Recenze knih Hudbební recenze, dle abecedy Hudební recenze, dle zemí a oblastí

El Brusco

El suspiro del moro - Cantes antiguos de Andalucía
(CD, Auvidis/EgaMedia, 1993)

V minulém doteku jsem recenzoval vynikající hru na úd s Marcem Loopuytem. Zmínil jsem se o tom, že 16 let cestoval po arabských zemích od Andalusie až po Střední východ, aby se učil umění hry na různé druhy údů, ale také na starý typ kytary. Také na tomto CD využívá dva druhy údů a kytaru. Když se po školení znovu setkal s Guillermo Chavesem "El Brusco", byl připraven na spolupráci ve starém umění flamenca. El Brusco byl tajně zasvěcen do pěveckého umění nejstaršího andaluského zpěvu majícího původ v mystickém arabském zpěvu, cante jondo (hluboký zpěv). Ten se poněkud odlišuje od zpěvu flamenca, tak jak jej známe z podání cikánů. Ne však ve své citovosti a bohaté výrazovosti. Spíše se vyznačuje navíc jakousi meditativností a hypnotickým rytmem. Na doprovodu se vedle Marca též výrazně podílí egyptský percussionista Adel Shamseddin na tamburinu riqq nazývanou ve středověku pandereta. Vedle nich hraje na hliněný bubínek darabukka francouzský hudebník Alain Cheleard. Atmosféru maurského vzdechu (což je překlad názvu CD) udržují po celou dobu El Brusco svým inspirujícím zpěvem a jeho komunikací se strunnými nástroji Marca. Je to něco zcela jiného než ohnivé flamenco dneška a přesto něčím tomu velmi blízké.

Ensemble Accentus

Sephardic romances. Traditional Jewish music from Spain
(CD, Naxos/Classic, 1996, k. č. 8.553 617)

Ačkoli je to již 500 let, co byli Židi vyhnáni ze Španělska a rozptýlili se do mnoha zemí, jejich hudba je stále živá a dokonce se jí v současnosti nahrává čím dál více. Se svou troškou do mlýna přispěl i rakouský soubor Accentus, který se jinak specializuje též na ranou španělskou hudbu s prvky improvizace, ale zabývá se i polyfonií 16. století. Využívá autentických nástrojů. Jeho zpěvačku Carmen Cano můžeme srovnat s naší Janou Lewitovou, která má též mezzosoprán a natáčí sefardské písně, dokonce některé stejné. Ovšem přirovnat lze pouze v barvě hlasu a zvláštním chvějivém procítěném přednesu. Jinak Carmen Cano nesrovnatelně lépe ladí. Také Měřinského instrumentace, ač byly zajímavé, nesnesou srovnání se souborem Accentus. Ten má na CD navíc několik pouze instrumentálních skladeb, vždy nesmírně nápaditě zpracovaných. Celá deska má jiskru, život a také procítěnost všech hráčů. Výborný příspěvek k sefardským písním.

Ensemble Ibn Báya

Omar Metioui & Eduardo Paniagua - Música Andalusí
(CD, Sony Music, 1995, k. č. SK 62262)

Andalúskou hudbu si zde spojujeme spíše s flamencem, ale skutečnost je jiná. Existuje již přes sedm století a v současnosti je uchovávána hlavně v lidové hudby, v romancích a dalších umělých hudebních formách. Na severu Afriky se předávala ústní tradicí pod názvem andalúsko-maghrebská hudba. Její hudební formou je tzv. núba. Tento termín pochází z 8. století z perského dvora v Bághdádu. Dále se k ní připojuje mysticko-metafyzický charakter odvozený od živlů a jim odpovídajících šťáv, stromu módů a módů z něj odvozených. Hudebně se snaží navodit atmosféru odpovídající určité části dne, takže existuje 24 základních múb s 24 módy. Na arabský západ ji přinesl v 9. století Zirjab a rozvinula se především za života španělského filosofa, matematika, lékaře, astronoma, básníka a hudebníka Ibn Báya (1070 Zarágoza - 1138 Fez v Maroku), podle něhož si dal soubor jméno. Svým myšlením ovlivnil celý středověk (např. Alberta Magna). Zdokonalil formu núby a dal hudbě též vyjadřovací a terapeutickou schopnost působit na lidskou duši. Na tomto CD je núba al-Ištihlál. Hraje se po západu slunce a jejími tématy jsou láska, příroda a Měsíc, má schopnost vyvolávat různé vzpomínky. Soubor Ibn Báya využívá různě laděné druhy údů, flétny, housličky, bubínky a zpěv. Je třeba velmi pozorně naslouchat této vycizelované hudbě.

Ensemble de Kudsi Erguner

Fasl (Musique de l'Empire Ottoman)
(CD, Auvidis/2HP Production,1990 )

Uvědomíme-li si, že Otomanská říše neboli Velké Turecko se rozkládalo od Alžírska ke Kaspickému moři a od Krymu po Jemen, že v ní žili Turci, Arabové, Řekové, Arméni, Slované, Židé a další národy, že jí vládlo od r. 1231 do r. 1923 nepřerušeně 38 generací sultánů, kteří respektovali kulturu všech národů a podařilo se jim tak vytvořit umění inspirované mnoha vlivy a že teprve s nástupem 'moderního' Turecka byla násilím zavedena národní kultura a ostatní potlačeny, musíme se divit, že Turci s tak krásnou hudbou vůbec dobývali druhé státy mečem. Klasická hudba je vyjadřována v makámu, zhruba přirovnáno, v nějaké stupnici. Protože se hojně užívalo mikrointervalů, musela být hudba nutně monodická a tomu přizpůsobené i nástroje. Také rytmy byly propracované - kdepak se dnes setkáte s 24/4 nebo 56/4 rytmem. Císaři nejen podporovali umění, ale sami byli vzdělaní. Proto i na tomto CD jsou od nich některé skladby. Dalším udržovatelem hudby byla súfijská bratrstva vířivých dervišů a nakonec individuální skladatelé. Slovo fasl bychom mohli přeložit jako suita, tedy soubor skladeb, které jsou všechny ve stejném makámu. Nejužívanějším nástrojem je opět flétna naj, dále loutna úd, citera kanún, housličky kemenče a tamburíny daff a bendír. Co však vysoce vynáší celou kompozici, je zpěv, jednak unisono sborový a pak s vynikajícím sólem Yusufa Gebzeliho. Díky Kudsi Ergunerovi, že nám probudil opět k životu tuto zapomenutou krásu.

THE TURKISH NEY
(CD, Auvidis-Unesco/Ega Media, 1990)

Již vícekrát jsme si v recenzích připomněli, že nejrozšířenějšími nástroji arabského světa jsou loutna úd a flétna naj. Naj jsme mohli často slyšet na nahrávkách S. Micuse nebo v některém ze souborů arabské hudby, ale samostatně ještě ne. Nyní se nám naskýtá vzácná příležitost slyšet 70 minut s jedním z nejpřednějších tureckých interpretů Kudsi Ergunerem. V Turecku se nazývá tato flétna nej a je nejdůležitějším nástrojem při súfijském obřadu vířivých dervíšů, který založil ve 13. století Džaláluddín Rúmí neboli Mevlana (dále viz jeho portrét v tomto čísle). Počátky této rákosové flétny sahají někam do dávné, těžko vystopovatelné minulosti. Rozšířila se pro svůj neopakovatelně naléhavý tón vyjadřující silnou citovost brzy po celém arabském světě. Jsou tři techniky hraní, z nichž se hlavně odlišuje íránská. Také jsou různé velikosti a podle toho možnosti ladění. Jinak má nástroj díky přefukování rozsah tří oktáv. Vznikla tradice mistrů hry na naj, na niž navazuje přes svého otce také Kudsi Erguner. Na CD jsou různé druhy makámů, melodických vzorů modální hudby - tedy něco jako v Indii rágy - v nichž předvádí mistrovství své improvizace podle pravidel v tzv. taksímech. Je doprovázen na rámový buben bendir, také užívány při obřadech vířících dervíšů. Údery prstů invokují vibrací jméno boží.....

Ensemble Nipponia

Japan - Traditional vocal and instrumental music
(CD, Elektra-Nonesuch/Warner Music, 1976, k. č. 7559-72072-2)

Také s japonskou hudbou jsme se v recenzích již párkrát setkali. Většinou se však jednalo o jednotlivé tradiční nástroje. Toto CD, které je reedicí LP nahraného souborem Nipponia r. 1976 při jeho prvním turné po USA a Kanadě, nám dává možnost seznámit se se všemi nejdůležitějšími nástroji i zpěvem v sólových skladbách i společné hře. Především je to bambusová flétna šakuhači, která sloužila k meditaci zenovým mnichům. Technikou hry dokáže na pěti hracích otvorech obsáhnout celou chromatickou stupnici s obrovskou škálou emocí vyjádřených zvukem. Jsou zde dvě skladby - jedna meditativní, druhá spíše s lidovými prvky, což je velká výjimka. Dalším slavným nástrojem je citera koto. Má třináct strun a pohyblivé kobylky, aby se dalo měnit ladění (arciže se hraje v pentatonice). Drnká se třemi prsty pravé ruky, na nichž jsou navlečena trsátka. Levá ruka vytváří vibráta a jiné zvukové efekty. Zde máme jednu skladbu pro dvě kota a dvě, v nichž hraje koto s dalšími nástroji. Druhou nejdelší skladbu (přes 10 minut) interpretuje spolu s nesmírně sugestivním zpěvem přecházejícím místy do recitace hráčka na loutnu biwu. Biwa má 4-5 strun, pražce a hraje se na ni velkým dřevěným trsátkem. Technika hry umožňuje vytvářet vskutku neuvěřitelné zvuky a stejně tak hlas s nástrojem dokonale skloubený. Tato skladba bude asi nejšpičkovější na celém CD. Dvě sólové skladby má třístrunný nástroj šamisen, zvukem blízký banju. Korpus má potažen kočičí kůží a občas slouží i jako perkuse. Jinak se hraje velkým trsátkem ze slonoviny velmi expresivně. Nejčastěji hraje šamisen v divadle kabuki, z něhož jsou obě ukázky. Dvě skladby hrají všechny nástroje dohromady. První je ukolébavka z doby, kdy se Tókjo ještě nazývalo Edo. Druhá je výtahem a úpravou jedné z nejznámějších skladeb z 18. století. Všichni hráči interpretují na té nejvyšší úrovni a bylo by potěšením je uvítat také u nás.

Japan - Kabuki & other traditional music
(CD, Nonesuch Records/Warner Music, 1980, 1995, k.č. 7559-72084-2)

Na tomto CD je osm skladeb, z toho šest k tradičnímu japonskému divadlu kabuki. To vzniklo koncem 16. století jako lidové divadlo. nejprve je hrály pouze ženy, později mladí chlapci. R. 1657 jim to bylo zakázáno pro skandály a od té doby hrají pouze muži. Hry mají náměty blízké široké divácké veřejnosti se srozumitelným jazykem - historické příběhy, události ze současného života, příběhy o zlodějích i zločincích atd. Užívá se vypjatá recitace, zpěv a náročný tanec v bohatě zdobených kostýmech. Herci se velmi výrazně líčí dle postav. Důležitou složkou kabuki je hudba. Ta užívá hlavně třístrunnou loutnu šamisen, na niž se drnká velkým trsátkem. Zvuk má velmi expresivní, podobný banju. Obvykle je doprovázen bambusovou flétnou šinobul a různými bicími. Toto vše můžeme slyšet ve špičkovém provedení v prvních čtyřech skladbách. Pátá je pro dvě flétny šakuhači a napodobuje zvuk větru mezi listy bambusu. V šesté uslyšíme hrdinský příběh zpívaný se 4-5 strunnou loutnou biwa. Poslední dvě skladby jsou moderní na koto a flétnu šinobue s bicími. Jejich úroveň nedosahuje působení předchozích skladeb, ale přesto je vysoká. Pro ty, kdo mají zájem o japonskou hudbu, je toto CD velkým přínosem.

Ensemble Organum

Chant Mozarabe (Cathédrale de Tol do - XVe siecle)
(CD, harmonia mundi/Studio Matouš, 1995)

To, co můžeme slyšet na tomto CD, patří k jedněm z nejstarších a nejvzácnějších křesťanských zpěvů. Latinská liturgie se vyjadřovala pomocí gregoriánského nebo ambroziánských chorálů. Mosarabský zpěv vznikal od 4. století na Iberském poloostrově v průběhu křesťanizace a byl ustálen za vlády Visigótů (466-711). Proto se také zpočátku nazýval visigótský zpěv. Mosarabové byli křesťané žijící na poloostrově za vlády Maurů (význam slova je ten, kdo není Arab). Ti za této okupace přesto praktikovali zvláštní formu křesťanské liturgie, která byla zapsána mezi 9.-11. stoletím do asi 40 rukopisů. V r. 1081 se to již římským otcům přestalo líbit a na koncilu se rozhodli nahradit mosarabský zpěv zpěvem gregoriánským. Byli vysláni římští kněží, aby tuto novou formu zavedli. Došlo mnohdy i k otevřeným střetům s mnichy a některé kostely odmítly změnit formu bohoslužby. Něco se podařilo zaznamenat do nové notace, ale většina zpěvů byla časem zlikvidována. Největší odpor zůstal ve starém visigótském hlavním městě - Toledu a zpěvy se uchovávaly ještě po staletí ve farních kostelech. Na konci 15. století se toledský kardinál Cisneros rozhodl při reformě španělské církve legalizovat mosarabské zpěvy. Nechal postavit modlitebnu zasvěcenou Corpus Christi, v níž mohli kněží provádět tyto rity. R. 1500 a 1502 publikoval Misál a Breviář, aby se mohly sbory z nich učit. Právě z těchto zpěvníků jsou převzaty zpěvy na tomto CD. Ačkoli se již asi nikdy nedostaneme k úplně nejstarším zdrojům, můžeme pocítit hluboký dopad interpretace souboru Organum z toho, co se podařilo uchovat.

Laudario di Cortona (A medieval mystery)
(CD, harmonia mundi/Studio Matouš, 1996, k.č. 901582)

U francouzského souboru Organum vedeného Marcelem Pér sem, který jsme měli štěstí zažít aspoň jednou, též u nás v Praze, jsme si zvykli, že nám často objevuje hudbu dosud skrytou našim uším v různých rukopisech a že jeho zpracování se snaží sice být co nejvíce autentické, ale zároveň silně citové. Mohli jsme tedy obdivovat široký rozptyl repertoáru, který byl vždy interpretován na té nejvyšší možné úrovni. Nejinak je tomu i na tomto CD, které přináší výběr z italského rukopisu z 13. století z města Cortona, jehož námětem je život Krista v mystických zpěvech laud. Se slovem lauda jsme se již setkali v některých dřívějších recenzích. Její prvky můžeme vysledovat právě ve 13. století u sv. Františka z Assisi, který byl inspirován francouzskými trubadúry. Nejstarší doloženou laudou je právě jeho Píseň slunci, u níž máme však pouze text. Jeho forma je však obdobná. Jazykem laud je stará toskánština či její umbrijský dialekt. Rukopisy, v nichž jsou laudy sebrány, se nazývají laudaria. Jinak se však, jak vidno, nejedná o součást oficiální křesťanské liturgie, ale prostředek, jímž se dva nejhlavnější církevní řády - františkáni a dominikáni - snažili získat prostý lit. Proto se zpěv laud ujal hlavně v procesích. Mívají obvykle hodně slok, které se zpívají na jednu melodii. Při rekonstrukci z rukopisů byl problém v tom, že melodie byla zapsána jen pro první sloku. V tom souboru Organum velmi pomohla rodačka z Assisi a vynikající zpěvačka Patrizia Bovi. Při interpretaci je využito jednak střídání zpěváků a potom vydržovaného souzvuku sborem nad nímž zpívá jeden zpěvák, protože laudy jsou pochopitelně monodické (jednohlasé). Tato hudba však není žádnou nudou, ale hlubokým duchovním požitkem, meditací a spočinutím v míru svého srdce.

Ensemble Sarband

Sepharad
Songs of the Spanish Jews in the Mediterranean and the Ottoman
(CD, deutsche harmonia mundi/BMG, 1996, k.č. 05472-77372-2)

Se souborem Sarband jsme se již setkali. Zaujal tím, že se snaží propojit mezi sebou kulturu evropskou, židovskou a islámskou, hlavně ve skladbách z období středověku. Není to nic nemožného, protože v té době se všechny tyto kultury krásně střetávaly, případně vzájemně komunikovaly. To spíše dnes se snažíme vytvářet ve všem hranice. Toto CD je tedy zasvěceno sefardským písním. Ovšem pohled na ně a jejich zpracování je ve velmi širokém záběru. To si ostatně soubor může dovolit jednak díky svému vedoucímu, Bulharovi Vladimíru Ivanovovi, který je muzikolog, hráč na úd, renesanční loutnu a percussion a dále díky mezinárodnímu složení souboru, v němž jsou Libanonci, Turci, Angličani i Němci. Proto také rozdělení sefardských písní je na živou tradici Orientu s písněmi z Balkánu a Ottomanské říše a středomořskou oblast. Objevuje se také několik zpracování jedné písně z různých míst. Vokální a instrumentální interpretace je velmi sugestivní a na vysoké úrovni. Někdy mi připadá, že až více zabrušuje do "tureckého" pojetí díky více tureckým hudebníkům v souboru. Jinak je to však špičková hudba.

Ensemble Venance fortunat

Chants from the Cistercian Vaults
(CD, harmonia mundi/Studio Matouš, 1990)

Když jsem zde psal o Hildegardě z Bingen a její zkušenosti s hudbou, která vylaďuje tělo na nebeské sféry, s nimiž může potom člověk souznít a spolu s anděli oslavovat Boha, je třeba se nyní zmínit o podobné představě sv. Bernarda z Clairvaux. Tento francouzský mystik (1090-1153) inicioval též architektonické představy stavby klášterů tak, aby se klenby podobaly lidské klenbě v ústech a pomáhaly tak při zpěvu odrážet zvuk tak, aby přispíval k oslavě Boží. Ve dvou z takových cisterciáckých klášterů ( u nás např. ve Zlaté Koruně) bylo natočeno toto CD. Některé intervaly z akordů se odrazem více zesilují a znějí čistě. Zvuk se tak stává plnější a krásnější. Duchovní praxe sv. Bernarda se blížila východní mystice. Mluví o otevírání třetího oka a ucha, zjemnění, které začíná ve snech komunikací s anděli a postupně se může zvyšovat, až nakonec spolu v vesmírné blaženosti Boha oslavují andělé i člověka. Proto má i toto CD podtitul Andělé a světlo. Krásná hudba, vrcholné rozjímání.

Les miracles de Saint Nicolas
(CD, harmonia mundi/Studio Matouš, 1991)

Stejný soubor nám nahrál CD o zázracích sv. Mikoláše (asi 260 - 340). Tento muž byl biskupem v Lycii a je jedním z nejpopulárnějších světců na větě. Uctívají ho církve východní, katolická i protestantská. Od 4. století je uctíván v zemích kolem Středozemního moře. V 11. století byly jeho tělesné ostatky přeneseny z tureckého Demré do města Bari v jižní Itálii. Část relikvií byla brzy ukradena Aubertem z Lorraine a převezena do Saint-Nicolas-du-Port v Lorraine, odkud se o něm dozvěděla celá severní a východní Evropa. Stal se patronem Ruska, námořníků, advokátů, problémů s penězi. Luther z něj učinil předchůdce vánoc. Z rukopisu Fleury sur Loire jsou vybrány dvě liturgické hry vyprávějící o zázracích sv. Mikuláše. Další zpěvy jsou monodické i kontrapunktické. Objevují se časté recitativy nebo deklamace a celé CD končí skladbou Ó, Gemma lux od Guillaume de Dufaye. Soubor Venance fortunat zpívá nádherně v sólech i sboru, s velkou procítěností a z hudby se stává meditace.

Trouveres la cour de Champagne
(CD, harmonia mundi/Studio Matouš, 1995)

Jak jsme si zde vícekrát připomínali, navazovali na to, s čím začali v jižní Francii v okcitánském jazyce trubadúři, v severní Francii truvéři ve starofrancouzštině (d'oil). Téma bylo stejné - lyrické písně o lásce k dvorním dámám nebo i jiným nedostupným ženám, příběhy z křížových výprav nebo náboženské písně, obvykle mariánské. Své skladby přednášeli na dvorech panovníků, kteří je podporovali. Dnes známe přes 450 trubadúrů, z nichž nejslavnější byli Guillaume IX. akvitánský, Jaufré Rudel a Bernard z Ventadornu. Na šampaňském dvoře vládla komtesa Marie Šampaňská, dcera velké trubadúrky Eleonory Akvitánské a francouzského krále Ludvíka VII., manželka Jindřicha I. Byla velmi vzdělaná a zároveň patronka básníků a truvérů, kteří se hojně vyskytovali na jejím dvoře. Mezi nimi nejvíce proslul její vnuk hrabě Thibaul IX. Šampaňský. Jeho písně byly ve středověku považovány za nejkrásnější a nejmelodičtější. Z 19 skladeb na tomto CD je jich sedm anonymních, tři od Thibauta Šampaňského a zbývající od několika dalších, známých truvérů. Interpretace je velmi citlivá a jemná, jediný doprovod v některých skladbách je na harfu. Ze všech skladeb vyzařuje velký klid a ponoření se, plynulý tok písní je dobře členěný a vůbec ne jednotvárný.

Le grand livre de saint Jacques de Compostelle
(CD, harmonia mundi/Studio Matouš, 1993)

Již v čísle 8/95 jsem psal o souboru skladeb z 12. století, které pocházely z několika francouzských klášterních škol a my je dnes shrnujeme pod Codex Calixtinus. Název sbírka dostala podle papeže Calixta II., který se narodil v Burgundsku v polovině 11. století a usiloval o mírové reformy v církvi. Jeho kopie byla od r. 1173 držena ve věži katedrály Compostela spolu s knihou sv. Jakuba (Liber sancti Iacobi). Kodex se skládá z pěti knih obsahujících nejlepší díla známých arcibiskupů užívaná při mších a poutních ceremoniích. 1. kniha je věnována obřadní polyfonii užívané při mších a ukazuje nám nádherné umění kontrapunktu, chvílemi též monodie. Jakékoli teoretické rozebírání je zbytečné při důkladném se ponoření do zpěvu. Tehdy můžete zakusit hluboký klid, který je v něm obsažen a pochopit hudbu sfér. Souboru Venance Fortunat se to dokonale daří.

Fulbert de Chartres
(CD, harmonia mundi/Studio Matouš, 1994)

Ačkoli se v našich hudebních encyklopediích Fulbert nezmiňuje, byl to jeden z největších zjevů kolem r. 1000. Přestože pocházel z chudé italské rodiny (nar. asi 960), získal vynikající vzdělání jak ve vědě, tak v umění ve francouzských katedrálních školách. Stal se učencem, ale též básníkem a hudebním skladatelem. R. 1006 byl jmenován biskupem v katedrále v Chartres. Když byla r. 1020 zničena požárem podařilo se mu zachránit vzácný portál se symbolikou hudby a matematiky. Na počest rekonstrukce katedrály složil tři slavná responsoria, která se rychle rozšířila do celé Evropy. zemřel r. 1028. Zanechal po sobě nádherné básně, hymny, sekvence, responsoria a organa. To vše jsou druhy a techniky vokální polyfonie, zpočátku improvizované v kvintách nebo kvartách k původním gregoriánským nápěvům. V 11.-13. století se vyvíjí pohyb několika tónů v druhém hlase, zatímco trvá jeden tón v prvním hlase (protipohyb a nestejný kontrapunkt). To můžeme slyšet v ukázkách zpracování jedné skladby od Fulberta na tomto CD dokonce v několika případech. Od počátku poznáme hloubku hudební i duchovní. Soubor Venance Fortunat bezpečně zvládá všechny složitosti této hudby a vnáší do duše posluchače skutečný mír svou interpretací.

Etiopie

Ethiopia - Polyphony of Dorze
(CD, harmonia mundi/Studio Matouš, 1977/1994)

Ačkoli se jedná o etiopskou hudbu, zcela se od její tradiční odlišuje. Tradiční je hrána profesionálními hudebníky s mimořádnou virtuozitou na různé nástroje, především lyru. To se ovšem týká severní Etiopie. V jižní Etiopii je více etnických skupin, mezi něž patří i Dorze, které mají svým hudebním projevem velmi blízko Pygmejům. Proto je nejdůležitější a nejčastější formou skladeb polyfonní zpěv. Ten také převládá ze 3/4 na tomto CD. Je bez doprovodu nástrojů, maximálně jsou použity buben a tleskání, zpívají muži, ženy i děti bez rozdílu, skladby jsou v pentatonice, delší a tranzovní. Náměty jsou různé - od pohřebních, svatebních, pracovních po slavnostní a radostné (tzv. halak'a) při uvedení do politicko-rituální funkce, která přináší dotyčnému největší respekt ostatních. Také jsou písně k mnoha festivalům, které se během roku konají. Vedle těchto edho písní se objevují písně keso jets občas nepolyfonní a epické, nevyprávěčské, které jsou obvykle doprovázeny lyrou (poslední skladba CD). Ještě se vyskytuje hudba pro flétny, která zde zastoupena není. Polyfonní zpěvy jsou opravdu velmi silné svou soudržností, neustále udržovaným, nezrychlujícím se rytmem a získávají tak na velké hypnotičnosti.

Liturgies Juives d'Ethiopie
(CD, Inedit/Ega Media, 1990)

Etiopie je zajímavá země. Vedle původních obyvatel, křesťanů a muslimů jsou zde i Židé, kteří sami nevědí, kde se tu vzali. Říkají si Beta Izrael a první zprávy o svém výskytu mají až ze 14. století. Přitom předpokládají, že se mohli v Etiopii objevit již během exodu (před 3.300 lety), ale také později při dalších příležitostech (zboření jeruzalémského chrámu, či emigrovat z Jemenu, Egypta nebo konvertovat od křesťanů či pohanů). Ať je to jakkoli, existují jako jinde na světě a oslavují své tradiční svátky jako je sabat, svatba, obřízka a další. Veškerá hudba je pouze vokální, pentatonická. Vyznačuje se překrývajícím se textem, který různě rychle odříkávají při modlitbě v určité její části kněží, kteří toto CD nahráli v Jeruzalémě. Všechny skladby mají stejnou formu recitací modliteb odříkavaných 6 až 13 kněžími. Nástroje se neužívají, pouze v jednom případě krátce dvoustranný buben a v druhém kovová deska s kovovou paličkou. Recitace je ovlivněna hlavně arabskou tradicí.

© 2017 - n3t.cz - Joomla Webdesign