Seznam duchovních mistrů Úvahy mistra Mu

Klasická jóga svámího Gítánandy Giri

Podle staroindické tradice byla kdysi jóga předána bohem Šivou několika málo světcům a zřecům (v sanskrtu nazýváme takového člověka rši). Tito první mistři jógy se stali učiteli a systémem přímého předávání poznání své vědomosti předávali dál. Ten nejlepší z jejich žáků se vždy stal následníkem svého gurua a po jeho smrti nesl tuto linii jógy dál. Vzniklo tak sedm jógových linií, z nichž pouze čtyři tyto řady guruů (nazývané parampara) nebyly až do dnešních časů přerušeny. Několik tisíciletí tak bylo předáváno poznání jógy, poznání o podstatě člověka, jeho možnostech, silách ale i o jeho sounáležitosti se světem kolem z gurua na žáka. Toto tradiční uspořádání mělo své výhody (a jistě i nevýhody). Mezi ty výhody patřil přímý kontakt učitele a žáka, který je nenahraditelný jakýmkoli dálkovým studiem nebo studiem z knih. Guru neměl mnoho žáků, mnohdy je mohl spočítat na prstech jedné nebo obou rukou, ale tyto žáky znal až do posledních záchvěvů jejich duše. Znal je, žil s nimi v úzkém kontaktu v ášramu a měl možnost vnímat v každém okamžiku jejich duchovní stav, jejich překážky pro další postup, tendence a možnosti každého žáka.

Svámí Gítánanda

Svámí Gítánanda Giri byl jedním z guruů stojící na konci takové dlouhé řady guruů a mistrů, kteří patřili do parampara, založené jihoindickým zřecem Bhrguem. Svámí Gítánanda proto respektoval tradici a hodnoty prověřené tisíciletími. Svou jógu, kterou jsem v názvu toho článku nazvala klasickou, on nazýval jógou kultury starých ršijů (rishiculture yoga). To zní v češtině poněkud kostrbatě, proto jsem si dovolila napsat klasická jóga. Jedná se totiž skutečně o jógu, která maximálně ctí hodnoty dané tradicí, vyzkoušené a prověřené tou dlouhou řadou mistrů a žáků. Proto svámí Gítánanda není z těch mistrů, kteří by "hromadili" žáky. Svámí Gítánanda si své žáky vybíral. Přednášku vždy udělal pro všechny, kdo chtěli přijít. Možnost tak nabídl všem. (Možná že si starší adepti jógy dobře vzpomínají na jeho dvě návštěvy Československa na Kopné v sedmdesátých letech.) Chcete-li se však stát jeho žákem, musíte projít výběrem, který dělá. A musíte být ochotni pro to něco obětovat. Jednou z těch vstupních podmínek bylo, že žák musí přijít za mistrem (tedy musíte odjet do Indie a studovat se svámím v jeho ášramu). A musíte přijet připraven a dostatečně zdráv, je třeba mít jakousi základnu, na které by svámí s vámi mohl začít pracovat. Touto základnou byl tzv. korespondenční kurs nazvaný Jóga krok za krokem. Jednalo se o dvaapadesát lekcí jógy, které svámí rozesílal těm, kdo se chtěli stát jeho žáky a studovat osobně s ním. Každá lekce byla určena na jeden týden, takže celá příprava zabrala jeden rok. V těchto lekcích byla probírána filosofie jógy, zásady jamy a nijamy, jednotlivé ásany, krije, mudry, dechové techniky, relaxační metody, ale také zásady životosprávy, životního stylu, základy jóga čikitsy (oblasti jógy, která se zabývá léčením zdravotních poruch), koncentrační a meditační cvičení, Bhagavadgítá a mnohé další. Ten záběr tohoto kursu byl opravdu obdivuhodný, a mnozí naši cvičitelé zdaleka nedisponují všemi těmito vědomostmi, které svámí Gítánanda Giri považoval za vstupní minimum pro osobní studium žáka ve svém ášramu.

Tento kurs je ve formě knihy dostupný i českým čtenářům v češtině. Při mém pobytu v ášramu mi svámí Gítánanda dovolil tento materiál přeložit a u nás vydat. Kniha se jmenuje Jóga krok za krokem a je k dispozici na všech mých seminářích a kursech a akcích, kterých se zúčastňuji a dále ve vybraných knihkupectvích.

Svámí Gítánanda byl však i muž plně si uvědomující současnou realitu indického i západního světa. Měl k tomu velké předpoklady. Jeden jeho rodič pocházel z Indie, druhý z Irska a tak malý Ánanda (tak znělo jeho křestní občanské jméno) vyrůstal v indickém, hinduistickém prostředí, kde byl vždy kladen důraz na to, že indický pohled na svět není tím jediným pohledem. Otec pracoval jako právník a několikrát zastupoval i zájmy Indie v cizině. S ním se Ánanda záhy dostal i za hranice indického světa.

Jako chlapec byl však svámí nejvíce ovlivněn svým moudrým dědečkem a pak mužem, který se stal na celý život jeho učitelem, jeho mistrem. Ten muž se jmenoval svámí Kánakánanda, ale v Indii byl znám jeho "nespící světec" . Do svámího rodiště přišel jednoho dne odněkud z Bengálska a předcházela ho pověst světce, který nikdy nemusí spát a člověka, který je neustále bdělý. Když se s ním mladý Ánanda setkal, naprosto propadl kouzlu tohoto člověka a okamžitě se chtěl stát jeho žákem. Ale svámí Kánakánanda pronesl slova, která musela mladému Ánandovi hluboce utkvět v paměti i v srdci, stejně jako utkvěla mně, neboť je později svámí často svým žákům opakoval. Říkal: "Nespěchejte. Buďte opatrní při volbě gurua, protože každý může mít jen jednoho gurua. A zvolit jej správně, to úkol mnohem obtížnější než zvolit si správně svého životního partnera." Teprve po čtyřech letech společného života a oddané služby Ánandy guruovi se Ánanda stává žákem svého mistra. Je zasvěcen klasickým způsobem a na celý svůj život si nese v sobě poselství jógy, o kterém ví, že může být nabídnuto všem, protože není jen specificky indickou záležitostí. V souladu s klasickým schématem lidského života hinduisty však Ánanda nejprve musí projít fázemi studenta a hospodáře, než se může vzdát svých světských aktivit a plně se věnovat jen předávání tohoto poselství dál svým žákům. Mladý Ánanda tedy odchází studovat do Anglie lékařství, zajímá se však i o filosofii, techniku a psychologii. Rozsah jeho znalostí, jejich šíři a záběr do nejrůznějších, i velice specializovaných, oborů později oceňují jeho žáci z celého světa. Po dokončení studií se žení a pracuje v mnoha různých organizacích. Dlouhá léta pracoval jako chirurg v anglické armádě. Na lodích anglického námořnictva procestoval celý svět. Ve druhé světové válce byl vážně raněn a poslán zpět do Anglie k dlouhodobému léčení. Tehdy se vrací ke svému zájmu o filosofii a studuje ještě tento obor. Vychovává děti, žije rodinným životem. Dlouhé roky pečuje a udržuje při životě svoji nemocnou ženu. Po její smrti a odchodu dětí z domova, pracuje pro OSN a znovu tak cestuje po celém světě, poznává různé kultury (Evropa, jižní Amerika, severní Amerika). Pak se usazuje v Kanadě, přijímá své duchovní jméno svámí Gítánanda a stále víc a víc se začíná prosazovat jeho jógové poslání. V šedesátých letech si v Kanadě zakládá jógové centrum a přijímá první žáky. V této době začíná vydávat pravidelný, anglicky psaný, měsíčník Yoga Life, který se stává mocným nástrojem šíření jógových myšlenek. V Kanadě se také setkává se svou budoucí druhou manželkou, která je původem Američanka. Pomáhá mu právě se zmíněným měsíčníkem Yoga Life, neboť její profesí je novinařina, a stává se jeho nejvěrnější žákyní. Později přijala jméno Mínákší Déví a stala se i svámího ženou.

V roce 1967 se svámí Gítánanda Giri a Mínákší Déví společně vracejí do Indie a usazují se v jihoindickém městě Pondicherry, ležícím na břehu Bengálského zálivu, asi 150 km jižně od jihoindické metropole Madrásu. Zakládají zde společně své první jógové centrum na indické půdě. V té době si svámí Gítánanda získá svou činností úctu místního mistra svámího Šankara Giri, který když umírá, předává své duchovní i světské dědictví právě svámímu Gítánandovi. Tím světským dědictvím je nádherný objekt ášramu Thattanchavady Kambliswamy Madam, umístěný na kraji města s velkými zahradami, centrální budovou a místem odpočinku předchozích mistrů (samádhi). Tím duchovním dědictvím je jihoindické tantrické jógové poznání (proto ke svému jménu Gítánanda svámí přidává ještě jméno Giri jako označení této jihoindické tantrické linie).

Svámí Gítánanda se usazuje v tomto ášramu a zvelebuje místo, které se tak stává znovu poutním místem a místem odpočinku pro poutníky z celého Tamilska, ale i ostatních částí Indie. Kromě výuky klasické jógy se celý ášram stává jakýmsi kulturním a sociálním centrem. Jsou zde vyučovány děti ze širokého okolí, dostávají zde jídlo a ošacení. Na půdě ášramu se schází sympatizující komunita každou neděli k velké púdže a jsou zde samozřejmě vykonávány i všechny obřady související s tím, že se jedná o místo odpočinku několika předchozích mistrů. Svámí ale nezapomíná ani na to, co mu vštěpoval jeho mistr Kanákánanda a proto otevírá brány svého ášramu i západním žákům. Část výuky tedy probíhá v tamilštině, část v angličtině. A to vše při zachování oněch tradičních hodnot jako je osobní výuka, podrobná znalost a přímý kontakt s každým žákem (ten kontakt nikdy nebyl ovlivněn ani např. jazykovou bariérou), tradiční systém jógy kladoucí důraz na zásady jamy a nijamy, malý počet žáků v ášramu, jejich účast na chodu centra atd.

Svámí Gítánanda Giri se stává světově uznávaným mistrem jógy, neboť jeho jóga je čistou, tradiční jógou, která neuhýbá a nesklání se před leností a pohodlností Západu, a přece umí Západu nabídnout vysvětlení tradičních hodnot moderními a pro západního posluchače běžnými pojmy. Zkušenost života na západě, lékařské a filosofické vzdělání, klasické zasvěcení, úcta k tradičním hodnotám, původ v indickém prostředí a návaznost na indickou tantrickou školu - to jsou jen některé momenty, které ovlivnily svámího metodu výuky, a které jí dávají neopakovatelný ráz, hloubku a šíři.

Život svámího i jeho žáků v tomto ášramu byl tragicky přerušen událostí v roce 1986, kdy místní komunistické úřady rozhodly o zabavování náboženského majetku a rozhodly se zabavit i tento kvetoucí a bohatý objekt. (Pondicherry je jedním ze dvou samostatných distriktů v Indii, kde již řadu let převládá komunistická vláda.) Svámí Gítánanda byl i se svou ženou z objektu vyhnán ze dne na den a svámí byl dokonce zásahem zfanatizovaných skupin násilníků při této akci velmi vážně zraněn. Ve svých osmdesáti letech tak musel projít novou zkušeností, kterou představovala zlomenina páteřního obratle. Svámí dokázal i v této situaci, že je mistrem a využil všech svých znalostí, vnitřní síly a moudrosti a zotavil se i z tohoto těžkého poranění. Byl nadále schopen pohybu a chůze, i když samozřejmě, že jeho pohyblivost v oblasti zad již zůstala omezena. Nastal čas boje za navrácení tohoto objektu, kdy bylo právní cestou (po několikaletém úsilí) dosaženo úspěchu - to jest rozsudku nejvyššího soudu v Madrásu ve prospěch svámího Gítánandy, ve kterém bylo toto zabavení označeno jako nezákonné a bylo přikázáno, že statky mají být vráceny do vlastnictví svámího a jeho nástupců. Bohužel, i v Indii existuje značný nesoulad mezi právním rozsudkem a skutečnou možností vymáhání jeho provedení, a tak tento objekt nebyl dodnes svámímu ve skutečnosti navrácen. V době, kdy jsem pobývala v Indii, byl pouze částečně zpřístupněn pro svámího a jeho žáky za účelem provádění púdž a ostatních rituálů spojených s ášramem jako místem posledního odpočinku několika duchovních mistrů.

Již v roce 1986 začal svámí Gítánanda - jakoby tušil složitost celého procesu - budovat centrum jiné. Centrum, které nazval Sadhana Beach, neboť se nachází přímo na pláži malé vesničky Kottakuppam vzdálené od města Pondicherry pouhých 6 kilometrů. Zde vyrostlo do dnešních dnů centrum nesoucí název Mezinárodní centrum pro vzdělávání a výzkum jógy (International Centre for Yoga Education and Research). V tomto centru jsem měla možnost v roce 1989 studovat pod osobním vedením svámího Gítánandy a zde také svámí Gítánanda zemřel.

Odešel 29. prosince 1993 ve věku 87 let a naplnil tak svoji poslední lekci, kdy guru opouští své žáky ve fyzické formě, aby tak zrušil i ty nejjemnější vazby závislosti (vedoucí k nesamostatnosti) žáků a donutil je přijmout odpovědnost za sebe sama a nést jeho odkaz dál samostatně. Nástupci svámího Gítánandy se stali jeho žena sváminí Mínákší Déví a jejich syn Ánanda Bálajógí. Do doby, než bude Ánanda Bálajógí schopen převzít toto centrum a pokračovat v cestě svého otce, je centrum vedeno a veškeré aktivity prováděny Mínákší Déví. Hrobka svámího Gítánandy (samádhi) je umístěna rovněž v objektu Thattanchavady Kambliswamy Madam, kde jsou nadále prováděny všechny obřady a akce související s posvátným charakterem tohoto místa. Obydleno nastálo však zatím stále nemůže být.

Systém jógy svámího Gítánandy je tedy systémem tradičním v tom smyslu, že je vyučován klasickou metodou přímého kontaktu učitele a žáka, dále v tom smyslu, že jsou udržovány tradiční hodnoty jako je úcta žáka ke guruovi, jeho naprostá poslušnost gurua a důvěra v gurua. Metody, které jsou předkládány, nejsou zjednodušovány a pozměňovány tak, aby žákovi vyhovovaly - cílem je naopak změnit žáka tak, aby byl schopen tyto metody přijmout, provádět a pochopit jejich smysl a účinek. Svámí nikdy neusiloval o závislost svých žáků na své osobě, jakmile zjistil, že se nějaká taková závislost vyvíjí, ihned ji ukončil. Svámí vedl své žáky k tomu, že nic v duchovním světě není zadarmo. Ale skutečným platidlem tu nejsou peníze, ale trpělivost žáka, jeho úsilí, čas, který věnuje, pozornost, kterou vkládá, a úcta ke guruovi, kterou vyjadřuje ochotou pomoci, poslušností a plnou důvěrou ve svého mistra. Na druhé straně se mistr zavazuje předat žákovi vše, co ví, a co je žák na své úrovni schopen pojmout, zavazuje se nečinit si s žáka slepého posluhovače, ale vést ho k poznání, že ten nejzazší guru je skutečnou podstatou každého z nás, že jej musíme hledat v sobě, a že vtělený guru nám může pomoci ukázat cestu, může nás nasměrovat, ale nic v tomto směru nemůže - a také nechce - vykonat za nás.

Studovat se svámím Gítánandou nebylo snadné, ale vždy to bylo poctivé. A potřebovala jsem k tomu poznání několik dalších let, ale dnes už vím, že svámí vždy svou stranu úmluvy dodržel a vždy ještě přidal něco navíc. Teď je tu čas, kdy je na nás, jeho žácích, abychom podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dávali dál to, co on dával nám. A je třeba nezapomínat při tom na to, jak dával on. Beze snahy o připoutání žáka, beze snahy o vytváření si davů obdivovatelů, ale s plným nasazením a s láskou v srdci.

Savitrí Déví (ing. Míla Mrnuštíková)

© 2017 - n3t.cz - Joomla Webdesign