nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Nahrávky s tibetskými mísami se u nás množí a konečně se své dočkal i Vlastislav Matoušek. Navíc je to také jeho vůbec první samostatná nahrávka. Dlužno ovšem připomenout, že autor i interpret zároveň se nespokojil pouze s tibetskými mísami, ale hraje též na japonskou flétnu šakuhači či egyptský nai. Mimoto je v závěru využito zpívající fontány z pražského Belvederu, v jejímž zvuku jsou postupně vyzdvihovány různé frekvence. Pro mne je to jeden z vůbec nejsilnějších momentů kompozice a svědectví o tom, že lze vlastně z přírodní nahrávky vytvořit ještě něco více. Další, co na první poslech zaujme, je celková forma skladby, která svědčí o tom, že nic není ponecháno náhodě. Sevřenost formy s postupným přidáváním se dalších tibetských mís na počátku a jejich odpadávání na konci s přechodem do zvuků fontány, stejně tak využití potůčku s flétnou šakuhači a uprostřed elektronické zpracování dalších dechových nástrojů, které Matoušek sám vytvořil, ukazuje, že autor netápal a jen tak se netěšil svými nástroji, ale přesně věděl, co chce vyjádřit. Vznikla hudba náročná, umělecky vysoce hodnotná a přesto pro meditaci a duchovní účely naprosto vhodná.
Již dlouho jsem se připravoval napsat něco více o tomto vynikajícím hudebníkovi. Mám k němu o to vřelejší vztah, protože byl vlastně jednou z hlavních příčin, proč vznikla skupina Relaxace. Vždy si při tom vzpomenu na veselou příhodu, kterou jsme zažili s panem prof. Žilkou, když jsme hráli pro děti na jeho "píšťalkách". Aby "dal" něco k lepšímu, zeptal se mě, jak se Relaxace seznámila a já mu řekl, že pod pianem. Už se vyděsil hrozného mravního působení na děti od opilých hráčů, ale já mu vysvětlil, že jsme poslouchali nahrávky Micuse, relaxovali vleže na zemi a protože nás bylo více, leželi jsme s Babuljakem pod pianem. A tenkrát jsme si řekli, že budeme hrát něco podobného. Micus nás fascinoval tím, že hrál na tolik nástrojů pouze sám, svou jemností, zpěvem, prostě vším, ale také tím, že jsme o něm vlastně vůbec nic nevěděli. Již podle jména jsme usuzovali, že je snad Řek a dlouhá léta jsme netušili, že je rodilý Němec. Narodil se r. 1953, tehdy v Západním Německu a již v šestnácti letech se poprvé dostal do Orientu. Potom procestoval, co se dalo, přes Indii, Japonsko, Střední východ, Afriku i Evropu a odevšad přivezl nějaké nástroje, případně i studoval hru na ně. Představoval jsem si, když jsem slyšel všechny ty nahrávky, že musí mít doma nějaké vlastní muzeum nebo zámek, kde to všechno skladuje, a ve svém zájmu o etnickou hudbu a nástroje jsem se cítil strašně směšný, že nemohu vycestovat, natož si zakoupit nějaký takový nástroj a jsem rád, že vůbec seženu nějaké nahrávky etnické hudby. Nyní již je s nahrávkami situace lepší. Další, co na Stephanu Micusovi fascinovalo, bylo to, že nehrál etnickou hudbu, ale svou naprosto osobitou, akustickou hudbu, kde využíval evropské i orientální nástroje v neobvyklých kombinacích a propojoval je svým zvláštním, zasněným zpěvem. Všechny skladby složil a nahrál multiplaybackem sám. Nakonec musel ve zvukových experimentech dojít k tomu, že začal vymýšlet a vytvářet nové nástroje. K tomu se vrátím u jednotlivých nahrávek. Zatím natočil 13 CD, která jsou i na LP a MC. Všechna lze u nás zakoupit v prodejně Agharta v Krakovské ulici v Praze, kam je dovážejí od firmy ECM z Mnichova, u níž vydal všechny své nahrávky kromě jedné. Nerad bych nazýval jeho hudbu new age, protože ji přece jen považuji za více kvalitní a snadno rozlišitelnou pro neustálé tvůrčí hledání a tak bude nejlepší ji zařadit pod akustickou meditační hudbu.
Hned první nahrávka představila Micuse v tom nejlepším světle. Nejdelší, dvacetiminutová skladba As I crossed a Bridge of Dreams, začíná jemnou meditací na sitár a posléze nádherným zpěvem v oblíbené Micusově řeči, která připomíná arabštinu, hebrejštinu či něco podobného, ale nic neznamená, jak on sám píše, což mu někdy stejně nevěřím, když slyším zpívat třeba halelluja. Potom se převalují harmonické vlny dalších dvou sitárů a akustické kytary jako klidný večerní příboj v nějaké zapadlé zátoce a jen občas vystoupí vypjaté chvíle všech nástrojů i zpěvu. Prostě dokonale vystavěná a prožitá skladba. Další čtyři skladby jsou dlouhé již jen kolem šesti minut, ale na každé je využit jiný nástroj. V oblibě má Micus především bavorské citery, na které hraje opět svým způsobem (stejně jako na všechny nástroje) a většinou nejen na jednu. Zde jsou tři se zpěvem. Na japonskou bambusovou flétnu šakuhači se učil Micus hrát v Kjótu a je součástí většiny jeho skladeb. V sólové skladbě na tomto CD má čtyři šakuhači a vytváří opět zcela osobitou kompozici. Ačkoli jsou v příloze vyfotografovány všechny použité nástroje a napsáno o nich pár slov, je na zadní straně bookletu krásná barevná fotografie přímého pohledu na spodní otvor šakuhači, což vytváří až jakýsi meditační obrazec. Málokdo z těch, kdo se nezajímají o etnickou hudbu, bude asi znát japonské ústní varhánky šó, soustavu asi 17ti plátkových píšťal různé délky, spojených do jakéhosi hroznu s jednou foukací trubicí. Zvuk vychází při výdechu i nádechu a dostává se tedy konstantní tón nebo souzvuk přibližující se trochu zvuku foukací harmoniky. To vše doprovází oblíbená thajská flétna. Závěrečná skladba neobvyklým způsobem využívá arabský strunný nástroj rabáb, na nějž se obvykle hraje smyčcem, ale Micus ho použil spíše jako banjo. Jeho zpěv evokuje opět arabštinu a je určen Džingischánovi. Tedy hned na první nahrávce spojil Micus nástroje z celého světa, aby tak přispěl ke vzájemné jejich snášenlivosti a stal se tak v hudbě předzvěstí toho, co by mělo existovat mezi lidmi na celém světě.
Producent ECM Manfred Eicher proslul skutečně výjimečným vkusem a citem pro výběr hudebníků nejen v jemném, meditačním jazzu, ale též tím, že se stal asi velkým stoupencem Stephana Micuse. Tato druhá nahrávka obsahuje pouze dvě, asi osmnáctiminutové skladby. Ovšem právě ta to byla, kterou jsem si pouštěl stále dokola, uchvácen zcela úvodními pasážemi na tzv. stolní harfu, což asi je nástroj, který vytvořil Micus a spojil v něm možnosti psalteria (žaltáře), citery a harfy, takže na něj může hrát jak smyčcem, tak drnkat. Neuvěřitelně krásné, prosté souzvuky a ticho navozují dojem středověkých trubadúrů, což podporuje navíc německá renesanční, plátková flétna kortholt. Spolu s další citerou a kytarou vzniká opravdu nezapomenutelná kompozice. V druhé hudební meditaci, začínající kytarou, je nesmírně krásný, procítěný zpěv, postupně mizící a zase se vracející, aby spolu s citerou přivedl potom celou skladbu k úplné extázi v expresívním výrazu. Tato nahrávka prostě nemá chybu, protože jsou v ní krásné hudební nápady, výborně zpracované na neobvyklé nástroje a především srdce, které vyzařuje lásku z každého tónu.
Další Micusova deska má počet skladeb, který se též u ostatních nahrávek ustálil na obvyklých šesti až sedmi. Také označování skladeb je spíše výjimečné a tak se značí part 1 - 6 a u každé jsou vypsány nástroje, na něž se hraje. Na této desce je nejvíce využita egyptská rákosová flétna nai, o níž jsem se zmiňoval dříve. V první rychlé, úvodní skladbě je nai s pěti akustickými kytarami. V druhé přichází Micus s novinkou - hraje na hliněné květináče. V různých dalších skladbách jich využije dvacet dva. Na indický smyčcový nástroj sárangí hraje opět jako na perkuse. V krásném zpěvu srozumitelně zpívá halleluja, ale v poznámce píše, že jeho slova nemají žádný význam. Vedle flétny nai má Micus v oblibě též obdobný indonéský suling, používaný v gamelanovém orchestru. Také se dá říci, že se na této desce hodně hraje na flétny. Vedle toho jsou zde krásné meditativní plochy pro kytaru, k nimž se citlivě přidávají vyladěné květináče. Nejsou tedy zvoleny samoúčelně, jen jako experimentální zvuk, ale skutečně tvořivě zasahují do kompozice skladeb. Tak se zde střídají velmi klidné části s dynamickými a Micusovi se podařilo další krásné dílo.
Toto zvláštní CD vybočuje z Micusovy tvorby nejen tím, že jediné nevyšlo u firmy ECM, ale bylo nahráno r. 1978 pro Wind records a vydáno r. 1990 pod VeraBra records, avšak také tím, že je zde šest asi pětiminutových skladeb a sedmá, nejrozjímavější, přes dvanáct minut dlouhá. V úvodu jsou slova Micuse, že ho fascinuje spojovat východní a západní nástroje v kombinacích a melodiích, ke kterým by nikdy nemohlo dojít. V jeho podání vznikly na tomto CD, až bych to nazval úplné hity, protože kratší skladbičky jsou velmi melodické, líbivé, s hojným využitím indonéské bambusové flétny suling. V jednotlivých skladbách však dokáže Micus vytvořit velké napětí a teprve v pravou chvíli se přidá s dalším nástrojem nebo hlasem. Hlas je použit ve třech skladbách a specielně ve dvou posledních je to úplná lahůdka. Ačkoli se učil na sitár u indického učitele, nikdy na něj nehraje indicky, ale evropsky, podobně jako na kytaru. Právě nejdelší, poslední skladba pro sitár a zpěv ukazuje, jak se lze zpěvem připojit v ten naprosto přesný okamžik, který jako bychom již napřed slyšeli v hlavě, ale přesto, když zazní, dokáže ta synchronicita zvuků v čase tak fascinovat, že jsem jí vždy přiveden do extáze. Přitom mám pokaždé pocit, nevím jak druzí posluchači, že nezpívá Micus, ale já sám, mé srdce, které s ním souzní. O to víc dokáže tato skladba promlouvat. Název CD - v překladu Za jedenácti pouštěmi - možná má něco napovídat o bájné zemi (u nás za devaterými horami apod.), kde se právě sbližuje a slučuje nemožné v přirozených, normálních kombinací a je to třeba takový Micusův symbol pro místo v našem srdci. Takovou komůrku v našem srdci, jak praví Kristus, kde není třeba slov a ničeho, a přesto se modlíme k Otci těmi pravými slovy.
Celá tato nahrávka se nese v japonském duchu. Tomu odpovídá určitá melancholie v melodiích i obal s fotografií podobnou japonským nebo čínským kresbám. Je zajímavé, že v žádné skladbě tentokrát Micus nezpívá, zato ve všech hraje na kytaru. V první opět s indonéským sulingem, ve třetí s japonskou šakuhači. Ve druhé skladbě využívá ke kytaře indický strunný nástroj tánpúru (můžeme se setkat též s jeho různými přepisy jako tanboura, tamboura, tanpoura aj.), ale vždy se jedná o drnkací nástroj se čtyřmi až šesti strunami, který hraje opakovaný tónický podklad pod sólovým nástrojem. Zde ho má však Micus naladěn tak, že nezní svým charakteristickým bzučivým tónem, ale spíše jako cembalo. Ve třetí skladbě je také díky kytaře se šakuhači nálada spíše blízká španělským rytmům. Micus nám nijak neusnadňuje příčinu svého "pojaponštění" včetně názvů, ale řekl bych, že to bude souviset s tím, že se oženil s Japonkou. Také poslední skladba má název Pro Abai a Togshan, což možná jsou její rodiče. Ale to se jen domnívám, nikde jsem to nezjišťoval. Říká se, že hudebníci si berou rádi za manželky Japonky, protože jsou poslušné a starají se o ně. Zdá se však, že v případě Johna Lennona tomu bylo trošku jinak. Ale vraťme se k poslední, nejdelší skladbě. Oproti předchozím třem zhruba sedmiminutovým má tato dvacet minut. A také se na ni představuje nový nástroj, který ještě na žádné předchozí nahrávce nebyl. Je to indická, smyčcová dilruba, něco obdobného sárangí. Ale Micus tentokrát na smyčcový nástroj nehraje jako na perkuse, ale skutečně smyčcem. A pro jistotu hned na tři a ve třetí části skladby na pět. K tomu si v druhé části skladby přidá čtyři kytary a vzniká velký harmonický základ a rytmický podklad. Je zajímavé, že od prvního tónu lze u každého nástroje, na nějž Micus hraje, poznat jeho charakteristický přístup ke zpracování skladeb a můžeme tedy opravdu hovořit o Micusově stylu. Ten se nejvíc projevuje u fléten, kytary a zpěvu. Zde je opět poslední skladba vyvrcholením celé desky a zároveň přínosem ve využití dalšího nástroje.
Oproti jiným nahrávkám, kde Micus využívá většinou více nástrojů, zde došel k velkému zúžení a hraje pouze na kytaru a šakuhači. Aby to nebylo úplně jednoduché, hraje místy na čtyři šakuhači a kytary používá dvě - jednu deseti - a druhou čtrnáctistrunnou. Ty mu vyrobil podle jeho návrhu španělský stavitel Manuel Diaz z Granady. Desetistrunná kytara umožňuje hlavně hrát též hlubší tóny než obvykle, a tak zajímavou barvou zvuku vytvářet další nálady. Čtrnáctistrunná kytara je vlastně jako dvanáctistrunná se zdvojenými strunami a dvěma hlubokými navíc. Micus sice píše, že umožňuje rezonanci jako sitár, ale podle fotografie, není stavba obdobná jako u sitáru, ani nejsou použity spodní struny jako kdysi u kytary Johna McLaughlina, když hrál se Shakti. Nahrávka obsahuje pouze dvě skladby. První má název totožný s titulem, Micus hraje na desetistrunnou kytaru a šakuhači. Nejlepší je druhá část skladby, bohužel kratší, pro čtyři šakuhači. Ostatní je spíše standart. Druhá skladba je věnována Micusově japonské manželce Nobuko a je sólem na čtrnáctistrunnou kytaru. Říkal jsem si, že ji také mohl zahrát lépe, protože pracuje hlavně se zvukem kytary a nápady hra tolik jako jindy neoplývá. Obě skladby i obal se nesou opět v duchu jakési melancholie, nostalgie, trochu smutného zamyšlení, ale zvukově jsou kytary velmi zajímavé. Jakoby zde Micus maličko stagnoval.
Zdá se, že na této nahrávce se Micus vyhrabal ze své zamilovanosti a je to opět on, tak jak ho známe z dřívějších nahrávek. Hned první ze čtyř skladeb začíná jeho zpěvem-nezpěvem, opět připomínajícím arabštinu. A hned se nádherně přidává postupně šest dulcimerů, (jakýsi středověký cimbálek) a arabská flétna nai. Celé je to radostné, úplná hitovka. Micus si prozpěvuje, pobrukuje a osm minut odplyne jako nic. Potom následuje nejdelší, dvacetiminutová skladba, která je oproti první nádhernou meditací. K té vydatně přispívají japonské bambusové ústní varhánky šó s šakuhači. Teprve po osmi minutách se přidají dulcimery s citerami a v radostném rytmu vše postupně odplyne. Také třetí patnáctiminutová skladba je meditací pro dulcimery a šakuhači. Po úvodním šestiminutovém preludiu na dulcimery nasadí Micus nádherný rytmus, k němuž se přidá šakuhači a člověk může jen vstát a radostně celou svou bytostí tančit jakko Řek Zorba. A po tom všem přijde závěrečné sólo na šó, úplný klid a ticho ve zvuku. Tak vypadá hudba srdce.
Tato nahrávka má opět pět částí a nese se v duchu květináčů, které hrají ve čtyřech skladbách a místy jich je až padesát šest. Všechny skladby jsou zhruba stejně dlouhé, až na závěrečnou, nejdelší, trvající patnáct minut. V první a čtvrté skladbě jsou vedle květináčů opět citery a dulcimery a buď šakuhači nebo nai. V druhé je šakuhači s květináči, ve třetí samotné květináče. Zajímavé je i časté využití flétny šakuhači, na niž obvykle hraje svým evropským způsobem, jež se zde blíží různými typickými glisandy více japonskému hraní, obzvláště v poslední skladbě. Asi chlapec cvičil, i když víme, že se učil hrát v Kjótu. Ačkoli je začátek celkem veselý, je jinak celá nahrávka spíše opět melancholická. Chybí mi zde zpěv.
Ještě jsme se pořádně nevzpamatovali z poslední nahrávky, která se dá pořád poslouchat a je zde letošní novinka. Micus se tentokrát vydal na svatou horu Athos, která se nachází na výběžku řecké pevniny do Egejského moře. Tam již od 7. století sídlí křesťanští poustevníci uctívající hlavně Pannu Marii. Asi z toho důvodu nemají na Athos ženy vůbec přístup a muži dostávají zvláštní povolení. Micus tam strávil v r. 1988 tři dny a tři noci a zřejmě potom Athos ještě vícekrát navštívil, což není z jeho slov zcela zřejmé. Proto CD obsahuje osm skladeb - tři dny, tři noci, příjezd a odjezd. Během noci mniši meditují, modlí se, zpívají a tančí. Proto Micus zvolil pro své noční skladby pouze zpěv na starořecké texty, u nichž si nazpíval vždy 22 hlasů. Ty většinou drží krásný akord a jeden hlas předzpěvuje. To je poprvé, co Micus zpívá konkrétní slova a ještě cizí. Je to trochu znát na určité svázanosti oproti jeho vlastnímu zpěvu. Ve skladbách pro dny použil vždy nějakou flétnu. Má vynikající sólo na šakuhači, pěkný suling s květináči a nejvíce mne fascinoval naj. Má místy nejen zvuk jako pastýřská koncovka ze Slovenska, ale i velmi podobné melodie. Jinak jsou zde opět citery, na něž místy hraje jako když začínal Karel Babuljak. Že by ho někde slyšel z našich starých pásků? Avšak objevuje se zase jeden nový nástroj od Ujgurů a Turkmenců - Sattár. Je to smyčcový nástroj s jednou strunou a deseti rezonačními strunami. Opět nádherný zvuk. Micus rozhodně nestagnuje a stále přichází s něčím novým.
Také o japonské bambusové flétně šakuhači jsem zde párkrát psal, hlavně v souvislosti se Stehpanem Micusem. Název pochází z japonského slova pro její standardní délku 1,8 šaku (1 šaku je 0,994 stop), která odpovídá ladění středního D. Je ještě několik dalších velikostí, zde využité ladění A základního tónu v prvních dvou skladbách. Flétna má 4 hrací otvory vpředu a jeden vzadu, přesto je schopna pomocí různé hrací techniky vytvořit tóny v rozsahu 2,5 oktávy. Charakteristické jsou klouzavé tóny a tóny spojené se slyšitelným dechem, připisované dnešní avantgardě, ale v Japonsku hrané již v 18. století. Šakuhači byla zřejmě do Japonska dovezeno z Číny, ale je známa již v 8. století. Sloužila k sólové, meditační hře, k níž se nejlepší současní hráči opět vrací. Na tomto CD je pouze pět skladeb, škoda, že není delší. Všechny jsou tradiční, většinou si beroucí své inspirace z přírody (např. Tři údolí, Něžnost jeřábů, Hlas jelenů volajících na sebe atd.). Kóhačiro Mijáta je velkým mistrem, který dokáže udržet pozornost posluchače po celou dobu.
Tato dynamická hudba pochází z jihozápadního Íránu. Většinou sloužila k tancům, ale také při svatbách, pohřbech či milostných písních. Dechový nástroj zurna je doložen již ve staré Persii. Podobá se tvarem i zvukem našemu hoboji, jen zvuk je pronikavější. Na jeho konstrukci je zajímavé kruhové odpočívátko z kovu nebo kosti pro rty hráčů. A je důvod odpočívat, protože při hře se stále bohatě využívá techniky cirkulárního dechu. Ta spočívá v tom, že zatímco hudebník ústy vydechuje do nástroje, zároveň nosem nadechuje a tak vzniká nepřerušený tón. Tímto způsobem je možné vystupňovat hru ke strhujícímu tempu, obzvláště za doprovodu bubnu dohol, jak to bývá obvyklé. Je to větší dvoustranný buben, na nějž se hraje paličkami. Všechny skladby na tomto CD jsou určeny k tanci a mají dvoudobý nebo třídobý rytmus. Ačkoli hráči na zurnu je již sedmdesát let, na hře se to nikterak neprojevuje. Již mnoho let ho doprovází jeho syn. Hudební tradice se u nich obdobně jako v Indii i jinde v Orientě dědí po generace a tak vyrůstají vynikající instrumentalisti. Hudba to rozhodné k meditaci není, ale k tanci je vynikající.
Když jsem poprvé slyšel tento soubor z města Albuquerque v Novém Mexiku, byl jsem nadšen a dojat. 26 písní na jejich prvním CD je přesvědčivých a nesmírně citových. Však se také všechny zabývají mariánským kultem v průběhu staletí ze všech jeho stran. Ačkoli církevní tatíci váhali, nakonec r. 431 na koncilu v Efezu prohlásili Marii za Matku boží. Její kult vzrůstal a tak již je ve 13. století nespočet skladeb o jejím životě a zázracích. Svědčí to evidentně o potřebě ženského principu, který po potlačení "pohanských" věr, které všechny uctívaly nějakou podobu Matky boží, v církvi chyběl. Najednou se objevily také všechny možné atributy jako dříve, i mystická víra v Matku. Snad nejslavnější jsou Cantigas de Santa Maria od Alfonse Moudrého z Kastilska, který sestavil sbírku více než 400 písní o zázracích Panny Marie. Soubor Música antiqua provedl výběr od 10. až do 17. století. Toto velké rozpětí vyžaduje rozdílné interpretační přístupy, které však členové výborně zvládli jak vokálně, tak instrumentálně. Všechny skladby působí lehce, svěže a procítěně, nemají intonační ani rytmické chyby. Je radost naslouchat.
Jedno z vydavatelství, které distribuuje etnicky zaměřený Auvidis a tedy u nás EgaMedia, je Silex. To vymyslelo zajímavou sérii nazvanou Hudební pouť. Každé CD obsahuje veškeré politicko-ekonomické údaje o zemi a potom jakéhosi průvodce všemi hudebními styly. Booklet je ve formě rozložitelného plakátku s podrobnými údaji o místě, kde byla nahrávka pořízena a hudebnících. Informace nepostrádají ani poetičnost, nejsou pouze popisy. Na tomto CD máme hudební pouť ostrovem Madagaskar u jihovýchodního pobřeží Afriky. Mluví se krásně melodickým malgašským jazykem, je zde obrovské hudební bohatství a jí se hlavně rýže. Ačkoli obyvatelé vytrpěli dvěma ničivými cyklóny a neméně ničivou vládou, která zruinovala ekonomii, jsou radostní a přátelští. V 17 ukázkách z různých částí ostrova můžeme nejčastěji slyšet valihu, jakousi tubusovou citeru, nyní s kovovými, dříve bambusovými strunami. Dále je zde vzácná nahrávka virtuóza na flétnu Rakoto Fraha, který odmítá velké peníze za vydání svých nahrávek a žije radši v chudobě. Vedle dalších fléten se vyskytují kytary, akordeon, housličky, bubny a samozřejmě zpěv. Jsou tu písně příležitostné, ale též léčitelský obřad. Text je anglicky i francouzsky, hudba v jazyce, jemuž rozumí každé srdce.
Teprve, když si člověk pustí takový sampler, jako je tento, uvědomí si kolik je na světě krásné hudby a odlišných typů tanců. Můžete slyšet majestátní i výbušný, kovově znějící gamelan z Jávy i Bali, vedle nich xylofony a bubny z Afriky (Ghana, Nigérie a Uganda), o nic pozadu v rytmičnosti nezůstávají vesničané z himálajských údolí Mahasu a Kulu. Cirkulární (nepřerušovaný) dech můžeme slyšet u zurny z Turecka, velmi rytmická, ve zvláštním nepravidelném tempu je hudba z Bulharska a Orient (i Turecko) připomene hudba z Makedonie. Vedle toho je velmi vypracovaná a silně emotivní japonská ukázka k divadlu kabuki a veselé festivalové tance z Paraguaje, Mexika a Peru. Nám nejbližší asi budou lidoví houslisti ze Švédska. Jsem jen zvědavý, kdy se objeví v těchto etnických seznamech ta spousta úžasné hudby od nás z Čech, Moravy a hlavně Slovenska.
Prostřednictvím tohoto neprodejného sampleru na sebe chce upozornit jedno z nejautentičtějších hudebních vydavatelství - JVC. Na tomto CD je deset skladeb vybraných z deseti jim odpovídajících alb (z celkového počtu 22), zabývajících se rituální hudbou jižní Asie. Až na jednu ukázku tibetských mnichů a pákistánského qawwali je vše ostatní z Indie. Můžete slyšet dhrupad bratří Dagarů, themzi Rity Ganguly, báulské melodie, taneční hudbu z Uríssy, hinduistické recitace manter z chrámu bohyně Minákší a také sitár, jihoindickou vínu a dechový nástroj nágasvaram. Tyto malé ukázky jen trochu odkrývají nesmírné poklady další krásné hudby, kterou byste si neměli nechat ujít.
O vydavatelství New Earth Records jsem zde již psal v souvislosti s recenzí několika CD. Jednak vydává new age, hlavně žáků Oša, dále také etnické nahrávky a nahrávky ovlivněné etnickou hudbou. Nyní přišlo vydavatelství s novým projektem. V edici The living tradition vydá postupně 12 CD s nahrávkami, které léta v terénu sbíral známý světový etnomuzikolog Deben Bhattáčárja. Ten je vysoce uznávaný a mnoho jeho nahrávek bylo zařazeno pod exkluzivní série hudby UNESCO. Dokonce i u nás jsme měli možnost se před mnoha lety s nimi setkat. O tom, že nejdůležitější formou náboženského projevu je zpěv či recitace různých písem, jsem se zde zmiňoval již vícekrát. Právě na tomto CD se máme možnost o tom přesvědčit. Úžasné nahrávky marockých i jemenských Židů nám přibližují rané kořeny judaismu více než třeba jidiš písně. Rané křesťanství je zastoupeno řeckou ortodoxní, arménskou a koptskou církví. Obzvláště jistě zaujme mantrická recitace Kyrie eleison koptské církve. Voláním k modlitbě začíná vždy islámské vyznání víry. Pokračuje vynikající recitací Koránu z roku 1955 v Teheránu. Na své si přijdou i vyznavači súfismu, protože je tu nejlepší ukázka obřadu vířivých i "vyjících" dervišů z Istanbulu. Hinduisté recitují védské mantry pro mír celému světu a zpívají Kršnovi. Nakonec je ukázka chrámového dramatu z Bali, buddhistické obřady na svátek vésak ze Šrí Lanky a pohřební hudba z Thajska. Můžeme se jen těšit na další CD z této výborné edice.
