkem byla rybářská síť. Je vidět, že král Šalamoun nebyl posledním literárně podchyceným člověkem s vysokým IQ.
Máme kovovou minci. Kde je hranice mezi mincí a okolím? Kde je přesně? Je na rozhraní lesklého kovu a pozdí, vnímáno zrakem? Je na rozhraní dvou hustot atomů kovu na mikrometr krychlový? Kdo stanoví hranici a za jakých podmínek? Co když mince je daleko větší, než to, co vidíme pouhýma očima? Vždyť kov obsahuje atomy okolí a okolí není prosto atomů kovu. Hranice je tu dána rozlišovací schopností toho, kdo pozoruje.
Hranice je dána tím, kdo pozoruje. Není-li, kdo by pozoroval, není hranic. Není-li úmluvy, mezi dvěma egy, kde má vést hranice, hranice může vést kdekoli. Většinou si však hranice vytváří ego samo, aby se mohlo vůči něčemu vymezit a samo sebe potvrdit. Hranice jsou výmyslem ega, aby vědělo, odkud, pokud a za kolik. Každý z nás však ví, co je to ego? Můžeš přečíst stovky knih o egu a jsi stejně tupý jako na začátku. Pak ale přijde obyčejná skleróza …
Stanislav Musil
