nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Člověk nemusí být zrovna jasnovidný, aby odhadl, kterou čakru lidé před Vánocemi nejvíce roztáčejí. Milovníci záhad a tajemna jistě tiše zajásají, mírně zatají dech po vdechu, strnou jim okohybné svaly, zpomalí své pohyby a vyloučí o něco méně slin než bývá v ústech zvykem. Pozorujete na sobě většinu uvedených příznaků? Pak jste zajisté na dobré cestě zvědět onu tajuplnou novinu, která že z tajemných čaker vydává větší záři, který z pomyslných energetických disků se nejvíce roztočí. Je to speciální čakra, která v uplynulých letech doznala nejvyššího rozvoje, protože se na ni lidé nejvíce soustředili.
V naší zemi je to čakra korunová.
Na rozdíl od energetických center našeho těla se v tomto případě jedná o jednu z nejnižších společenských čaker. O něco výše stojí čakra davová, sexuální, dále čakra společenského úsilí (v horším případě násilí), čakra pospolitosti, čakra společenské komunikace a čakra společenské intelektuální vyspělosti. O Vánocích se trochu více otevírá čakra pro spojení s Universem, avšak ta se na Silvestra zase rychle zavírá, protože společenské vědomí stéká dolů s každou kapkou půlnočního šampaňského.
Položme si nyní otázku, proč se před Vánoci ta energie tak zrychluje? Aby se v okamžiku, na který se všichni těší, na miliontinu sekundy zastavil? Která událost o Štědrém večeru je tak významná, že lidé běhají jako smyslů zbavení, nervózně postávají ve frontách a vlečnou po večerech domů balíky a balíčky, aby je důmyslně ukryli před zraky svých bližních? Znám osoby, pro které se čas zastaví při prvním soustu u štědrovečerní tabule, nebť mají pocit, že ještě několik minut a zhynuli by bídnou smrtí hladem. Znám osoby, pro které se čas vůbec nezastaví, protože se musí postarat, aby se zastavil těm ostatním. Pak jsou tu ještě děti. Pokud ještě nejsou zkažené tím, že během roku dostanou, na co si vzpomenou (neboť tím si jejich rodiče vykupují pocit viny z toho, že se jim nevěnují), opravdově, bezelstně a s pootevřenou pusou sledují, jak táta rozsvítí první svíčku, tu opravdovou, ne elektrickou, jak zapálí první prskavku a když pak samy začnou rozbalovat své dárky...
Vzpomeňme si, pro kolik z nás tento okamžik již neplatí, neboť nás život naučil, že dary jsou tu od toho, aby si člověk uvědomil, že musí něco vracet. Proto mnozí z dospělých o Vánocích děkují za dárky, ale v duchu počítají, kolik to mohlo stát, v duchu je odmítají, protože jsou drahé, zrovna se jim nehodí, mají pocit, že jim nepatří, mají pocit viny, že ostatním nenakoupili mnohem víc, než sami dostali, protože cítí v životě nějaký skrytý nesplacený dluh. Zastavili jsme se nad svým poznáním na půli cestě a nedokážeme plně prožít kouzlo Vánoc? My to možná umíme, ale podívejme se kolem, zda v tom mají, díky všeobecnému odlidštění, jasno ti druzí.
Znám jednu techniku, která uvedené problémy může odstranit. Je zcela jednoduchá a zdálo by se, že ji dokáže zvládnout každý. Není to však tak snadné. Zkusme si ji společně "zacvičit", hned teď, jak čtete tyto řádky.
Nejprve si vzpomeňme, koho máme v této chvíli opravdu rádi. Mírně se usmějeme a zhluboka vdechneme a vydechneme. Pak si uvědomíme, kdo má rád nás. Pozorujeme svůj dech. Pokud se nám trochu zastaví, asi budeme po těch, co nás milují, v mysli trochu pátrat, třeba jich není tolik, kolik bychom si přáli.
Máme chuť se politovat? Máme chuť si nad sebou povzdechnout? Učiňme tak. Máme na to právo. Máme právo být smutní z nedostatku lásky na světě, máme právo toužit po tom, abychom byli milováni. Není to nádherné? Nikdo nám nezakazuje se litovat, nikdo nám neupírá svobodu našich citů. A nyní si uvědomme: Jsme na tom opravdu tak špatně? Kolik lidí na světě nemá v této chvíli co jíst, kde bydlet, kolika lidem je zima, kolik z nich má pocit, že je nikdo nemá rád? Kolik lidí nemá rádo ani sama sebe? Co je však důležité: Kolik lidí nemá možnost udělat někomu radost? Vždyť napětí, které v nás před Vánoci vzrůstá, může pramenit i z nenaplněné touhy učinit někoho šťastným.
Nevyjímejme z toho ani zvířátka, malá či velká.
Zkusme jen tak odložit Dotek a učinit šťastnou první živou bytost, kterou uvidíme. Jakkoli. Jen tak. Neosobně. Neboť přes nás dává štěstí Bůh.
Víte kdy budou u nás doma opravdové Vánoce?
Až přestane být symbolem těchto svátků plný stůl a převázaná krabice.
Až nebudeme muset přemýšlet, čím uděláme druhému radost.
Až si přestaneme dávat drahé dárky a místo toho obdarujeme své blízké něčím, co jsme sami zhotovili, z čeho bude cítit, že jsme ho chtěli potěšit.
Až si místo koukání na televizi budeme povídat a zpívat.
Až se někteří rodiče přestanou přít, do kterého kostela půjde rodina k bohoslužbě.
Až místo šustění papíru budeme poslouchat, jak hoří svíčky.
Snad se více roztočí správným směrem společenská anáhata čakra a lidé vyjdou před dveře vězení svých bytů, aby si vzájemně popřáli, bez ostychu a studu.
Hezké Vánoce
Stanislav Musil
