nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Bhante, četl jsem tvoji novou knihu. Přátelskou, jemnou knihu, ale pro mne poněkud abstraktní. Mylím tím, že je v této knize mnoho obecných doporučení, jako být přátelský a milý k lidem atd., ale není tam mnoho praktických rad, jak toho dosáhnout. Jak já znám pálijský kánon, je v něm akcentováno především utrpení samsáry, než ty hezké věci, o kterých píšeš ve své knize. V samsáře není možné být šťastný… kromě realizace nibbány, samozřejmě. Musíme dělat mnoho věcí, abychom byli vůči samsáře rezistentní.. Buddha učí zkrátka utrpení a cestu z utrpení. Ve své knize jako bys lehce změnil akcent: hovoříš o štěstí a kráse života v samsáře, mluvíš o krásném slunci, přírodě, milých lidech. Souhlasíš se mnou, že je akcent v tvé knize oproti pálijským textům posunutý?
Ano, ale i v buddhismu mluvíme o různých druzích štěstí a krásy v denním životě, i Buddha mluvil o smyslovém štěstí. Pokud nemáte v životě základní uspokojení, je pro vás život těžší, dokonce je i těžší být hledačem pravdy. Pokud vás nikdo nemá rád, můžete se uzavřít, zahořknout, stát se agresivním a potom nemůžete být do života zapálení, ztratíte nadšení. Láska je něco prostého a základního, znamená, že otevřeme své mysli a svá srdce a cítíme se dobře, cítíme větší chuť do života. Existuje tedy mnoho jednoduchých faktorů, které jsou pro náš denní život důležité, které nám pomáhají a dávají pocit základního uspokojení. Pomáhají nám v základním pozitivním přístupu k věcem, umožňují nám nahlédnout do hlubší životní reality, do skryté povahy utrpení.
V zemích, jako je Srí Lanka, Thajsko či Burma je stále náboženství velmi živé. Je součástí tradice, že mladí muži stráví několik týdnů či měsíců v klášteře jako mniši. Na Západě již tato obecná praxe neexistuje, jsme duchovně vyprahlejší. Jak máme podle tebe začít na Západě znovu oživovat duchovní rozměr, jak začít znovu ožívat pro duchovní život?
Kdo žije na Západě, musí být velmi silný a musí se snažit najít způsob, jak si uložit správné zásady a následovat vnitřní instrukce, jinak vás rozptylující západní způsob života snadno vtáhne. Každý, kdo se zaváže k duchovní cestě musí mít jasné zásady a musí je pevně dodržovat. Je potřeba začít s jednoduchými kroky, o nichž víme, že je dokážeme splnit. Například, zajímá-li vás duchovní praxe, není třeba začít s těžkými meditačními zásedy, ale meditovat třeba patnáct minut denně a před usnutím se zamyslet nad tím, jak si zorganizujete příští den. Nemáte-li totiž dostatečné vedení, nebo pokud nejste dostatečně silní a nemáte-li silné předsevzetí, je v této společnosti mnohem těžší jít po duchovní cestě. Takže se dostáváme k tomu, co můžeme udělat my, duchovní učitelé, jak můžeme inspirovat obyčejné lidi a dát jim rady, které by mohli v denním životě dodržovat, podle kterých by si mohli život uspořádat.
Jsme zaneprázdněni celý den, musíme tedy něco omezit...
Právě o tom mluvím ve své knize, například vstanete ráno a uděláte si deset minut čas na to, abyste se cítili pozitivně a měli klidné myšlenky a cítili spojení se svým vnitřním já a uvolnili se a usmáli se na sebe… Jeden způsob, jak zmenšit utrpení je pěstovat pozitivní přístup k věcem, začít s pozitivním naladěním, s pozitivní náladou. Jakmile zjistíme, že jsme schopni začít pozitivně den, můžeme tuto dobu prodlužovat, můžeme začít s pravdivou sebereflexí, připomeneme si, jak chceme den strávit, připomenout si jaký přístup potřebujete praktikovat , aby jste byli sami v rovnováze a dali harmonii i ostatním. Budete více milujícími a dáte možnost zažít tuto zkušenost druhým. Tedy žádné velká náboženská filosofie, uvažujte o tom, jak vaše chování ovlivní vás a ostatní. Každý den se snažte o malá zlepšení.
Myslíte si, že lidé, kteří budou dělal takové malé změny mohou nakonec realizovat nibbánu?
Je jimi potřeba začít.
Kolik životů to bude trvat?
To přesně nevíme. Ale doufáme, že tyto malé změny posílí nakonec oddanost duchovní cestě. Ta přijde z vnitřní transformace. Upřímné přesvědčení, že chtějí jet na víkendový či desetidenní meditační kurz, nebo, že chtějí strávit duchovní aktivitou třeba měsíc, že půjdou hlouběji ve své duchovní praxi. Že budou ochotni dobrovolně pomáhat a dělit se o své prostředky. Pomáhat ostatním. Tyto velké věci přicházejí z nitra. Ale abyste mohli dělat velké věci, musíte začít s malými.
Myslíš si, že vytížený manažer pracující ve dne v noci má šanci takovou cestu nastoupit?
Takoví lidé potřebují duchovní vedení nejvíce ze všech. Pokud jste ve stresu, pokud je vaše mysl přespříliš aktivní, potřebujete největší pomoc. Pokud si takoví lidé nevytvoří čas pro klid, pro sebereflexi a pro vedení své mysli, skončí se srdečními příhodami a jinými psychickými a fyzickými potížemi. Protože tato nedbalost je velice nebezpečná. Takže pokud jste hodně zaměstnaní, vymlouváte se, zanedbáváte se, těžce za to zaplatíte. Čím jste zaneprázdněnější, tím více potřebujete času pro relaxaci, pobývat v klidu atd.
To je společenský a kulturní problém, protože naše společnost je rychlejší a rychlejší, protože naše společnost potřebuje produkovat více a více zboží. Když zpomalíte, vyhodí vás z práce.
Někdy jsou kladeny na lidi nerealistické požadavky. Když dokážete vyprodukovat deset procent a někdo po vás chce dvacet procent, ocitáte se ve velkém tlaku. Musíte být sami k sobě upřímní, kolik toho dokážete a hodnotit každou situaci zvlášť. Pokud byste měli škodit svému mentálnímu a tělesnému zdraví, protože druzí od vás očekávají víc, než zvládnete, neměli byste to dělat. Věřím, že pokud jste poctiví, pracovití a dokážete svou energii využít produktivně, potom můžete najít dobrou práci. Byli i doby, kdy poctivost nebyla mnoho ceněna. Ale i v západní kultuře začíná být poctivost ceněna stále více. Znám jednoho finančního právníka, který po té, co se stal mým studentem, věnoval 250 výtisků mé knihy svým klientům a přišel za mnou a řekl mi, že čím poctivější bude, tím více klientů bude mít. A řekl také, že čím více se zajímá o duchovní záležitosti, tím více se mu daří obchod.
Řekl jsi, že je potřeba být více v kontaktu se svým já, či se svou duší, srdcem. Je ale něco jako vnitřní já, porovnáme-li to s Buddhovým učením o ne-já, tedy anattá?
Anattá je poslední realita, hlubší pravda, kterou spatříte, pokud dosáhnete probuzení. Ale to, co spatříte při osvícení se nedá srovnávat s tím, co vidíte nyní. Například, pokud věříte, že nyní neexistujete, nebo pokud si sami sebe dost nevážíte, budete mít velké problémy fungovat ve společnosti. Tato podoba, přestože není skutečná, je funkční, protože je tím, čím poznáváme kdo jsme, naši identitu na této úrovni. Na této úrovni je sebepopírání cestou k problémům. Protože, vaše já nezmizí tím, že jej budete popírat. Máte své já, máte identitu, máte ego. Být egaprostým je výsledkem uvědomění vycházejícího zevnitř a pokud se nám toto podaří, začneme vnímat sebe jinak. Ale obyčejní lidé potřebují základ, ke kterému se mohou vztahovat.
Proč Buddha učil anattá. Mohl rozdělit já na to s malým a velkým j, mohl říci universální vědomí atd. Proč nechtěl používat toto slovo?
Dám příklad. Když se vědec podívá na toto pero a řekne, že je to iluze, že jde o tok energie, shluk molekul, elektronů a protonů atd., podle fyzikální teorie by nám popsal konečnou povahu hmoty, mysleli bychom si, že se zbláznil, protože my to takto nevidíme. A ani to u pera nepotřebujeme. Když si ale Buddha uvědomil nejhlubší pravdu o konečné povaze existence, pochopil, že žádné já a moje neexistuje. Všechno je neustálá přeměna fyzické a mentální energie vytvářející identitu a tělo. Není zde žádné trvalé entity, která se nemění, která přechází z místa na místo a kterou nazýváme já. Právě tomuto lidé špatně rozumí.
Souhlasím s tím, že lidé opravdu tomuto učení většinou špatně rozumějí a proto z něj dělají špatné závěry, které mohou vést ke špatným, nebezpečným činům. A tak si při vší úctě dovolím poprosit učitele, aby nebyli tak striktní v podání tématu anattá, protože to často vede k přesvědčení, že pokud není já, je jaksi všechno jedno a můžeme dělat, co se nám líbí. K mravnímu relativismu. Všechno se mění, na ničem nezáleží…
Přesně tak. Pochopení anattá nevznikne popíráním, je to uvědomění přicházející z hlubinného pohledu na život. Na to, co je konečná povaha energie života, a toto by nemělo být zaměňováno s egem a jinými představami o vlastním já. Teď máme v jistém smyslu já, teď máme vlastní identitu a jsme k ní připoutáni. To je realita. Ale když jednoho dne dosáhnete osvícení, uvidíte, že to není pravda.
Co si myslíš o důležitosti přírody v našem životě? Potřebuješ přírodu?
Ovšem. Zrovna dnes jsem byl v přírodě na procházce v horách. Jsme součástí přírody. Jsme příroda. Potřebujeme ji vnímat a respektovat. Příroda podporuje naši existenci. Když se od přírody oddělíme a izolujeme, pokud si budeme myslet, že jsme nad přírodou nadřazeni, pak si myslím, že je to velká chyba a budeme neustále trpět, protože ničením přírody ničíme sami sebe.
A co život ve městě? Je město příroda?
Lidé jsou přirozeně přitahováni k řekám, oceánům, stromům, lesům, horám. Naše vnitřní já touží být v jednotě s přírodou. Lidé ve městech po tom také touží a proto jezdí na farmy, do přírody vůbec, protože ve městě není nejlepší atmosféra. Není to přírodní prostředí. Relaxovat, procházet se v přírodě potřebujeme. Vítr na pobřeží, například, dotkne se to vašeho nitra. Dívat se na hvězdy, na měsíc, na nebe, je to takové rozšíření vědomí. Ale problém je, že si lidé neudělají čas. Nenechají mysl jen tak spočinout, nechat mysl plynout ke hvězdám, poslouchat řeku a jenom cítit tu energii a relaxovat. Příroda má velkou hojivou sílu. Potřebujeme v ní strávit více času a být vystaveni hojivým silám.
Mohu to potvrdit, protože jsem v lese strávil rok a tyto pocity znám. Moc dobře si to pamatuji, je to velmi silné a odlišné. Ale možná to není podstatné. Buddha mluvil o životě v lese, který oslavoval, ale také tvrdil, že příroda není odpovědí na duchovní otázky. Že je jen lepším prostředím pro praxi… Chtěl bych se tě ale zeptat na tvou školu, na směr tvého učení. Kde jsi víc doma - v tradici Mahasi Sajadó, nebo v tradici thajského buddhismu? Pokud vím, tak jsou v théravádě dva důležité směry - thajský buddhismus a barmská tradice. Který směr tedy následuješ, který směr učíš, když instruuješ samathtá a vipassaná?
Tradice v různých částech světa mají vždy trochu odlišnou podobu. A je třeba to respektovat, neboť různí učitelé mají vlastní vhled, který jim pomáhá učit konkrétním způsobem. Ale já bych na Dhammu pohlížel raději skrze Písmo, skrze buddhistický kánon, abych správně pochopil, jak ji definovat, co je pro mně skutečně praktické a jak má vlastní zkušenost odpovídá tomto konkrétnímu způsobu učení. Jestli je spíše aktivní a praktický, obzvláště týká-li se to Západu, neboť západní mysl je mnohem složitější a přístup k meditaci je odlišný. Proto je třeba poněkud upravit způsob, jak ji západnímu člověku představit, jinak budou lidé snadno rozčarováni.
V čem spočívá zásadní rozdíl mezi lidmi z Východu a lidmi ze Západu? Řekl jsi, že jsme složitější. Co je pro nás obtížnější, samathá nebo vipassaná?
Myslím, že největším problémem, který v učení mysli západního člověka máme, je, že lidé chtějí rychlé výsledky, očekávají stejný přístup jako k fast food. Přijdou na první sezení, pak přijdou na druhé a ptají se, jaký je další krok. A co bude dál? Přestože ještě nezvládli první krok, kterým je obyčejná pozornost, už chtějí jít dál. A když jim to řeknete, už nechtějí pokračovat. Chtějí vidět výsledky během jediného týdne. Základním problémem je tedy nedostatek trpělivosti. Na Východě mají lidé velký respekt k tichu a pomalosti, jsou ochotni přijmout, že to nějakou dobu trvá. Jedná se o jiný rytmus. Tady musíte k lidem přistoupit tak, abyste jim nejdříve pomohli zklidnit a zpomalit jejich příliš zaměstnanou mysl. Což někdy trvá velmi dlouho, teprve potom je ale možné jít s učením hlouběji. Zdá se, že v jejich běžném životě je mnoho věcí, které je rozptylují, někteří nedokážou udržet pozornost ani deset minut denně, a je pro ně velmi obtížné dosáhnout většího pokroku. Ale ať už učím jakoukoli techniku, je velice důležité jim vysvětlit, že nejprve je nutné zvládnout základy.
Znáš nějaké arahaty? Vím, že je to možná trochu směšná otázka, ale vzpomínám si, že když jsem byl na Srí Lance, vedla se na toto téma vážná diskuse, vyšla o tom dokonce knížka, kdo je a kdo není a jestli je v dnešní době vůbec možné být arahatem. Co si tedy o tom myslíš?
Já věřím, že existují mistři, kteří dosáhli přinejmenším prvního stupně arahatství - sótapaná. Měl jsem to štěstí se s několika z nich setkat. Jeden učitel, který zemřel v Thajsku, jeden z mých přátel mi vyprávěl o lesním mnichovi, který často nevychází. Chtě mě k němu zavést. Občas tedy slyšíte o lidech, kteří dosáhli vysokého stupně duchovního probuzení. Ale protože nikdo z nich nebude prohlašovat, jsem to či ono, je to obtížné, ale já věřím, že jsou.
Co si myslíš o životě v klášteře, především pro západního člověka? Jak se na takovou věc připravit, doporučuješ to vůbec?
Myslím, že to mohu doporučit, ale je důležité mít velmi silného učitele, který západní mysli rozumí a ví, jak západní mysl zpomalit. Je velmi časté, že rychlá západní mysl se stane velmi ambiciózní. Dokonce i když se stane člověk mnichem, může ztratit sebekontrolu.…
Když mluvíš o ambicích, máš na mysli motivaci ega, které CHCE být dokonalým mnichem?
Ano, přesně tak. Mluvím o ambicích jako o úzkostlivé dychtivosti stát se něčím nebo někým. To znamená, že je třeba se uvolnit a uklidnit, ale zároveň to stojí více úsilí. Opravdu je dobré být veselý a naučit se zpomalit a zbavit se takových ambicí. Je třeba si vytvořit čisté prostředí, které vám umožní spatřit, jak věci vznikají a dovolit věcem se ukázat, přijít a odejít. Z těchto důvodů si myslím, že je třeba mít silného učitele. Na Východě přijdou lidé do kláštera a meditují si po svém. Jsou uvolnění, dokonce šťastní, vědí, že je to tak správné. Ale v případě západní mysli je tu vždy otázka. Západní mniši mohou být velmi agresivní či zklamaní, či rozzlobení.
Kdy nastane ten správný okamžik, kdy je člověk připraven odejít do kláštera? Lze to vůbec říci?
Myslím, že lidé mohou být připraveni kdykoli, když sami cítí, že je ta správná chvíle. Jde však o to, že vše záleží na atmosféře, kterou můžeme my učitelé vytvořit, aby si lépe zvykli, neboť musíme pochopit, že jde o lidi ze Západu, kteří jsou mnohdy velmi netrpěliví a že chtějí něčeho dosáhnout. Proto je třeba, aby základ duchovního vedení učitele tvořil soucit, starost a péče. Protože pokud mistr postrádá soucit, citlivost a péči a pokud učitel neučiní závazek studenta podporovat, být zde pro něj, může to být pro studenta velmi obtížné.
Můžeš doporučit nějaké konkrétní místo, kam jít? Myslíš, že je lepší jít nejdříve do kláštera na Západě, nebo rovnou do barmského lesa?
Myslím, že je lepší mít první zkušenost v blízkém prostředí, kde máte nějaké zázemí, protože západní člověk je velmi snadno rozčarován. Když se vydáte s velkým očekáváním rovnou na Východ, poznáte, že některé věci jsou jinak. Není to snadné, a ještě je třeba počítat s kulturními rozdíly apod. Doporučuji tedy zkusit co nejvíce studovat, praktikovat co jen to jde a být vnitřně vyrovnán. Najít více stability a vytvořit si pevné základy v Dhammě, a teprve potom hledat vhodné místo, kam jet a praktikovat. Znám člověka, který chodí mezi Thajce a odjel do jejich země, aby se stal mnichem. Má velmi dobrý základ, nějakou dobu studoval, pak odjel, zase se vrátil a studoval dál...
Je přitahován thajskou tradicí a teď je v Thajsku. Nevím, jak to nakonec dopadne, ale zdá se, že je dobře, že se rozhodl tam odjet. Má ale stabilní základ. Zdá se, že ví, co chce. Je si vědom mnoha věcí, což pro něj představuje velké plus, bude mu to ku prospěchu. Někdy však za mnou chodí lidé, kteří tvrdí, že chtějí jet na Srí Lanku a stát se mnichy. Já jim ale nevěřím, protože není možné, aby tam jen tak odjeli, protože toho chtějí moc najednou. Nemají potřebný základ. Je nutné ho získat a pak teprve jet. Jinak hrozí, že budou zklamaní. Mou zkušeností je, že se to děje velmi často.
Tomáš Vystrčil
