Seznam duchovních mistrů Úvahy mistra Mu

Míla Tomášová

24.9.1920 - 12.5.2001

Narodila se v malé vesničce na Moravě. Odlehlý kraj a časté toulky po lesích a polích jí dávaly možnost blízkého kontaktu s přírodou. Po promoci na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy pracovala ve zdravotnických zařízeních jako mikrobioložka. Náboženskou a jógovou filozofií se zabývala od mládí. Svoje duchovní zkušenosti popsala v knihách Za čas a prostor, Třpyt prázdna, Světlo vědomí, Vnitřní pramen či ve sbírce mystických básní Průzračný svět. Se svým manželem Eduardem Tomášem se podílela na řadě knih a přednášek, např. na knize Praxe jógové filozofie, Po stopách zlatého věku a jiných. Je také autorkou mnoha filozofických promluv, zachycených na zvukových a audiovizuálních nosičích, většina z nich je zaznamenána též v tištěné podobě (Setkání 1, 2, 3).

Duchovní životopis

Skutečná velikost člověka spočívá v hloubce jeho duše, v čirosti jeho poznání, v absenci egoismu.

Již jako malé děvčátko zažívala Míla Tomášová hluboká ponoření do podstaty života, do nekonečného bytí.

"Pojednou jsem pocítila jakési vzedmutí něčeho mohutného ve svých prsou. Obrovská, nekonečná záplava velice šťastného uvědomění si života se valila ze mne a všude po celém světě, který jaksi zanikl v této blaženosti, aspoň tak, že se nic jednotlivého nepřipomínalo. Všechno kolem i já jsme dostali zvláštní lehkost a průzračnost. Bylo to něco nekonečně velkého, ale zároveň pro mne samozřejmě vlastního, strašně moc živého, taková živá jednolitost – život sám…"

Od tohoto zážitku začala vyciťovat boží přítomnost ve svém nitru. Její duchovní srdce se otevřelo a zaplálo posvátným mystickým ohněm. Toto místo se pak stále připomínalo nejen pocitem tepla a světla, ale i neustálým vědomím zde přítomného božského Přítele, který byl stále s ní. Proto již ve skutečnosti nepotřebovala žádného projeveného učitele, ačkoliv v jistých etapách života jej hledala.

Rané Míliny zkušenosti nebyly náhodné či nahodilé, svůj mimořádný duchovní potenciál si přinesla z minulých zrodů, v nichž se vícekrát opakovalo prozření.

Krom dalších vytržení plných blaženosti následovaly též osudové peripetie, citová zklamání, nenaplněné lásky, omyly i nezdary. Za každým zavlněním života však spatřovala jeho základ, vnitřní pramen, v němž hledala a nalézala útěchu, klid, jistotu, harmonii i objasnění jevů a událostí a také pozorovala karmický sled příčin a následků. Ty pak v hloubi duše nazírala, jako by byly vytvořené "vzduchem ze vzduchu" či v duchu moudrého vyjádření malého chlapce – "léta (rozuměj čas) jsou na písečku (tvorba), doma (nerozlišené Vědomí) nejsou ."

Vyrovnání

Dnes jsou již stejné
štěstí či smutky,
co svět měl pro mne.

Tak jako Holger:
všechny své skutky,
zásluhy i vinu
dnes vidím stejně.

Stejně jsou drahé
a stejně vzdálené.
Drahé jsou pro poznání,
vzdálené nepřilnutím.

(1958)

Mílino vnitřní dozrávání a prohlubování vědomí spělo k transcendentálnímu vyvrcholení, jež mělo nastat, jak to u pokročilých duchovědců bývá, v pomyslné půli života. Již beztak chatrné dělítko mezi vnitřním a vnějším vesmírem nenávratně zmizelo někdy kolem Míliných třicátých osmých narozenin. Tehdy se dvojnost rozpustila v oceánu přítomnosti, ve věčném nyní. Nastalo konečné "převrácení světel", v němž vyvanulo i "to, co do posledního okamžiku chtělo být alespoň uctívačem".

Probuzení

Ráno jsem vstala,
abych Tě pozdravila
tak jako dřív.
Však ač jsi všude,
nikde Tě nenalézám.

Tvůj oltář zprázdněl
a růže na něm již nevoní.
I všechny ostatní věci jsou prázdné,
a přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.

Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci -
neboť hle, již není Srdce,
a ani já tu nejsem jako dřív,
než zemřít jsem si přála ve Tvém objetí.

Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
a přec Tě tolik mám,
že zhaslo přání poslední,
bych objetí Tvé ještě vnímala.

V naprosté jistotě,
že vždy tak tomu bylo,
na Počátku a po všechny Věky Věků.

(21. června 1958)

Než různé stupně intuice nahradil vhled,

"Dříve jsi Boha i svět vídával dvěma očima,
nyní oko jedno, "třetí" – vhled
tu bude ne "zírat", ale vědět…"

zažívala, jak už jsme naznačili, opakovaně různá samádhi (pohroužení), ale i vize, symbolické sny, otevíraly se jí četné možnosti telepatické, anticipační, léčitelské, astrální, bylo jí dáno nahlédnout do minulých životů svých i svých blízkých. Nikdy ovšem těchto darů nezneužila, a jestliže je využila, pak pokaždé pro duchovní pokrok a všeobecné dobro. Vždy totiž stavěla na první místo Boha, resp. božství, vždy za vším projeveným hledala a spatřovala duchovní základ.

I když tomu nebylo zapotřebí - uvedli jsme, že vnitřní vedení získala již jako děvčátko -, potkávala Míla na své cestě duchovní učitele a mystiky rozličných stupňů uvědomění, poznání. Všech si vážila pro jejich dobré stránky, většinu však záhy opustila, necítila se u nich dosti svobodně – a svobodu ducha ctila nade vše. Některé duchovní osobnosti, jako Ramanu Maharšiho, mistra Eckharta a jiné, poznala prostřednictvím jejich knih. Asi nejvýznamnějším učitelem, či spíše duchovním přítelem, jemuž byla již tehdy na roveň - a on to věděl -, jí byl František Drtikol. Navštěvovala jej spolu s Eduardem a někdy i s malým Milošem v posledních letech Fráňova života, kdy již jeho méně opravdoví žáci odpadli. Míla byla rovněž neobyčejně erudovaná a nadaná, a to jak směrem exaktním, tak literárním a filozofickým. Mohla nastoupit jako vědecká pracovnice v oboru mikrobiologie, avšak dala raději přednost rutinnímu, třebaže neobyčejně zodpovědnému a fyzicky i psychicky náročnému povolání ve zdravotnickém zařízení. Veškerou energii totiž chtěla plně věnovat duchovnímu rozvoji svého okolí. Několik semestrů na Filosofické fakultě UK ji dalo soustavnější vzdělání v oblasti, v níž se později při svých polosoukromých i veřejných vystoupeních pohybovala nejraději – ve filozofii ducha. Spontánní niterná vyjádření v jejích promluvách zpestřovala mnohá podobenství, metafory a příměry z nejrůznějších náboženských, filozofických a kulturních směrů. Měla ráda myšlenkovou zkratku, nebyla na plané povídání. U lidí si cenila spojení bystrého intelektu se zbožným citem a nezištnou pracovní pílí. Uměla okamžitě rozpoznat aktuální duchovní úroveň člověka i jeho možnosti a podle toho jí to buď mluvilo – to když měl adept ve svém nitru opravdovou touhu po poznání -, nebo mlčelo, jestliže byl dotyčný vnitřně hluchý.

Mílina nauka nebyla pro masy, byla určena pokročilým, zaníceným zájemcům o prozření, těm, které od hledání konečné Pravdy neodradí třeba vzít do ruky rýč a nesobeckou prací pro druhé odevzdat kus svého ega.

"...Má jabloň v ústranní, ba před mnohými skryta
a její plody málokomu slouží.
Ty cestu ukazují těm, kdo světem znaveni
hledají skryté Boží znamení
a po domovu v bytí pravém touží..."

V závěrečném desetiletí života rozšířila Míla svou víceméně individuální výuku o působení veřejné. Na poslední přednášky obětavě dojížděla i v těžké nemoci a s pomocí Boží svoji úlohu sehrála natolik duchaplně a důstojně, že málokdo na ní zaregistroval závažnou tělesnou újmu. Byla příkladně statečná a cele pohroužená do vůle Boží.

Mílina nauka, vtělená do básní, esejů, příběhů a promluv, je živým slovem vedoucím k pravému, neodvozenému poznání. Její knihy a zvukové nahrávky inspirují, povzbuzují a vedou tisíce upřímných hledajících. Neuchopitelný třpyt Mílina uvědomění je stále přítomen v mnohých srdcích. Zaměřme se naň s pokorou a láskou, neboť

"...Kde je zažívána láska boží všudypřítomnosti, následuje vědomí prázdna nekonečnosti boží. Tam je stvořený svět i světy, celý vesmír vnímán jako třpyt prázdna."

Martin Pařík

© 2017 - n3t.cz - Joomla Webdesign