Recenze knih Hudbební recenze, dle abecedy Hudební recenze, dle zemí a oblastí

Eduardo Paniagua

Alfonso X el Sabio (1221-1284) - Cantigas de Sevilla
(2CD, Sony Music, 1996, k.č. S2K 62859)

Zdá se, že asi poprvé se podaří nahrát všech 350 skladeb ze sbírky Cantigas de Santa Maria od osvíceného panovníka Alfonse X. Moudrého. Pro tento čin zřejmě vedoucí příležitostného souboru Eduardo Paniagua získal velkou podporu, jak jste si mohli všimnout dle recenzí k předchozím dílům. Vytvořil si svůj jednotný styl a instrumentaci, v níž využívá obrovský potenciál nástrojů odpovídajících příslušné době. Také hráče má nejen ze Španělska, ale též z arabských zemí. Hrají a zpívají s odpichem a radostí. Eduardo se nesnaží za každou cenu udělat každou skladbu jinak, ale zároveň se mu to však také daří. V tom velkém množství ani není možné, aby se všechny skladby lišily diametrálně. Avšak je radost těm melodiím o panně Marii naslouchat. Krásně zpracované booklety jsou však pouze ve španělštině, protože alba vydává španělská odbočka Sony Music, takže je třeba si na podrobnější rozbory sehnat překladatele.

Grupo de música antique Eduardo Paniagua La vida de Maria
(2CD, k.č. 82K62284)

O nádherných písních (cantigas) o Panně Marii jsem zde psal již vícekrát a stojí za to zmínit se opět. Zdá se, že v posledních letech velmi stoupá zájem o tuto sbírku 427 písní ve čtyřech svazcích s bohatými iluminacemi. Většina z nich má více slok, takže na nahrávkách se vždy objevuje jen několik skladeb a některé se u různých interpretů s oblibou opakují. Proto lze jen s úžasem obdivovat mamutí práci Eduarda Paniagua a jeho souboru Grupo de música antiqua, který si dal námahu sestavit písně z této sbírky do několika tematicky zaměřených CD. První se zabývá pouze písněmi, v nichž Panna Maria někoho vyléčila. Další jsou z Toleda, třetí od kastilského krále a závěrečné 2CD o životě Panny Marie. Největší práci si však Eduardo Paniagua dal s aranžováním. Použil velké množství nástrojů, mezi nimiž nezapomněl ani na fujary. I přes toto množství nástrojů nejsou skladby nijak přearanžované, působí prostě, přirozeně, jednolitě a velmi citově. Je to skutečně špičkové zpracování svědčící o oddanosti tomuto dílu. A to je na 5CD jen kolem 50 skladeb!

David Parsons

HIMALAYA
{CD, Fortuna records/Classic,1989}

A hned pro srovnání s akustickým nástrojem se zde nabízí absolutně syntetická hudba. Novozélanďan David Parsons hraje celkem asi na devět různých syntetizátorů, ale, jak se říká, když dva dělají totéž, nemusí být výsledek vůbec stejný. Muselo dát obrovskou práci vše tak přirozeně namixovat, a právě proto si to udělal autor ve svém studiu sám. Ačkoli se hraje na tolik syntetizátorů, jsou do nahrávek namixovány přírodní zvuky z Indie, jako např. zvuk tekoucí Gangy a zpěvy či recitace poutníků z posvátných míst. Tomu odpovídají i názvy všech skladeb, které jsou hudební impresí na cesty D. Parsonse po Indii. Způsob, jakým spojuje svět Východu se Západem, je velmi přirozený a přesvědčivý. Povyšuje syntetizátory na meditační prostředky a jeho dlouhé kompozice se vyznačují velebností a krásným spočinutím. Těžko popisovat to, co se v hudbě neděje a přesto děje a za čím je hluboký autorův prožitek a schopnost spojovat zdánlivě nespojitelné. Přes sedmdesát minut hudby, kterou je nutno všem jen doporučit.

YATRA
{2 CD, Fortuna Records/Classic,1993}

Opět stejný autor, tentokrát s 2 CD, které je znovu impresí na jeho indické cesty. Vždyť slovo jatra znamená v sanskrtu výlet, cesta. Tato cesta pro D. Parsonse začala již před více než dvaceti lety, kdy poprvé na Novém Zélandu slyšel recitál Ravi Šankara. Později se stal žákem hry na sitár pod vedením Krišny Čakravartyho, žáka R. Šankara. Pak celkem asi šestkrát navštívil Indii. Nahrával tam, co se dalo a využil to potom ve svých syntezátorových skladbách, do nichž velmi citlivě přimíchává tyto přirozené zvuky. Oproti CD Himalaya jsou zde kratší skladby, ale také dvě půlhodinové kompozice. Musím říci, že jsem měl kdysi přehrán na kazetě určitý výběr z tohoto 2 CD a pídil jsem se marně po autorovi fascinován jeho hudbou. Tím, že sem začalo vydavatelství Classic dovážet tyto špičky new age hudby, má velké zásluhy. Právě v těchto dlouhých plochách dokazuje Parsons, že nestudoval východní hudbu zbytečně. Jakým způsobem například zabudoval recitace tibetských mnichů do zvuků syntetizátorů a tabel a maximálně tak umocnil působení! Stejně tak ve skladbě A Bode of Shiva dojde k úplnému rozplynutí a beztělesnosti. Některé kratší skladby jsou rytmické a více rutinní, i když nikde neklesají pod nadprůměr a jenom ty snižují nejvyšší ohodnocení

Abida Parveen

Pakistani Sufi songs
(CD, Inedit/EgaMedia, 1995, k.č. W 260 003)

Již několikrát jsem psal o pákistánské duchovní hudbě, kterou užívají při své praxi súfijové, nazývající se qawwali. Jejími nejproslulejšími interprety jsou Nasrat Fatíh Alí Chán a bratři Sabriové. Je však známa asi jen jediná žena, stejně tak uznávaná po celém Pákistánu a severní Indii, a to Abida Parvín. Dnes skoro 40letá, udržuje si obrovskou energii v hlase a magnetismus, který z ní vyzařuje. Poprvé vystoupila ve 20 letech a začala se brzy specializovat na styl qal a tarana pocházející od slavného mystika, básníka a hudebníka Amíra Chusraua (1253-1325). Sama Abida Parvín navazuje na súfijskou tradici navazující na světce Muinuddína Čištiho (asi 1141-1236), který je dodnes uctíván jako nejhlavnější indický, súfijský mistr, na jehož hrobě se stále dějí zázraky. Obsah textů je náboženský - o Alím, Muhammadovi či božské lásce. To je předmětem i dalších hudebních forem káfí a ghazal, které se zpívají většinou v urdštině, perštině, arabštině nebo hindštině. Abida Parvín na této nahrávce ze živého koncertu v Ženevě ukazuje své mistrovství a sílu v hlase, která táhne celý soubor. Složení není typické, protože chybí sbor a doprovod se skládá z harmonia, tabel a dholaku a vše musí až na některé výkřiky či občasné odpovědi odzpívat Abida sama. Někdy ani nemáte pocit, že zpívá žena, jak se hlas blíží mužskému. Přesto je její hlas naprosto osobitý a velmi sugestivní. Snad jen třetí a čtvrtá skladba jsou zvukově poněkud rozkolísané (harmonium), zpěv i rytmus jsou však špičkové.

Elia Pehlivanian

Musique traditionnelle d'Armenie
(CD, Buda records/P&J music, neuvedeno)

Další citeru kanún, tentokrát původu persko-arabského, máme z Arménie. Má 24 ztrojených strun, tedy celkem 72 strun. (Dovedete si představit ladění.) Hraje se na ni prstýnky navlečenými na ukazováčcích, tedy technika zcela odlišná od kota. Struny mají pod sebou jakési měděné destičky, jimiž lze při zastavení hry přitlačením tvořit půltóny, což provádí levá ruka velmi rychle. Skladby jsou většinou doprovázeny dvoustranným bubnem davúlem, na nějž se hraje buď paličkami nebo jednou paličkou a rukou. Autory skladeb jsou uznávaní Sajat Nova (1712-1795) a Komitas (1869-1935) nebo anonymové. Hra velmi připomíná perský santúr či arabský kanún, je však melodicky i technicky prostší. 13 dost rytmických skladeb je příjemných na poslech.

Frank Perry

ZODIAC
{CD, Celestial Harmonies/Classic,1989}

Když se mi podařilo před mnoha lety sehnat první nahrávku Franka Perryho Deep peace, scházeli jsme se s dalšími zájemci ke společným hudebním meditacím. Obdobně jsem byl vděčen za informace, které se objevily v časopise Jazzové sekce a přiblížily jeho osobnost i hudební instrumentáž. Právě on je jedním z těch, kteří zasvětili život duchovní práci na sobě a službě druhým. To vše se pochopitelně potom projevuje ve způsobu hraní, ale i výběru bicích nástrojů, které pocházejí z celého světa. V této nahrávce je dvanáct skladeb pro každé znamení zvířetníku. Byla pořízena v chrámu White Temple v Hampshiru, v Anglii. Srovnáme-li nahrávku s Tibetskými zvony od Henningsové, vidíme hned rozdíl v přístupu k nástrojům. Perry se dokáže vyjadřovat od těch nejmenších nuancí až po velké plochy. Obdobně jsem byl fascinován hrou Pierra Favra před lety v Lucerně. U každé skladby je popis nástrojů. Jak se podařilo pomocí pouze bicích nástrojů vyjádřit znamení zodiaku, ať posoudí každý sám.

Popol Vuh

Tantric songs
{CD, Celestial Harmonies/Classic, 1981, 1991}

Tato významná německá kapela hraje již od r. 1969 a vydala hodně nahrávek. Její vůdčí osobností je Florian Fricke,hráč na piano a zpěvák. Dříve syntezátorová skupina,interpretující tzv. kosmickou hudbu, se později přeorientovala na akustické nástroje. Tento skoro osmdesátiminutový sampler je výběrem toho nejlepšího. Další najdeme na desce In der Garden Pharaos. Ve zcela duchovních kompozicích, spojujících duchovně i hudebně svět Východu i Západu, můžeme zjistit jako spoluhrající zajímavé hosty: Klaus Wiese a Ted de Jong na tanpúry nebo Al Gromer na sitár. I ostatní nástroje jako hoboj, anglický roh, housle, kytara a neobvyklý hlas zpěvačky Djong Yun přispívají k ucelenému duchovnímu programu skupiny. Tomu odpovídá i velmi krásný obal od F. Frickeho. Pro toho, kdo dosud neví nic o této skupině, doporučuji, aby se začal o ni zajímat.

Guillermo Portabales

El carretero
(CD, World circuit/P&J Music, 1996, k.č. WCD043)

Kubánský kytarista, zpěvák a skladatel Guillermo Portabales je u nás v podstatě neznámý, protože latinskoamerická hudba nám splývá spíše v jeden proud spojený s Brazílií a jejím slavným festivalem. Avšak ve skutečnosti existuje mnoho stylů, které se od sebe liší, každý z nich má své vynikající skladatele a interprety uznávané a hrané většinou po obou Amerikách. Sám Guillermo Portabales se k hudbě dostával složitě. Již v šesti letech mu zemřel otec a on přijal příjmení po svém druhém otci. Od 11 let začal pracovat jako tiskař a od 17 let, kdy měl první vystoupení, začal svůj čas dělit mezi práci a hudbu. Po nějaké době se specializoval především na guajiru, což je tradiční, venkovský kubánský styl. Námětem textů je vyprávění o životě lidí na vesnici, jejich utrpení, těžké práci, láskách i slavnostech. Poněkud stlumil pronikavost zvuku její původní interpretace, dodal melodie a kadence a vznikl tak elegantnější styl. Začal být nazýván hrál guajiry salónů, nového stylu. Získal si obrovské uznání svou procítěnou interpretací a velmi koncertoval. Usadil se v r. 1953 v Puerto Ricu, kde také předčasně v 59 letech r. 1970 zemřel. Jeho písně se hrají a zpívají s oblibou i v západní Africe. Mají nádherné melodie, výrazný rytmus, zvláštní patos a eleganci ve zpěvu a ač vyzařují energii, je v ní velká jemnost.

Prince Diabaté, Amara Sanch

Lamaranaa
(Guinea: song and kora)
(CD, Buda Records/P&J Music, 1993)

Jediným nástrojem na tomto CD je kora, která se vyskytuje především v republikách Mali, Guinea, Gambie a Senegal. Je to něco obdobného harfě s většinou 21 strunami a velkou ozvučnicí z dýně. Existují dva hrací styly: východní z Mali a Guineje, který je označován jako "mluvící kora", protože je více vokální, pomalejší a kora nahrazuje něčím balafon (africký xylofon) nebo ngoni (místní název pro kalimbu), důležitý je zpěv či vyprávění a kora je hlavně doprovodná; druhý styl je západní ze Senegalu a Gambie, který je zase více rytmický, kora má až 25 strun, hráči využívají též úderů na tělo nástroje a mluvíme o tepající koře. Na Západě nejvíce proslul hráč z Gambie Fuday Musa Suso hlavně svou spoluprací s jazzovými i dalšími hráči. Na tomto CD hraje Prince Diabaté, řekl bych, oběma styly do sebe promísenými, protože důraz je kladen na text, ale objevují se virtuózní pasáže v doprovodu i hra na tělo nástroje. Se svým spoluhráčem Amara Sanohem hrají již přes 10 let. Hlas Amary není nikterak zanedbatelný, naopak svou vroucností a naléhavostí stupňuje zážitek z hudby. Ačkoli jsou všechny texty přeloženy, i když jenom nasloucháte zpěvu, dá vám to mnoho a skoro nepotřebujete ani texty znát. Ty se zabývají láskou, Bohem, všedními věcmi, ale ve všem cítíte jakousi hlubokou pokoru a lásku s radostí. Rozhodně byste měli věnovat pozornost této hudbě.

Peru

Kingdom of the sun, Fiestas of Peru
(CD, Elektra-Nonesuch/Warner Music, 1988, k.č. 7559-791972)

Kdykoli se mi dostanou do rukou zaručeně pravé, autentické nahrávky jihoamerických Indiánů, jsem velmi opatrný. Díky španělským dobyvatelům a silnému působení katolické církve došlo v těchto zemích k promísení obou kultur a tedy i jazyků, nástrojů a hudby. Dnes již můžeme pouze vystopovat prvky původní indické hudby v kečuánském jazyce, kterým se v Peru vedle španělštiny mluví a v některých nástrojích, které jsou doloženy již před více než 1000 lety. Na ostatní nástroje přejaté od Španělů si Peruánci, ale i další Indiáni z jiných zemí, vytvořili vlastní způsob hraní využívající prvků obou kultur, např. jiný způsob hraní na harfu, aby mohla být nesena v procesí. Mezi nejstarší nástroje patří bambusová flétna quena, která má v místech, kde se hraje, zvláštní zářez a tedy i speciální nátisk při hraní. Dříve byla též z kostí. Dalším velmi starým nástrojem je siku, panova flétna s trubičkami umístěnými ve dvou řadách. Obvykle se hraje v souboru třeba až 16 hráčů za doprovodu bubnů. To patří mezi nejstarší hudební styl doložený od jezera Titicaca. Dovedete si jistě představit, jak to asi ladí. Jinak se využívají další nástroje jako jsou trumpety, harmoniky, kytary a čarango (malá kytarka se čtyřmi strunami po dvou). Většinou se hudba využívá při festivalech, které jsou obvykle při příležitosti nějakého křesťanského svátku, a je směsí křesťanských a indiánských zvyků. Nejčastěji se tančí tanec wajno ve dvojicích, které se drží za ruce nebo mají ruce zkřížené. Na těchto festivalech se účastníci udržují kukuřičným pivem (čiča), pálenkou (pisco) a žvýkáním listů koky. Toto vše lze slyšet na vynikajících autentických nahrávkách na tomto CD.

Pobřeží Slonoviny

Ivory Coast, Senufo - Music for fodonon funerals
(CD, harmonia mundi/Studio Matouš, 1984/1994)

Hudba z Pobřeží slonoviny je rozmanitá podle různých etnických skupin. Tato pochází z maličké vesničky Lataha (asi 2.000 obyvatel), v níž sídlí příslušníci etnické skupiny Senufo čítající jinak kolem milionu osob společně s republikami Mali a Burkina Faso. Ačkoli všechna hudba je věnována pohřebním obřadům, nemusíte se divit protože je to vzácná příležitost zahrát věci, které se hrají i k jiným životním situacím. Proto je někdy hudba dost veselá, protože je zaměnitelná. Hrají a zpívají většinou neškolení hudebníci, ale jinak je třeba zvláštního zasvěcení pro některé skladby. Vzácností je též jedna skladba, v níž nejen zpívají, ale též hrají na bubny a chřestítka ženy. Pohřeb je příležitostí pro uvědomění si nepřetržitého obnovování se života a tedy i různým iniciacím. Z hudebních nástrojů se objevují, samozřejmě, především různé typy bubnů a perkusí, ale též xylofony, píšťaly a jednostrunné harfy. Stupnice v nichž se hraje, jsou pentatonické, rytmy vícevrstevné, ale zpěv obvykle jednohlasý s různými výkřiky a dalšími zvuky. Texty vypravují o zemřelém a různých situacích se smrtí souvisejícími. Pochybuji, že ten, kdo by nevěděl, čeho se hudba týká, by na to přišel.

© 2024 - n3t.cz - Joomla Webdesign