Duchovní lidé a jejich vize

Představte si člověka, který ráno vstane, a ještě než vyleze z postele, hodí si korunou. V případě, že padne hlava, vyleze s úsměvem, v případě, že padne lev, zůstane ležet a všem vykládá, že je mu předurčeno strávit tento den v posteli. Nakonec stejně vstane, ale jeho okolí má již zkaženou náladu na celý den.

Představte si člověka, který má velmi bohaté sny. Při každé činnosti, kterou vykonává, dbá na to, zda náhodou sen nesymbolizoval něco, čemu by se měl případně vyhnout nebo co by měl vykonat. Ve snu byl korunován na krále a začal si myslet, že dosáhne vysoké státní funkce. Problém je jen v tom, že se mu tyto sny ještě nevyplnily a on stále na jejich splnění čeká.

Takoví lidé žijí mezi námi. Lidé, kteří dostali k dispozici pět smyslů a navíc cit a rozum, aby se v podnětech neztratili a dokázali je rozlišovat. Oni však reálný svět ignorují a obracejí se k mlhavým zábleskům svého podvědomí, které dešifrují podle pouze jim známého klíče.

Po následujícím popisu si možná řada z nás vybaví bledolící dívenku či astenického mládence se sklopenýma očima, jakéhosi podivného autistu, žijícího ve světě záblesků a polostínů a prchajícího od živočišného tepla a svůdných klínů.

Není tomu tak. Jsou i tací, co mají konstituci, zubra, vůli mravence a - bohužel - citlivost slona. (Slon odpustí, ale větší zvíře na souši nežije. Snad ekologicky neohrabanější a to člověk.)

Takový člověk je navenek pevně přesvědčen o své pravdě a svou vnitřní nejistotu, onen hlásek záchrany - "zastav, dokud můžeš" - ubíjí novými a novými vlnami sebepřesvědčování, takže svým názorům, vyšlým ze snů, nakonec věří. Jeho okolí žasne, trpí a nezná obranu, nezná řešení. Co namítnout člověku, který své milující ženě zasvěceně sdělí, že není dokonalá, že bude mít ještě jednu rodinu, ve které všichni budou duchovně na výši. Lidi dělí na duchovní a méně duchovní. Duchovní jsou ti, kteří připouštějí, že on ví všechno lépe a z neznalosti se mu koří.

Jak zastavit rozjetý parní válec? Jak zabránit takovému člověku v zavrtávání se do svých vlastních představ, které jsou reakcí na dávný podnět, který znamenal narušení osobnosti? Jak poznáme, že mezi božími blázny, kteří hledají, aniž druhým ubližují, jsou i blázni opravdoví? Vždyť hranice mezi svatým a bláznem je tak úzká, kdo ji dokáže rozlišit?

Jsou mezi námi lidé, kteří si hrají na duchovno a v životě nepoznali krom nešťastné lásky a úmrtí prarodičů žádné utrpení. Jsou mezi námi lidé, kteří zažili v životě situace, které by se slabšími povahami možná již praštily, ale oni mají silnou tělesnou konstituci a pomalejší reakce, což připomíná bitevní těžkotonážní plavidlo, které musí dostat mnoho zásahů, než se začne naklánět, než pochopí. Jakou zbraň zvolit proti těmto nevědomcům?

Zbraň, to je pojem naplňující nás pocitem moc, nikoli již soucitem. Ti, kteří měli štěstí, pochopili, že život vedle těchto lidí posiluje v trpělivosti, učí koncentraci (jinak podlehneme sugescím, že jsme méněcenní, méně duchovní, že se musíme stále vyvíjet, když přitom naše svědomí úpěnlivě šeptá - to je blbost!) Až pochopíme, až se posílíme, až přestaneme podléhat něčemu, o čem víme, že není v pořádku a v souladu s naším nitrem, až se vzdáme lpění na tomto člověku, tehdy přijde řešení. Není jedno, je jich tolik, kolik druhů je lidského utrpení.

Kdysi jsem jako každý, prožil určité utrpení. Napadlo mne poté podobenství o slepici.

Hospodář zavřel slepici do ohrady. Slepice, jak známo, se ráda hrabe v zemi a inteligencí příliš nevyniká. (Někteří lidé jí rádi používají jako symbol pohany, aby zakryli svou vlastní blbost.) Tu hospodáře napadlo v tomto prostoru trochu uklidit a začal slepici vyhánět koštětem. Nebohá běhala okolo a stále hledala skulinu, zběsile kdákaje. Až po značném úsilí hospodáře ji napadlo pozvednout své oko vzhůru (slepice se i člověku dívá do očí pouze jedním okem) a tu objevila, že ohrada má na výšku sotva půl metru. I vzepjala se slepice na svých křídlech a vylétla výš, výš a ještě výš … a spadla za ohradou. Byla šťastná, že se zachránila. Člověk také dlouho zběsile běhá, než se jeho zraky pozvednou vzhůru.

Stanislav Musil