Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

Alikvótní zpěv

Poslední dobou se velmi zvýšil zájem o takzvaný alikvótní zpěv. Objevují se velké možnosti, které nabízí jeho interpretace. Ty vysvětlují jak odborníci hlasoví a zvukoví, tak i duchovní učitelé. Navíc ho běžně používá mnoho národů na světě. Přiblížíme si nejprve jeho původ a techniku a také něco více k jeho využití a k tomu, jak je u nás praktikován.

Jeho původ lze vysledovat hlavně u mongolských a tuvinských pastevců, to jsou ostatně země, které spolu sousedí a pouze národnostní spory je rozdělují. Další oblast, která na tyto dvě země navazuje, je Altaj. Jiná forma tohoto zpěvu je užívána tibetskými mnichy a dále se objevuje u některých šamanů z oblasti Sibiře i odjinud.

Alikvótní zpěv se vyskytuje také u původních obyvatel Thajwanu Bununů a dále v Jižní Africe u etnické skupiny Xhoxa. Zdá se však, že nejdříve byl znám alikvótní zpěv v Tibetu, a to v chrámech při obřadech tantrického buddhismu. Na rozdíl od Mongolů, Tuvinců, Altajců a jiných jej mniši nevyužívají ke světským účelům, ale pouze k recitacím starých súter a podobných textů. Je velmi důležité naučit se recitovat tímto hlubokým alikvótním způsobem, tato výuka trvá mnoho let a jenom někteří mniši jsou schopni dosáhnout té správné intonace, toho správného působení. Tento druh recitace silně ovlivňuje vymazávání karmických sklonů a stop, na energetická centra v člověku, vylaďuje celé jemněhmotné tělo a ničí negativní sklony a podobně. Také se zásadně recituje ve skupině více mnichů na rozdíl od střední Asie, kde zpívá většinou jen jeden zpěvák. Toto působení alikvótní recitace se skládá do nesmírně silných působivých ploch, které slouží k meditacím a za případného doprovodu bicích a dechových nástrojů je nesmírně umocňováno jeho působení. Je úžasné sledovat tento alikvótní zpěv v takových pasážích, kdy se zpívají dlouhé až tiché tóny, na rozdíl od dynamických, rytmických částí, které se s nimi střídají. Tibeťani ho zřejmě převzali od tantriků indických. Ostatně jisté náznaky tohoto zpěvu můžeme vysledovat v lidové hudbě na celém světě, ale nejprve zmíněné oblasti jsou místy, kde je systematicky po staletí rozvíjen.

V češtině jsme zvyklí tento druh zpěvu nazývat alikvótní. To je proto, že se při něm využívá řady alikvótních tónů, z nichž některé se zdůrazňují. Protože v angličtině se užívá pro alikvótní tóny výraz harmonic tones nebo notes, vyplývá z toho název pro zpěv harmonic chanting, tedy v češtině harmonický zpěv. Jelikož zní tóny dva, vymysleli hudební vědci název bifokální. Jde tedy vlastně o simultánní zpěv dvou různých tónových výšek jedním hlasem a případně zvýraznění jednoho z těchto alikvótních tónů harmonické řady. Tento dvojhlasý zpěv, který je produkován jedním zpěvákem, je tvořen měnícím se napětím hlasivek, třeba nad hlubokým základním tónem a jemným tvarováním rezonančního prostoru v dutině ústní pomocí jazyka, rtů a podobně. Tam vznikají právě alikvótní tóny.

Jedním z těch, kteří nejvíce v Evro-pě pracovali na dalším rozvíjení tohoto běžně ve folklóru užívaného alikvótního zpěvu je David Hykes. Ten zdůrazňuje také odlišný způsob poslechu této hudby, který je zaměřený více na vnitřní strukturu toho, co se nazývá barvou tónu. "Harmonické tóny jsou přítomny ve všem, co zní a harmonický zpěv nám umožňuje uvědomit si, že jsou a vždycky byly součástí zpívajícího hlasu. Pouze čekaly na proměnu našeho způsobu poslechu, aby mohly být vnímány a rozvíjeny." Ovládnutí tohoto zpěvu znamená pro Hykese naplnění jeho hledání universální hudební řeči odkazující v mnohém k tradiční rituální a meditační funkci hudby, symbolizující úsilí člověka o kontakt s duchovnem.

Jak jsem se již zmínil, tak asi nejznámější oblast, kde se tento zpěv vyvinul, je Mongolsko, Tuvinsko, případně Altaj. I u nás jsme mohli slyšet soubory, které interpretují tento zpěv. Mongolové nás navštívili sporadicky, a tak na festivalu Hudba k tichu ve Frýdku - Místku či na etno festivalu Respect na Pražském hradě vystoupili spíše sesbíraní jedinci, kteří u nás žijí. Zato z Tuvinska k nám pravidelně dojíží tradiční soubor Huun huur tu a dále Yat-cha, který spíš dělá world music, využívající tento typ zpěvu. A nakonec jsme měli možnost z Altaje slyšet takzvané Altaj-duo Bolota a Nohona.

Tento zpěv nazývají v Mongolsku slovem chömí. Existuje pět typů, pět možností, pět stylů jak se zpívá tato alikvótní technika, ale nejčastěji se užívají tři druhy. První druh udržuje spodní základní tón, nad kterým slyšíte vysoký flétnový tón, který interpretuje melodii nějaké písně. Alikvótní zpívání, které má vysoký flétnový tón nad základním tónem se také v Tuvinsku nazývá sygyt. Další typ je opačný, zní základní tón a pod ním hluboký hrdelní tón basový. A nakonec třetí technika napodobuje jistým způsobem brumli neboli komus, jak říkají u nich nebo na západě židovskou harfičku. Zde alikvótní tón rytmicky vibruje a mění svoji výšku a vytváří jakousi chvějivost. Také názvy jaké se používají v Mongolsku, Tuvinsku nebo v Altaji, jsou podobné. V Mongolsku se například hlubokému zpěvu říká charchira a na Altaji karkira. Pokud je ovšem zpěvák vyspělý, tak dokáže dokonce pohybovat oběma alikvótními tóny, respektive alikvótním tónem i základním tónem. To je to, co se pokouší vyučovat David Hykes ve svém centru ve Francii.

V Mongolsku a Tuvinsku se alikvótní zpěv užívá během dne při práci na stepích, kde dobře zní a večer se zase používá po práci k meditacím. Říká se, že i když se ho může naučit každý, spíše se pro jeho interpretaci hodí někteří jedinci, kteří mají k tomu dar od narození a učí se ho již od dětství. Zásadně interpretují tento zpěv pouze muži, pro ženy, ačkoliv fyzicky jsou vybaveny stejně, je tento zpěv tabu, takže se ho ani neučí. Jinak se ovšem využívá tohoto zpěvu také k léčení, k zlepšení tělesného i psychického zdraví. Tuvinci říkají, že alikvótní zpěv je starý jako podstata sama, jako lidstvo samo, že tu byl od počátku a vznikl už se samotným učením se řeči. Jinak můžeme říci, že historicky jsou o něm první doklady zhruba z 8. stol. našeho letopočtu. Jedním z prvních, kdo na Západě začal propagovat alikvótní zpěv, byl německý hudebník Michael Vetter. Objevil úžasnou krásu a sílu indického nástroje tánpúry, který při postupném rozeznění vytváří během hry množství alikvótních tónů a do této tánpúry zpíval právě tímto způsobem. Na něj navázali někteří němečtí a švýcarští léčitelé a dokonce i lékaři. Ale asi nejvíce proslul na celém světě právě americký hudebník, který sídlí ve Francii, David Hykes. Ten studoval tibetský a mongolský alikvótní zpěv a také severoindický rágový zpěv a zároveň také klasickou hudbu západní. Potom použil všechny tyto inspirace k vytvoření svébytného způsobu zpěvu, který aplikoval v souboru Harmonic Choir založeném nejprve v New Yorku a potom ve Francii Choeur Harmonique. Také má Harmonické centrum, kde se pořádají semináře a také vyučuje alikvótní zpěv. Sám David Hykes chápe tento druh zpěvu jako motlitbu, meditaci a obřad. Zároveň se snaží vyjádřit universálnost této modlitby tím, že využívá zpěvu k interpretaci svatých slov z různých náboženských systémů hinduistických, křesťanských i arabských. I hudebníci, kteří ho občasně doprovázejí, pocházejí z různých kultur. Postupně dospěl také k tomu, že využívá i alikvótní hru na syntetizátor a na jiné nástroje, jako jsou třeba bubny. Na jeho CD se také objevují propojení mezi barvou a zvukem. U nás měl přednášku na HAMU v Praze, ale bohužel se nám nedaří pozvat ho z finančních důvodů znovu.

V Čechách začal propagovat alikvótní zpěv Vlasta Marek, který přivezl jednoho z německých učitelů. Alikvótní zpěv na svých vystoupeních využívá Wendy Bartůšek (Zulu). Jediná skupina, která se u nás zabývá systematicky alikvótním zpěvem, je Alikvótní 4, soubor čtyř mužů - Jiří Mazánek, Igor Angelov, Ondřej Rus a Přemysl Žák. Ti zase pro změnu ve svých vlastních skladbách neinterpretují pouze alikvótním zpěvem, ale střídají tento druh zpěvu se zpěvem dalším, protože kromě Jiřího Mazánka všichni účinkují v chrámových souborech interpretujících gregoriánský chorál a renesanční polyfonii. Jejich skladby jsou většinou delší a všechny směřují k duchovnímu působení nebo obřadu. Snaží se kombinovat zpěv a tibetské mísy a zvony, činelky, případně indické harmonium a buben do skladeb, které mají silné působení na mysl a tělo. Některé skladby jsou inspirovány také původním křesťanstvím. Takto je zpracována koptská verze Kyrie eleison, dále také pracují již delší dobu na verzi skutečně původního Aramejského Otčenáše. U nás je zatím známá pouze syrská verze Douglas Klotze, kterou vyučuje Lída Chrášťanská, v tancích universálního míru.

Samozřejmě, že stojí za zmínku také využívání alikvótního zpěvu některými šamany hlavně na Sibiři. Ti užívají hlas jako prostředek ke kontaktu s duchy nemoci. Doprovázejí se k tomu obvykle na buben, což je vlastně určitý druh tamburiny, na niž se hraje paličkou. Ale zde nemůžeme hovořit o hudbě, jde spíše o působení hlasu ani ne tak na nemocného, jako na nemoc jako takovou. Šaman se spojuje s duchy nemoci, zahání je nebo ničí, aby potom uzdravený účastník tohoto obřadu pocítil úlevu. Pokud jste slyšeli nějaké nahrávky těchto šamanů, jsou záznamem pouze toho, co bylo dovoleno. Ve skutečnosti bylo zvukové působení určeno jenom tomu, pro nějž se obřad konal a ne posluchačům. Nejedná se, jak už jsem podotkl, o hudbu ve vlastním slova smyslu.

Alikvótní zpívání přináší každému, kdo se ho naučí, úžasný zážitek a dokáže ho přivést hluboce k němu samému. V dnešní době, kdy jsou nabízeny tyto různé techniky v mnohem větší míře než dříve, neváhejte je vyzkoušet ve svůj prospěch.

Jiří Mazánek

© 2024 - n3t.cz - Joomla Webdesign