O víře

Těžké téma, když se řekne víra, vybaví se nám obvykle náboženství. Asi proto, že je toto slovo v této souvislosti nejčastěji skloňováno. Kdo četl v mládí Karla Maye či jiné autory, vzpomene si, jak jejich prostřednictvím mohl poznat pohled na Evropany v arabském světě. Kdo nevěří, že Alláh je velký a Muhammad je jeho prorok, ten nevěří na to, co my a tedy je nevěřící. Tímto způsobem se setkáváme s častým odsudkem u mnoha věr, které si díky své masovosti vybudovaly monopol na Víru s velkým V.

Ono je to však přece jen o něco složitější. I takzvaní nevěřící v něco věří. Nevěří-li v něco, pak aspoň něčemu. Uvěřili jsme svým rodičům, že se jmenujeme tak, jak nás sami pojmenovali. Uvěřili jsme učitelům ve škole, že Země je kulatá, přestože jsme ji nikdy neobešli. Uvěřili jsme tomu, co denně vidíme, že existuje, protože se nám naše zkušenost stále potvrzuje. Někteří uvěříme propagandě, že jíst maso je zdravé, protože jinak onemocníme. Někteří uvěříme, že se společnost dělí na pravicově, středově či levicově smýšlející. Někteří uvěříme, že nebudeme-li mít peníze, zahyneme potupnou smrtí hladem. Víra drží tenhle zpropadený, ale nádherný svět pohromadě. Kdybychom všichni ztratili víru, nastal by neuvěřitelný chaos. Ztratí-li občané ve svém státě víru v právo, v pořádek a spravedlnost, nastává chaos také. Ztratíme-li víru v jeden druhého, v přátelství, v ochotu druhých pomoci, v lásku, pro tento svět umíráme a on umírá s námi.

Naštěstí však věříme. Dalo by se říci, že víra zůstává vírou, dokud nepřejde v poznání. Ale pozor, známe přece rčení - nevěřit vlastním očím? Kdo může říci, že jeho víra přerostla v poznání? Po kolikátém opakování téže zkušenosti? Někdo uvěří, že již poznal napoprvé a někomu to trvá velmi dlouho. Pesimisté tvrdí, že víra je stále vírou, protože poznáním si nikdy nemůžeme být jisti, prostě jen věříme v poznané. Pesimista si sáhne na kamna a je ochoten tvrdit, že se mohl spálit o stěnu, o kterou se předtím opíral a stejně si ani tím není jist. Optimistovi se zdá sen a je ochoten tvrdit, že pobýval na jiném světě.

V dnešní době se setkáváme s tím, že se mnozí v kursech učíme, jak pomocí víry dosáhnout skutečnosti. Už Břetislav Kafka upozorňoval ve svých Nových základech experimentální psychologie, že například při sebeuzdravování je nutno vzbudit vůli, představu a mít silnou víru. Zázrak uzdravení je pak vykonán. O co se snažíme, když vzbuzujeme víru, ať třeba neustálým opakováním "mám partnera, jsem zdráv a bohat" a podobně? Koho nebo co chceme oklamat, aby víra přerostla ve skutečnost? Je snad klíč ke splnění našeho přání skryt v podvědomí, které nám poťouchle hází klacky pod nohy, pokud se pohybujeme v normální hladině mysli?

Kdysi jsem se snažil přijít na kloub tomu, čemu říkáme víra. Říkal jsem si, že potřebuji peníze. Co mi brání v tom, abych je dostal? Po přečtení mnoha brožurek a příruček o alternativních stavech vědomí a pozitivním myšlení jsem si řekl, že problém je v tom, že nevěřím, že ty peníze mám. Nic tomu totiž nenasvědčovalo a můj dosavadní život mne přesvědčil o tom, že peníze se zpravidla musí vydělat prací. Začal jsem tedy věřit, že mám deset tisíc. Věřil jsem asi tak týden, načež jsem vyhrál ve sportce tři tisíce. Věřil jsem asi málo.

Otevřeme-li Bibli a přečteme-li si o víře velikosti hořčičného zrna, musíme se zamyslet, jak se dá tato víra posilovat, zvětšovat. Kdo by si nepřál, aby se mu splnilo každé přání? To by se pak žilo na světě!

No jo, ale co když si člověk bude přát, aby hora před jeho okny stála nalevo a jeho soused si přál pravý opak? Pak bude nutné, aby si jeden soused přál i to, že si nikdo jiný nebude přát nic, co by bylo v rozporu s jeho přáním. Pak je tu ještě jednodušší řešení. Bůh stvoří pro každého z nás individuální svět, ve kterém si budeme přát, co nám myšlenka do vědomí přinese. Nebo jak to je? Na světě je nás několik miliard. Již Karel Havlíček Borovský upozorňuje na boha Peruna, který lamentuje nad tím, čí přání splniti, zda nechat zapršeti nebo sucho učiniti. Každý obyčejný člověk si něco přeje. Jdou přání do nebeské databanky, kde se pak třídí, vyhodnocují a postupně podle intenzity víry plní?

Představme si, že by se každému plnilo ihned vše, na co by pomyslel. To by byl zmatek na světě nehledě na to, že si každý z nás občas přejeme pěkné … Na světě existuje moudré opatření, kterým nás Bůh (ateisté odpustí) chrání před plody naší neuváženosti. Každé přání se plní s časovým zpožděním a je na ně nutno vynaložit určité úsilí. Příklad:

Přízemní člověk má hlad. Vezme peníze, koupí si sýr, rohlík, sáček mléka a nají se.

Hladový duchovní člověk v Americe usedne do lotosového sedu, pekelně se soustředí a věří, že mu někdo krmi přinese. Za tři dny se otevřou dveře a přijede tetička z venkova s plnou taškou jídla.

Hladovějící duchovní člověk v Čechách sedne na židli, též se pekelně soustředí, představuje si, jak jí a věří, že se tak stane. Po třech hodinách uslyší svůj vnitřní hlas, který mu oznámí: "Zvedni konečně ten svůj zadek a mazej za roh do samoobsluhy".

Tak je to u nás s vírou.

Stanislav Musil