Šrí Annamalai Svámí Mahásamádhi

Není tomu ještě rok (9. listopadu 1995), kdy Annamalai Svámí odložil své fyzické tělo.

Byl jedním z posledních přímých žáků Ramana Maháršiho, a poslední, který s ním sdílel blízkost po více než dvacet let. Annamalai Svámí přišel do Ramanášrámu v roce 1928. Okamžitě poznal v Ramanovi svého Mistra a tak požádal o dovolení stálého pobytu v ášramu. O jeho spiritualitě a čistě svědčí, že mu bylo nabídnuto, vedle Mádhava Svámího, zastávat místo druhého osobního sluhy Ramana Maháršiho. Po několika letech mu Ramana svěřil úkol dozoru nad stavebními pracemi v Ramanášramu, který, pod tlakem stále se většící vlny návštěvníků, byl nucen své prostory zvětšovat. Kuchyně, jídelna, chlévy, sklady Ramanášramu a různé terénní úpravy vznikaly pod jeho vedením. Po deseti letech působení v ášramu, si vybudoval obydlí v Palakotu, nedaleké osadě sádhuů a postupně se zcela věnoval životu kontemplace, a dosáhl pod vedením Bhagavána Ramany trvalé dokonalé pohroužení.

Z oddanosti k Ramanovi, vlastní dosažené dokonalosti a schopnosti přesně podávat a aplikovat Jeho učení, stal se Annamalai Svámí duchovním rádcem a oporou mnoha hledajících.

Každou zimu jej trápilo astma a poslední tři dny jeho fyzického života se potíže poněkud zvětšily. Konec jeho pozemské pouti byl tichý, plný míru, bez známek utrpení, za plného vědomí.

Šrí Annamalai Svámí zpravidla nezapůsobil jako mohutná osobnost, spíše jako někdo, kdo se ve vás dotknul jakési struny. Dotek byl zcela nový, neznámý, nikoli však cizí, naopak, zněl jako vlastní, příbuzný. V určitém smyslu byl Svámí jako silueta - před vašima očima bylo vše, nic nebylo skryto, vše bylo jasně načrtnuto. Když se jeho pohled s někým střetnul díval se přímo, a bylo jasné, že zří, ale nevstupoval do vás. Byl to jasný pohled, který nehrozil ani neovládal. Po okamžiku, kdy se pohnul, bylo zřejmé, že žije zcela beze zbytku v dalším okamžiku. Pokračoval klidně vždy dále, protože na něm nic nelpělo, žádné očekávání či obavy, žil vždy plně pro každý okamžik.

Annamalai Svámí měl schopnost předávat spirituální proud Uvědomování svrchovaného Já - Self. Bytost, která byla schopná se otevřít, pociťovala v jeho přítomnosti jemný proud teplé energie, která se kol ní rozlévala a zároveň se šířil příjemný klid. Mysl tehdy téměř nepozorovaně přestala se svým neúnavným chrlením myšlenek. Nenastalo vakuum, ale aksamitová plnost, která zvala k následování. Všechny obavy a starosti odpadly a byl pouze prostý radostný pocit míru.

Někteří sádhakové popisují svou zkušenost se setkáním se Šrí Annamalai Svámím takto: Uprostřed nastalého příjemného ticha mysli, vystoupila v jejich obzoru vědomí najednou jasně a zřetelně otázka "Kdo je vnímající? Kdo tu vnímá, jak myšlenky vystupují?"

Svámího vhled vtlačil do obzoru sádhakova vnímání nezbytnou nutnost jednobodovosti pro provádění sebezkoumání, založeném na vnitřní poloze plnosti, kterou nemožno popsat jiným slovem než - prázdností. Takto vkládal aktivní semeno sebezkoumání a probouzel tak prožitkem sádhaka do aktivity cesty, kterou bezpečně znal od svého milovaného Bhagavána Ramany.

V místě jeho samádhi (pohřbení), vládne široká přítomnost atmosféry, která z něho vyzařovala.

Některé z výroků Annamalai Svámího (z jeho knihy "Living by the words of Bhavan").

Lidé, kteří chtějí poznat či kontrolovat mysl, mají problém. Představují si, že existuje mysl, kterou nutno kontrolovat, a podnikají proto drastické kroky, aby ji podrobili. Kdyby namísto toho pochopili, že není žádná taková věc, jako je mysl, pak by jejich problémy skončily. Musíte v sobě vybudovat přesvědčení: "Já jsem všepronikající Vědomí, ve kterém všechna těla a mysli světa se objevují a zase mizí. Jsem Vědomí, které zůstává nezměněné a nedotčené všemi výstupy a zániky." Upevněte toto přesvědčení, to je vše, co potřebujete.
Lidé pokládají mysl za skutečnou a snaží se s ní bojovat a zabít ji. Vždy však bezúspěšně. Boje s myslí jsou mentální činností, které posilují mysl, namísto aby ji zeslabovaly. Chcete-li se zbavit mysli, pak vše, co máte vědět, je, že vy nejste jí, ona není vaše já. Pěstujte uvědomování "Já jsem vrozené Vědomí". Když se toto poznání ve vás upevní, neexistující mysl vás přestane trápit.
Mentální problémy se živí pozorností, kterou jim věnujete. Čím více se nad nimi trápíte, o to silnější se stanou. Když je budete přehlížet, ztratí svou moc a nakonec zmizí.
Sebezkoumání se musí opakovaně vytrvale provádět. Toulavá mysl jen pomalu ztrácí svou energii, pouze je-li stále podrobována zkoumání. Mysl odvozuje všechnu svou energii od pozornosti, kterou jí věnujete. Proto odmítejte každou myšlenku, jakmile se objeví. Dříve nebo později se pozornost přestane zaměřovat na vaše toulavé myšlenky. Když se zmenší přitažlivost všech přechodných myšlenek tak, že nebudete pociťovat, že byste měli u nich svou pozorností setrvávat, pak budete schopni klidně spočívat v zážitku pravé přirozenosti, aniž byste byli rušeni.
Většina myslí se podobá mokrému dříví. Potřebují dlouhou dobu, aby se vysušily, aby mohly vzplanout. Když je vaše mysl u pravého Já, vysušuje se. Když je ve světě, nabírá vlhkost. Úsilí, které vynakládáte, aby mysl spočívala u pravého Já, není nikdy promarněné. Je marné jen tehdy, ztratíte-li zájem a vrátíte se ke starým mentálním zvykům.
Žárli na toho, kdo je níže než ty. Musíš se stát velmi nicotným. Vskutku musíš se stát ničím. Kdo se naučil být podřízeným, stane se nadřazený všem. Prováděj sebezkoumání, přestaň se ztotožňovat s tělem a snaž se být vědom svrchovaného Já, které je tvou pravou přirozeností.

Připravil Rudolf Skarnitzl