nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Mani, jméno bylo tvé, ale teď nechť jméno tvé bude Matka bohů všech.
Nur-Aya
Badatel v oboru mytologie Joseph Campbell řekl, že s existencí ženy a s jejím působením všechno stojí a padá. Celý cyklus lidské existence. Zázrak ženství není menším divem než sám vesmír. Žena má prostě úžasnou sílu a jedním z hlavních zájmů mužské populace se postupem času stala snaha tuto sílu zlomit, ovládnout ji a využít ve svůj prospěch.
Existuje studie, která pomocí zkoumání DNA, dokazuje, že všichni jsme potomci jedné jediné matky. Je velmi pravděpodobné, že lidé začali svou představu Matky Bohyně uctívat v době, kdy neandrtálci začali ustupovat před homo sapiens.
Bohyně, tak jak ji známe především z neolitických sošek, je ženou – matkou, často je ztvárněna, jak sedí na bobku při rození dítěte nebo jak nabízí své prsy a genitálie. Je to zobrazení života v té nejryzejší podobě, magická síla ženy a magická síla země, obraz všech přírodních a vesmírných cyklů.
Citát na začátku jsem nevybrala náhodou. Starověká bohyně Mezopotámie Mani byla tvůrkyní života, stvořila prvních sedm mužů a sedm žen. Indiáni kmene Hopi měli svou pavoučí ženu a určitě není náhoda, že tantra, učení o prapodstatě vesmíru, se dá přeložit jako síť či pavučina. První bohyně byla „přadlena", utkala vesmír a upředla prvního člověka ze čtyř barev země, žluté, rudé, bílé a černé (tím jsou naznačeny prapůvodní rasy).
Velká Matka, popřípadě Matka Země, byla uctívaná u všech starých národů a téměř všechny legendy o stvoření člověka operují s hlínou, pískem či bahnem. Ne vždy se dílo podařilo hned napoprvé. V guatemalské legendě se pramáti všeho Popol Vuh pokoušela stvořit člověka z prachu a hlíny, ale obě hmoty byly natolik nepoddajné, že se jí nepodařilo vytvořit poddajné služebníky, proto je raději zničila. Teprve potom jsme přišli na svět my, lidé. Ze všech těchto legend je už jenom krůček k uctívání Země jako Velké Matky neboli k pradávným pohanským kultům.
Plodnost ženy byla odjakživa spojovaná s plodností Země. V drtivé většině pohanských kultů se uctívala plodnost Matky Bohyně, která se měla přenášet na ženské pokolení. Z uctívání Země jako stvořitelky života se vyvinuly další pohanské kulty, uctívající měsíční bohyně, Měsíc a jeho cykly. Je zajímavé, že v poslední době se vědecky potvrdilo, že Měsíc měl na Zemi tak obrovský vliv, že bez jeho přítomnosti by se na Zemi zřejmě nemohl vyvinout život v té formě, v jaké jej známe dnes.
Tajemství megalitických kamenných staveb spočívá v tom, že sloužily nejen k pozorování ročních cyklů Slunce, ale současně i k pozorování cyklů Měsíce. Například architektura Stonehenge bere v potaz jak pohyb Slunce, tak pohyb Měsíce. Pravěcí lidé zřejmě dlouho a pečlivě pozorovali sluneční a měsíční cykly, věděli, že jižní a severní postavení Měsíce se mění, a také věděli, že sledují cyklus, který trvá 18,6 roku. Stonehenge je zkonstruovaný tak, že dokáže do jednoho kamenného okénka polapit světlo Měsíce v mezních bodech jeho cyklického pohybu po obloze. Toto okénko je přímo nad okénkem, které zachycuje světlo Slunce při zimním slunovratu. Lidé tak mohli vidět, že Slunce kopíruje pohyby Měsíce. Je možné, že tato funkce Stonehenge vracela lidem víru v sílu Měsíce, protože přechodem z lovce na pastevce a zemědělce pozbývalo měsíční náboženství na významu a důležitějším se stávalo sluneční náboženství. Zdá se to jako maličkost, ale pro neolitického člověka zastával Měsíc důležitější funkci a přechod k uctívání Slunce byl podvědomě pociťován jako ztráta životních jistot. I dnes je pro některé národy Měsíc důležitější, například pro Křováky. Není bez zajímavosti, že když je žena delší dobu v přírodě, tak se její cyklus zesynchronizuje s cyklem Měsícem. Nebo koráli, tak důležité pro ovzduší naší planety, se rozmnožují všechni pouze v jeden okamžik při jednom z podzimních úplňků (korál má podobné složení jako naše kosti, dokáže se dokonale spojit s naší kostní a zubní tkání).
Na začátku stojí legenda o bohyni přírody Demeter a její nádherné dceři Persefoně, kterou unesl Hádes do říše mrtvých. Demeter natolik truchlila pro svou dceru, že uvrhla na přírodu kletbu, aby přestala rodit, a tak Zeus, který byl mimochodem Demetřin bratr, ale i otec Persefony, rozhodl, že Persefona bude každý rok devět měsíců se svojí matkou na zemi a tři měsíce se svým mužem v podsvětí. Persefona si kousla do kouzelného granátového jablka, které pocházelo z říše mrtvých, takže už nikdy nemohla tuto říši navždy opustit. Musel se prostě najít kompromis.
Demeter to překousla a příroda a její cykly začaly opět fungovat jako dříve.
Legenda říká, že se Demeter v době svého žalu usadila v Eleusíně a tam se na její počest začaly konat zasvěcovací obřady. Je důležité vědět, že Demeter se někdy zpodobňuje jako bohyně se dvěma tvářemi, to znamená jako Demeter a Persefona v jedné osobě, jsou spíš jako dvě sestry než jako matka a dcera nebo jako dvě stránky téže věci. A někdy se dokonce objevují tváře tři, jako Demeter, Persefona a Hekaté, ale to už souvisí s trojitou symbolikou měsíčních bohyní. V trojnosti je symbolika času, minulost, přítomnost a budoucnost. Demeter se také nazývá bohyně včel a obilí. Včely představují jedno z nejstarších hmyzích společenství na světě, kde panuje přísný matriarchát, jak známo, včely na zimu vyhánějí trubce z úlů. Matriarchální byla i eleuzínská mysteria, kdy muži, zasvěcení do druhého řádu, do vyššího řádu těchto mysterií, se museli stát ženou. Alespoň obrazně, ale platilo to i pro římské císaře, kteří toto zasvěcení rádi podstupovali. Nechávali se pak na mincích zobrazovat jako ženy, a dokonce i jejich jména se psala v ženské formě. Podstatou mysterií, která navazují na mysteria bohyně Isidy, bylo zřejmě uctívání plodnosti. Oslavoval se mužský falus a ženský kteis neboli klitoris, tedy mužské a ženské pohlavní orgány. Jde zde samozřejmě o symboliku plození a plodnosti, tak jako ve všech pohanských kultech.
Mysteria probíhala dva dny před prvním podzimním úplňkem, slavily se tedy po žních. První dny se lidé očišťovali koupelemi v moři a potom bíle oblečení vyrazili do svatyně zvané telesterión. Mysteria trvala devět dní. V telesteriónu se lidé dostávali do extáze pravděpodobně prostřednictvím sexuality, ale svou roli přitom hrála i hudba a posvátný nápoj, který se vyráběl pravděpodobně z obilí, medu, vína a námele. Recept se nezachoval, ale když se pojedete do Eleusíny podívat, nabídne vám průvodce po svatyni něco podobného k ochutnání. Další důležitou roli při mysteriích měl posvátný koš, cysta mystica. Slavnostně se odhaloval jeho obsah a lidé z extáze přecházeli do intáze, což je hluboký vnitřní prožitek. Říká se, že eleuzínskými mysterii provázel hierophant, nejzasvěcenější kněz, ale určitě tam byla i celá řada kněžek, protože by bylo dost zvláštní, kdyby typicky ženská mysteria celebroval muž. Je také možné, že skoupý popis těchto mysterií pochází z doby, kdy už byla zprofanovaná mužským vlivem. Z těch prapůvodních se nedochovalo téměř nic, protože vyzrazení jakékoli podrobnosti se trestalo smrtí. Přísahala se mlčenlivost a už na prvním stupni se člověk stal po zasvěcení mystem – uzavřeným, mlčícím. Už to byl obrovský úspěch. A po zasvěcení do druhého stupně se z člověka stal „vědoucí, zírající, nemluvící“ – to bylo asi po těch orgiích. Nicméně na druhé zasvěcení byly dlouhé čekací lhůty a často záleželo i na tom, o koho se jednalo a jakého byl původu. Při všech pohanských kultech, ať už se jednalo o eleuzínská mysteria, věštění v Delfách, kult bohyně Hekaté, sabatní rituály, svátky smrti, uctívání bohyně Kálí, dionýsie či bakchanálie, má svůj stěžejní význam ženství, ženská jinová podstata. Při oslavách na počest bohyně Kybelé si muži v záchvatech rituální euforie odřezávali penisy a házeli je do davu.
Zřejmě se tedy jednalo o dost divoké oslavy. Když si představíte, že se tam někde tísníte v nadšeném davu a najednou dostanete letícím penisem do oka… no nic.
Kněží těchto kultů se při obřadech často sami kastrovali, zbavovali se svého mužství na počest bohyně, která vládne nad životem. Pohanské kulty byly zatlačené nastupujícím křesťanstvím. Dnes už většina z nich upadla v zapomenutí. Žijeme v androkratickém, téměř čistě jangovém světě, tedy ve světě, kde vládnou muži, zatímco jinová, ženská část naší existence je hrubě potlačená. Ale člověk je pořád ten samý tvor, v němž se mísí racionalita s iracionalitou, rozum s nepodchytitelnou touhou pro něco se obětovat. Bylo by snad možné v současných demonstracích a sebevražedných útocích vidět pozůstatky pohanských rituálů, kdy se lidé kolektivně dostávali do extáze, a potom se dobrovolně zmrzačovali nebo zabíjeli? A to vše pro oslavu čisté iracionality, něčeho, co se nedá ani pochopit, ani vysvětlit, co se dá jedině prožít, ale je to tak silné, že se pro to vyplatí i zemřít.
Ariana Argoni
