nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Učení se sděluje nejlépe Mlčením a ten, kdo dovede naslouchat řeči beze slov, odnáší si nejvíce. To co je Prazákladem všeho, ono Nezjevené, Nezrozené se nedá postihnout rozumováním, popsat slovy. Je to Život ve své pravé přirozenosti. Je majetkem každého odevždy. Ten však, kdo Pravdu nežije, je v zajetí nevědomosti a neví, čím vskutku je.
A přece je každému možno Poznání dosáhnout. Dostavuje se z člověka samého, nikoli milostí zvnějšku. Je třeba dbát jen jednoho: Pravdy. Nepřemýšlíme o povinnostech ke světu - jak by na to zbyl čas, když toužíme po Poznání tolik, jako tonoucí po doušku vzduchu? Vztah k světu se upraví naším Poznáním, sami si ho vytvářet nemusíme. Vždyť svět má jen takový význam, jaký mu přikládáme. Jeho obraz vyplynul z našich dřívějších myšlenek, pocitů, z naší připoutanosti. Nezměníme-li postoj, je pro nás připraven bezpočet dalších obrazů, světů, životů, v nichž naše já bude trpět. A přece každá věc života nás může přivést při správné analýze k postřehnutí čirého Vědomí, které je Subjektem i Objektem dění. Ze všech jevů může ovšem přispět k našemu prohlédnutí nejvíce ten, kdo se sám s čirým Vědomím ztotožnil. Že jsme ho potkali a že ho poznáváme, není náhoda. Vždyť je součástí Jeho Vědomí a on našeho. Žije v soucítění se všemi a se vším, v soucítění pramenícím z totožnosti stvořeného s nestvořeným, konečného s bezpočátečným, z Jednoty, z Prázdna.
Poznání je přirozeným stavem, a přece musí dítě světa vyvinout velké úsilí, aby Poznání zazářilo. Podle velikosti touhy a předpokladů může to být za léta, měsíce či hodiny. Na cestě k Poznání je nutná neustálá bdělost, analýza všech jevů. K tomu je nutno zbavit se všeho lpění a všeho chtění, i takového, které je zdánlivě ušlechtilé a nesobecké. Soustřeďovací cvičení je účinnou pomůckou. Je prostředkem, aby se mysl naučila nic nežádat, nic netvořit. Askeze není nutnou. Připoutání a toužení po čemkoli, tělesném i duchovním, je překážkou, kterou nutno překročit soustavnou bdělostí. Kdo si nedovede odepřít cokoli, ten Poznání nedosahuje. Po odepření si však nesmí zbýt touha. Je větší brzdou, než její ukojení. Ulpět se nesmí ani na nelpění.
Při správném postupu se mění soustavně naše vědomí, jeho kvality i obsah. Změna prochází i tělem. Určitým stavům vědomí odpovídající tělesná střediska se rozžehují Světlem Poznání. A naopak, když nastávají změny v těle, třeba následkem koncentrace, provází je nebo brzy následuje prohloubení a rozšíření vědomí. Ani na smyslových pocitech, ani na psychických stavech zplozených s pochodem změny se nesmí ulpět. Zážitky jsou poukazem k cestě, jsou pobídkou. Je nutno je analyzovat a překročit za tělo, smysly i mysl, ke Zdroji, k čirému Vědomí, k Jednotě, která zahrnuje život se všemi jeho projevy. S tím se ztotožnit lze jen po naprostém odložení osobnosti s jejími přednostmi i nedostatky.
Konečné prohlédnutí dostavuje se rázem. Včera jsem byl dítětem nevědomosti, dnes není otázky, která by byla nezodpovězena. Žádná touha se nezvedá, žiji ve všem Pravdu. Druzí nevidí nápadné změny. Podle stupně svého poznání pociťují v přítomnosti Osvíceného klid. Ani v nich se nezvedají přání. Jsou tiší a uvědomují si, že jsou Pravdě blíž.
Je klid, který pociťují, tím, co hledají? Nikoli. Pociťujeme-li něco, i když je to klid či blaženost nebo síla, není to Ono.
Osvícený žije Pravdu ve všem. Přijde-li popud, může se projevit radost, spokojenost, nesouhlas či bolest. Nic to nezmění v jeho Poznání. Netvoří dalšího osudu v časném světě. Nelpí na ničem, neztotožňuje se s myšlenkami. Mlčky jim přihlíží. V těle, bez něho, je pro něho jen Jednota. Překonal smrt, není jí podroben, i když tělo trpí a zmírá. Nirvána a samsára jsou totožné. A přece je nesmírný rozdíl mezi ním a člověkem, který Pravdu nepoznává. Je to rozdíl mezi Světlem a temnotou, mezi Poznáním a nevědomostí.
(Úryvek z knihy Karel Funk: Mystik a učitel František Drtikol)
