Seznam duchovních mistrů Úvahy mistra Mu

Mérá Anubhava - moje zkušenost

Kdo prožije okamžik opravdového poznání a opravdového štěstí, má obvykle potřebu sdělit jej ostatním. Atributem opravdového poznání a štěstí je zkušenost bezhraničnosti, nedvojnosti, jednoty - snad proto tedy ten, skrze něhož ona Zkušenost prochází, ji chce přenést přes hranice svého já do pospolitosti ostatních. V Rádžasthánu jsem se setkávala s otázkou, které jsem zprvu nerozuměla: "Ápká anubháva kyá hai?" (Jakou máte zkušenost?) Myslela jsem, že jde o nějakou zkušenost s malým z a začala jsem vykládat, jak na mě působí Indie. O to ovšem nešlo. Šlo o Zkušenost na cestě Poznání. Teprve když ostatní odpovídali na tuto otázku sdělením svých duchovních zážitků, pochopila jsem, že jde o nádhernou tradici podílet se o záblesky duchovního světla. Není divu, že paramhans svámí Mádhavánanda, který žil dvacet let obklopen Světlem božího avatára Bhagvána šrí Dípa Nárájana Maháprabhudžího měl neobyčejnou potřebu sdílet své "anubhava". Přál si, aby jeho sdělení přesáhlo hranice prostoru a času, aby zasáhlo co nejvíce hledajících nejen v Indii, ale i jinde ve světě. Toužil po tom, aby Jméno jeho Mistra posilovalo bhakty i poté, co lidská podoba Maháprabhudžího pomine a jeho Světlo nebude už pro lidi tak pochopitelné a uchopitelné, jako když je přijímali skrze slova a činy světce vnímatelného omezenými lidskými smysly. Maháprabhudží, vznešená osobnost, světec, sociální reformátor, básník, pěvec, mahásiddha vládnoucí všemi čtyřiadvaceti nadpřirozenými schopnostmi, schopný oživit mrtvé, vrátit zrak nevidomým, objevit se zhmotněn na několika různých místech najednou, žil v Rádžasthánu sto třicet pět let. Mezi jeho žáky a bhakty byli ti nejprostší, nevzdělaní rolníci stejně tak jako vznešení mahárádžové, politici, učenci a umělci. Svámí Mádhavánanda - Holy Gurudží, jak je zván svými bhakty na západě, byl Maháprabhudžího žákem od roku 1941, od svých osmnácti let; a od prvního setkání, které se odehrálo přesně tak, jak mu bylo půl roku před tím zjeveno ve snu, si tehdy mladý chlapec přál sdělovat své intenzivní "anubhava" Boží Přítomnosti ostatním. Chtěl psát Mistrův životopis. Maháprabhudží však bezmála dvacet let nedával svolení k tomu, aby se o něm psalo. Byl nesmírně skromný. Svědčí o tom všichni, kdo ho zažili, svědčí o tom i fotografie ášramu a malého ášramového pokojíku, kde přebýval. Teprve rok před svou smrtí u příležitosti toho, že svým žákům oznámil přesné datum svého mahásamádhi - určil je na 5. prosince 1963 - se každého zeptal, co si od něho nejvíce přeje a slíbil čistá přání vyplnit. Tehdy čtyřicetiletý svámí Mádhavánanda znovu vyslovil své mnohaleté přání: napsat svědectví o Maháprabhudžího zázracích, o jeho životodárných slovech a činech, o jeho duchovním vedení; chtěl zachytit jeho bhadžany, toužil psát o těch, kteří se díky Mistrovi nemusí navracet do koloběhu znovuzrození, o jeho žácích a bhaktech, kteří díky jeho milosti poznali nejen záblesk Poznání a Štěstí, ale trvalý stav satt-čitt-ánanda, nepomíjivou čistou Pravdu Vědomí a Radost. Maháprabhudží svolil a svámí Mádhavánanda se pustil do díla. S nesmírnou pokorou a upřímností psal o vlastní zkušenosti žáka a o Mistrově vedení, které bývalo často tvrdé, ale vždy se ukázalo jako správné. Vyhledával další Maháprabhudží žáky i náhodné pamětníky jeho neobyčejných skutků i obyčejných projevů nezměrné lásky, soucitu a pomocí a zapisoval si jejich výpovědi. Veškeré tyto zkušenosti i Zkušenosti vylíčil v první verzi Mistrova životopisu, která vyšla v roce 1979 pod názvem "Bhagván šrí Díp Maháprabhudží ká Džívan Čaritr" (Životopis Bhagvána šrí Dípa Maháprabhudžího). Holy Gurudžího žák paramhans šrí svámí Mahéšvaránanda, který v Maháprabhudžího Světle došel sebeuskutečnění a proto je i on, stejně jako jeho Učitel, šíří dál, dnes už po celém světě, přivezl tehdy Maháprabhudžího životopis do Prahy. Hindsky psanou knihu mělo možnost číst několik svámídžího žáků, kteří se učí hindsky. Patřím k nim a kniha se mi dostala do ruky. Byla jsem tehdy docela "čerstvá" žákyně svámídžího. Plná pochyb, zakládající si na špatně chápané "samostatnosti", "logice", "racionalitě", a ostentativní nepokoře.

Četla jsem Maháprabhudžího životopis a kniha mě strhla. Učarovala mi jeho nádherné vyprávění z jiného světa. Uchvátily mě podivuhodné historky z Maháprabhudžího dětství, zázraky při setkáních s prostými vesničany. To všechno bylo vyjádřeno jadrným lidovým jazykem, který se proměnil v květnatou, metaforickou mluvu, když bylo třeba dostát kulturní tradici zdvořilostních projevů anebo filosofických úvah. Musím se však upřímně přiznat, že jsem tehdy neviděla spoj mezi oním podivuhodným vyprávěním a "realitou" - lépe řečenou "mou realitou", tedy vlastně mou tehdejší zkušeností (s malým z). Když jsem se v roce 1990 dostala do Rádžasthánu, pokusila jsem se vyhledat další Maháprabhudžího pamětníky a slyšet jejich svědectví na vlastní uši. Našla jsem tři. Dva z nich vyprávěli o drobných zázracích Maháprabhudžího jasnovidectví, o příhodách, které ani v knize popsané nebyly. Nejvíc na mě zapůsobil třetí pamětník, starý vesničan z obce Čandarúnu u města Degána. Řekl: "Já žádný 'zázrak', jak to ty chceš slyšet, nezažil. Ale nepřetržitý zázrak bylo být s Ním. Světlo, které z něj vycházelo, to byl zázrak. Sedával tady (stařík ukázal na jakési zašlé, prkenné plató u zděné ohrady) - a já u jeho nohou. Od té chvíle žiju jenom v Radosti..." Slova starého muže z Čandarúnu mi darovala odlesk jeho "anubhava". Přečetla jsem Maháprabhudžího životopis znova. Výsledek byl, že jsem skončila a okamžitě začala číst znova od začátku. Tentokrát to byla druhá rozšířená verze, kterou Holy Gurudží publikoval v roce 1985 pod názvem Šrí Lílá Amrit (Nesmrtelná Božská Hra). A tehdy jsem dostala touhu své "anubhava" vyjádřit překladem knihy. V roce 1993 mě svámídží Mahéšvaránanda pověřil překladem anglické verze Líly Amrit, která je rozšířená o další svědectví a naopak jsou v ní vynechaná některá místa, která by evropskému čtenáři mohla být nesrozumitelná. Nevím, jsem-li duchovně tak daleko, abych docenila požehnání, kterého se mi tímto úkolem dostalo. Ačkoliv jsem si při každém dalším čtení Maháprabhudžího životopisu, čím dále tím více přála knihu do češtiny přeložit, zalekla jsem se, když se mi přání splnilo. Jak to zvládnu při své běžné práci, která mě (zaplať Bůh) baví a těší? Když jsem se ale pustila do díla, dostávala se mi nesmírné síly, energie a hlavně radosti. Někdy jsem psala až čtrnáct hodin denně jako v opojení. To bych při jiné práci nevydržela. Děkuji za to požehnání. Za to, že překlad dostal pak definitivní podobu, děkuji Miře Našové, která se zamýšlela nad opravdovostí každé české věty, Pavlu Klikarovi, Máje Dohnalové a samozřejmě profesionální redaktorce Janě Hamanové. Velký vděk patří i slovenským přátelům z Martina, Štefanu Michalkovi, Milanu Novákovi a Janě Mäčkové, kteří rukopis dovedli do knižní podoby. Překládání Maháprabhudžího životopisu pro mě bylo "anubhava" - Zkušenost. Radost. Záblesk Poznání. Záblesk, který prohloubil touhu po záblescích dalších a posílil víru, že se snad přece jen jednou ony záblesky spojí v jedno nepomíjivé Světlo. MANGAL MANI

PhDr. Milena Hübschmannová

© 2017 - n3t.cz - Joomla Webdesign