nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Jednou z hlavních postav hudebního života v Indonésii a na Jávě je výborný hráč na housličky rebáb a skladatel nové hudby pro jávanský gamelan pan Wasitodiningrat. Zkratka před jeho jménem vyjadřuje tituly udělené mu sultánem z královského dvora v Jógjakartě jako nejvyšší jeho ocenění. Jinak užívá všeobecně přezdívku Pak Čokro. Narodil se v r. 1909 slavnému otci, který byl vedoucím dvorního gamelanu. Tuto funkci po něm převzal po jeho smrti r. 1962. V roce 1972 se přestěhoval do Kalifornie, kde je členem World music faculty a přednáší i na dalších severoamerických universitách. Na tomto CD se představuje výběrem osmi skladeb na různá témata v tradičním stylu. Využit je celý gamelan Sekar Tunjung včetně ženského i mužského sboru. První čtyři skladby jsou ve stupnici pelog, tedy se sedmi tóny a zbývající čtyři ve stupnici slendro, tedy pentatonické. Ta je mnohem působivější. Pro toho, kdo nehraje gamelan, by asi bylo těžké rozeznat, čím se liší nová hudba od tradiční, obzvláště je-li užito tradičních melodií. Myslím, že se tím trápit nemusí, protože většina skladeb je velmi pěkná, silně emotivní a vyvolávající krásnou náladu. Vyzdvihl bych hlavně pátou, nejdelší, asi 20 minutovou skladbu v níž se nádherně mísí zvuk všech nástrojů v jednolitou kulisu, nad níž se vznáší zpěv jakoby nebeské víly a andělů. To však vůbec neznamená, že ostatní skladby zůstávají pozadu. Jen by mne zajímalo, co asi se zpívá, když vím podle poznámek, čemu nebo komu jsou jednotlivé skladby věnovány. Ale jinak vše beru jako celkový zvuk a text vědět nepotřebuji, neboť hudba je nádherná.
Mluvíme-li dnes o hře na tibetské mísy, nemůžeme nikdy vynechat Klause Wieseho. Tento německý hudebník, skladatel, ale také výzkumník v oblasti působení zvuku na mysl a tělo a duchovně působící člověk se totiž markantně odlišuje ode všech ostatních, kteří na mísy hrají. Zvláštní metodou nahrává ve studiu vícenásobně tibetské mísy, z jejichž zvuku vyeliminuje různé oblasti alikvotních tónů. Na tomto CD by měly tóny, které nazval prostor, sloužit k vyprázdnění mysli. Jinak by se mělo jednat o frekvenci planety Saturn. Z temné, valivé vrstvy zvuků, znovu a znovu se opakující, občas vystupují vlny vyšších tónů, jakoby vzdálených zvonů. Ty při ambientním poslechu, kdy na sebe necháme zvuk působit, aniž bychom se na něj soustředili, necháme ho vlastně znít v pozadí a zabýváme se něčím jiným, mají nebývalé účinky vyladění na kosmické sféry.
Vedle skladeb pro tibetské mísy, z nichž vedle Space prosluly zejména Neptun a Uranus se Klaus Wiese také zabývá arabskou súfijskou hudbou. Asi proto, že jeho učitel je také súfí. Potom se v kompozicích objevují další nástroje. Především jsou to citera, tampura, hlas a v poslední době i syntetizátor. Ten je ovšem využit velmi nenápadně. Toto CD patří právě do této oblasti. Díky hudbě - zvuku, či jakési zvukové ploše se vám může otevřít srdce nekonečné lásce. Ačkoli se jedná o jednu asi 60 minutovou skladbu, můžete v ní rozeznat několik částí, které vás postupně připravují na celkové otevření se. To potom nastává a dostavuje se stav zvuku, jako byste letěli v letadle, v obrovském míru vysoko nad mraky a vlastně neletěli, ale stáli na místě zcela si sebe sama uvědomí. Nádhera.
Jah Wobble, popová hvězda známá svým stylem hraní na basovou kytaru, se postupně oprošťuje od určitých představ svých posluchačů a pokouší se je každým svým dalším albem intoxikovat duchovností. V tomto směru překvapil již svým albem Take me to God, na němž se spojil s různými etnickými nebo etnickou hudbou ovlivněnými hráči, jako jsou Natasha Atlas, Najma Akhtar, Chaka Demus či Baaba Maal a začal tak své posluchače přesouvat od pouhého disco či transambient soundu k něčemu více. Pro světové kritiky se na tomto albu Heaven & Earth dostal nejdále, pro posluchače pouze etnické nebo duchovní hudby je to, samozřejmě, spíše určitý opar. Ale při poslechu je třeba k dílu Jaha Wobblera, případně dalších jemu podobných, přistupovat trochu jinak, než k původní etnické hudbě. Ta jistě nebude mít takový okruh posluchačů, ale ti, kteří se k ní dostávají z "druhého břehu", přicházejí s impulsy zcela novými a jsou-li schopní - a to jistě Jah Wobble je - nás mohou obohatit něčím tvůrčím. Sedm skladeb tohoto CD má zajímavé instrumentace - využití čínských nástrojů (er chu, bambusová flétna, ku čeng), arabský zpěv Nataši Atas a k tomu zajímavé bicí nástroje s baskytarou, ale také klávesovými nástroji ve dvou nejdelších skladbách (Divite Mother, Gone to Croatan). Judii nám zase připomene závěrečné Óm nama Šiva (správně Šivája). Vypadá to na slátaninu všeho možného, ale ve skutečnosti to vše Jah Wobble dokázal spojit do vlastního stylu. Zkuste to.
Také následující CD se vyznačuje především různými bicími nástroji. Z deseti skladeb na nás dýchne rovníková Afrika z přímořského pobřeží Guineje. Soubor sedmi hudebníků z etnické skupiny Soussou se již zúčastnil velice úspěšně více turné po Evropě s jinými hudebníky a založil potom svůj vlastní soubor Wofa. Vedle hudby předvádí i tradiční guinejský tanec. Čtyři skladby jsou zpívané, v ostatních můžeme vychutnat krásu africké polyrytmiky. Vedle velkého množství bubnů, z nichž bych aspoň velký, basový dúnún, jsou tu též zajímavá chřestítka wassakhoumba, která se skládají z několika na sobě volně položených, zmenšujících se koleček na ohnuté tyčince, kterou se třese. Mezi častý africký nástroj patří též kalimba, zde nazývaná gongoma - krabice s otvorem uprostřed, nad nímž je několik vyladěných kovových plátků, na něž se drnká. Občas se též ozve xylofon, zde nazývaný balanji nebo balafon. Ačkoli je hudba většinou rychlejší, není nikterak dravá, agresivní, spíše z ní vyzařuje pohoda.
Obdobným tématem se zabývá tato nahrávka, která je však zcela akustická a hraná na různé zvony a tibetské mísy. Jedenáct skladeb ve dvou částech popisuje stavy vědomí při opouštění fyzického těla a putování astrálem. Slovo "popisuje" však je výrazem Henry Wolffa, jinak můžete hudbu poslouchat bez popisu klidně také. Je dobré, že se už nejen naše rocková a pop musicová, ale též meditační a tibetomísová scéna může srovnávat s tím, co se produkuje ve světě. V tomto případě to všem našim hráčům na různé zvony a tibetské mísy pěkně natírá, protože jde o špičkovou hudbu a nejvyšší duchovní působení. Způsob, jakým tito dva hudebníci - ač řazeni mezi new age music - pracují se zvuky a tichem, je fascinující. Škoda, že nemáme možnost si něco takového poslechnout živě. Však také díky této nahrávce prosluli na celém světě a získali uznání i u tibetských mistrů. Poslouchejte a nechte na sebe působit.
Třetí a závěrečné album tibetských zvonů od této dvojice autorů s jejich případnými pomocníky, je výsledkem mnohaletého úsilí, hledání zvukových možností a duchovní praxe. Je věnováné Jeho Svatosti Gjalwa Karmapovi, vedoucímu sekty Červených čepic tibetského buddhismu, který umělce zasvětil do duchovní praxe. Prázdné zrcadlo symbolizuje vesmír, kosmickou prázdnotu, vstupní bránu do nejvyšší skutečnosti. Tak jako na druhém albu, i na tomto bylo vše nahráno naprosto akusticky, bez elektronických efektů a syntezátorů, jen se využilo speciálního rozestavění mikrofonů. Jako nástroje sloužily opět různé zvony, mísy, činely, gongy a větrné zvony. Vzniklo něco neuvěřitelně působivého, jemného i silného, co skutečně nemá obdoby. Důslednost, s jakou hledají a nacházejí oba spoluhráči, je vědomá, a potom má výsledek jen ty nejvyšší kvality.
Přechodem mezi druhým a třetím albem tibetských zvonů je tato nahrávka, v níž autoři spojili své síly se známým bubeníkem a perkusistou ze skupiny Grateful Dead. Vedle rockové hudby se léta věnuje sbírání perkusí z celého světa, a také vyvíjení nových, z nichž některé byly použity na tomto CD poprvé. Jamantaka je tibetský bůh smrti a podsvětí, obdobně jako v Indii Jama. Po smrti každý před něj předstoupí, aby byl souzen. Oproti ostatním albům Wolffa s Henningsovou zde nejsou použity pouze různé perkuse, ale též elektronické efekty (Brian Keane), i když velmi střídmě, pouze k zesílení účinku. Nahrávka byla poprvé vydána v r. 1983 na LP a v r. 1991 byly dohrány ještě tři skladby pro toto CD. Dalo by se říci, že stále stejné, nemelodické nástroje nemohou přinášet něco nového. Avšak právě opak je pravdou. Je fantastické naslouchat možnostem, které autoři předkládají. Tato hudba v žádném případě není možná jako kulisa, je nutné jí soustředěně naslouchat v meditaci.
