nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Animus ženy je v literatuře možná méně známý než mužova anima, ale v lidovém podání najdeme spoustu působivých zobrazení tohoto archetypu. Pohádky nabízejí také řadu vzorů, které naznačují, jak může žena s touto vnitřní postavou zacházet. Jedná se o jiný přístup, než jak muž zachází se svou animou. Nejde jen o prostou inverzi. Každý krok při uvědomování anima má jinou charakteristiku. Dobře to dokládá následující vyprávění.
Jeden král měl krásnou dceru, která si tropila ze všech svých nápadníků posměch a žádný jí nebyl dost dobrý. Jednoho nápadníka, který měl špičatou bradku, pojmenovala posměšně Drozdibradem. Mezi lidmi byl pak znám jako král Drozdibrad. Zoufalý starý král tedy prohlásil, že dá svou dceru prvnímu žebrákovi, který se přiblíží ke dvoru, a svou hrozbu splnil. Dal ji muzikantovi, který se objevil u dvora a upoutal královu pozornost svou hrou na housle. (V jiné verzi je atrakcí zlatý kolovrátek.)
Princezna se za houslistu provdala, ale protože nebyla schopná zvládnout domácí práce, byl s ní její muž nespokojený. Nechal ji vařit, potom plést koše a příst, ale ona ve všech těchto úkolech selhala. Nakonec musela jít na tržiště prodávat hrnce. Jednoho rána jí přejel přes nádobí opilý husar na koni a její muž jí kvůli ztrátě zle vyčinil. Řekl jí, že je k ničemu, a poslal ji jako pomocnici do kuchyně k blízkému královskému dvoru.
Jednoho večera princezna u dvora pokradmu přihlížela tanci při svatbě jakéhosi prince. Služebníci jí házeli zbytky jídla a ona si je schovávala do kapes. Když ji však onen princ spatřil, vyzval ji k tanci. Princezna se styděla, pokusila se o útěk a přitom jí vypadlo schované jídlo. Když ji princ chytil, zjistila, že je to sám král Drozdibrad a že to byl on, kdo se přestrojil za žebravého manžela i za husara, aby zlomil její pýchu.
Kinder- und Hausmärchen der Brüder Grimm /Pohádky bratří Grimmů/,
sv. I, s. 57, Märchen der Weltliteratur.
Jméno Drozdibrad je podobné jménu Modrovous, ale Modrovous byl pouhý vrah, nic víc; nedokázal proměnit ani své ženy, ani sám sebe. Ztělesňoval hrozivé, zhoubné aspekty anima v jeho nejďábelštější podobě a bylo před ním možné pouze uprchnout. Na anima v této podobě narazíme v mytologii často. (Např. Räberbräutigam /Loupežnický ženich/, tamtéž, sv. I, II.)
Je třeba zdůraznit důležitý rozdíl mezi animou a animem. Muž má ve svých primitivních vlastnostech sklon zabíjet jako lovec a válečník, a animus, protože je mužský, jako by tuto tendenci sdílel. Na druhé straně ženy slouží životu a anima vede muže hlouběji do života. Vystupuje-li ve vyprávěních anima, nesetkáme se často s jejím smrtícím aspektem; pro muže je mnohem spíše archetypem života.
Animus se však ve své negativní podobě projevuje opačně. Vytahuje ženu ze života a ohrožuje ji. Souvisí s říší duchů a s krajinou smrti. Může se objevit v podobě opravdové personifikace smrti, jako ve francouzském příběhu Choť smrti:
Jedna žena odmítala všechny své nápadníky, ale když se o ni ucházela smrt, souhlasila. Když byl později její muž pryč za svou prací, žila na jeho zámku. Jednou přišel její bratr, který chtěl vidět zahrady smrti, a oba v nich spolu pobíhali. Potom bratr dívku zachránil, přivedl ji zpět do života a ona zjistila, že byla pryč pět tisíc let.
Französische Volksmärchen /Francouzské lidové pohádky/
s. 141. Märchen der Weltliteratur.
Neznámý pocestný přišel k odlehlé chýši osamělé dívky. Pár dní od ní dostával jídlo, bydlel u ní a zamiloval se do ní. Vzali se a poté měla dívka sen, že její manžel je celý bílý a studený, že je to král mrtvých. Muž pak byl nucen ji opustit a opět se věnovat svému smutnému řemeslu. Když jí nakonec prozradil, že je sám král Smrt, šokovaná dívka zemřela.
Zigeunermärchen /Cikánské pohádky/
s. 117. Märchen der Weltliteratur.)
Animus dává člověku často pocit, že ztratil spojení se životem. Člověk se pak cítí ztrápený a neschopný dále žít. Tak pustošivě působí animus u ženy - odřízne ji od účasti na životě.
Když se animus pokouší přerušit vztahy ženy k vnějšímu světu, může na sebe vzít podobu otcovské postavy. V Drozdibradovi je na počátku jen král a jeho dcera; nedosažitelnost princezny a její odmítání všech nápadníků zjevně souvisí se skutečností, že žije sama se svým otcem. Její pohrdavý, posměšný, kritický postoj k nápadníkům je typický pro ženu, kterou ovládá animus. Takový postoj nenechá na žádném vztahu ani zrnko dobré.
Povýšenost dcery v pohádce údajně vyvolala otcovo zoufalství, ale ve skutečnosti váže otec často svou dceru na sebe, a budoucím nápadníkům tak klade do cesty překážky. Když si tohoto postoje v pozadí všimneme, poznáme v něm typickou ambivalenci rodičů, kteří svým dětem brání v životě, ale zároveň nemají trpělivost, když jejich děti nejsou schopny vyrazit do života. (Matky se ke svým synům často chovají stejně.) Na oplátku se v naší pohádce, otcovský komplex dcery snaží mocného otce zranit tím, že dívku přiměje, aby si vzala méněcenného milence.
V jiném příběhu se animus nejprve objeví jako starý muž, který se později promění v mladíka; tímto způsobem příběh vyjadřuje, že starý muž - obraz otce - je jen přechodným aspektem anima a že se za touto maskou skrývá aspekt mladého muže.
Názornější příklad pro izolující vliv anima můžeme najít ve vyprávění, ve kterém otec svou krásnou dceru zavře o kamenné truhly. Posléze ji zachrání chudý mladík a oba spolu uprchnou. V turkestánském příběhu O kouzelném koni prodá otec svou dceru za zodpovězenou hádanku přímo Dévovi, jenž je zosobněním zlé moci. V balkánské pohádce Dívka a upír unese dívku mladík, který je ve skutečnosti upírem, a uvězní ji na hřbitově do hrobky. Dívka uprchne podzemní chodbou do lesa a prosí Boha o bednu, do které by se mohla schovat. Aby se ochránila před animem, musí dívka strpět své uzavření.
Nebezpečné chování anima a obranné reakce ženy jdou ruku v ruce a připomínají podvojný aspekt anima - aktivitu a vzpomínky. Animus může člověka buď ochromit, nebo u něj vyvolat silnou agresivitu. Ženy se stávají buď maskulinně přímými, nebo mají sklon být duchem nepřítomné, skoro jako by nebyly. V druhém případě sice mají ženský půvab, ale jako by spaly - takové ženy podnikají s milencem - animem podivuhodné cesty; noří se s ním do snění, kterého si ovšem nejsou plně vědomy.
Vraťme se však k balkánskému příběhu. Bednu s děvčetem objeví princ, dívku vysvobodí a vezme si ji za ženu. Bedna a kamenná truhla jsou obrazy stavu, ve kterém je člověk odříznut od života - jde o utrpení, které prožívá žena posedlá animem. Když je však člověk pod vlivem agresivního anima a snaží se chovat spontánně, pak jedná vždycky animus. Ale mnohé ženy se zdráhají být agresivní a obtížné, a tak ho nemohou vypustit. Nevědí, jak s ním zacházet a jak se mu bránit - jejich chování je strnulé, konvenčně korektní, ledově chladné, jsou uvězněny samy v sobě. Je to stav ochromení, který lze chápat jako reakci ženy na anima. V jednom norském příběhu je žena donucena nosit dřevěnou sukni. Takový překážející oděv z tvrdého materiálu znázorňuje, jak je vůči světu strnulá a jakým břemenem se takový obranný pancíř může stát.
Historicky vzato má animus - stejně jako anima - často předkřesťanskou podobu. Drozdibrad je jen jiným pojmenováním Wotana (stejně jako Rudovous).
Počáteční potíže v pohádce o králi Drozdibradovi odstraní otcovo zoufalství, ve kterém dceru provdá za chudáka. V paralelních příbězích žebrák ošálí princeznu krásným zpěvem, v jedné severské variantě jí učaruje jeho zlatý kolovat. Jinak řečeno, animus je oslňuje a přitahuje.
Předení souvisí s tím, že si v myšlenkách něco přejeme (spřádáme v nich svá přání, pozn. překl.). Wotan je pán přání, souvisí s magickým myšlením. „Přání otáčí koly myšlenek.“ K Wotanovi patří jako kolovrátek, tak i samotné předení - v našem vyprávění patří právě předení k princezniným úkolům, které jí muž postupně ukládá. Animus se jí zmocnil a ovládá její, svou podstatou ženské činnosti. Jestliže animus ženu tímto způsobem předběhne, hrozí nebezpečí, že žena pozbude svých vlastních myšlenek. Tento stav vede k lenosti, k setrvačnosti a žena, místo aby myslela, spřádá pasivní denní sny a fantazijní přání nebo intriky a komploty. Takové nevědomé aktivitě propadla královská dcera v Drozdibradovi.
Další roli, kterou animus hrává, je role chudého služebníka. Jedno sibiřské vyprávění odhaluje, jak nečekaně šlechetný a odvážný animus v této podobě bývá:
Jedna žena žila sama, jen se svým služebníkem. Její otec zemřel a služebník začal být vzpurný. Přesto však byl ochoten dokonce usmrtit medvěda, aby splnil její přání mít plášť z medvědí kožešiny. Když se mu to podařilo, dávala mu žena ještě těžší úkoly, ale pokaždé se ukázalo, že služebník jim dostojí. Vyšlo najevo, že jakkoli vypadal chudě, byl ve skutečnosti velmi zámožný.
Animus je zdánlivě chudý a často nikdy neodhalí obrovské poklady nevědomí, jimiž disponuje. V roli chudáka nebo žebráka ženu ovlivňuje, aby uvěřila, že sama nemá vůbec nic. Trestem za předsudek vůči nevědomí bývá trvalá bída vědomého života, která vede k nekonečné kritice a sebekritice.
Když si chudý houslista vzal princeznu, upozornil ji na Drozdibradovo bohatství a ona velmi litovala, že jej odmítla. Pro ženu posedlou animem je typická lítost na tím, co propásla. Bědování nad něčím, co by bývalo mohlo být, je falešný pocit viny, jenž je zcela sterilní. Člověk se pak propadá do pocitů zoufalství, že si zničil vlastní budoucnost a že se úplně míjí s životem.
Princezna byla zprvu neschopná vykonávat domácí práce; to je další příznak posedlosti animem - ztráta nálady, lenost a skelný, strnulý výraz. Někdy to vypadá jako ženská pasivita, ale žena v tomto stavu, který se podobá vytržení, nevnímá; je jakoby uvězněna v kamenné truhle.
Princezna žila v chudé chýši, musela vykonávat domácí práce a plést za peníze koše, což ji ponižovalo a zesilovalo její pocit méněcennosti. Vznosné cíle animus často kompenzuje tím, že ženě vnutí život, který je hluboko pod jejími skutečnými schopnostmi. Když se nedokáže přizpůsobit tomu, co neodpovídá jejím dalekosáhlým ideálům, oddá se z čirého zoufalství nízké práci. Jedná se o myšlení v extrémech: „Nemohu-li se provdat za boha, vezmu si všivého žebráka.“ Zároveň se však upevňuje a rozvíjí neústupná, bezmezná pýcha živená skrytým fantazijním životem, žena vášnivě sní o veliké slávě a cti. Pocity méněcennosti a fantazie nadřazenosti jsou vzájemně spjaty.
Ponižující činnost je také určitým druhem kompenzace - má ženu přimět, aby opět nabyla svého ženství. Animův tlak může ženství prohloubit, pokud žena přijme fakt, že je animem posedlá, a něco podnikne, aby se její animus realizoval. Když mu dá prostor k činnosti - pustí se třeba do nějakého speciálního studia nebo do nějaké mužské práce - může to anima zaměstnat a současně oživne její cit, takže se bude moci vrátit k ženské činnosti. Nejhorší je situace, kdy má žena mocného anima a nežije ho - vězí pak ve svěrací kazajce animových názorů, a přestože se brání jakékoli jen trošku mužské práci, přece nepůsobí jako žena.
Ukázka z knihy Marie-Louise von Franz: Psychologický výklad pohádek
vydalo nakladatelství Portál v roce 1998
