nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Písně i instrumentální skladby kanadského souboru La nef z Québecu byly složeny pro hudební divadlo, s nímž sjezdili členové dále Belgii a Latinskou Ameriku. Jsou věnovány španělské královně Juaně, která vládla v letech 1504-1555 ve Španělsku a jíž se říkalo bláznivá. Narodila se r. 1479, takže zažila vyhnání Židů r. 1492, Kolumba a další dramatické osudy, hlavně v její rodině. R. 1496 se vdala za Filipa Sličného, kterého velmi milovala a s nímž měla 6 dětí, mezi nimi i Karla V. Manžel umírá r. 1506, ale v té době je již Juana prohlášena za šílenou a zbavena všech pravomocí. Ačkoli zůstává královnou, je v podstatě od r. 1508 až do své smrti 1555 zavřena na hradě Tordesillas. Zde se věnuje, tak jako dříve, aspoň hudbě, vydržuje si kapely a sama vzdělaná hudebně též hraje. Samozřejmě, že úplné informace již se o hudbě, kterou milovala, nedozvíme, snad jen z notových knih, které se na hradě našly a nástrojů. Soubor La nef se pokusil ve svém představení zachytit v pěti částech hudbu jejího života. Instrumentálně i vokálně je velmi dobrý, ač vznikl teprve r. 1991. Myslím, že nejsilnější je v úvodních deseti sefardských písních, kde se dá obdivovat jeho osobité zpracování využívající orientálních nástrojů. Ale i ostatní části skládající se z písní anonymních, známých autorů i vedoucího souboru, jsou výborně propojeny. Vidět soubor živě by byl jistě požitek.
Ambientní hudba, jak víme, se využívá spíše jako doplňková v prostředí, v němž se hraje, takže, ač se vlastně neposlouchá tak pečlivě jako normální hudba a nemuselo by být důležité, oč v ní jde, je velmi důležité, jak se hraje a oč v ní jde. To z toho prostého důvodu, že ji na sebe necháme působit v relaxovaném stavu a podvědomí, ale i vědomí ji přijímá jako např. tikot nástěnných hodin, hluk z ulice, zpěv ptáků, hádku u sousedů, nebo jako ji vnímá i nenarozené dítě v lůně matky. Poslední dobou se zvýšil počet nahrávek tohoto druhu a ambient od své původní podoby, především jeho zakladatele Briana Eno, prošel mnoha prudkými změnami. Takže se může stát, že se v něm objevuje všelicos. Na počátku šlo sice převážně o elektronickou hudbu, ale její rytmus byl v podstatě plynulým tokem harmonií či melodií, spíše mírně rozvlněnou plochou. Nyní se využívá také různých nahrávek, které se vzájemně mixují, dokonce až dubují, takže se na ambientní hudbu dá i tančit. Přesto však i v tomto případě podstata klidu v pozadí zůstává. Naopak přibyl ještě aspekt jakéhosi transu a extatičnosti. Dokonce se dá říci, že si tato hudba získala oblibu na drogových dýcháncích, protože umožňuje úlet mysli. Toto CD obsahuje pouze 8 delších skladeb, v nichž je využito nahrávek vydavatelství Axiom, součásti zajímavého vydavatelství Island records. Nejvíce se na nahrávkách podílel známý ambientista Bill Laswell. Mezi použitou hudbou se objevují bubeníci a pištci ze Jajouky, Micus, indická hudba a mnoho dalšího. Krátký doprovodný booklet - jinak výborně graficky zpracovaný - hýří termíny jako osvícení, tao duchovní transformace, meta rytmy, Einsteinova fyzika atd. Když si je odmyslíme a budeme vše vnímat pouze jako hudbu, musíme říci, že přináší něco nového, jiného než původní materiál a některé skladby mohou u někoho skutečně duchovní transformaci způsobit. Ale lepší by bylo, kdyby rytmus zůstával plynulý a neměnil se.
Belgický skladatel Nicholas Lens nazývá své ohnivé rekviem rituálem silně ovlivněným magickými silami mimoevropských kultur. Chápe smrt jako součást kosmického životního procesu. Člověk je smrtelný, ale je účasten velkého principu života, který symbolizuje oheň - oheň lásky, tvořivosti, oheň ze slunce a hvězd, oheň osvobozující duši z otroctví nevědomosti a temnoty. Rekviem se skládá ze čtrnácti částí zpívaných v latině. K umocnění celkového účinku využil autor všeho možného: šestičlenný sbor klasického zpěvu (včetně kontratenoru) mu symbolizuje šest bohů vyššího vědomí člověka. Tříčlenný sbor bulharských folklórních vokalistek symbolizuje bohy v jejich sublimovaném stavu, který smrtí pohrdá. Hudební doprovod není nikterak monstrózní, skládá se z houslí, hoboje, fléten, japonského kota, perkusí a klávesových nástrojů. S těmito hudebními prostředky se podařilo vytvořit velmi ucelené a působivé dílo. Protože hudební doprovod je hlavně rytmicky celkem obdobný, s prvky vážné, rockové a minimální hudby, místy s orientálními názvuky, veškerý účinek je přenechán na schopnosti zpěváků. Interpretace jak operních pěvců a sboru, tak Bulharek, vytváří jednak dva protipóly a jednak naprosto jednotný celek s obrovskou přesvědčivostí a silou. Velice smírný konec zanechává nádherný dojem z celého díla. Jedinou slabinou je výslovnost některých latinských slov, která je italská a poněkud tedy ruší.
Již dvakrát jsem zde psal o Marcu Loopuytovi, vynikajícím hráči z Maroka. Poprvé to bylo v souvislosti s jeho CD různých stylů hry na úd i různé druhy údů. Marc Loopuyt, který je mimo jiné muzikolog, studoval styly hry na úd v zemích jeho původu - Sýrii, Jemenu, Turecku, Egyptě, Maroku atd. Zásadně používá původní střevové nebo hedvábné struny, čímž dostává zvuk jinou barvu než na strunách umělých. Orientuje se v módech typických pro arabskou hudbu - maqámech, ale také ho to přivedlo ke studiu arabsko-andaluské hudební formy, tzv. núby. Té je více druhů, podle země, z níž pochází. Tím se dostal také Marc k jejímu přenosu na evropskou půdu, tedy do Andalusie a k původnímu flamencu. To bylo velmi svázáno s arabskými hudebními projevy i nástroji. Naučil se tedy hrát na další nástroje jako jsou flamencová kytara - ač jinak studoval kytaru klasickou, kvitra (loutna z Maghrebu) a gembri (předchůdce údu) a také začal v duchu starého flamenca, ale i beduínů a berberů skládat hudbu i texty. Spojil se s kytaristou a textařem Paco el Lobem a vynikajícím hráčem na percussion Adel Shems El Dinem. Soubor nazval Suspiro del moro. Toto vše můžete slyšet na tomto skvělém CD a také na festivalu Hudba k tichu a zřejmě i v Roxy v Praze, kde vystoupí.
