Šrí Ramana Maharši

Protože ego ve formě myšlenky "já" je kořenem stromu iluze, její zničení porazí iluzi právě tak, jako je strom poražen přeseknutím svých kořenů, Nebuďte přitahování k početným myšlenkám, které se mohou vyskytovat v počátečních stupních cvičení zkoumání. Stůjte od nich vzdáleni (odděleni) jako nezaujatý pozorovatel, jenž si říká: "Nechť se to, co se odehrává nebo může odehrát, odehraje. Já budu pouhým svědkem." Vytrvalé cvičení tohoto postoje mysli s pevným a vytrvalým setrváváním v Já vyhladí pocit "já" v těle, který je kořenem překážek duchovního pokroku.

Šrí Ramana Maharši

Kdo to byl, kdo dovedl vyjádřit tak lapidárně a přesvědčivě kvintesenci orientálních duchovních technik, že jejich použití po celé dvacáté stolení vedlo a vede statisíce následovníků k úžasné duchovní transformaci, klidu a štěstí? Kdo dovedl tak jednoduše a všem srozumitelně navrhnout cestu k poznání sebe sama?

Jmenoval se původně Venkataraman Aijar. Narodil se 30. ledna 1879 v jihoindickém městečku Tiruččuli. Jeho otec, který příslušel k nejvyšší sektě bráhmanů a byl váženým právním poradcem, zemřel, když bylo chlapci sotva třináct let a zanechal zde vdovu paní Alagammál se třemi syny. Prostřední z nich byl právě Venkataraman. Po smrti otcově a po dokončení základní školy v Tiruččuli stěhuje se rodina Venkataramanova do Madury. Chlapec zde navštěvuje nejprve Scottovu střední, pak americkou školu misijní. Ve studiu však nijak nevyniká, protože se věnuje spíš sportu než učení, ale také ještě nejsou u něho příliš patrné známky jeho budoucí velké duchovnosti.

V listopadu 1895 zažije první psychický otřes. Slyší jednoho ze svých příbuzných vypravovat o svaté hoře Arunáčale, která je u poutního města Tiruvannámalai. Jeho srdce se rozechvěje neznámou touhou a chlapec se od této chvíle nemůže zbavit dojmu, že musí tuto horu navštívit stůj co stůj. Krátce nato, asi v polovině června 1896, v něm nastane pozoruhodný psychický zlom a mentální převrat - zkušenost mystické smrti. Tato zkušenost změnila jediným spontánním aktem školáka v mudrce. Ale nechme o tom vypravovat jeho samotného:

Seděl jsem sám nahoře v pokoji v prvním poschodí domu svého strýce. Jen zřídka jsem býval nemocný a ačkoli onoho dne mé zdraví nic nekalilo, zmocnil se mne náhle silný strach ze smrti. Stav mého zdraví na tom neměl žádnou účast a já se ani nesnažil o té věci uvažovat nebo zjišťovat, jestli pro ten strach existuje nějaký důvod. Cítil jsem jenom, že umírám, a začal jsem přemýšlet, co s tím udělat. Nenapadlo mi poradit se s lékařem nebo se staršími přáteli, cítil jsem, že ten problém musím vyřešit sám, tehdy a tam.

Záchvat strachu ze smrti vnikl do mé mysli a já si v duchu řekl, aniž bych ve skutečnosti použil slov: "Teď přišla smrt, co to znamená? Kdo je ten, kdo umírá? Umírá toto tělo," a hned jsem začal příchod smrti hrát. Položil jsem se s údy strnulými, jako by nastal rigor mortis, a napodobil jsem mrtvolu, abych svému zkoumání dodal větší realitu. Zadržel jsem dech a držel rty pevně sevřené, aby z nich neunikl ani jediný zvuk, abych nemohl vyslovit dokonce ani slovo "já".

"Tak dobrá," řekl jsem si, "toto tělo je mrtvé. Odnesou je ztuhlé na žároviště a tam bude spáleno a změní se v popel. Ale zemřu při smrti tohoto těla i já? Je tělo já? Je tiché a netečné, ale přesto cítím nezávisle na něm plnou sílu své osobnosti a dokonce i hlas "já" ve svém nitru. Jsem tedy duch, který tělo překračuje. Tělo umírá, ale duch, který je překračuje, zůstává smrtí nedotčen. To znamená, že jsem nesmrtelný duch."

To všechno nebyla jen tupá myšlenka; prošlehlo to mnou ostře jako živoucí pravda, téměř bez účasti myšlení. "Já" bylo cosi velice skutečného, byla to v mém současném stavu jediná skutečná věc a veškerá vědomá aktivita mého těla byla na "Já" soustředěna. Od onoho okamžiku k sobě "Já" přitahovalo pozornost mocným kouzlem už napořád. Strach ze smrti zmizel jednou provždy.

Od té doby trvalo pohroužení v "Já" nepřetržitě. Ostatní myšlenky přicházely a odcházely jako rozličné hudební tóny, ale "Já" je stále základním tónem šruti, podkladem všech ostatních tónů, s nimiž souzní. Vždy jsem byl soustředěn na "Já", ať už se tělo zabývalo hovorem, čtením nebo čímkoli jiným. Před oním významným okamžikem jsem neměl o svém "Já" jasnou představu a nebyl jsem k němu trvale přitahován. Necítil jsem zřetelný zájem o ně, natož nějakou potřebu v něm trvale prodlévat.

Tento zážitek změnil celý chlapcův život. Ztrácí zájem o své příbuzné, přátele, studium, dokonce i o sport a veškerý vnější svět. Chová se jako skutečný jógin, modlí se a medituje, soustředí se veřejně i potají, a když mu jeho starší bratr s úspěškem radí, aby nechal studia a raději odešel do džungle, když se takto chová, Venkataraman opouští domov bez udání cíle a zanechává své matce nepodepsaný lístek, že se vydává na duchovní pouť a že není třeba, aby se kdokoli kvůli tomu trápil nebo jej hledal. Bere si jen tři rupie na zaplacení jízdenky a zakrátko přijíždí do Tiruvannámalai, kde se usazuje ve sloupořadí poutního chrámu v blízkosti posvátné hory. Toto místo brzy mění, protože je zde vyrušován, a uchyluje se do volně přístupných sklepních prostor chrámového areálu, kde přebývá v duchovním pohroužení tak hlubokém, že ani necítí bolest, když mu hladoví mravenci ožírají svaly na nohou, a to tak, že jizvy na nich zůstávají po celý život. Pak střídá ještě několik dalších míst v okolí chrámu a nakonec se usazuje v malé jeskyni, zvané Virúpákša, na svahu Arunáčaly, kde pobývá plných sedmnáct let, hlavně v zimních obdobích. V létě bydlí většinou v hájové poustevně hory, tzv. Skandášramu. Jídlo mu tam přinášejí zbožní poutníci a uctívatelé nebo si je vyžebrává v okolí hory a chrámu.

Nazývají ho všelijak. Mauna Svámí čili člověk, který nemluví, Brahma Svámí, tj. Brahmův kajícník, apod. Nakonec ho jeden indický básník pojmenuje Ramana Maharši, tj. velký mudrc Ramana, a toto jméno se všeobecně ujímá.

V květnu 1898 ho vyhledá jeden z jeho strýců a žádá ho, aby se vrátil k matce, že mu i tam bude dovoleno žít v ústraní, ale Ramana to mlčky odmítá. Téhož roku jej navštíví sama matka, ale ani na její prosby a žádosti nic nedá, takže matka odchází, ale později se k Ramanovi vrací a zůstává s ním až do své smrti. V okamžiku smrti převádí matku do duchovního prozření, nirvány.

V listopadu 1911 navštěvuje Maharšiho první Evropan policista F. H. Humphreys. Podává o tom tuto úřední zpráv:

"Cítil jsem, že jeho tělo není tělem člověka, byl to nástroj Boha, byla to jen sedící nehybná mrtvola, z níž strašlivě vyzařoval Bůh. Mé pocity byly nepopsatelné.

Nejdojemnější byl pohled na malé děti ve věku kolem sedmi let, které samy od sebe šplhaly na horu a chodily k Maháršimu. Sedaly kolem něj i když třeba celé dny nepromluvil ani slovo. Nehrály si, jen tu tiše seděly a byly naprosto spokojené."

V roce 1912 prožívá Maharši druhý zážitek totální mystické smrti na Želví skále za přítomnosti několika dalších sváminů. V jeho obrazovém životopise, nedávno vydaném péčí nakladatelství Avatar, se o tom píše toto:

"Jednoho odpoledne se po olejové lázni ve svatyni Paččaijamman vracel k Virúpákšově jeskyni. Byl s ním Palanisvámí a Vasudéva Šástrí. Když se blížili k Želví skále, přepadla Bhagavána fyzická slabost. Opřel se o skálu, jeho pleť temně zmodrala a stávala se tmavší a tmavší, až se přítomným zdálo, že Svámí umírá, a začali plakat. Šrí Bhagaván o této příhodě řekl: "Cítíval jsem v SRDCI vibrace, připomínající dynamo, už ve škole. Když jsem před mnoha lety zažil rigor mortis, zmizel každý předmět i pocit s výjimkou těchto vibrací. Bylo to, jako by se před mýma očima snesla temná clona a úplně mne odřízla od světa. Celou tu dobu jsem si však byl vědom Já a měl jsem přitom matný pocit, že někdo vedle mne pláče. Ten stav trval až do chvíle, kdy jsem nabyl fyzického vědomí a pocítil, že cosi přechází ze SRDCE do pravé části prsou a vrací do těla život."

Během těchto let se Maharši vzdělává v tamilštině, odpovídá na otázky svých návštěvníků, jejichž počet stále vzrůstá, zdokonaluje se v sanskrtu a malajálámštině, píše duchovní básně tamilsky a malajálámsky a do těchto jazyků překládá i některé staré védské duchovní texty a upanišady.

V prosinci 1922, po smrti paní Alagammál, se Maharši stěhuje do nové poustevny, do tzv. Ramanášramu, který zřizují jeho žáci na úpatí hory a který se dál rozrůstá dík darů uctívatelů až do nynějšího stavu.

Jak trávil Maharši svůj život v Ramanášramu. Nechme o tom mluvit samotné jeho současníky:

"Jeho způsob života byl ten nejprostší. Nebyl to postoj nadřazenosti, který by nutil lidi před Bhagavánem poklekat, protože nikdo nebyl prostší ani přirozenější než on. Byla to jejich spontánní reakce na božství, které z něj vyzařovalo. Pouhý pohled na něj, když kráčel po půdě ášramu, dokázal sevřít srdce. Šrí Bhagaván, který vždy volil prostotu, nikdy nedovolil, aby mu byla v něčem dávána přednost. V jídelně byl v tom ohledu naprosto neústupný, I když dostával nějaký zvláštní lék nebo prostředek pro posílení, chtěl je sdílet se všemi. "Je-li to dobré pro mne, pak to musí být dobré i pro ostatní", říkal a rozdělil je mezi všechny přítomné."

Rok za rokem byla hala, ve které seděl, střediskem zdejších oddaných i všech těch, kteří byli rozeseti po světě a nemohli být přítomni fyzicky. Dynamické ticho, vibrující jeho milostí, božská láska, zářící z jeho očí a v případě potřeby a i účinná slova Šrí Bhagavána objímaly všechny, kdo byli připraveni a otevřeni přijmout dar jeho přítomnosti a osvobozující blízkosti. Nebyla to běžná přítomnost, protože nelze spočíst životy, které byly zcela proměněny jediným pohledem nebo slovem. Šrí Bhagaván byl jako nezměrný oceán milosti, přetékající soucitem k oddaným, kterých přicházelo pro jeho daršan stále víc.

Spojení se Šrí Bhagavánem působilo jako jemná alchymie. Několikrát řekl oddaným otevřeně, jakou má pro ně cenu. Ranga Aijarovi, svému spolužákovi z Madurských časů, řekl: "Zůstaneš-li s džňáninem, dá ti šat již utkaný," což znamená, že stane-li se to jiným způsobem, dostaneš nitě a musíš si jej utkat sám.

Až do doby jeho křehkého stáří nebyly stanoveny žádné hodiny, kdy by byl přístup k Šrí Bhagavánovi povolen. Byl k dispozici stále, ve dne i v noci. Často hovořil ke skupinám lidí dlouho do noci.

V roce 1949 se zjistilo, že má Šrí Bhagaván v levé ruce sarkom. Přes intenzivní lékařskou péči, která mu byla věnována, přišel 14. dubna 1950 jeho fyzický konec. Večer, když všichni jeho oddaní seděli na verandě před pokojem, který byl zřízen pro Bhagavánovo pohodlí během jeho nemoci, začali spontánně zpívat "Arunáčála Šiva". Když to Šrí Bhagaván uslyšel, jeho oči se otevřely a zazářily. Na jeho tváři se objevil krátký úsměv neskonalé něhy. Z vnějších koutků jeho očí skanuly slzy blaha. Ještě jeden hluboký vzdech, a další již nepřišel.

V onom okamžiku, v 8:47 večer, se na obloze objevila veliká hvězda, která letěla severovýchodním směrem k vrcholu Arunáčaly. Ten meteor viděli mnozí dokonce až v Bombaji a překvapeni jeho zjevem i chováním přičítali tento jev odchodu svého Mistra.

K dokreslení Maharšiho povahy a působnosti jeho vlivu bych rád uvedl ještě dva příklady: Jeho žáka, bývalého anglického důstojníka Arthura Osborna a jedné jeho duchovní žačky z Prahy.

"Jeho tvář je jako tvář vody, a přece stále táž. Je úžasné, jak hladce přechází z laskavosti ke skálopevné majestátnosti, ze smíchu k soucitu. Každý z jeho aspektů je dokonale živoucí, že máte pocit, že to není tvář jednoho člověka, ale celého lidstva."

Arthur Osborne

"Ramana Maharši byl jeden z mých nejlepších duchovních učitelů. Jeho výrok "Nedívejte se na věci jako na věci, ale jako na Boha" mně pomohl dostat se skrze takto uvědoměnou božskou všudypřítomnost za mysl do nekonečného, nerozlišeného vědomí, a poznat tak vznikání individuálního Jáství jako prvotní tvorbu přesvatého JÁ-JÁ. Toto uvědomění dává současně plnost nekonečné blaženosti."

M.T.

napsal Eduard Tomáš