Recenze knih Hudbební recenze, dle abecedy Hudební recenze, dle zemí a oblastí

Shruti Sadolikar

Hindustani classical vocal
(CD, Nimbus Records/Classic, 1992, k.č. NI 5346)

Tato deska nám přináší dva dlouhé khajaly a jedno thumri ve špičkovém podání zpěvačky Šruti Sadolikar-Katkar, oproti předchozím poměrně mladé. Studovala nejprve u svého otce a potom u více slavných indických učitelů. Jako doprovod si zvolila původní obsazení, které bylo ve starých dobách na mughalských královských dvorech - dvě tanpúry, sárangí a tabla, na něž hraje opět Anindo Čatterdží. A hned je slyšet, že zvuk je zcela jiný, mnohem sugestivnější a je umožněna větší komunikace mezi zpěvákem a sárangí. Vedle toho je úžasné naslouchat imaginaci zpěvačky, která dokáže kouzlit s hlasem nádherné harmonie a ovládá brilantně jeho techniku jak v pomalých tak rychlých pasážích těchto dvou rág, které patří k nejstarším. Obě jsou samozřejmě věnovány Kršnovi. Také Anindo Čatterdží hraje v jedné ze svých vrcholných forem. Toto CD prostě nemá chybu.

Veena Sahasrabuddhe (vocal)

Live at Kufa Gallery, London
(CD, Navras Records/P&J Music, 1995, k.č. NRCD 0045)

Již vícekrát jsem se zmiňoval o to, že vrcholem a počátkem indické klasické hudby je zpěv. Zatím jsem recenzoval spíše jihoindický zpěv, nyní si můžete poslechnout výbornou severoindickou zpěvačku, v současné době jednu z nejuznávanějších v Indii i ve světě. Veena Saharsrabuddhe měla vynikající učitele počínaje svým otcem Shankarem Shripadem Bodasem a starším bratrem a konče dalšími indickými pěveckými exponenety. Rytmické cítění dostala v mládí při výuce tance kothak. Vedle rág zpívá též bhadžany, z nichž jeden specielně od velké ctitelky Kršny princezny Mírabáí je také na tomto CD. Svým hlasem, který je pronikavý, ne však nepříjemně, zároveň obsáhne velmi hluboké, temné polohy a může tak v bhadžanu vyjadřovat jemnými, přirozenými přechody všechny odstíny nálad. Také udržuje po celou dobu rytmický tah skladby. V dlouhé počáteční, pentatonické ráze Madhmad sárang, která je určena k polední době, se daří zpěvačce vyjádřit romantickou náladu jemnými zasněnými tóny. Potom se zpívá krátký, jednoduchý text, vícekrát se opakující. V dalších částech ukáže špičkovou kvalitu hlasu, intonace i nápadů v improvizaci. Toto vše je samozřejmé pro indické interprety a můžeme se tedy jen těšit na další nahrávky.

Oumou Sangare

MOUSSOLOU
(CD, World Circuit/P&J Music, 1991, k.č. WCD 021)

Je to teprve sedm let, co začala veřejně zpívat Oumou Sangare z jižní Mali, ale již se mezitím proslavila nejen ve své zemi, nýbrž v celém světě. Většina písní je v nářečí regionu Wassoulou, odkud pochází a drží se i tradičního zpracování. Nejinak je tomu i na tomto CD, kde Oumou opět složila všechny skladby. Obvykle se v nich mluví o potřebě lásky a obhajobě žen nebo návratu k přírodě a tradicím. Víra v Boha se do textů promítá spíše vnitřně. Oumou předzpěvuje, sbor odpovídá a hudba nevtíravě plyne. Všechny skladby vyznívají obdobně klidně, ačkoli je v nich zvláštní napětí, které se projevuje rychlými běhy v melodii zpěvu, jež se na konci zpomaluje. I když se využívá elektrických kytar a houslí, tradici to nikterak nenarušuje. Toto CD je považováno za vůbec nejlepší nahrávku hudby z Mali. Je to velká pohoda moci je celé bez přerušení vyslechnout.

Maharajapuram Santhanam

KARNATIC MUSIC
(CD, Auvidis/EGA MEDIA, 1991)

Největší síla hudby je ve zpěvu, v lidském hlase, který byl také prvním nástrojem. A kdo jednou slyšel jihoindický zpěv a mohl se ho nabažovat každý den přímo v epicentru tradice, ten nikdy nezapomene na jeho krásu. Jeden z největších zpěváků jižní Indie ukazuje čistotu karnatické hudby ve skladbách nejslavnějších skladatelů, jimiž byli Thjágarádža Muthsuswámi Dikshitár. Jak je obvyklé u jihoindického zpěvu, vždy někdo zpívá druhý, doprovodný, avšak naprosto identický hlas. V tomto případě je to syn Maharajapuram Ramachandran, který jindy vystupuje také sólově. Dalším důležitým nástrojem jsou housle opakující melodii zpěvu (Vellore Thjagarajan) a vynikající dvoustranný buben Mrdangam (Vellore Ramabhadran). Ze sedmi skladeb je šest písní k indickým božstvům a jedna - půlhodinová je celou ságou s vynikající úvodní rozjímavou částí. Toto CD je skutečná špička.

Aruna Sayeeram

KARNATIC SONG
(CD, Auvidis/EGA MEDIA, 1990)

Pro porovnání je tu jiné CD s jihoindickým klasickým zpěvem, tentokrát se zpěvačkou Arunou, jejiž anglický přepis jména si můžeme správně přečíst Sájírám. Saí znamená Matku boží a Rám je jméno mužského aspektu boha. Tak v sobě obdobně jako třeba Saí Bába, spojuje obě polarity projeveného Boha. CD naprosto odpovídá karnatické tradice a na rozdíl od předchozího jsou zde vedle písní opěvujících indická božstva, hlavně Ganéšu, Šivu a Kršnu, také dvě krásné rágy. V nich ukazuje Aruna sílu svého přednesu v nádherných úvodních částech. Následují housle v obdobném meditativním duchu a potom úžasná, dynamická ruisona, v nichž se opakuje modlitba k božstvům. U jihoindického zpěvu je obvyklé, že se zpívá ve více jazycích v sanskrtu, tamilštině, telugštině a kanadštině. Tyto jazyky jsou úžasně zvukomalebné a vytvářejí pro ucho velmi příjemné souzvuky. Proti panu Santhanovi, který měl plný sytý hlas, ho má Aruna méně sytější, ale to vůbec neznamená, že je slabý. Projevuje velkou sílu, dynamiku a zároveň procítěnost. Nádherný doprovod dává možnost projevit se sólově jak houslím, tak bubnu mrdangamu. Přitom se však nikdo z hudebníků zbytečně nepředvádí a v celé hře je nádherná souhra. Nejen Aruna, ale i všichni ostatní spoluhráči získali v Indii i v zahraničí řadu ocenění a my se můžeme podílet s nimi o radost z hraní aspoň na tomto ukázkovém CD.

Tony Scott

Music for zen meditation
(CD, LP, M.G.M. & PolyGram , 1964 + 1983)

Přesto, že tato slavná nahrávka pochází již z roku 1964, kdy vznikla v Japonsku, stojí za to si ji při znovuvydání připomenout. Všichni hudebníci se dostatečně do té doby i potom proslavili - Tony Scott jako vynikající, po celém světě uznávaný klarinetista, a oba japonští hudebníci ve své tradici. Tato tradice jim nedovoluje žádné improvizování, právě naopak je v japonské hudbě do posledního tónu vše dáno. Již jsme si zde psali vícekrát o neobyčejném zvuku bambusové flétny šakuhači, na niž zde hraje vynikající Hozan Jamamoto. Právě jejímu zvuku a duchu se daří přiblížit Tony Scottovi. A to spolu hráli poprvé. Vícekrát improvizoval Tony s hráčem na velkou deskovou citeru koto Šiniči Juizem. Nicméně jen díky svému nadšení a schopnostem se mu podařilo oba Japonce přesvědčit k naprosté improvizaci. Vzniklo tak dílo, které vychází ze srdce a oslovilo od doby svého zaznamenání již nespočet posluchačů. Nádherné vzájemné naslouchání a trpělivé čekání se stává souzněním a skutečnou meditací. Křehkost této hudby, ač zachytává prchavý okamžik, se stává zenem, věčným okamžikem prožitku. Prožijte ho též sami.

Music for yoga meditation and other joys
(CD, LP, PolyGram, 1968 + 1988)

Po velkém úspěchu Music for zen meditation natáčí Tony Scott v New Yorku, v době největšího rozkvětu hnutí hippies a zájmu o orientální kulturu s vynikajícím, předčaně zemřelým hráčem ze skupiny Oregon, Collinem Walcottem, toto neméně úspěšné album. Tony hraje opět na klarinet a Collin na sitár. Ačkoli hra na sitár není ani zdaleka indická, dokonce je místy škobrtavá, vůbec to nevadí, protože Walcott byl skutečně vynikajícím hudebníkem a člověkem. To vše se odráží v jeho komunikaci s Tonym. Ostatně většinu toho odehraje sitár a klarinet se jen občas přidává. Recitace mantry Haré Kršna nesmírně hlubokým hlasem Tonyho je obrovským zážitkem. O tom jsme se mohli přesvědčit též při jeho návštěvě v Praze, kdy natočil se Stivínem a Daškem jazzové album Rozhovory, které rozhodně nepostrádá vtip. Také toto druhé album Tonyho Scotta by nemělo chybět v diskotéce těch, kdo užívají hudbu k meditaci.

Sequentia

Hildegard von Bingen - Canticles of extasy
(CD, deutsche harmonia mundi/BMG, 1994)

Nahrávka je součástí dlouhodobějšího projektu souboru středověké hudby Sequentia, který chce postupně vydat celé dílo Hildegardy von Bingen (1098-1179). Toto je již třetí CD s jejími skladbami. Abatyše Hildegarda trávila od osmi let klášterní život podle benediktínského řádu, později se stala představenou své vlastní komunity v Rupertsbergu na Rýnu v Bingen. Její duchovní velikost se projevovala tvořivě jako léčitelky, skladatelky a spisovatelky. Mezi lety 1151-58 sestavila pro řádové sestry sborník písní k liturgickým i jiným účelům. Sama je nazvala "harmonické symfonie božského zjevení", čímž mínila, že jsou odrazem nepopsatelných zvuků nebeských sfér a andělských sborů. Barbara Thornton ze souboru Sequentia některé z nich vybrala a nastudovala s ženským sborem. Doprovod, pokud vůbec nějaký je, se omezuje na středověké housle, středověkou harfu a organistrum (niněra). Zpěv těchto extatických písní je skutečně náročný a počítá s vysokými interpretačními schopnostmi. Ženské hlasy i v těch největších výškách neztrácejí čistotu a příjemnost. Celé CD trvá kolem 72 minut a stává se opravdovou meditací pokory a prostoty.

Hildegard von Bingen - Voice of the blood
(CD, deutsche harmonia mundi/BMG, 1995, k.č. 05472 77346-2)

Soubor Sequentia pracuje systematicky na vydání celého díla německé mystičky Hildegardy, od jejíhož narození uplyne v r. 1998 900 let. Toto je již čtvrtá deska a zhruba ještě dvě nás čekají. Podle našich představ o středověku, obzvláště o životě v klášterech a takových významných duchovních bytostí jako byla Hildegarda, u člověka panují představy velmi omezené. Ve skutečnosti byla právě tato žena nesmírně činorodá, ač sužována nemocmi, dokázala sepsat vědecké, lékařské, filosofické i duchovní spisy, nechat zapisovat svá božská sdělení a skládat hudbu i texty s velmi přesnými instrukcemi, jak ji interpretovat a také ji se svými svěřenkyněmi nacvičovat. Toto CD mluví o sv. Uršule z Kolína, která je uctívána jako světice umučená barbary spolu s 11 000 pannami. V textech se objevují zajímavé myšlenky na polaritu mužské a ženské energie jak na úrovni božské, tak nebeské (o tom si dopisovala s další vizionářkou Elisabethou z Schönau), což koresponduje naprosto s obdobnými náměty v indické tantře a jiných mystických dílech. Další, čím se zabývá, je nové rozdělení společnosti, přebývání v duchovní pospolitosti, která se nazývá Ecclesia, Nový Jeruzalém, což se nejvíce projevuje ve stěžejní skladbě tohoto CD Ó, Ecclesia. Skladby opět interpretuje nedostižná Barbara Thornton buď sólově nebo s ženským sborem. Občasný doprovod zajišťují fidula nebo organistrum.

Dante and the troubadoures
(CD, deutsche harmonia mundi/BMG, 1995)

Znovu se vracím k trubadúrům, kteří tak ovlivnili další vývoj evropské hudby. A nejsem sám. Těch, kdo se jimi inspirovali a využívali jejich písňové formy či poetického jazyka, bylo mnohem více. Tentokrát si soubor Sequentia při svém zkoumání povšimnul mnoha styčných bodů v jazyce trubadúrů a básnické formě i obsahu Božské komedie od italského mistra Dante Alighieriho (1265-1321). Většina trubadúrů byla z jihozápadní Francie a v opozici k užívané latině skládali písně v domácím jazyce, v tomto případě tzv. okcitánštině. Zachovalo se přes 50 rukopisů se skladbami a básněmi od nejméně 400 známých básníků. Dante, který žil zhruba 50-150 let po jejich největším rozkvětu, z nich vybral několik, kteří ho nejvíce zaujali. Z jeho výběru vycházel soubor Sequentia při nahrání některých skladeb. Na velmi dlouhém CD je pouze osm skladeb, některé zpívané naprosto sólově, jedna instrumentální. Za všemi se zpracováním a interpretací skrývají opět Benjamin Bagby a Barbara Thornton, podpořeni harfou a symfonií (niněrou) a hosty na fiduly. Jejich interpretace vychází z hlubokého studia pramenů, vnitřního pochopení a přirozenosti. Písně jsou velmi naléhavé a CD ucelené. Zpracování informací v bookletu je jako vždy vyčerpávající, na vysoké úrovni a tentokrát je změna pouze v grafickém zpracování obalu, které je naprosto jiné než dříve. Je na něm obraz setkání Danteho s Apollem v ráji jako ilustrace k Božské komedii. Sequentia je velmi prostá a krásná.

Visions from the Book
(CD, deutsche harmonia mundi/BMG, 1996, k.č. 05472 773472)

V povědomí posluchačů se členové souboru Sequentia nejvíce sice zapsali jako interpreti poselství Hildegardy z Bingen, ale přitom oblast jejich zájmů je mnohem širší. Mohli jsme i v našich recenzích vidět, že se zabývají trubadúry, cantigas de Santa Maria, i dalšími středověkými autory. Nejinak je tomu i na tomto nejnovějším CD. Ze starých rukopisů z 13.-14. století vybrali několik příběhů, které si při meditačních posezeních předzpěvovali mniši v klášterech nebo si je dokonce i tančili. Náměty jsou Samson a Dalila, potopa světa, nářek Davidův i život Krista. Interpretuje je sbor Sons of thunder (Synové hromu) pod vedením Benjamina Bagbyho, který též občas zahraje na středověkou harfu. Sbor známe již z CD zabývajícím se zpěvy z poutního místa Santiago de Compostela. Vedle již stabilní hráčky na fidulu Elizabethy Gaver je v nejdelší skladbě sólový zpěv Barbary Thornton v dvorním lai od Ernoula de Gastinois, které propojuje Starý i Nový zákon. Sbory jsou jednohlasé i vícehlasé, s velkým výrazem, žádná nuda při náročných, dlouhých pasážích, velká barevnost a rytmičnost. Díky neotřelému čtení i interpretaci starých rukopisů nám odhaluje Sequentia nádherné melodie a živou hudbu. Jak dlouho jí vydrží dech při takovém tempu vydávání (již 16CD).

Oyskein Sevag, Lakki Patey

Visual (an ambient experience)
(CD, Windham Hill Records/BMG, 1996, k.č. 01934 11182 2)

Mnohokrát za sebou jsem poslouchal tuto zvláštní, řekl bych new age desku a stále se mi líbí. A bude to asi způsobeno tím, že trvalo mnoho let, než ji dva norští hudebníci a přátelé natočili, než se jejich cesty setkaly. Studovali spolu klasickou hudbu, Oystein klávesové nástroje a Lakti kytaru. Okouzlil je John McLaughlin svou deskou Apocalypse, ale na jejich vlastní projekty nebyly peníze. Nakonec se jejich cesty rozcházejí. Oystein se zabývá elektronickou hudbou a Lakti odjíždí do Indie a potom do jižní Ameriky, kde křižuje Karibské moře a nahrává s Indiány. Oba jsou vlastně spokojeni, ale nakonec dostanou nabídku ke společnému projektu a tak Lakti opět přijíždí do Norska. To, co natočili, je výsledkem jednak úplných improvizací, jednak prokomponovaných skladeb. Je v nich mnoho detailů, které jsou výsledkem jejich zkušeností a vsadím se, že vznikaly intuitivně a ne nějak promyšleně. Oba hudebníci jsou nádherně propojeni a spolu prožiti. Z nahrávky, která je vlastně propojena, ač obsahuje 14 skladeb, dýchá hluboký klid a soucítění. Vedle toho slyšíme hudbu a ne žádné bláboly a to je skutečná new age přivádějící k vlastní podstatě. Naslouchejte se mnou.

Schola cantorum Basiliensis

Cantigas de Santa Maria
(CD, deutsche harmonia mundi/BMG, 1992)

Tyto nádherné písně vám vyprávějí o zázračných činech Panny Marie. Vznikla ve 13. století na objednávku krále kastilského a leonského Alfonse X. Moudrého (1230-1280). Na svou dobu je unikátní, protože obsahuje 400 písní v galicijském jazyce a kolem 40 miniatur. Král se snažil o tolerantní politické a kulturní sjednocení, takže na jeho dvoře spolu žili muslimové, Židé a křesťané. Pokoušel se v tomto duchu sjednotit celou zemi, ale lidé k tomu ještě neměli předpoklady, a tak se mu to podařilo pouze v této úžasné sbírce. Vedle křesťanského textu jsou využity arabské nástroje (např. rebek nebo úd) a často orientální melodika hlavně v úvodních, instrumentálních částech. Zajímavé je, že ačkoli prosazoval za jednotný jazyk kastilštinu, v písních je použita galicijština. Zdá se, že důvodem bylo sjednocení s jinými, obdobnými literárními díly, která byla právě v tomto jazyce. Zda i král Alfons X. něco sám složil, můžeme dnes těžko posoudit. Jisté je, že o sobě několikrát mluví jako o trubadúru Panny Marie po vzoru pěvce žalmů krále Davida. Na tomto CD máme pět cantigas, z nich jednu skoro půlhodinovou. Od prvních tónů vás poleje přímo slast blaženosti, jak jsou to krásné melodie. V podání Montserrat Figueras, Josepa Beneta a Joaquima Proubasta jako sólistů, ale i sboru zpívajícího refrény, je hluboká, procítěnost a zaujatost, ne však akademičnost. Naslouchání těmto zpěvům se stává modlitbou a zároveň nádherným uměleckým zážitkem.

Codex Engelberg 314 - Music of the late Middle ages
(CD, deutsch harmonia mundi/BMG, 1995, k.č. 0547277431 2)

Švýcarský benediktinský klášter Engelberg byl založen ve 12. století. Sbírka zpěvů, které se v něm provozovaly, byla uspořádána někdy kolem r. 1400 a je uchována v Codexu Engelberg 314. Většina textů opěvuje Pannu Marii v latině, na tomto CD se mezi 18 skladbami objevují též tři ve staroněmčině. Některé jsou věnovány též liturgickým svátkům v roce nebo zakladateli řádu sv. Benediktovi. Formou se objevují skladby sólové, antifonní - jak mezi většinou dvěma sólisty, tak mezi sólistou a sborem - dále sborové monodické i jednoduché polyfonní. Interpretuje sbor Schola cantorum Basiliensis se sólisty. Mezi nimi se též objevují vynikající Emmanuel Bonnardot (hlasem mi silně připomínají Pavla Jurkoviče) a Dominique Vellard, které jsem zde již vysoce hodnotil na jejich CD Nova cantica. I zde spolu odzpívají většinu skladeb. Nádherný klid z nich vyzařuje, čistota intonace, úžasná pokora a dokonalost v interpretaci, takže se stačí jen zaposlouchat a ponořit do hlubin tónů. Špičková hudba.

Schola Hungarica

Christmas Eve - Gregorian chant and medieval polyphonies
(CD, harmonia mundi/Studio Matouš, 1992, 1995)

U nás jsme gregoriánské chorály znali nejvíce ze série desek maďarského sboru pod vedením László Dobszaye a Janky Szendreiové. Jejich interpretace se vyznačovala přesností, vynikajícím prožitkem i hlubokou tichostí skrytou za zpěvem. Navíc si vybírali díla maďarská, později i slovenská či česká a interpretovali i polyfónní věci. To je i případ tohoto CD, které se celé zabývá zpěvy na štědrovečerní noc. Z různých sborníků středověkých písní od 13.-15. století z Anglie, Maďarska, Slovenska i Polska byl sestaven nádherný ucelený soubor zpěvů v latině - všechny texty jsou v bookletu - který se nejen nádherně poslouchá, ale vyznačuje se i vynikající interpretací. Zpívají dospělí i děti, střídají se skladby monodické i polyfonní a je cítit radost ze zpěvu i jistota. Také výslovnost je nejlepší ze všech tří recenzovaných CD, snad jen některá "e" jsou příliš otevřená. To však zjistí jen ten, kdo se na to zaměří. Narození Páně je oslaveno vskutku jásavě a přitom citlivě.

Lakshmi Shankar

Songs of devotion
(CD, MC, Auvidis-Ethnic/EgaMedia, 1990, k.č. B 6745)

Severoindický duchovní zpěv má několik velkých hvězd. Mezi ně bezesporu patří Lakšmí Šankarová. Původně to byla první žena z bráhmanské kasty, která studovala klasický indický tanec bháratanátjam. Toho se musela vzdát po těžkém zánětu pohrudnice a přeorientovala se na zpěv. Vyrůstala pod vedením velkých učitelů, nakonec Ravi Šankara, který ji proslavil ve filmu Gándhí a duem I am missing You s Georgem Harrisonem. Posléze se vypracovala na zpěvačku nejsilnější hlavně v pěveckém stylu khajal a duchovních písních, bhadžanech. Khajal je považován za lehčí způsob zpěvu vyvinutý zřejmě v 13. století z asketického, strohého a přísně náboženského dhrupadu. Vyznačuje se větší ornamentací melodie, volným textem a i světskými náměty. Lakšmí Šankarová nám na tomto CD přináší ze sedmi skladeb čtyři bhadžány od nejslavnější bhaktů - Kabíra, Súrdáse a Míra Báí. V těch nám ukazuje své umění oddaného zpěvu Kršnovi a Rámovi. Na tabla skvěle doprovází jeden z největších současných hráčů Anindo Čatterdží.

Ravi Shankar

The spirit of India - Ravi Shankar plays ragas
(CD, Deutsche Gramophon/Polygram, 1979+1980)

Zmiňovat nějaké podrobnější informace o Ravi Shankarovi, sitáristovi a skladateli, který udělal pro propagaci a správné pochopení indické tradiční hudby na Západě snad nejvíce ze všech hudebníků, je zcela zbytečné. Možná, že v bookletu však mohly být nějaké biografické informace pro ty, které to zajímá. Tato znovu vydaná nahrávka dvou rág z r. 1980 nám ukazuje nejen mistrovství technické a citové, ale též že tato hudba je vskutku věčná a nepodléhá korozi času. První, 50 minutová raga Jógesvarí je věnována bohyni jógy a byla vytvořena Ravi Shankarem pod její inspirací. Je to ranní rága s dlouhým 25 minutovým úvodem (álápem). Zbývající čas je rozdělen na dvě rytmické části doprovázená na bubínky tabla nejoblíbenějším spoluhráčem Alla Rakhou. Lze opět jen obdivovat úžasnou souhru a nápady. Druhá rága Hamír je naopak večerní a inspirovala se tradičním pěveckým stylem khajal. Proto je již skoro od začátku doprovázena tably v pomalém tempu, které později přejde do strhujícího finiše. Znovu se nám připomíná typická zpěvná hra Raviho Shankara a jeho vrcholná technická exhibice v závěrečných částech rágy. Ani jeho věk mu nic neubírá na mistrovství a svěžesti.

TANA MANA
(CD, Private Music/BMG, 1987, k.č. 259 962)

Jako další projekt Ravi Šankara v období, které začalo poté, co se na Západě proslavil nahrávkami klasické indické hudby, je toto album, v němž opět spojuje nejen západní a východní nástroje, ale též skladebné postupy. Ravi si zahrál též na syntetizátory a zazpíval. Vedle něj se objevují známí indičtí hudebníci ale též George Harrison a Al Kooper. V deseti semknutých skladbách ukazuje své skladebné i interpretační umění. Celé album je jednolitější než "ruské" a je pěknou ukázkou fúzní hudby, která je střízlivá a nespojuje jen naivně dva světy. Svědčí tak o velké citlivosti Raviho k oběma hudebním i filozofickým světům.

E. S. Shastry

Inde du Sud - L'art de la vína
(CD, OCORA/Studio Matouš, 1994, k.č. C580062)

Nejdůležitějším nástrojem jihoindické (karnatické) hudby je vína. její obdoba či podoba se sitárem je snad pouze v tvaru, protože má také dvě ozvučnice obvykle z tykví. Avšak krk má nepohyblivé pražce, držení i technika hry je jiná. Také je mnohem starší než sitár. Nazývá se též sarasvatí vína a často na ni hrají ženy. Říká se, že je nejdokonalejším nástrojem, protože je schopna se co nejvíce přiblížit lidskému hlasu. Srovnáme-li si také severo- a jihoindickou hudbu, zjistíme, že karnatická se vyznačuje větší ornamentací v úvodní části a sevřenější formou v rytmické části. Doprovod obstarává dvoustranný buben mrdangam, v tamilské hudbě též hliněný ghatam. Je zajímavé, že u mne vzbuzuje jihoindická hudba jakousi větší radost ze života, která z ní vyzařuje. V severoindické je snad větší klid. Ale to je pouze subjektivní vyjádření, protože zároveň je u obou tradic obojí. Však také vycházejí ze stejného základu. Nahrávka pochází již z r. 1975 a je to její reedice, protože pan Emani Šankara Šástry je velký mistr. Nic není odehráno, nenasadí se a nepřestane, dokud není konec. Naopak je po celou dobu vědomí bdělé a nenechá se strhnout. Jeho dvě rágy jsou nádhernou ukázkou toho, jaký vzácný nástroj vína je. Za povšimnutí stojí též velká jednota obou hudebníků.

Ora Sittner, Youval Micenmacher

Hebrew songs from Israel and the Orient
(CD, Al súr/Classic, 1995, k.č. ALCD139)

Již vícekrát jsme se zde zabývali židovskou hudbou, nejvíce sefardskou nebo jidiš písněmi. Víme tedy, že díky exilu a zpětnému návratu do země zaslíbené Bohu nabírali Židé do svého nitra mnoho různých vlivů. Přesto si stále uchovávali též svůj orientální ráz. Je to vlastně jakýsi způsob uchovávání tradice, i když se zpívá a hraje vlastně evropsky či západním způsobem. Přesto jsou uchovány též některé staré písně hlavně z Jemenu, kde byla diaspora Židů žijící celkem v poklidu. S těmi se již pokoušela udělat díru do světa Ofra Haza, která je však zpracovala spíše disco způsobem. Nádherné nosné melodie s množstvím ornamentací a občas nezvyklými postupy mají velkou sílu. Obzvláště v podání zpěvačky Ora Sittner na tomto CD. Ve 20 písních musí dokázat udržet pozornost posluchače pouze hlasem. A to se jí daří, protože její hlas je plný mnoha odstínů, zabarvení, procítěnosti a srdce. Nesmírně jí pomáhá a spolupracuje s ní na výsledném účinku doprovod na různé orientální bubny v interpretaci Youvala Micenmachera, který je nejen virtuózem, ale i hluboce vnímavým hráčem. Přichází k nám s tímto CD pouze rytmus a hlas. V této holé prostotě, kladoucí ty největší nároky na oba interprety, je obrovská síla.

Sonus

Chanterai - Music of medieval France
(CD, Dorian/Studio Matouš, 1994, k.č. DIS-80123)

Středověká hudba je i na tomto CD také amerického souboru Sonus. V kvartetu studovaných hráčů je jedna zpěvačka (i instrumentalistka) Hazel Ketchum. Na CD jsou vpodstatě písně trubadúrů a truvérů a Guillaume de Machauta. Jak víme, většina nástrojů pochází od Arabů, Maurů a z Persie, takže uslyšíme úd, saz, psalterium chitarru, harfu i různé flétny a percussion. Hazel Ketchum zpívá pěkně, hlavně v nižších polohách hlasu, ve výškách je trochu falešná. Doprovod je pěkný, bez chyb a neruší zpěv. Celkově je CD velmi příjemné.

Songs and dances of the Middle ages

Krishnamurti Sridhar

Nádánjali - Rága Malkauns
(CD, Auvidis/Ega Media, 1990)

Oproti sitáru zde máme možnost slyšet další oblíbený strunný nástroj saród, který je doložen na řezbách již ve 4. století. Je menší než sitár, bez pražců a zvukový korpus má potažen kozí kůží, dávající mu charakteristický zvuk trochu se podobající banju. Opět má hlavní struny, vedlejší rytmické a spodní rezonující. Hraje se na něj trsátkem ze dřeva kokosového ořechu pravou rukou a konečky nehtů na levé ruce. Máme zde možnost slyšet jedinou 74 minutovou rágu Malkauns, která se obvykle hrává kolem půlnoci. Patří mezi pentatonické rágy, tedy šivaistické, zde je náročné tvořit zajímavou hru pouze s pěti tóny. Píše se, že hlavní tón F je mužskou energií v neprojeveném stavu - porušou, kterou musí probudit tón C, ženská energie čili šakti, dynamická síla. Již na tom je vidět, že hrát indickou hudbu je skutečná mystika a meditace v činnosti. Však také sám název CD - Nádáňdžalí by se dal přeložit jako oběť zvuku, tedy prvotního zvuku náda, který je prvotním se projevením Boha. Proto také Krishnamurti Sridhar hraje úvodní část přes 40 minut, tj. stvoření a rozvinutí květu. Závěr je půlhodinový vrchol, který přináší plody a zpětný návrat do počátku. Já jsem si tuto rágu oblíbil ze všech nejvíce a sám ji také praktikuji. Pan Sridhar nám zde ukazuje vrcholné mistrovství a skutečnou meditaci.

Alan Stivell

RENAISSANCE OF THE CELTIC HARP
(CD, Phonogram/ 2HP Production, 1971 + 1990)

Toto legendární CD bylo nahráno již v roce 1971 ve Francii a navrženo v USA r. 1973 na Cenu Grammy za nejlepší etnické nebo tradiční rockové nahrávky. Hráč na keltskou harfu, na celém světě proslulý Alan Stivell (nyní již padesátiletý), pochází z Bretaně, žije keltským způsobem ještě s dalšími a byl příčinou nového rozkvětu keltské kultury nejen ve Francii. Jeho procítěný způsob hry na harfu, ale také zpěv přecházejí místy využíváním též moderních nástrojů do rocku až jazzu. Na harfu postavenou jeho otcem začal hrát již v devíti letech, ale dále ovládá také flétnu, dudy, kytaru a bretaňský dechový nástroj bombard. Ačkoli natočil později přes dvacet alb, toto je jedním z nejslavnějších. Obsahuje bretaňské melodie a výběr z nejznámějších oblastí keltské kultury - Irska, Skotska a ostrova Man. Stivell hraje často sólově, v jiných skladbách s dalšími nástroji ve vlastních úpravách. Ač je hudba místy dynamická, celkově vyznívá velmi zamyšleně a meditativně. Je dobré seznámit se s ní zcela jistě, pokud ji ještě neznáte.

Studio der frühen Musik - Thomas Binkley

Troubadours, trouv res, minstrels
(2CD, Teldec/Warner Music, 1995, k.č. 4509-97938-2)

Tomu, kdo pozorně studuje recenze, jistě neuniklo CD Chanterai por mon coraige tohoto skvělého souboru staré hudby. Na tomto 2CD jsou sebrány skladby z více nahrávek, takže různě roztroušeny se tam objevily i všechny z výše uvedeného CD. Vedle nich jsou další tak, abychom si mohli povšimnout hudebního vývoje, který procházel od ovlivnění marockou hudbou, hlavně andaluským stylem, k jazyku d'od trubadúrů a dále přechodu na jazyk d'oil a také vytváření vlastního stylu hudebního a nástrojového. Vždy je těžké správně interpretovat staré rukopisy autenticky i živě a vybrat dobré aranžmá, které je přesvědčivé. Snad toto 2CD bude vzpomínkou na předčasně zesnulého vedoucího Thomase Binkleyho z Ohio v USA, kterému se toto jistě nade vše podařilo.

Dr. L. Subramaniam

RÁGA HÉMAVATI
(CD, Nimbus Records, 1990)

Nahrávka nám přináší tradiční jihoindickou (karnatickou) hudbu pro housle a dvoustrunný buben tavil, na nějž hraje virtuóz K. Shekar. Je zajímavé, že pan Subramaniam, ač je samozřejmě v Indii vysoce ceněným znalcem indické tradiční hudby, vystudoval též v Kalifornii západní hudební tradici. To se projevuje potom jednak v jeho hraní, které místy asimilovalo některé západní hudební prvky, včetně využití elektrifikovaných houslí a jejich zvukových možností, a dále tím, že skládá také hudbu spojující obě tradice, např. pro Kirovův balet nebo divadelní představení Mahábháraty od Petra Brooka. Protože jsem měl to štěstí, že jsem v Indii soukromně studoval u pana Krishnamurtiho, který byl houslista právě jihoindické tradice, mohu ocenit virtuózní rychlé pasáže, které se drží striktně karnatické hudby, a hlavně úvodní meditativní pasáž (áláp) trvající kolem dvaceti minut. Tou se vyjadřuje nálada rágy, a tedy umění hudebníka. Jinak však housle v Indii zdomácněly teprve na začátku minulého století a jako vše byly využity podle indických představ, které to, že pan Subramaniam inovuje, není pro nikoho divné. Obvykle se také užívá místo bubnu Tavilu, který doprovází spíše dechový nástroj nágasváram, buben mrdangam. Pan Shekar místy (v sólové pasáži) využívá i v jedné ruce paličku a vytváří tak neuvěřitelné zvukové variace. Celková souhra je, samozřejmě, dokonalá, k meditaci se spíše hodí úvodní pasáž, dále je hra velmi dynamická.

An anthology of South Indian classical music by L. Subramaniam
(4CD, OCORA/Studio Matouš, 1990, k.č. C 590001-4)

Tento komplet 4CD bylo přesně to, co v nabídce indické hudby chybělo. Většinou se vydávají nahrávky severoindické hudby a i tam je často specializace na některé nástroje a interprety. Jihoindická hudba je přece jen poněkud upozaděná a musí se pracně shánět. Také informace v publikacích jsou o ní spořejší. Proto tato antologie je přímo skvostem a skláním se před špičkovým houslistou L. Subramaniamem, který ji uspořádal. Ve vynikajícím bookletu začíná vývojem indické hudby od védů a přes stupnici, pěvecká cvičení, modlitby a ukázky jednotlivých nástrojů se dostává ke skladbám nejslavnějších mistrů jihoindické hudby v podání těch nejlepších interpretů. Zároveň je v bookteru vysvětleno vše potřebné jak k nástrojům, tak ke skladbám. Je to obrovská pomůcka nejen pro muzikology, ale též pro každého zájemce o indickou hudbu.

Suleyman dawud & ses fils

Chants d'extase en Syrie
(CD, Al súr/Classic, 1995, k. č. ALCD 141)

Již několikrát jsem se zde v recenzích zmínil o tom, že v koránu zakázal Prorok Muhammad hudbu. Přesto víme, že existuje velmi rozvinutá arabská hudba. To je způsobeno tím, že muslimští právníci a vykladači koránu se nemohou dohodnout o tom, zda jsou v koránu napsány přímo takovéto verše. Takové verše tam nejsou, ale více než 200 let po smrti Proroka sepsali Abú Nísábúrí (zemřel r. 875) Pravdivou antologii Prorokových činů a slov a dále Muhammad al Buchárí (810-870) Kompendium Prorokových pravdivých činů a slov, v nichž toto oba tvrdí. Všech pět hlavních, legálních muslimských škol zakázalo doprovod recitace koránu hudebními nástroji a hraní v mešitách. Od té doby se tento zákaz neustále řeší. Zkomplikovalo se to, když začala vznikat súfijská (dervišská) bratrstva Džalál al Dína al Rumího (1207-1273), která měla za hlavní náplň hudbu, tanec a recitaci koránu. Také jsou diskutovány různé způsoby recitace veršů z koránu. To vše způsobilo, že první nahrávka recitace koránu vznikla v Egyptě nejprve anonymně a tajně. Teprve r. 1906 bylo nahrávání povoleno s tím, že text musí být recitován bez chyb a slyšitelně. Nyní se již ze všech minaretů pouští 5x denně nahrané kazety a muezzinům ušetří šplhání do schodů. Také Sulajmán Dáwúd (1931) je muezzinem v Damašku a vedle toho prosperujícím obchodníkem s naftou. Nicméně se stal - ač nepochází z rodiny s takovou tradicí - jedním z nejuznávanějších recitátorů hymnů a veršů koránu. Má velmi znělý hlas, vynikající schopnost ornamentace, ovládá umění improvizace a vnitřního dechu umožňujícího vydržovat delší dobu tón a velký prožitek textu. Doprovázejí ho v některých pasážích jeho dva synové - lékárník Hámid a cukrář Muhammad Hasan. Pan Dáwúd se rozhodl držet tradice a zpívá naprosto bez doprovodu skladbu svého učitele Saída Farháta, slavného skladatele a duchovního rádce z Damašku. Je to jeho vůbec první nahrávka. Podařilo se tak uchovat jeho velké umění.

Parween Sultana & Dilshad Khan

From dawn until night
(CD, Auvidis-Ethnic/EgaMedia, 1991, k.č. B 6748)

Hned si můžeme srovnat předchozí CD s tímto, které je zaměřeno obdobně a obsahuje stejné pěvecké styly. Opět převládá khajal, jehož překlad znamená fantazie, imaginace. Využívá vedle lidových prvků také pákistánské qawali a náměty písní jsou duchovní, romantické nebo heroické. Tóny se ve zpěvu nespojují, tím se naopak vyznačuje styl thumri. Dále jsou zde také krásné bhadžany. Jen si při poslechu musíte dát pozor na názvy skladeb, protože jsou jejich označení pěkně zpřeházená. S Parvín Sultánou zpívá v duetu i samostatně její vynikající učitel Dilšad Chán. U obou je patrná větší šakti ve zpěvu než u Lakšmí Šankarové a také větší hlasový rozsah a hbitost při rychlých pasážích, takže skladby působí mnohem svěžeji. Na tabla doprovází sice mladý, ale velmi schopný Abhidžít Banerdží, který již doprovázel známé špičkové indické umělce.

Sibiř

Central Asia, Siberia - Epics and overtone singing
(CD, Inedit/EgaMedia, 1996)

Znovu se vracím tímto CD k obyvatelům Sibiře a střední Asie, jmenovitě Tuvincům, Kalmykům Tádžikům a Čorům. Většina z nich má za sebou již dlouhou minulost, v níž vytvářeli také své zvyky a báje. Nejčastějším zdrojem obživy bylo buď pastevectví - pokud národy žily ve stepích, nebo lovení zvěře, rybaření, sběr lesních plodin - když žily v lesích ale obvykle se nezabývali zemědělstvím. Tádžická kultura i setkávání obvykle probíhaly v čajovnách. Tuvinci, Kalmyci a Čorové byli velmi ovlivněni mongolskou kulturou a tím i tibetskou. Proto jejich zpěv je většinou alikvótní ve více variantách. Náboženské praktiky ve všech případech jsou šamanistické, popřípadě byl převzat též některými národy lamaismus. Tádžikové jsou zase pro změnu ovlivněni arabskou kulturou. Všechny tyto národy musely často bojovat za svou samostatnost a tak se u nich objevují epické písně popisující národní hrdiny - u Tuvinců Geser, u Kalmyků Džangar, u Tádžiků Gorogli a Čorů Altyn Zaltyn. Střídavě se využívá nomádní, často velmi expresivní zpěv, s různými formami alikvótního, doprovází se jednoduše na různé druhy dvou až třístrunných louten. Velmi zajímavý je tádžický epos (extrakt) svým expresivním přednesem, výborné jsou alikvótní zpěvy a nejvíce mě zaujal závěrečný čorský epos i svým doprovodem.

Sýrie

Musique des derviches tourneurs de Damas
(CD, Auvidis/2HP Production,1994 )

Dostává se nám do rukou jedna z nejlepších nahrávek bratrstva Mauláwija, tedy tzv. tančících (vířících) dervišů, které založil slavný chórásánský básník, hudebník, tanečník atd. Džaláluddín Rúmí. Všeobecně je tato tradice spojována pouze s tureckým městem Konya, kde Mauláná (turecky Mevlana) prožil většinu života, a kde jsou dodnes slavnosti na jeho památku. Avšak už tehdy, kdy byla bratrstva v Turecku rozprášena, existovala také v Sýrii, Egyptě a Iráku. Důležité je uvědomit si, že je zde tradice tajná - praktikovaná pouze skrytě bratrstvem - a veřejná, kam mají přístup všichni, kromě žen, které mohou sledovat pouze okny. Dále je třeba vědět, že nejde o představení či koncert, ale rituál. Proto hudebníci nepřijímají dary a je zakázáno tleskat. Vše slouží k oslavě Alláha a celý obřad, který nesestává pouze z tance, má uvést do vytržení všechny zúčastněné. Velkou roli v něm hraje Mistr - šejch, který je také hlavním recitátorem. Z nástrojů je nejdůležitější flétna naj, považovaná Rúmím za rituální nástroj spojující s Bohem. (Všimněme si obdoby s indickým Kršnou.) Dalšími nástroji jsou loutna úd, citera kanún, bubínky bandír spolu s tamburínou riqq a hlavně sólový zpěv spojený se sborem, který opakuje. K tomu se otáčejí kolem osy těla členové bratrstva oblečení do typických plášťů s vysokými klobouky. Jejich ruce vyjadřují spojení s nebem i zemí. Rituál má více částí, které se poněkud podle tradice odlišují. Zde se tedy jedná o tradici z Damašku ve vynikající interpretaci šejcha Hamza Shakkúra, který v tomto městě udržuje súfijskou tradici. Neméně kvalitní jsou ostatní hudebníci a máme tak možnost prožít neopakovatelné okamžiky improvizace, která je částečně povolena.

Střední Afrika

Polyphonies vocales des Pygmes Mbenzele
(CD, Inedit/Ega Media, 1992)

O Pygmejích, kteří žijí v pralesích střední Afriky, jsem již psal. Vedle obdivuhodné přizpůsobivosti přírodním podmínkám, která jim umožňuje skoro nekomunikovat s ostatním světem a toho, že jsou rozděleni do více jazykových skupin a přesto s podobnými zvyky, je na nich nejzajímavější vysoce rozvinutá hudební kultura, obzvláště vokální. Nástroje skoro nepoužívají, leda nějaké druhy píšťalek z větví papáje, hudební luky, ale hlavně bicí nástroje užívané především při rituální hudbě. Ovšem rytmus je vysoce rozvinutý a podporovaný vynikajícími výkony tleskajících a různými výkřiky. Objevují se složité polyrytmické struktury a to též ve zpěvu, který je takřka bez výjimky polyfonní. Zúčastňují se ho přirozeným způsobem muži, ženy i děti a vytvářejí nádherné harmonické obrazce. Charakteristické na zpěvu je zvláštní jódlování a výkřiky. Obvykle jeden předzpěvuje a ostatní polyrytmicky doprovází opakováním nějaké fráze nebo slova, aby bylo rozumět textu. V tomto směru vynikají vyprávěné a zároveň zpívané příběhy (sao) např. před ceremonií obřízky chlapců, o zvířatech apod. Vynikající jsou písně dětí, žen, zábavné i rituální. Je obdivuhodné, že v tak primitivním prostředí vznikla tak inteligentní hudba.

© 2017 - n3t.cz - Joomla Webdesign