Umění kaligrafie

Prapůvod kaligrafie souvisí s vynálezem a praktickým používáním štětce, také však tuše a vhodné podložky na psaní a vyplývá z vývoje čínského znakového písma. Současné čínské písmo se vyvinulo z archaické formy piktogramů, které byly vyrývány ostrým předmětem do tvrdé podložky (např. do kostí nebo želvích krunýřů). Archaická forma psaní je stará více než tři a půl tisíce let. V současnosti rozeznáváme více než šest historických forem, které se od sebe liší postupnou proměnou piktogramu v ideogram. Z těchto forem se vyvinuly, ustálily a dodnes používají tři styly, které charakterizujeme jako písmo krasopisné, kancelářské a umělecké. Krasopis se vyznačuje půvabem v přesnosti tahů a vyvážeností znaků. Úspornější (ale stále ještě čitelný) je užitkový resp. kancelářský styl užívaný především v poměrně rozsáhlé administrativní činnosti. Poslední formou je styl umělecký, který se vyznačuje buď účelovou stenografičností nebo básnickou opilostí. Umělecký styl je bez hlubších znalostí rozmanitých postupů stylizace ve svých nejodvážnějších projevech nečitelný i pro japonského laika. Kvůli nepružnosti a složitosti čínského jazyka nebyla jeho písemná podoba nikdy zredukována do fonetické formy, tj. takové, ve které se původní obrázek postupně promění do grafického znázornění určitého zvuku - hlásky. (např. ze znaku pro trám se stane "T").

Přibližně na konci 6. století přejali Japonci čínské písmo, které však nebylo pro jejich jazyk vhodné, a proto se japonský písemný projev postupně rzšířil o dva systémy slabičných abeced. V této době již byla čínská kaligrafie bohatě rozvinutá. Japonci toto umění převzali a dál jej rozvíjeli ve vlastním stylu s neuvěřitelným smyslem pro detail a preciznost. Pro evropského člověka může být obtížné plně pochopit kouzlo kaligrafie. Tato obtíž spočívá v neznalosti významu jazyka a znaků. Existují stovky způsobů, jak lze napsat jeden jediný znak a výčet konotací neverbálních impresivních významů je omezen pouze autorovou citlivostí a schopností je vizuálně ztvárnit. Například znak pro krávu můžete napsat ironický, s despektem, vyzývavě, obdivně, znechuceně atd. Výběrem štětce, volbou papíru a manipulací s ním, velikostí znaku, šířkou a mocností tahu, přítlakem, rychlostí, okázalou bravurou psaní nebo úmyslnou neobratností, deformací kontur a transformací proporcí atd. můžeme ovlivňovat výraz i výsledné působení kaligrafie. Nejkrásnější pojednání o umění tušové malby a kaligrafie, která je její nedílnou součástí, pochází od čínského malíře Š-tchao, který žil v období Ming (dílo vzniklo kol. r. 1670):

Dokáže-li člověk jedinou čarou ve zkratce uchopit celek, jeho myšlenka je tím vyslovena jasně a štětec prokáže své umění. Není ovšem pravé malby bez uvolněného zápěstí, tak jako bez pravé malby zápěstí nemá ducha. Proto je nech, ať krouží, nech je, ať se vznáší, dej mu spočinout, ať má prostor, a ono vyrazí, jako když vytasí meč, a odtáhne se jako při rozloučení, a bude umět kruh i čtverec, přímku i křivku, dokáže stoupat i klesat, udrží rovnováhu do obou stran, vyšvihne se po úbočí, smekne se po strži, zlomí se napříč i šikmo, jako voda bude pronikat hluboko, jak oheň vysoko šlehat, to vše jen tak, samo od sebe, bez vlásku násilí. Pak nebude bezduchých výkonů a žádné pravidlo nebude opomenuto. Nebude podstaty, do níž bychom nepronikli, a nebude nálady, již bychom neuměli vypovědět celou. Jediným gestem jisté ruky dostanou hory, řeky, lidé, ptáci, zvěř, trávy, stromy, jezírka, besídky, pavilony i terasy svůj tvar a své umístění, budou vylíčeny živě. Jejich smysl bude vyložen, nálada předvedena, scenerie nastíněná tak, že něco bude zjevné a odkryté, něco ve stínu a utajené. Aniž si lidé všimnou, jak bylo toho obrazu dosaženo, obraz se nebude příčit jejich mysli

(Ukázka z malířských rozprav Mnicha Okurky Kchu-kua: Lung Chua, Votobia, Praha 1996, překladem Oldřicha Krále)

Tradiční studium kaligrafie v Japonsku začíná nácvikem jednotlivých druhů tahů, kterých je celkem osm. V první fázi žák opisuje tvary znaků napsaných učitelem přes pauzovací papír. V druhé fázi žák opisuje tvary znaků z předlohy položené vedle vlastního listu papíru. V třetí fázi píše beze vzoru do mřížkové matrice, která pomáhá správnému dodržování intervalů mezi znaky. V závěrečné fázi žák sepíše vlastní verzi určitého textu, na kterém má prokázat svou dovednost a pokud uspěje, získá žákovský diplom prvního stupně. Systém udělování žákovských i mistrovských stupňů je založen na podobném principu jako u bojových umění. Adept se cvičí v krasopisu, posléze jej zjemňuje do uvolněnějšího způsobu psaní, který však překračuje také a uvolnění formy dále rozvíjí.

Základní náčiní, které se v kaligrafii používá je papír - kami, tuš - sumi, štětec - fude, třecí kámen - suzuri na roztírání tuše a těžítko - bunčin na zatížení papíru. Tradiční a velmi kvalitní japonský papír - waši se vyrábí z lýka tří keřovitých rostlin kózo, gampi a micumata, a bývají do něj přidávány různé příměsi dalších materiálů. Kromě waši se používají papíry celohedvábné nebo s příměsí hedvábných vláken. Tradiční oblibu měl papír nikoliv běloskvoucí, ale nebělený - ponechaný v jejich přirozeném zbarvení, různě strukturálně pojednaný nebo tónovaný atd. Základní vlastností těchto papírů je nízký stupeň zaklížení, resp. dobrá schopnost přijímat tuš. Štětce jsou vyráběny tradičním způsobem v řemeslných dílnách. V Číně i Japonsku však na výrobu štětců existují i obrovské továrny. Hroty štětců se vyrábějí z různých druhů srstí - nejčastěji ze srsti kunovitých šelem, ale i jiných zvířat. Srst se pečlivě čistí, odmašťuje a sestříhává do výsledného tvaru jehož jádro je tvořeno jiným druhem srsti než povrch. Špička štětce se ještě zpevní škrobem, který je při prvním použití odplaven. Tuší dnes existuje několik set druhů. Tradiční tuš se prodává v pevném stavu. Na třecím kameni je pak třeba tuš rozetřít s vodou do požadované konzistence. Vyrábí se ale také tuše v kapalném stavu nebo jejich koncentráty.

Pro potřeby kaligrafů je vyráběno rozmanité kvalitní, ale bohužel poměrně drahé náčiní, které je však možné nahradit tím, co máte po ruce. V rituálu kaligrafického počinu má štětec, papír i tuš svoje přirozené opodstatnění. Pokud ale někdo zatouží po spontánním kaligrafickém projevu a nechce byt omezován pomíjivou materií ani omšelou slávou stylu svojí kaligrafické školy, může se v duchu nejpůvabnějších zen-buddhistů a opileckých taoistů posadit na břeh potoka a psát prstem na hladinu vody nebo kreslit větvičkou do naplaveného písku.

Autorem všech ukázek kaligrafie na stránkách tohoto čísla Doteku je vynikající český kaligraf PhDr. Petr Geisler, kterému velmi děkuji za pomoc s přípravou tohoto článku a za laskavé zapůjčení reprodukcí jeho prací pro přetištění.

Šimon Chloupek