Recenze knih Hudbební recenze, dle abecedy Hudební recenze, dle zemí a oblastí

The early music consort of London (David Munrow)

Music of the gothic era
(2CD, Codex/PolyGram, 1997, k. č. 453 185-2 ACO2)
Music of the gothic era

Na trhu se nám objevila nová série vydavatelství Deutsche Grammophon a jeho odnože Archiv Produktion pro starou hudbu. Na CD dosud nevydané nahrávky z 50.-70. let s vynikajícími interprety byly speciální technologií remasterovány a vznikla tak kolekce prvních 15 CD v edici CODEX. Je zde zachycena hudba od gregoriánského chorálu, přes notredamskou polyfonii až k C.P.E. Bachovi a A. Solerovi. Některé nahrávky byly na CD vydány vůbec poprvé na světě. Podařilo se také vytvořit pěkné, jednotné obaly využívající starých maleb a moderní grafické úpravy. Hned první 2CD Hudba gotické doby přináší špičkovou interpretaci děl Léonina a Pérotina z notredamské periody, tedy dvou a čtyřhlasá organa, dále moteta z ars antiqua, většinou od anonymů a moteta z ars nova, většinou od anonymů, Philippa de Vitry a Guillaume de Machauta. Tento obrovský kus práce se podařilo přivést na svět během krátkého života Davidu Munrowovi (1942-1976). Mezi zpěváky můžeme nalézt pozdější členy Hilliard ensemble nebo Gothic voices, kteří se proslavili svou autentickou interpretací po celém světě. Stejně tak mezi instrumentalisty bych jmenoval aspoň jediného - Christophera Hogwooda. I po letech můžeme slyšet, že tato interpretace není vůbec stará, nýbrž nesmírně svěží a živá. Rytmicky i intonačně budete nadšeni. Ze starých kodexů před vámi vyvstává opravdu duchovní hostina a to nelze brát jako samozřejmost v záplavě jiných, neúspěšných pokusů. Je třeba se hluboce sklonit před Davidem Munrowem, kterému se to vskutku podařilo.

Theatre of voices

Cantigas from the court of Dom Dinis
(CD, harmonia mundi/Studio Matouš, 1995)

Zatím jsem zde vícekrát psal o cantigas de Santa Maria (C.S.M.) vyprávějících různé příběhy většinou zázraků, které učinila Panna Maria nebo ji opěvujících. Vyznačují se za každou slokou refrénem, který zpívá sbor. Avšak vedle C.S.M. existují další cantigas neboli písně. Jednak jsou to cantigas de amigo, které skládali a zpívali muži, ale vyprávějí o pocitech a myšlenkách mladé ženy toužící po milenci. Tyto písně jsou na CD dvě, obě založeny na melodiích z C.S.M.. Dále to byly cantigas de amor, což je galicijsko-portugalská verse provensálských trubadúrských písní. V nich proslul portugalský král Dom Dinis (1261-1325), který jich složil 73, ale podařilo jich uchovat pouze 7. Všechny jsou na tomto CD. Námětem je pochopitelně marná láska k ženě. Nakonec jsou zde vedle dvou C.S.M. ještě cantigas de escarnio nebo mal-dizer, což jsou satirické nebo kritické písně. Také ty mají často melodie z C.S.M.. Všechny písně interpretuje známý zpěvák Paul Hillier, často naprosto sólově, který si r. 1989 založil soubor Theatre of voices a přestěhoval se r. 1990 do Kalifornie, kde učí v Davisu na universitě. Písně jsou to náročné na interpretaci, protože se musí vyjádřit prožitek bez zbytečného dramatizování. Proto také, založil P. Hillier tento soubor, protože působení hlasem považuje za určitou formu divadla. Myslím, že jeho působení ve světě hudby bude i nadále úspěšné.

The Sixteen

Christmas music from Medieval and Renaissance Europe
(CD, MC, Hyperion/Classic,1987)

Anglické soubory u nás nejsou tak známé, ale zdá se, že situace se bude postupně vylepšovat.hlavně také díky vydavatelství Hyperion, které má mezi svými tituly dost velkou nabídku staré chrámové hudby právě s anglickými interprety. Vánoční středověká a renesanční hudba je rozdělena na tomto CD do dvou částí, zhruba stejně velkých. V první je anglická, v druhé z kontinentu, hlavně německá. Vedoucí souboru Harry Christophers má své svěřence skutečně výborně sezpívané, s vynikajícím prožitkem. Přidáme-li k tomu nádherné koledy, většinou z různých rukopisů z 15. - 16. století, je výsledkem krásný zážitek. Obzvláště některé harmonie jsou pro nás nečekané a ihned zaujmou uši posluchače. Komunikace mezi jednotlivými hlasy a jejich vzájemná spojení jsou velmi přirozená. Porovnáme-li zpěv The Sixteen např. s Kühnovými komorními sólisty, působí mnohem svěžeji.

Tomoko Sunazaki

Tegoto, Japanese koto music
{CD, Fortuna Records/Classic,1984, 1986}

Japonskou citeru koto už bude mnoho našich posluchačů znát z některých vystoupení souborů japonské tradiční hudby nebo též z filmů. Připomeňme si jen, že jejích třináct hedvábných strun s pohyblivými kobylkami umožňuje různé ladění. Na tento nástroj hrají ženy a dostáváme do rukou vlastně první delší nahrávku u nás v podání známé hráčky Tomoko Sunazaki. Ve skoro sedmdesátiminutovém výběru jsou skladby tradiční i současné a můžeme tak porovnat jemné odstíny ve hře paní Sunazaki. Těším se, že se časem objeví nahrávka pouze tradiční hudby, případné i ve spojení se zpěvem jako tomu bylo na 3LP kompletu vydaném kdysi Supraphonem. Koto a japonská hudba vůbec svou náladou vybízejí ke splynutí s přírodou, probouzejí jemný romantismus, nostalgii a vzpomínky. Nejinak je tomu i na tomto CD, a tak slouží k pěknému zamyšlení a zklidnění. To vše jen podtrhuje obal z krásného rýžového papíru.

Ali Farka Toure

Radio Mali
(CD, World circuit/P&J Music, 1996, k.č. WCDO44)

Když slyším hrát Ali Farku Tourého, mám pocit, že je stále mladý. Podívám-li se však na jeho životní data, zjišťuji, že už mu brzy bude 60 let. Přesto to nic neznamená a nemá to vliv na jeho hudbu plnou energie, života a radosti. Neříká zbytečně, že je již od 13 let ve spojení s duchy. Ačkoli je muslim jako většina obyvatel Mali, všichni zároveň v jeho rodné zemi věří na duchy, speciálně duchy řeky Niger. Těm se provádějí speciální obřady, jejichž kněžkou byla i babička Aliho, při nichž hrají samozřejmě nejdůležitější roli hudba a tanec. Užívají se zajímavé nástroje, na které se Ali všechny naučil hrát - jednostrunná kytara džerkel, jednostrunné housle ndžarka, čtyřstrunná loutna ngoni či bambusová flétna peul. Ali vůbec nepocházel z rodiny, kde by se někdo zabýval hudbou, což je v Africe dost důležité. Přesto se svou touhou vypracoval na jednoho z nejúspěšnějších tradičních hudebníků i zpěváků. Realizoval mnoho nahrávek, které byly později (1975) ve Francii vydány v 6 LP, nyní nesmírně vzácných. Teprve v r. 1968 slyší poprvé hudbu černých amerických bluesmanů a je jí nadšen. Když získal kytaru, začal zpracovávat tradiční hudbu severní Mali právě pro tento nástroj. Byl úplně blázen do kytary a v té době pracoval jako inženýr v radiu Mali (1970-1980), takže nahrál mnoho snímků. Výběr z nich můžete právě slyšet na tomto úžasném CD, kde nehraje, samozřejmě, jen na kytaru, ale i na všechny dříve jmenované nástroje buď sám nebo s jedním spoluhráčem. Prostota jeho písně a melodií má obrovskou sílu. Stačí se zaposlouchat a zjistíte, jak je tato hudba zároveň hypnotická a dobří duchové k vám přicházejí, aby vám pomohli.

Tuck and Patti

Tears of joy
(CD, Windham Hill Records/BMG, 1988)

Již potřetí se zde zmiňuji o americké manželské dvojici Tuck Andress (kytara) a Patti Cathcart (zpěv), kteří šíří lásku a radost ve svých jazzových písních. Většina z nich je o lásce, štěstí a vůbec pozitivním přístupu k životu. Vždyť i název tohoto CD - Slzy radosti, které je považováno za jedno z jejich nejlepších, k tomu přispívá. Přitom to však není - jak často bývá - na úkor kvality interpretace. Skoro na každém albu má Tuck Andress také sólové skladby buď své nebo převzaté. Většina skladeb bývá zpracováním cizích i nejazzových. V nich dokáže kytara mnohdy nahradit celou skupinu a Patti svým zpěvem vyjádřit nespočet emocí. Spolu vytvářejí dokonalou kombinaci. Asi proto, že Láska je klíč, jak říká poslední skladba na tomto CD.

Touareg

Touareg - Volume I. - Tarzagh & Othaman - Imzad du Tassili N'Ajjer
(CD, Al Súr/ Classic, 1994)

Poprvé máme možnost slyšet autentickou hudbu severoafrických kočovných kmenů - Tuaregů. Nahrávka vznikla díky pochopení Kanceláře Národního parku v Tassili a množství nomádských kmenů v Sahaře. Ačkoli byla natočena ve studiu v Alžíru, je její atmosféra vynikající. Oběma jejím interpretům je již 68 let. I když je na CD šest skladeb, vyznívá celé jako dlouhá meditace v pustém prostoru. Na první poslech je cítit smutek, pláč a lkaní, obzvláště v některých zpívaných pasážích, kde se využívá spodního alikvótního tónu. Největší zvláštností je jediný nástroj - imzad - jakési tuaregské housličky z tykve potažené kozí kůží, na něž se hraje smyčcem z koňských žíní. Hraje vždy žena (Tarzagh Benomar), která musí dokázat vyjádřit na tento jednoduchý nástroj všechny nálady. Kolem ní se schází celý kmen, naslouchá a nechá běžet své vzpomínky. Zpívá muž (Othman Othmani) písně lásky - lásky smutné, toužebné, očekávající, zklamané a zase naplněné. Jen hluboký člověk zná všechny hlubiny a výšiny citů. V poslední skladbě je též rytmický doprovod. Úžasná atmosféra na vás dýchne a zcela jistě vás i osloví.

Touareg - Volume II. - Tindé du Tassali N'Ajjer - Khadidja & Keltoum Othmani, Aichatou Zaghez
(CD, Al Súr/ Classic, 1994)

Také 2. díl nahrávky Tuaregů je ze severní části hor Centrální Sahary, Tassili N'Ajjer. Tentokrát jde o rytmy a tance k různým příležitostem. Opět interpretují pouze ženy, z nichž nejvíce Khadidja (Chadidža), které je 62 let, spolu s Aichatou (70 let) a Keltoum (77 let). Den Tuaregů začíná západem slunce, kdy ženy hrají na tamburíny a muži vyrážejí na velbloudech na lov. Ženy hrají, zpívají a tančí celou noc, než se muži vrátí. Hraje se vůbec k různým příležitostem, pouze ve smutečních obdobích je ticho. Zajímavý je rytmus rohé, který uvádí to transu, léčí a zahání zlé duchy. Zvláštní je též obřad před odjezdem mužů. Do cesty, kudy budou odjíždět, se položí misky s mlékem. Vylije-li některou velbloud, vrátí se muži s kořistí. Jestliže ne, volají na ně ženy, ať se vrátí aspoň s něčím. Rytmy i zpěv jsou velmi sugestivní, hypnotické a dovnitř vtahující. Tito lidé skutečně prožívají každý okamžik života naplno.

Tibet

Sacred ceremonies 1, 2 - Ritual music of Tibetan buddhism
(CD, Fortuna Records/Classic,1990 + 1992)

Tato dvě CD s jak instrumentální, tak i vokální hudbou tibetského buddhismu pocházejí ze severoindického města Dharamsala od mnichů z kláštera Dip Tse Chok Ling. Ten, kdo měl možnost již slyšet tibetskou rituální hudbu na více nahrávkách, ví, že se vedle hlubokého a alikvótního zpěvu užívají dlouhé, hlasité trumpety dung chen, pronikavé a naříkavé hoboje gya ling, malé dvoustranné bubínky damaru a různé druhy basových bubnů a činelů. Ačkoli vlastně na těchto nahrávkách všichni hrají a zpívají totéž, není to ani zdaleka stejné. Výsledný efekt se liší jednak podle toho, k jakému účelu v rituálu je hudba užívána a také podle kláštera. Každý z klášterů si uchovává, dalo by se říci, jakýsi svůj styl interpretace. Asi něco obdobného, jako jsou v indické klasické hudbě tzv. ghárany neboli školy kolem nějakého učitele. Na prvním CD je více hudby zpívané, určené k různým částem rituálu, na druhém CD je zase více instrumentální hudby, ale též vynikající tantrické hymny zpívané fantasticky rezonujícími alikvótními hlasy. Obě CD nahrál známý novozélandský hudebník David Parsons přímo v klášteře, využil pouze akustiku obřadní haly a ve studiu nahrávky již nezpracovával. Že tato hudba i přes svou občasnou hlasitost slouží k meditaci a odstranění vnitřních bloků, o tom není nejmenší pochyby, i když někomu vyhovuje pro tyto účely spíše tichá hudba. Pokud však vám tento způsob meditace nevadí, neváhejte ani okamžik, je v ní obrovská síla.

Tibetan buddhism - Tantras of Gyütö
(CD, Elektra/Warner music, 1973+1975/1988)

V posledních letech se objevilo již více nahrávek s tibetskými mnichy, tak jak sílilo na Západě poselství dalajlamy o nezávislosti Tibetu. Mezi nimi vynikalo pět LP přinášejících přehled stylů tibetského zpěvu. Mezi nimi vynikly dvě nahrávky zde spojené ze dvou alb, vydaných již před 20 lety. Obřad uctívání hlavní tantrické bohyně Sangwa Düpa trvá skoro 45 minut a tiché alikvótní brumlání srovnatelné s energetickým vánkem kolem 20 minut. Tyto špičkové skladby, jež jsou součástí liturgie tibetského buddhismu, doslova vymetou každému z hlavy všechny jeho blbosti. To, co mi zde jako výsledek obdivujeme, nacvičují mniši léta. Můžeme slyšet typické hluboké tóny, ale zároveň i vysoké flétnové o tři oktávy výše. Něco tak silně zvukově působivého se málokdy slyší. Nemělo by to chybět v žádné fonotéce.

TIBETAN BUDDHISM - THE RITUAL ORCHESTRA AND CHANTS
(CD, Nonesuch Records/Warner Music, 1976, K.č. 7559-72071-2)

Již jsem zde recenzoval jedno krásné CD s nahrávkami tibetského buddhismu od téže firmy v č. 12/95. Stejný etnomuzikolog nahrál již v roce 1973 i tuto vzácnou nahrávku, nyní remasterovanou na CD. Vzácná je tím, že zachycuje obřady duchovní linie Karma kagjü tibetského buddhismu vycházející od Padmasambhávy, který přinesl buddhismus do Tibetu v 8. století. Ve stavech osvícení vytvářela linie tulků (inkarnovaných lamů) obřady této školy, které se praktikují v klášteru Khampagar - dříve v provincii Kham ve Východním Tibetu - nyní v údolí Kangra v Indii, na úpatí západního Himálaje. Ústředním božstvem je tedy Padmasambháva. Dále se uctívá Mahákála, který je ochráncem dharmy a odstraňuje překážky na cestě k osvícení. Při obřadech se recitují sútry, modlitby nebo mantry, které vedou k vizualizacím mandaly, jejího naplnění božstvem) a ztotožnění se s božstvem k dosažení stavu osvícení. To vše je doprovázeno hudbou na specifické nástroje a případně posvátnými tanci. Tři ukázky z těchto jinak 10ti denních obřadů jsou velkou silou zvuku.

Lama Karta - Tibetan chants - Buddhist meditation
(CD, Milan Music/BMG, 1996, k.č. 74321 32720-2)

Toto je opravdová meditační hudba podle našich západních představ. Z Tibetu známe spíše hudbu tantriků, většinou doprovázenou rytmickými a dechovými nástroji. Ta se užívá v klášterech. Vedle ní však existují písně jógínů, kteří meditovali osamoceně v jeskyních a po osvícení skládali oslavné písně na učitele či stav vědomí. Ty se blíží svým charakterem např. gregoriánskému chorálu. Lama Karta studoval buddhismus a zpěv již od tří let. Má vrozené dispozice krásného hlubokého hlasu a schopnost ornamentovat melodii improvizací. Ze šesti skladeb na CD je nejprve píseň zakladatelům tibetského buddhismu Marpovi, Milarepovi a Gampopovi, dále guru Rinpočemu, božstvům Čenrezimu a Mahákálovi a obětní píseň. Naprosto sólový hlas nesoucí se do dálky je úžasně uklidňující a pronikající až do nejzazších hlubin naší bytosti. Opravdu špička.

Lama Gyurmé & Jean-Philippe Rykiel - The lama s chant - Songs of awakeming
(CD, Sony Music, 1996, k.č. SK 62591)

Stejné písně jako předešlý lama Karta zpívá na tomto CD lama Gjurmé, některé dokonce úplně stejné. Změna je pouze v tom, že se domluvil s francouzským hudebníkem Jean-Philippem Rykielem a ten ho jemně doprovodil na syntetizátor. Když jsem to na obalu viděl, tak jsem se nejprve děsil, co to bude zase za newageovou hrůzu, ale celé je to zkomponováno velmi citlivě, vpodstatě je syntetizátor celou dobu unisono a umocňuje tak velebnost zpěvu. V občasných sólových pasážích pouze doplňuje pěveckou linii. Celé CD je věnováno památce Kjabdže Kalu Rinpočeho, velkého tibetského učitele, který zemřel r. 1989 a jako první šířil na Západě tibetský buddhismus. Jeho nová inkarnace byla rozeznána více učiteli i dalajlamou jako Kjabdže Jangci Rinpoče, narozený r. 1990 v Dárdžilingu, který je synovcem lamy Gjurmého, žáka Kalu Rinpočeho. Takže opět krásný příspěvek pro posílení vlivu tibetského buddhismu na Západě.

Turecko

Fasil - Concert de musique classique Ottomane
(CD, harmonia mundi/Studio Matouš, 1995)

Opět tu máme tureckou hudbu tentokrát klasickou, jaká se hrála na dvorech vládců Ottomanské říše. Styl, v němž se provozovala, byla jakási suita, jejíž jednotlivé části měly být ve stejném módu neboli makámu. To zde však na 100% dodrženo není. CD obsahuje skladby súfijské, milostné i lyrické. Z nástrojů jsou využity opět nej (v arabském světě naj) se sedmi hracími otvory, které prý reprezentují sedm otvorů lidského obličeje. Dále je to úd a další strunný nástroj tanbúr se čtyřmi zdvojenými strunami, na něž se hraje plektrem a který má velmi dlouhý krk. Z perkusí je to klasická turecká tamburína dairé s činelky na obvodu a rámový buben bendir afrického původu, místo něhož se v náboženských obřadech užívá mahzar. O flétně nej se říká, že zpívá mystickým hlasem, a proto se užívá jako doprovodný nástroj u dervíšů. CD obsahuje několik súfijských hymnů, sóla na jednotlivé nástroje a skladby, kde hrají všechny nástroje. Většina skladeb je nesmírně zdařilá.

Gazel - Classical Sufi music of the Ottoman empire
(CD, CMP Records/P&J Music, 1991, k. č. CMP CD3012)

Již jsem slyšel různou súfijskou hudbu, ale toto je opravdu nádhera. Od počátku cítíte obrovskou hloubku, citovost, vřelost, klid, vnímáte nádherné melodie a úžasnou virtuozitu zpěváků. Ti jsou tři a každý z nich je imámem v nějaké důležité mešitě a od malička se již učil recitaci Koránu či zpěvu. Přitom, když je vidíte na fotografii v těch oblecích s kravatami a knírky, netušíte, jak může ta tělesná schránka mýlit. Doprovází nejčastější turecké nástroje - úd, housličky kemenče, citera kanún a bratři Ergunerové na flétny nej. Je to úžasná souhra všech zúčastněných. Gazely jsou vlastně zhudebnělé básně od různých tureckých sultánů, kteří byli sami hudebníky či básníky nebo umělce silně podporovali, a súfijských mistrů. I když jsou gazely složeny, skýtají velkou možnost pro improvizaci a skvělou ukázku hlasové ornamentace. Při tom všem však nejde o žádné exhibice, ale vše podporuje a zesiluje účinek celé skladby. Zážitek je tak silný, že to dá velkou sílu vydržet poslouchat až do konce, aby vám slzy netekly proudem.

Turkey - Sacred chants of Anatolia
(CD, OCORA/Studio Matouš, 1995, k.č. C580057)

Jak jsem se zde již vícekrát zmínil, nevyužívá ortodoxní islám, tedy sunnité, příliš hudbu. To byl i příklad předchozí afgánské hudby, kdy se jí lépe dařilo za komunismu. Oproti tomu šíité hudby a tance využívají velmi. Nejnázornějším příkladem jsou dervíšové, jichž je asi největší množství právě v Turecku. V jedné jeho části, Anatolii, žije ještě dost původního obyvatelstva etnické skupiny Alevi. Většina z nich náleží k bratrstvu Bektaši dervíšů, jehož hlavním cílem je nalezení své jednoty s Bohem. Jejich hlavní náboženskou praxí je duchovní zpěv či recitace za doprovodu strunného nástroje sazu a svaté tance. Obřady vede dede, duchovní učitel, který bývá často též ašikem, pěvcem a básníkem. Bratrstvo bylo založeno ve 13. století Hadžim Bektašem, putujícím dervíšem, který prý přišel do Turecka z Chórásánu (nyní Írán a Afgánistán). Texty písní a básní se zabývají především Alím, bratrancem a zetěm Proroka, který byl úkladně zavražděn Charedžítem, rebelem islámské frakce. Dalším umučeným byl jeden z Alího synů Husejn, o němž je též mnoho písní. Na jeho paměť též Bektaši dervíšové drží jediný, třídenní půst. Zajímavé je, že jejich ženy jsou rovnoprávné a mají přístup ke všem náboženským obřadům. Interpret na tomto CD, Fejzulláh Činar je považován za následovníka v linii ašiků a dedů od Alího. Jeho hlas v sobě má naprostou oddanost textu a vřelost projevující se mnoha drobnými extatickými nuancemi. Ačkoli žil jako chudák, podařilo se mu získat výhrou peníze, o něž přišel zase časem. Potom ho objevila francouzská muzikoložka Ir ne Mélikoffová a vzala ho na universitu ve Štrasburgu. Tam se podařilo zachytit tu úžasnou krásu, již můžete slyšet. Bohužel duchovní aspekty v srdci pana Činara přehlušil potom alkohol (využívaný též v rituálech) a politická činnost, takže předčasně zemřel na srdeční infarkt. Je však velmi málo takových mistrů, jako byl on.

© 2017 - n3t.cz - Joomla Webdesign