nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Viděno očima racionálního skeptika je hledání odpovědí v kartách ztrátou času a hádání budoucnosti z karet jen šarlatánskou prognostikou, která automaticky obsahuje určité procento pravděpodobnosti. Přes všechny takové a podobné racionální argumenty ovšem víme, že existují zákonitosti či principy, které nepodléhají naší vůli a které fungují bez ohledu na to, zda jim rozumíme či ne. A také dobře víme, že se dostáváme do situací, kdy veškerá logika a racionalita prostě ztrácí svůj smysl. Ano, hovořím především o našich vztazích, pocitu osamění, nerozhodnosti, ztrátě smyslu života a podobných nelehkých situacích, které nám život přináší, ať chceme či ne. To jsou situace, kdy pomůcky jako je tarot mohou sehrát společníka, rádce a ukazatele směru. Tím nechci říct, že tarot je stroj na správné odpovědi. Je to "jen" pomocník při tak často opomíjené komunikaci s vlastním nitrem. Karty tarotu rád nazývám "zrcátka do duše", neboť v jejich symbolech se odrážejí skrytá tajemství našeho života.
Říkám-li tajemství našeho života, mám na mysli především život jednotlivce, jeho nevědomé pohnutky, skryté obavy či přání a vůbec vše, co je ukryto hluboko v našem nitru a o čem leckdy nemáme ani ponětí. Všechno počíná otázkou: Má můj život nějaký smysl? Jsem jen shlukem atomů, které se časem unaví a rozpadnou? Nebo snad je ve mně něco trvalejšího, něco výjimečného, něco, co dává mému životu opodstatnění? Další otázky pak přicházejí sami. Mám nějaký osud? Pokud ano, je předem daný, anebo ho mohu měnit? Je vůbec možné vidět do budoucnosti? Můžeme poznat události před tím, než se skutečně stanou? Na takovéhle otázky si nakonec musíme odpovědět každý sám. V následujících řádkách se jen pokusím poodhalit, jak nám při hledání odpovědí může pomoct právě tarot.
Především náš osud zřejmě není přesně naplánovaná a zcela neměnitelná cesta životem. Kdyby tomu tak bylo, pak by svobodná vůle a naše rozhodování neměly žádnou skutečnou hodnotu. Znamenalo by to také, že nám není dána volba mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou. Náš život by se odvíjel jako film v kině a my bychom byli pouze diváky. Přesto však svůj osud máme. Mimo jiné si ho neseme ve svých genech. Není náhodou, že každý jsme nějak jiný. Máme jiný vzhled, jiné schopnosti a nedostatky, jiný charakter. Každý z nás jsme jedinečný. Svůj osud si můžeme představit jako ideálně naplánovanou cestu životem, po které buď kráčíme, nebo se kolem ní jen tak motáme, či dokonce z ní sejdeme úplně. Ať už si to vysvětlujeme genetikou, vlivem okolí nebo tím, jak jsme si vedli v minulých životech, existuje něco, co nás vede nebo popohání po určité cestě. Zdá se, jako by naše úspěchy či neúspěchy záležely na tom, zda splníme či nesplníme požadavky na nás kladené a zda se nám podaří projít cestu, která je nám nějak předurčena.
Švýcarský psycholog C. G. Jung nazývá pradávné symboly lidstva Archetypy. Ty jsou v tarotu reprezentovány 22 kartami Velkých arkán. Jsou to jakési pravzory nebo určitým způsobem uspořádané motivy a pohnutky. Jsou skryté za naším vědomým chováním a nezávislé na naší vůli. Je to dědictví našich předků, ukryté v nejhlubších vrstvách naší duše, které se vyvíjí souběžně s lidstvem. V nich nacházíme jednotící lidské principy, které jsou nám všem společné. Archetypy jsou společné pro celé lidstvo. Jsou to skryté potencionály určitých představ a ideálů, které nabývají sílu a konkrétní tvar až v životě určitého člověka a v určitých situacích. Mají však neuvěřitelnou sílu. Naše vědomí je jimi většinou fascinováno a podléhá jim. Archetypy přitahují naši pozornost, vynucují si ji a nutí nás, abychom se jimi zabývali. Pro Junga znamenal souhrn archetypů, které tvoří kolektivní nevědomí, sumu všech skrytých možností lidské psychiky, nesmírný, nevyčerpatelný materiál prastarého poznání nejhlubších souvislostí mezi Bohem, člověkem a kosmem. Odhalit ve vlastní psýché tento materiál, probudit jej k životu a začlenit do vědomí neznamená nic menšího, než zrušit osamocenost jedince a zařadit jej do průběhu věčného dění. Jung také pojmenoval základní archetypy, které si podrobněji popíšeme v souvislosti s procesem individuace ve druhé části knihy. Jsou to například Stín (Ďábel), Anima (Císařovna, Kněžka), Animus (Císař, Velekněz), Vnitřní Já (Svět), Taškář/Kejklíř (Blázen, Kejklíř), Hrdina (Kočár), Božské dítě (Slunce), Kora/Panna (Kněžka) a Moudrý stařec (Velekněz).
Symboly jsou manifestacemi archetypů na tomto světě. Jsou to konkrétní, detailní a prožívané obrazy a představy vyjadřující archetyp. Toto zprostředkování je nutné, neboť archetypy existují svým způsobem mimo život jak jej známe, žijí v našem nevědomí. Symbol vychází ze života a poukazuje na archetyp. Symbol nám umožňuje pojmout věci za hranicemi našeho porozumění. Je to ztělesnění vztahu k jiné, nadřazené realitě. Symboly vyjadřují neznámé. Symbol se nedá přesně popsat slovy. Můžeme ho definovat jako nejlepší možnou reprezentaci toho, co se nedá nikdy plně poznat či vyjádřit. Zahrnuje v sobě i významy protikladné. O symbolech se říká, že jsou tajnou řečí zasvěcenců, a proto jsou jim často dávány názvy jako řeč bohů nebo skrytá či tajná řeč mysli. Prostřednictvím symbolů komunikuje naše podvědomí se skrytou podstatou vesmíru. Jung velmi příhodně tuto vlastnost symbolu vyjádřil: Žít plný život je možné jen když jsme v harmonii se symboly. Moudrost je návrat k nim. To není otázka víry nebo vědění, nýbrž souhlasu našeho myšlení s praobrazy nevědomí.
Hieronymus Bosch (1450?-1516) je zcela ojedinělý zjev historie umění. Přes veškeré možné podobnosti se svými součastníky jako byli renesační malíři Leonardo, Giorgione, Botticelli či Dürer zůstává ve svém ztvárnění symbolů lidského života osamocen. Jeho obrazy jsou dodnes předmětem spekulací týkajících se jejich funkce a obsahu. Přes veškeré rozsáhlé bádání zůstává neobjasněnou záhadou. A právě v jeho obrazech můžeme nalézt symboly odpovídající těm, které nacházíme na Velkých arkánách tarotu. Nejvýstižnějším hodnocením Hieronyma Bosche je pravděpodobně vyjádření španělského duchovního jménem J. de Sigüenza z roku 1605: Rozdíl mezi pracemi tohoto muže a ostatních malířů podle mě záleží v tom, že ostatní se snaží malovat člověka tak, jak se jeví zvenčí, zatímco on má odvahu namalovat jej takového, jaký je uvnitř, ve svém nitru.
Pokud chce člověk rozumět sám sobě, vydává se na cestu do svého nitra po jakési vnitřní stezce. Jungův pojem pro tuto vnitřní stezku je proces individuace. Individuaci můžeme přeložit jako stávání se sám sebou. Individuace je psychologickou paralelou procesu zasvěcení či skutečného poznávání sebe sama a tím i nehlubších tajemství našeho vesmíru. Je to proces, který vede k duševní rovnováze a harmonii mezi vědomím a nevědomím. Člověk se tak stává celistvým, sjednoceným se sebou samým. Uskutečňuje tak svůj nejhlubší potenciál a naplňuje svůj osud. Aby toho dosáhl, musí člověk překonat strach z temného nevědomí, který souvisí i se strachem ze Smrti. Jedinec musí dosáhnout rovnováhy mezi svou Maskou, kterou nosí, a skutečnou vlastní individualitou. V první řadě pak poznat svůj Stín a porozumět tak své temné stránce. Spojení se svým nevědomím, konfrontace archetypů, je čin nadmíru obtížný a vyžaduje odhodlání a odvahu. Téměř nikdy toho nelze dosáhnout před středním věkem, neboť to souvisí se životní zkušeností.
Když se narodíme, učíme se jak žít, tedy poznávat a udržovat základní funkce života. Potom přichází těžký úkol naučit se všechny role, které od nás okolí očekává. Stáváme se žáky, studenty, vykonáváme různá povolání, seznamujeme se s partnery, stáváme se manžely a manželkami a také rodiči. Pak přichází mnohem těžší období, kdy se ztrácí lesk věcí, které se nám zdály lákavé a nadmíru důležité. Hodnoty se mění a je zapotřebí se vymanit z rutiny, kterou jsme přijali pod tlakem okolí. Je často zapotřebí odnaučit se to, co jsme se tak dlouho učili.
Člověk, který zůstává trvale orientován na vnější svět a jeho hodnoty (úspěch, společenské postavení, materiální bohatství, laciné vzrušení, povrchní vztahy) ztrácí kontakt se svým vnitřním světem. Stává se pouhou prázdnou atrapou skutečné lidské bytosti, žije s pocitem nenaplněnosti a ve stáří marnosti. Když se však člověk začne orientovat na svůj vnitřní svět a dává ho do souvislosti a harmonie se světem vnějším, nachází v životě nové trvalejší hodnoty. Život se je pak naplněn odhalováním fascinujících tajemství, která ho obohacují a zlepšují jeho kvalitu. Život se tak stane smysluplným dobrodružstvím. Ztratí charakter černobílé šachovnice a odhalí se ve své podstatě jako pestrobarevná mozaika možností a příležitostí. Pouze člověk, který přišel do kontaktu s nevědomím, může odpovídat na požadavky a očekávání, která na něho klade jeho osud. Jen tak lze plně využít tajemství a bohatství, které je v něm ukryto. Ani přicházející stáří není hrozbou, ale příležitostí k hlubšímu prožití života, ke skutečnému sebepoznání. Člověk, který prošel cestou individuace, může naplnit pohár svého života, Svatý grál, až po okraj. Principem hledání smyslu života je vylepšování sebe sama a zkvalitňování svého života. Cesta do nitra však také znamená cestu do samoty. Avšak jenom v samotě temné jeskyně našeho nitra můžeme dojít zasvěcení. Zasvěcení je jako dobrovolná Smrt, po níž následuje znovuzrození a možnost spásy. Zasvěcení není možné vyučovat, je to otázka osobní zkušenosti, prožívání a žití. Účelem opravdového zasvěcení není pouhý odchod ze života, nýbrž pochopení života a jeho plné prožívání. Podstatou zasvěcení není jen získávání duchovních informací, ale především jejich správné používání v praktickém životě. Pojmeme-li život jako poutní cestu, na které hledáme sebe sama a hlubší smysl života, pak mohou být odměny, které získáváme během takové pouti, neuvěřitelně úžasné. Poutníka a jeho okouzlený úžas nad Světem představuje první a nejdůležitější symbol Velkých arkán tarotu, Blázen.
Blázna si můžeme představit jako čerstvou duši, která se probouzí do hmotného světa. Všechno okolo něho je nové a nepoznané (či zapomenuté). Zároveň znázorňuje i rozhodující moment v lidském životě, kdy se Blázen (stejně jako my) zastavil, uvědomil si marnost svého počínání a chce poznat skutečný smysl svého života a svůj osud. Scéna je dovršena třetí rovinou: Blázen-člověk opouští Svět, svléká bláznovský šat (fyzické tělo) a prochází branou za Svět do "zásvětí", do zelených pastvin ráje srdce, do míst, kam odcházejí lidské duše po smrti a kam ze smrtelníků během života smějí vstupovat pouze zasvěcenci. Tři úrovně mohou pak ukazovat tři stádia vývoje lidské duše: nevědomost, pochybnost a osvícení. Blázen je poutník, který putuje od bláhovosti k moudrosti. Od ignorance k poznání, od sobectví k pocitu spolunáležitosti se Světem, od nezodpovědnosti k zodpovědnosti. Je to cesta ven z vězení, kde jsme sami sobě žalářníkem. Jedná podle své vůle a narušuje nastolený řád svými bláznovskými kousky. Kombinuje moudrost, šílenství a bláhovost. Když je tato směs ve správném poměru, působí zázraky. Ve špatném poměru pak nepříjemný zmatek i neštěstí. Díky své bezstarostnosti je schopen dostat se tam, kam se ani andělé neodvažují, a tak může dokázat i nemožné. Také ovšem se může dostat do pěkné kaše. Když ale všechno dopadne špatně a on vypadá jako blázen, tak mu to moc nevadí. Vždyť je to jeho role a v ní je jako doma. Bez Bláznovy bláznivé energie a nápadů bychom byli pouhými figurkami bez života. Prostě Blázen, stejně jako my, často přichází k úhoně. Nicméně v jeden moment bychom měli prohlédnout, stejně jako Boschův poutník, který se zastavil uprostřed své cesty. Měli bychom sledovat život s pozornou myslí a odhalit jeho skutečné hodnoty. V kartě Blázen je mimo jiné vyjádřen i princip poutníka, který se nespokojí se společenskými konvencemi a každodenní rutinou. Prostě chce od života něco víc. Chce odhalit smysl svého života a svůj osud. Nechce se spokojit s pasivní rolí někoho, kdo prostě přijímá věci tak, jak mu jsou předkládány. Tento princip spojuje Blázna s kartou Poustevník. Tarotový Poustevník je člověk hledající pravdu a smysl svého života. Je to Blázen, který se snaží vymanit z chaosu Světa a kráčet po cestě, která má cíl. Poustevníkovi nestačí církevní a společenská dogmata. Pochopil, že úspěch a přízeň je věc pomíjivá. Kráčí po své individuální cestě daleko od davu a hluku velkoměsta. Někdy dává přednost temnotě jeskyně a samoty, aby mohl spatřit světlo svého vlastního srdce a uslyšet tichý hlas svého nitra. Aby zde spatřil prastarou Hvězdu moudrosti, která mu pomáhá vyřešit současné problémy. Je-li moudrý, vyvaruje se nebezpečí přehnané askeze a sebedůležitosti. O své tělo se stará tak, aby mu na cestě za poznáním co nejlépe sloužilo. Pochopil, že ubližovat sobě je totéž, co ubližovat druhým. Musí se vyvarovat pasti pseudoduchovnosti, kdy se díky svému odhodlání cítí nadřazen ostatním. Pak by se stal dvojnásob směšným a pošetilým Bláznem.
Oba dva poutníci, Blázen i Poustevník, se často na své životní cestě dostanou do situace vynucené nečinnosti. Pro náš evropský způsob myšlení je taková situace netolerovatelná. Nesneseme pomyšlení, že můžeme pouze nečinně přihlížet bez možnosti aktivně zasahovat do děje našeho života. Tuto situaci se můžeme naučit navodit i uměle, když cítíme, že je jí zapotřebí. Chrání nás před vyčerpáním.
Viselec nás učí orientovat se v takovéto situaci a využívat ji v náš prospěch. Je to období pro zosnování plánů i pro meditaci. Zkouškou je zde odolání netrpělivosti. Správné načasování akce je klíčem. Předčasný čin promarní svou potenci. Energie se ztratí nevyužita. Viselec umí pracovat s energií, je schopen ji využívat namísto vnější akce pro vnitřní přeměnu. Vyšší forma Viselcova zasvěcení umožňuje vnitřně zvládnout i energii sexuální. Vztah Eróse a Moudrosti popisuje i Platón, který považuje Erós za hybný princip naší duše: Moudrost je věru jedna z nejkrásnějších věcí a Erós je touha po krásnu, takže Erós je nutně filosof a jakožto filosof je uprostřed mezi moudrým a nevědomým. Také to je následek jeho původu, neboť pochází z otce moudrého (Důmysl), ale z matky, která nemá moudrosti ani důmyslu (Chudoba-Nedostatek). V jedné z taoistických praktik se taoista, imitujíce zvířata a rostliny, zavěšuje vzhůru nohama, aby podstata jeho spermatu vtekla do mozku. S pomocí takto přeměněné energie je připravováno alchymistické embryo nesmrtelnosti. Viselec, stejně jako my, je zavěšen mezi dvěma póly existence: narozením a úmrtím. V období reprezentovaném Viselcem zažíváme pocit opuštění a bezmoci nad věčnou propastí života. Je to období, ve kterém je často podstupována zkouška odloučení, která je důležitou částí zasvěcení. Někdy např. musí zasvěcovaný strávit o samotě noc v temné jeskyni či lese. Zde se může ocitnout tváří v tvář nebezpečí Smrti. Jedinou obranou mu jsou jeho vnitřní Síla a duchapřítomnost. Díky takové situaci nachází novou hloubku sám v sobě, nový střed bytí. Pokud takovou situaci přežije, je znovuzrozen a má právo na nové jméno, se kterým začíná nový život. Díky takovéto a podobným zkouškám je přenesen z našeho běžného světa do Světa mimo náš prostor a čas, do nadčasového Světa Bohů. Získává tím právo vstupovat do posvátného Světa. Vrstva nejzazšího nevědomí obsahuje klíč k úplnosti a celosti jedince. Sestup od hlubin přinese vyléčení. Je to cesta k totálnímu bytí, k pokladu, který trpící lidstvo věčně hledá a jenž je skryt na místě hlídaném strašným nebezpečím. Je to jeskyně, kde žije drak chaosu. Je zde ale také čarovný kruh, ve kterém jsou všechny odštěpené části osobnosti sjednoceny. Podniknout cestu do tohoto místa znamená riskovat ztrátu duše. Neboť ten, který se spouští do hlubin svého nitra nepřipraven či za pomoci nepřirozených prostředků (jako jsou třeba drogy) nebo za účelem zneužití Síly, která se tam skrývá, bude pohlcen strašlivým drakem. Cesta do temné jeskyně je hlídána strážcem prahu poznání, který má mnoho podob. Někdy je to Sfinga, která položí obtížnou otázku, jindy je to bytost, která nás při pohledu do její tváře vystraší. Tím, že nás k smrti vyděsí, nám zároveň poodhaluje důležitou součást tajemství zasvěcení.
Mezi dvěma světy je zlom, puklina nekonečnosti. Přechod z našeho každodenního světa do Světa posvátného předpokládá zážitek Smrti. Ten, kdo tuto hranici překročí, umírá v jednom životě, aby získal přístup do druhého. Stejně jako na detailu z Boschova obrazu Smrt otevírá dveře do jiného Světa - jakoby nám zde bylo naznačováno, že pouze skrze Smrt lze projít do jiného Světa. Takovýto průchod nemusí však nutně znamenat i smrt fyzickou. Zkušenosti získané člověkem, který zažil klinickou smrt, nejsou nepodobné tomu, co se odehrává v zasvěcovacích rituálech. Zážitek existence mimo fyzické těle je společný oběma zkušenostem. Důležitým faktem lidského života je jeho délka, která přesahuje jeho biologickou užitečnost. To naznačuje, že život má vyšší smysl a slouží účelu, který je nad pouhou zvířecí přirozeností. Odpověď na otázku jak by se měl člověk připravit na smrt může znít, že člověk by měl žít jako by život nekončil. Klíčovým momentem zůstává sebepoznání. Podle Junga odmítnutí požadavku poznání sebe sama, když si to vyžaduje sám osud, může skočit i fyzickou smrtí. Zasvěcení je v přímé opozici k takové situaci. Můžeme ho nazvat i dobrovolnou Smrtí, po které následuje znovuzrození a možnost spásy. Ve starším provedení tato karta jako jediná neměla své jméno. Říká se, že když něco pojmenujeme, tak tomu dáváme Sílu. To mohlo být důvodem neúplnosti. Proto také zasvěcenec v tajné společnosti dostává nové jméno. Síly každodenního světa tak nad ním nemají moc a on se může s tímto jménem pohybovat ve vyšším Světě. Karta Síla reprezentuje naši schopnost chápat a využívat vztah mezi psychickými a tělesnými procesy našeho těla. Vazba mezi duší a tělem je oboustranná. A této vazby je možné využívat ke vzájemnému ovlivňování obojího. Síla též znamená ovládnutí nižšího Já, své animální složky, a podřízení "zvířete v nás" ušlechtilejším cílům. Součástí zasvěcení je něco víc než jakýsi teoretický náhled na život a jeho pokračování mimo hmotné tělo. Již v Eleuzínských mystériích, nejvýznamnějším zasvětitelském středisku antického světa, bylo zdůrazněno, že bohyně Démétér učila zasvěcované (kromě povznesení se nad vlastní smrtelnost) vylepšovat kvalitu své hmotné existence. Je dobré naučit se vnímat lidskou energii (symbolizovanou lvem) a být s ní schopen pracovat: nasměrovat ji, využívat, získávat a držet. Jedním z prvních vstupů do této oblasti bývá vidění aury, záření, které vychází z lidského těla.
Blázen i Kejklíř se cítí jako doma v nadpozemských sférách. Blázen v nich tancuje jako neuvědomělé dítě, zatímco Kejklíř jimi putuje jako zkušený cestovatel. Oba dva jsou vyjádřením silného archetypu skrytého v našem nitru, který Jung nazýval Taškář nebo Kejklíř. Zatímco Blázen převážně žertuje, Kejklíř nás vtahuje do světa záhad, fascinuje nás. Blázen je v podstatě samotář, ale Kejklíř potřebuje obecenstvo a spolupráci. Blázen je šťastný amatér, jedná instinktivně a často neuváženě. Kejklíř je vážný profesionál. Blázen v nás si chce užívat, Kejklíř v nás chce poznávat a uskutečňovat. Kejklíř je tvůrčí osobnost, umělec. Snaží se odhalit jednotný princip skrytý za mnohostí našeho hmotného světa. Chce manipulovat přírodou a sklízet její energie. Rozhodně k tomu má potřebnou zručnost. Přirozeně má i svou stinnou stánku. Někdy je ve své profesionalitě tak důsledný, že se neptá po morální hodnotě svých činů či jejich dopadu. Kejklíř, stejně jako poslíček bohů Merkur, má ruce a jazyk neustále v pohybu. Jeho hůlka znásobuje jeho moc. Slouží i jako nástroj koncentrace a nasměrování energie. Energie hledá a potřebuje směr a Kejklíř jej snadno a s potěšením dodá. Propojuje protikladné světy, a tak od něho můžeme očekávat skutečný zázrak stejně jako podvod. Praktická magie nachází své uskutečnění v Kejklířovi. Avšak magie lidského vědomí je dvousečná zbraň. Dá se jí otevřít i Pandořina skříňka, ze které vylétnou ničiví démoni. Pokušení zneužívat moc a Sílu je u Kejklíře obzvláště silné. Soud přináší novou perspektivu do našeho života. Symbolizuje první skutečný vhled do našeho osudu, který je oproštěn od potřeb Ega. Přes něj vidíme, abych tak řekl, "neosobní část svého osudu", která je nicméně pro nás specifická. Zde si uvědomujeme, co vlastně znovuzrození znamená, co znamenala naše dobrovolná Smrt. Začínáme tuto skutečnost chápat a žít s ní. Také lépe rozumíme vztahu mezi malými změnami v každodenní rutině a velkou životní změnou. Podstata znovuzrození nespočívá v odměně nesmrtelnosti kdesi na nebesích, ale v probuzení do nového "nebeského" života zde na zemi. Znovuzrozením vstupujeme do nového rozměru vědomí, který jsme před tím ještě nezakusili. Otázka znovuzrození souvisí i s otázkou očisty od dosavadního života a naplnění našeho života tak, abychom se vyhnuli slepé cestě do duchovní záhuby. Tato záhuba může mít mnoho podob. Jejím symbolem bývá peklo. Poutník si však na své cestě záhy uvědomí, že vlastně peklo neexistuje. Jediné peklo, které existuje, je to, co si my lidé děláme z vlastního života na zemi. Dalším cenným poznatkem je fakt, že lidstvo může dojít ke spáse jenom prostřednictvím spásy jedince. Je to cesta, kterou musí projít každý z nás. Vytváření skupin a struktur, sekt a církví, obcí a států je jen velmi nedokonalý lidský pokus kopírovat vesmírný řád a jeho hierarchii. Skupina či dav se do nebe nedostanou. Skupinová jízdenka do nebe neexistuje. Tam musí každý sám a pěšky. Jediná šance je v individuální lidské bytosti. Každý máme zodpovědnost za svůj vlastní život a spoluzodpovědnost za celý svět.
Ďábla si můžeme představit jako strážce prahu na naší cestě. Jeho úkolem je však víc než nás pouze zastrašit. Je aktivním pokušitelem. Ďábel nás nutí skládat zkoušky dospělosti, nutí nás dokazovat naši skutečnou úroveň. A ta není měřena výšinami, kam až jsme schopni vzlétnout, neboť čas od času každý dokážeme rozevřít křídla a konat ušlechtilé skutky. Skutečná úroveň je měřena spodní hranicí, jinými slovy: jak nízko jsme schopni klesnout. Díky Ďáblovým svodům můžeme zjistit, kde je ta hranice, to místo, které nás přinutí k výroku: tohle je pod mou úroveň. Díky Satanovi ve formě hada jsme byli vyhnáni z Ráje. Toto "vyhnání z ráje" je však nutnou podmínkou k uvědomění si sebe sama. Je to zároveň osvobození z nevědomosti a nezodpovědnosti. Je to získání zodpovědnosti za morální volbu. Tedy něco, čemu se rádi vyhýbáme. Řečeno slovy J. P. Sartra: Byli jsme odsouzeni ke svobodě. A to je nelehké břímě.
Na osobní úrovni můžeme v této kartě vidět svůj vlastní stín. Stín představuje temnou stránku obsaženou v každém z nás. Jsou to naše vlastnosti, které si nechceme přiznat a snáze je vidíme ve svém okolí na někom jiném. Jsou to nežádoucí impulsy, špatné činy i přání, tedy méněcenné charakterové rysy a naše vnitřní tendence, které vnímáme jako neslučitelné s našimi ušlechtilými cíly. Čím více existenci našeho vlastního stínu popíráme, tím silněji se může projevovat. Připustit jeho existenci je nesnadné, ale je to vlastně úplně první důležitý krok k sebepoznání a získání celistvosti. Ďábel v sobě obsahuje také mnoho tvořivých a konstruktivních sil. Nepřijetí vlastního Stínu brání plnému rozvoji osobnosti a tvořivému uplatnění všech našich schopností. Ďábel je představitelem materiálního světa, který nás spolkne a uzavře do nástrah hmoty, pokud jeho pokušení neodoláme. Je ovšem i velkým zdrojem energie, ze kterého můžeme čerpat. To co bylo řečeno doposud, se týká našeho osobního Stínu. Jinak je tomu, když se Ďábel objeví jako archetyp, jako kolektivní stín. To je zkušenost rozdílná od rozpoznání relativního zla naší povahy. Je to vzácná a zdrcující zkušenost, podívat se do tváře absolutního zla. Toto zlo si můžeme představit jako Sílu, která kupříkladu uchvátí dav lačný lynčování. A tak karta může reprezentovat sestoupení do pekel v takzvaném "ohni božského hněvu". V symbolech tarotu se můžeme se Stínem potkat na více kartách. V kartě Luna klamný svit měsíce a temná hladina mohou ukrývat naše či cizí špatné motivy, neupřímnost, podvody a nepřijatelné touhy. Při pohledu na kartu Ďábel nás obejde hrůza ze Síly temnot, jež jej obklopují. Jsou to většinou temnoty našeho nitra, naše pudová hnutí, závislosti, které mohou vést ke zničení člověka. Také karta Blázen v sobě osahuje prvky Stínu. Tato divoká karta může sehrát v lidském životě různé role. Ďáblova Síla je mocná a tvořivá, stojí-li při nás, avšak Síla matoucí a zotročující, stojí-li proti nám. Pak podsouvá našim záměrům lež, bláhovost, unáhlenost a nežádoucí touhy vedoucí k závislosti.
Karta Kočár reprezentuje zároveň Ego, tedy podle Junga střed vědomé části psyché, které často povyšujeme na jediného vládce svého nitra, a zároveň i archetyp Hrdiny. V obou případech je aktivním, hybným prvkem našeho života. Posouvá nás na naší cestě. Ego představuje těžce vydobyté sebeuvědomění, které nás činí lidskými. Představuje naši, často falešnou, představu o sobě.
Pokud Ego ztratí kontakt s hlubšími vrstvami naší duše, tedy především s archetypem celistvosti ukrývajícím se v kolektivním nevědomí, objeví se v něm matoucí pocity odcizení, od pocitu nesmyslnosti až po deprese a pocity bezcílnosti a beznaděje. Bohužel to jsou zrovna typické pocity charakterizující naše moderní životy. Na druhé straně příliš těsný kontakt mezi středem vědomí (Ego) a archetypem celistvosti (Vnitřní Já, Self), který je středem kompletní duše zahrnující i vědomí, může mít za následek to, co Jung nazval inflací. To je pocit exhibicionistické velkoleposti, kdy se vnímáme jako všemocní, vševědoucí a nezranitelní. Takové je Ego v naší kultuře proslulých egomaniaků a egoistů, které často oslavujeme jako výjimečné osobnosti. Archetyp Hrdiny je ústřední postavou v legendách většiny kultur. V jeho příběhu se vyskytují stejné prvky: božské zrození, sestup do podsvětí, hrdinské činy. Bojuje s různými stvůrami a musí vykonat nebezpečné činy. Takovým hrdinou je Héraklés nebo rytíři od kulatého stolu z legend o Svatém grálu. Takovými hrdiny jsme i my, když podstupujeme různá rizika ve svém životě. Přílišné ztotožnění s Hrdinou je koketováním s katastrofou a může být zhoubné až osudné. Je ovšem i symbolem boje o samostatnost, díky němuž si vytváříme skutečný vztah ke svým bližním. Spolu s kartou Blázen reprezentuje Kočár schopnost vrhat se do nových dobrodružství a také schopnost opouštět bojiště uprostřed bitvy bez ohledu na následky pro sebe i ostatní. I když nás boje, které kočárový Vozataj svádí, stojí mnoho sil, musíme překonat nebezpečí vlastních slabostí a špatností, které se podobají pravěkým příšerám a pohádkovým drakům. Naše schopnosti a náš boj za sebeuvědomění jsou jen jedním stádiem ve vývoji. Naše schopnost produkovat, jednat a prosadit své může být jen výrazem domýšlivé pýchy. Hrdina se pak jeví jako jedna z manifestací archetypu mužství, jehož symptomem je bouře a Síla, a nemusí být vždy symbolem vědomého Já. Kartu Kočár si můžeme představit i jako tarotovou ilustraci k Platónově obrazu duše, která má tři části: dva koně a vozataje, který je řídí. Vozatajův úkol je nelehký, neboť jeden z koní je pěkně vyhlížející, bílé barvy, černooký, milovník cti s uměřeností a studem, přítel pravdivého mínění, nepotřebující ran, je řízen jedině pobídkou a slovem. Druhý z koňů je nevzhledný, barvy tmavé, světlooký, krevnatý, přítel zpupnosti a vychloubání, na uších chlupatý, hluchý, poslouchající, a to jen stěží, toliko biče a bodců. Úkolem vozataje je pak uřídit tyto dvě protikladné složky v nás.
Stejně jako Stín reprezentuje na naší cestě první archetyp, se kterým se musíme vyrovnat, tak archetypy Jungem zvané Animus a Anima jsou mostem nebo branou k ostatním archetypům, tedy k obrazům kolektivního nevědomí. Tyto archetypy mají několik úrovní či stupňů. Zatímco jejich vyšší, duchovní aspekt reprezentují karty Velekněz a Kněžka, jejich základním vyjádřením jsou karty Císař a Císařovna. Anima je obraz ženy, kterou muž nosí ve svém nevědomí. Animus je obraz muže v nevědomí ženy. U mužů bývá tento obraz jeden, ale u žen je to často více obrazů. A proto je podle Junga psychologie žen záhadnější. Můžeme si je také představit jako obraz ideálního partnera, který má sotva šanci nalézt opravdové ztělesnění ve skutečné osobě. Mnoho partnerských a manželských problémů vzniká právě kvůli tomu, že si promítneme ideální představu do konkrétní osoby, a teprve když tato námi živená projekce přestane účinkovat, s překvapením a často i s hrůzou zjišťujeme, vedle koho jsme prožili kus svého života. Anima vznikla z ranných zkušeností muže se ženami, s matkou, sestrami a milenkami. Ty pak spolu s dávnými pravzory vytvořily zevšeobecnělý obraz ženy. Toto mužovo pojetí ženství ovlivňuje všechny jeho vztahy k jednotlivým ženám. Když muž přenese svoji představu o ženství, svoji Animu, na ženu, nevidí ji jaká je, ale takovou, jak ji vytvořilo jeho nevědomí. Anima také vytváří dráždivou tajemnost žen v myslích mužů. Tyto ženy se pak stávají inspirací zosobněnou v mnoha uměleckých dílech, jako např. Beatrice v Dantově Božské komedii. V mužově psychice ovlivňuje Anima citovou sféru, projevuje se různými záhadnými náladami, šílenou zamilovaností, ale také smyslem pro opravdové životní hodnoty. Je tedy jakousi ženou v muži a představuje v jeho psychice všechny ženské tendence. Její čtyři stupně si můžeme představit jako karty tarotu. Nejnižší stupeň, pudová energie, která je základem archetypu, dokáže být nebezpečným principem v životě muže a je reprezentována kartou Ďábel. Další stupeň, spojený s instinktem, romantikou, šalebností i zradou, je reprezentován kartou Luna. Vazba hmotného a duchovního nachází svůj výraz právě v kartě Císařovna a Kněžka je pak ztělesněním moudrosti, která ve vztahu nesvazuje, ale ani nezahřívá. Obdobně Animus vznikl uvnitř ženy ze zkušeností se svými otci, bratry a milenci v kombinaci s dávnými pravzory. Tento mužský aspekt v nevědomí ženy ji obohacuje o logický a jasný rozum, touhu po moci a agresivitu. I zde můžeme vidět čtyři stupně, z nichž první, pudový, je víceméně totožný pro Anima i Animu a je reprezentován Ďáblem. Další stupeň zastupuje Slunce jako životadárný a činorodý prvek. Karta Císař pak představuje Sílu, rozum, rozhodnost, zodpovědnost. Čtvrtý stupeň symbolizuje Velekněz. V něm nacházíme veškerou možnou moudrost a zkušenost. Je soucitný, má smysl pro vyšší cíl. Bývá však často neosobní a jeho duše kráčí po jiných Světech.
S kartami Velekněz a Kněžka se dostáváme do pokročilejšího stádia našeho duchovního vývoje. Obě karty jsou svým významem spojeny právě s duchovní oblastí. Velekněz je učitelem, zasvěcovatelem a mlčenlivá Kněžka je ochotna vydat své tajemství tomu, kdo si ho zaslouží. Mnoho z nás má představu, že skutečný duchovní vývoj je možný pouze za pomoci učitele, který nás povede na cestě zasvěcení. Tak tomu bylo a je v zasvěcovacích organizacích, kde je udržována tradice osobního vedení a ústního předávání instrukcí. Máme však i jinou volbu.
Samozasvěcení je cestou po níž kráčeli a kráčejí hledající od nepaměti. Pro tento způsob je nutné odhalit ve svém nitru tichý hlas, který zastoupí vnějšího učitele. Tajný archiv, který obsahuje velká tajemství Světa, se nenachází pouze v zasvěcovacích chrámech, ale především ve světě se všemi živými tvory. My sami máme v hlubinách své duše všechny potřebné informace. Kněžka, gnostická Sofia, symbolizuje možnost přímého, nezprostředkovaného poznání. Gnostická moudrost nás učí, že ve svém srdci nosíme božskou jiskru, s jejíž pomocí se můžeme povznést na nejvyšší úroveň. Kněžka je též tarotovou podobou archetypu, který Jung nazýval Kora nebo Panna. Kora (Koré, Persefoné), královna podsvětí, žena Hádova, dcera bohyně plodnosti a úrody a zakladatelky Eleuzínských mystérií Démétér, je prostřednictvím mezi světlem a tmou, mezi vědomím a nevědomím. Velekněz coby archetyp Moudrého starce je zosobněním toho, v čem Jung rozpoznával ducha v podobě znalostí a moudrosti. Moudrý stařec proměňuje a tvoří, posouvá nás nenásilně směrem vzhůru a kupředu, řídí a radí bez přikazování. S pokročilejším stádiem individuace souvisí i koncept, který Jung nazval synchronicita. Tento koncept patří k nejoriginálnějším a nejkontroverznějším Jungovým myšlenkám. Se synchronicitou se setkáváme tím více, čím více postoupíme na cestě individuace. Smysluplné náhody, významné náhody či souvislost bez příčiny jsou různé názvy pro synchronicitu. Sám Jung ji nazval princip akauzální souvislosti. Tento princip je v protikladu našemu současnému racionálnímu myšlení. Na základě tohoto principu nakonec fungují i esoterní systémy jako je tarot. Dva jevy, které nejsou propojeny příčinou a následkem, se odehrají současně a mají jakousi skrytou souvislost. Kupříkladu někdo zemře a hodiny v místnosti se zastaví, nebo myslíme na určitou osobu a zrovna ji potkáme. Nebo otočíme určitou kartu a ta nám může odpovědět na určitou otázku.
Celé stvoření se nachází v rukou člověka, neboť on je tím, kdo ho dotváří. Každý z nás máme příležitost v sobě přivést náboj stvoření do vyššího stádia. Prostřednictvím karty Spravedlnost vstupujeme do oblasti rovnováhy. Vstupujeme do sedmého dne stvoření, kdy Bůh odpočívá a kdy člověk začíná hrát aktivní roli v procesu stvoření. Poučený Blázen nepochybuje o tom, že Spravedlnost je pouhou iluzí, neboť ve hmotném světě neexistuje skutečná dokonalost, a tudíž ani dokonalá Spravedlnost. Ví, že působivá osoba na kartě s mečem a vahami pouze připomíná vyšší Spravedlnost reprezentovanou kartou Soud. Narozdíl od toho, co by nám chtěli namluvit právníci, je symbol Spravedlnosti ve své podstatě duchovní, nikoli intelektuální. Skutečná Spravedlnost se nenachází v mozku, ale v srdci. A bylo to právě lidské srdce, které bylo váženo na vahách proti peříčku egyptské bohyně Maat, aby mohlo být rozhodnuto o oprávněnosti vstupu lidské duše do posmrtného života. Řecký mudrc Pýthagorás vyzdvihl důležitost trojúhelníku jako symbolu vážícího se k lidské duši. Tarotovou formu tohoto základního geometrického tvaru nacházíme v kartě Zamilovaný, kde muž stojí mezi dvěma ženami. Můžeme si tuto trojici představit jako ducha, duši a tělo. Očividné mužovo dilema může být vztaženo na rozhodování mezi duší a tělem. Dvě ženy po stranách Zamilovaného si také můžeme představit jako dvě archetypální postavy Kory/Panny a Velké matky, reprezentované kartami Kněžka a Císařovna. Další variantou situace, kterou nacházíme na kartě, je takzvané Pýthagorovské ypsilon, které symbolizuje životní křižovatku. Setkáváme se s ním v antických zasvěcovacích školách, kde znamená možnost výběru, která je dána svobodnou vůlí. Zasvěcovaný kráčí po cestě života (noha, spodní část písmene Y) a dostane se do místa, kde se cesty rozdvojují. Tam se musí rozhodnout pro cestu nižší přirozenosti, bláhovosti a sebezničení, anebo pro cestu počestnosti, pracovitosti a upřímnosti. Tyto dvě stránky v sobě skrývá každé naše rozhodnutí, i když často bývají málo zřetelné. A nakonec život sám, stejně jako každé rozhodování, není černobílý. Tělo a duše mohou být v souladu, ale to je lekce, kterou nás učí karta Střídmost.
Věž je symbolem našeho vlastního oblouznění, falešných iluzí o lidech kolem nás, o svých projektech, ale především těch iluzí, které máme o sobě. Pád Věže je pádem masky, kterou nosíme. Mylné představy, které máme o sobě a které mají o nás druzí, jsou reprezentovány archetypem zvaným Persóna. Původně tento výraz znamenal masku, kterou nosili herci v antickém divadle. Mohli bychom říci, že Persóna je to, co nejsme, ale o čem se my i ostatní lidé domnívají, že jsme. Je to role, se kterou se ztotožňujeme a kterou dobrovolně přijímáme za svou vlastní. Takové ztotožnění může znamenat zanedbání vnitřního života, které vede k povrchnímu životu. Na druhé straně Persóna zprostředkovává vztah mezi vnějším světem a Egem. Také poskytuje ochranný obal pro naše vnitřní Já. Neuvědomovat si Persónu znamená podceňovat společnost, uvědomovat si pouze ji znamená ztrátu individuality, být ničím. Proto je pád masky důležitým, i když často bolestivým momentem naší cesty za sebepoznáním. Sama Persóna je v tarotu reprezentována mnoha trumfy. Kejklíř v sobě skrývá snahu po povrchnosti a neupřímnosti, masku zručnosti a touhu po rychlém a tudíž povrchním poznání. Blázen nám může nasadit masku podivínství a bláznovství a Poustevník masku falešné výjimečnosti. Masku vladařů nalezneme v kartách Císař a Císařovna. Karta Luna symbolizuje Temnou noc duše, mystický stav melancholie, který nám připomíná, že zvýšená vnímavost a citlivost vyžaduje daň. Cítíme tíhu vlastní duše, která poznává pravdu. Je to moment, kdy konfrontace s pravdou může přinést pocity ohromení a hrůzy. V mýtech a legendách se tato část cesty za sebepoznáním objevuje jako "Cesta nočním mořem". Je to biblický příběh Jonáše a velryby. V řeči psychologů to znamená vítězství nad pohlcujícími tendencemi nevědomí, které chtějí uchvátit vědomí a způsobit tak duševní neklid či chorobu.
S pomocí Hvězdy, našeho anděla strážného a vnitřního hlasu, začínáme chápat síly spojující pozemský a nebeský Svět. Začínáme také rozumět jednotě svého Světa, skryté pod povrchem mnohosti. Hvězda je světlem v temnotách a paprskem naděje. Jungův koncept procesu individuace je také paralelou alchymistického hledání kamene mudrců, který zraje v našem nitru. Podle Junga se naše spása nachází v hlubinách duše a každý z nás musí nalézt svoji cestu k odhalení a uvolnění skutečného alchymistického zlata, které je pohřbeno hluboko v nás. Tarotové Slunce je symbolem archetypu Božského dítěte, které je Věčným dítětem uvnitř každého z nás. V tomto smyslu je mu partnerskou kartou Kněžka, která reprezentuje jeho sestru - Koru. Božské dítě je symbolem nadějí do budoucna, potenciality života, novosti. Frivolnost, radost a hra často charakterizují toto dítě, které nikdy nevyroste. Jeho nejtypičtějšími klasickými projevy jsou Pan, zvláště ve své pastorální, hvízdající a radostné podobě, a Erós, krásný mladistvý bůh lásky a radosti. Jednou z jeho nejznámějších podob je Malý princ. Tento archetyp je soustředěný na budoucnost našeho života a na oživující a osvěžující prvky v lidské zkušenosti. Identifikace s tímto archetypem však může vést k povrchně oslnivému jednání, za nímž se skrývá nedospělost a nezralost. Jeho spojení s kartou Hvězda nacházíme v Lukášově evangeliu v příběhu o dítěti Ježíšovi, o narození maličkého spasitele Světa, uctívaného mudrci z východu, jehož narození ohlašuje Hvězda a andělé ve výšinách.
Karta Střídmost, nebeský alchymista, reprezentuje alchymistické conjuncio, spojení protikladů, Hieros gamos, posvátný sňatek. Luna + Sol. Conjuncio znamená latinsky sjednocení a jeden z vrcholných momentů alchymistického procesu byl nazýván coniunctio oppositorum, čili sjednocení protikladů, v nichž se oddělené složky s protikladnými vlastnostmi sjednotily a vytvořily novou kvalitu. Tato nová látka či substance v sobě obsahovala všechny protichůdné prvky v naprosté harmonii. Na psychologické úrovni conjuncio představuje sjednocenou osobnost, jejíž vlastnosti jsou v souladu. Vnitřní neklid karty Kočár zmizel a oba dva koně našly společný rytmus. Dva základní a protikladné prvky jsou v alchymii reprezentovány Sluncem a Lunou. Sluneční a lunární symbolika se objevuje ve více kartách tarotu. Spojení Slunce s Lunou může též představovat posvátný sňatek, Hieros gamos. Je to sjednocení mužského a ženského principu, tedy vnitřní spojení mužských a ženských prvků osobnosti, nezbytné pro psychologickou i duchovní celistvost. Takové sjednocení vede ke schopnosti skutečné intimity a vztahu. Je to tedy i symbol pro setkání duší.
Princip rovnováhy, reprezentovaný kartou Spravedlnost, přechází v kartě Kolo štěstí z individuální rovnováhy a jejího udržování (vyjádřených v kartách Zamilovaný a Kočár) do širšího kontextu. Osud jednotlivce se propojuje s osudem Světa a kulminuje v základní otázce, co určuje náš život: osud, nebo svobodná vůle? Prostřednictvím této karty si můžeme uvědomit, zda jsme schopni dát svůj osud do souladu s osudem svých bližních a zda jsme schopni naplnit svůj osud. Kolo štěstí si také můžeme představit jako vesmírnou křižovatku, na kterou se čas od času dostaneme. Znamená možnost nasměrovat či usměrnit svůj osud. Otáčející se Kolo je symbolem kruhového a cyklického pohybu, který je narozdíl od lineárního pohybu přirozený, přímo vycházející z přírody, kde se odehrává neustále rození a umírání. Je to Svět, který neustále vzniká a zaniká. Vzato z nadhledu - bez ohledu na iluzorní kvalitu, kterou nazýváme čas, tedy vše souběžně, současně. V meditaci můžeme sladit tlukot svého srdce s pohybem Kola. Můžeme pochopit své narození a smrt, nikoli jako začátek a konec omezené lineární zkušenosti zvané život člověka, ale spíše jako dva neustále přítomné aspekty neustálého a nekonečného procesu. Můžeme pochopit Kolo jako hybný princip věků, obsahující cykly rození, umírání a znovuzrození. Z tohoto pohledu se věčně otáčející Kolo přestává jevit jako sterilní a monotónní, neustále se opakující pohyb. Začínáme chápat možnosti znovuzrození i v rámci jednoho života. Symbolika Kola: jeho vnější okraj (vnější svět) se pohybuje rychle a jeho osa je nehybná. Stabilita středu nás přivádí k poslednímu archetypu zvanému Vnitřní Já.
Archetyp Das Selbst (Self či Vnitřní Já) znamená absolutní celost, které může člověk dosáhnout. Symbolicky bývá znázorněn kombinací čtverce a kruhu (kvaternita a mandala), která je obdobou alchymistické kvadratury kruhu neboli přeměny kruhu na čtverec. Tento archetyp v sobě zahrnuje celou osobnost (vědomí a osobní i kolektivní nevědomí). Spojuje protikladné prvky mužské i ženské, světlé i temné. Představuje jednotu, celistvost a řád. Personifikován bývá jako ideální osobnost, např. v podobě Ježíše Krista, který obsahuje lidské i božské prvky. Jung říká, že toto úplné bytostné Já je také cílem života, neboť je nejúplnějším výrazem osudu. Tento archetyp je reprezentován kartou Svět. Znamená jednotu člověka, přírody a vesmíru. Nacházíme v ní čtverost, kterou představují čtyři postavy v rozích, a jednotu zobrazenou jako tanečnici v kruhovitém věnci. Cílem reprezentovaným kartou Svět je úplná proměna naší osobnosti a návrat k původní jednotě a celistvosti. Změna osobnosti, její komplexnost, je zcela zásadní, ale nemusí být očividná. Zasvěcením, poznáním sebe sama, začleněním nevědomých principů do svého vědomí získáváme svobodu od konformity a nezbytnou sebedůvěru k tomu potřebnou. Nejsme ve vleku davu či skupiny.
To, že se stáváme skutečným originálem, neznamená povinnost chovat se svérázně. Snaha o vnější odlišení od ostatních je spíše důkazem nedokončeného procesu a nedostatečného sebe-vědomí. Skutečný zasvěcenec se pozná podle toho, že se nepozná. Není nutkán ke konformitě. Nesetrvává ve starých zvycích a nepodléhá módním vlnám. Ale také necítí potřebu se za každou cenu vzpírat. Nemusí nosit jiné šaty či chovat se výrazně jinak. Jelikož zakusil sám sebe jako jedinečný výraz jednoty a podstaty, nemá nutkání to dokazovat. Jeho Síla je tichá, vnitřní. Karta může ve svém negativním aspektu také znázorňovat absolutní chaos v našem nitru, podobný absolutnímu chaosu předcházejícímu stvoření Světa, kde se sváří vědomá část s nevědomou, které bojují o ovládnutí osobnosti. V takovém případě si vytváříme obranný kruh, abychom si zachovali vládu zdravého rozumu. Tento kruh však může být i hradbou, přes kterou se k nám nemůže okolní svět dostat a zůstáváme osamoceni se svým zápasem. Ale symbol tanečnice tančící uprostřed svůj tanec života znamená spásnou obrodnou schopnost ukrytou v každém z nás, věčnou Sílu a optimismus, který nám pomáhá překonat mnohá úskalí na naší pouti životem. Dokud bude tato tanečnice uvnitř nás tančit, vždy se znovu dokážeme zvednout z prachu cest a poneseme svůj lidský úděl s hlavou hrdě vztyčenou nebojácně dál. A tak Svět je výchozím místem Blázna, ale i jeho domovem a konečnou stanicí, kam se jako Marnotratný syn vrací zpět. Stejně jako Blázen, abychom mohli plně prožít svoji Celistvost, musíme projít dalekou a strastiplnou cestu, bez níž není možné dosáhnout celkové seberealizace. Tento složitý proces nazývaný Jungem individuace je zároveň cestu samozasvěcení do tajů života.
Symboly Velkých arkán mohou sloužit jako ukazatelé na naší cestě životem. Mohou nás varovat před nebezpečím, nebo potvrdit správnost našeho rozhodnutí. Variant existuje mnoho, a tak nehledejme nějaký jednoduchý, zaručený a stoprocentně spolehlivý způsob. Snažme se pochopit sebe, svůj osud, smysl svého života. Nakonec jsme to my, kdo nese zodpovědnost za své rozhodnutí a svůj osud. Karty mohou být jen pomocníkem na cestě.
Bohumil Vurm
Autor článku se dlouhodobě zabývá karetním systémem tarot a jeho symbolikou. O tarotu vydal několik publikací, mezi nimi i knihu Tarot a hledání smyslu života, jejíž rozšířenou verzi chystá pro nové vydání na konci roku 2003. Podrobnější informace naleznete na www.pragamystica.cz.
