Co je skutečná svatá pouť?

Stále ještě hodně lidí podniká svaté pouti. Jejich důvody však bývají různé. Často si to ani sami neuvědomují. Podnikají takovou pouť, protože se to musí, protože to dělají druzí, většina. Tím vlastně ztrácejí svůj vlastní názor, své vlastní pochopení pouti. Mnoho dalších zase žije v představě, že aby se spasili či očistili, musí navštívit různá svatá či poutní místa, tam vykonat určité obřady, zúčastnit se nějakých rituálů, vidět svaté lidi nebo místa, kde svatí přebývali, případně od nich dostat požehnání. Od toho si slibují, že je to očistí a udělají duchovní pokrok. Samozřejmě že svatá místa vznikla tam, kde žil či ještě žije nějaký světec, nebo dokonce božská bytost. Tím bylo toto místo posvěceno, takže tam vzniklo silné energetické, vyzařující pole, které může nějakým způsobem tomu, kdo je navštíví, něco dát nebo naopak vzít. V Indii takováto místa nazývají pítha a je jich více druhů. Jejich vyzařování trvá určitou dobu. Nejsilnější je v době, kdy tam nějaký mistr žije, dále nějakou dobu poté. Pak většinou tato energie mizí nebo se udržuje návštěvami věřících. Je ovšem důležité, jestli jde opravdu o věřící, nebo jen zvědavé turisty, kteří naopak tuto energii odčerpávají. Jsou však i taková místa, kde tato energie stále trvá. Neznamená to však, že jestliže takové místo navštívíme (i vícekrát) nebo mnoho takových dalších míst, že jsme učinili něco pro svůj duchovní pokrok. Důležité je, jak přistupujeme k této návštěvě. Mnoho poutníků se stává spíše cestovateli, kteří obcházejí různá takováto místa a postupně sbírají do jakéhosi pomyslného památníčku své mysli zastávky na svých duchovních poutích, které se nakonec mohou stát jednou velkou duchovní zastávkou navždy, která jim zamezí jakýkoli další postup.

Je třeba si uvědomit, že jediná svatá pouť je pouť do našeho nitra. Jestliže však navštěvujeme takováto poutní místa vnější, neznamená to, že je to zbytečné, ale důležité je, zda přistupujeme k pouti způsobem zištným, rozumovým, vypočítavým, nebo jestli jdeme za svým mistrem, jemuž chceme vzdát úctu, ale nedokážeme jeho milosti využít, protože naše srdce či mysl nejsou otevřené a je v nich plno očekávání místo správného odevzdání. Na většině návštěvníků je ostatně vidět, zda nastala změna vnitřní - tichá, či spíše vnější - hlasitá, všechny se snaží přesvědčovat. Všichni obvykle na tato místa přicházejí s jistým očekáváním, které rozjitří jejich city, a ve velkém davu snadno dochází k přenosu tohoto rozjitření. Všichni vnímají jakési povznesení, s nímž odcházejí, a jsou spokojeni, že udělali něco pro svůj duchovní pokrok.

Pro svůj duchovní pokrok něco uděláme, když půjdeme do svého nitra a tam nalezneme to nejsvatější poutní místo a v něm odevzdáme všechno, co odevzdat lze. O to se určitě můžeme pokusit i na poutním místě, ale je otázka, zda se nám to právě tam podaří, protože takovéto prostředí bývá hodně rozptylující. Je mnoho situací, při nichž se probudí spíše ta lidská, citová stránka než ona božská. Pak nastupuje naše touha všechny přesvědčit, že jen toto místo je nejlepší, jen tento mistr je nejlepší, abychom dosáhli spásy. Opět těmito slovy nechci vůbec nic z možností umenšovat nebo říkat, že nic takového není možné. Ovšem, výjimečně, jen u někoho. Tak tomu bylo vždy. Přicházet na svaté místo jenom se slepou vírou nestačí. Je třeba mít také poznání a rozlišovat a dokázat vnímat, kdy něco přijímáme svými lidskými city, a kdy se sjednocujeme s božským vědomím. Mnoho lidí si ovšem tyto dva stavy plete a spojuje je v jeden, hlavně v meditaci. V meditaci si pak vytváří určité iluze o sobě i dalších věcech nebo situacích a pokládá je za skutečné. To je velké nebezpečí a je třeba opět použít rozlišování, abychom nezabředli do stavů, z nichž se budeme potom těžko dostávat.

Každý, kdo tedy vyrazí na nějakou svatou pouť, by si měl uvědomit, že na svaté pouti jsme stále, že celý náš život je svatá pouť, že jednou i tato svatá pouť skončí a zjistíme, že jsme vlastně nikdy na žádné svaté pouti nebyli a nemusíme být, protože již dávno jsme u cíle a dosáhli jsme spásy. Nebo žádná spása není? Co je třeba spasit? Jednou pominou všechny iluze.

Jiří Mazánek