Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

Podstata modlitby

Pouze skutečná radost na Zemi vede k úniku z vězení našeho falešného já a prostřednictvím lásky ke sjednocení se životem, který přebývá a jásá uvnitř bytí každého stvoření i v hlubinách našich vlastních duší.

Thomas Merton/1/

Akt modlitby bývá často nepochopen a deformován v něco, čím není. Povrchní zbožnost – nikoli pověrčivost – zpravidla omezuje modlitbu na obchod se seznamem potřeb a přání předkládaných v čase potíží nějaké vyšší moci, která může či nemusí odpovědět. Při tomto způsobu jednání není možná žádná změna osobnosti nebo hlubšího vhledu do reality. Je pravdou, že podnět skrytý za výkřikem o pomoc je stejně tak instinktivní jako potřeba zůstat během chladné zimní noci v blízkosti ohně, ale jsme zanecháni své bezmocnosti člověka volajícího k něčemu zcela odlišnému, k neznámé bytosti.

Ve všech náboženstvích jsou lidé, kteří se modlí tímto způsobem, a jsou to jak účastníci primitivních kmenových rituálů, tak věřící klečící v gotických katedrálách. Tato skutečnost sama dokazuje, že zde máme co do činění se základní, nevyvinutou formou modlitby. S rozvojem lidského duchovního uvědomění vidíme, že se modlitba stává něčím zcela jiným. Velcí mudrci všech tradic dokazují svými životy, že modlitba je konečným sjednocením lidského vědomí s nekonečným životem, který nazývali božský. Můžeme tedy sledovat vývoj modlitby od prosby (požadování), přes zprostředkování (modlitba za jiné) až ke kontemplaci (modlitba ticha, proměny). Pro největší duchovní vizionáře se modlitba prolíná s dechem a s přítomným vědomím. Vědomé žití se stává intenzivní vnímavostí k vyšší skutečnosti. Některé tradice popisují tento stav jako „zření neviditelného ve viditelném“. Tento jev je konečným výsledkem duchovního vývoje a každý hledající může zažít okamžik osvícení, při kterém jeho srdce zaplaví tajemná blaženost a vděk. Poté jsme vyzdviženi z běžného stavu vědomí, který mylně pokládáme za skutečnost, a následný zážitek svobody, porozumění a schopnosti milovat pak promění naše běžné sklony.

Transformační síla modlitby spočívá ve vyladění všímavosti, v zintenzivnění vědomí přítomného okamžiku a v osvobození se od psychologické přítěže, která blokuje naši pravou identitu. Vědomí je energie a s trochou znalostí vnitřního života si snadno můžeme všimnout rozdílu v kvalitě mezi jeho různými stavy. Podle velkých mužů a žen vnitřního života je modlitba odpovědí na lásku boží. Všichni poukazují na skutečnost, že modlitba je v konečném důsledku věcí zážitku transcendentního jsoucna. Kvaker Douglas Steere napsal: „Zbožná modlitba je odezvou, odpovědí, tou jedinou správnou odpovědí, kterou člověk, jenž si je vědom lásky v nitru všech věcí, může dát.“/2/

Pro Steerea je modlitba formou probuzení z těžkého spánku, ve kterém jsme strávili svůj život. Napsal, že opravdová modlitba je zcela zaměřena na život, dokud ten nespočine v božské lásce. M. Basil Pennington, známý autor a mnich, popisuje modlitbu jako osvobození. Tvrdí, že nebezpečí spočívá v tom, že naše modlitby mohou být na překážku našemu setkání s transcendentnem. „Hlavní věcí není modlitba, ale přímá cesta k Bohu.“/3/ Francouzský mnich Henri Le Saux, který psal v 19. století, věřil, že zaměření modlitby není dáno způsobem pojetí Boha, jakkoli může být vznešené. „Modlitba je určena pro Boha samotného, pro Boha za jakýmkoli znamením a za jakoukoli oponou, když duše napájená evangeliem a duchem svatým žízní.“/4/ Le Saux potvrzuje, že skutečné místo božského setkání se nachází ve středu našeho bytí, v místě našeho zdroje, ze kterého neustále všichni čerpáme. Židovský filosof Abraham Heschel říká, že modlitba je způsobem transformace a transcendence já: „Celý život musí být nácvikem modlitby. Modlíme se způsobem života.“/5/

Tyto texty nám připomínají, že na prvním místě musíme dodržovat univerzální přikázání neustále myslet na Boha: „Pamatuj na Pána, svého Boha“ /Deut. 8.18/. Prostřednictvím starověké tradice modlitby srdce nazývané také Ježíšova modlitba se učíme žít ve stavu vědomí, které je neustále otevřené přítomnosti posvátného. Ale první podmínkou jakéhokoli dalšího vývoje je pro začátečníka poznání sebe sama, prostřednictvím uvědomění si překážek, které nám brání ve spojení s Bohem. „Toto vědomí přítomnosti vede k vymizení myšlenek a zvláště našich mnohočetných přání, velkého symbolu ega,“ napsali současní francouzští mystici manželé Alphonse a Rachel Goettmannovi/6/.

Tento počáteční bod – stát se prázdným, abych mohl být naplněn – je společný všem velkým naukám o modlitbě. Pro akt modlitby není třeba z naší strany ani mnoho úsilí, neboť je spíše projevem boží milosti v nás.

Smysl lidského úsilí spočívá v odstranění překážek bránících tomuto projevu. Jsme tak zapojeni do objevu naší pravé identity skryté pod maskami, které jsme si vybudovali na svoji obranu. V procesu umírání falešného já můžeme začít žít z hlubšího středu uvnitř nás, z místa kde se setkáváme s věčností. Toto vědomí Boha je podstatou náboženské zkušenosti jako transformace.

Jiný kvaker Thomas Kelly naznačuje, co tento nový způsob života znamená: „Co je na tomto místě důležité, jsou vnitřní praktiky a sklony mysli. Skryté zvyky neustálého zaměření hlubin našeho bytí na vnitřní světlo, návyky vedoucí náš vnitřní život tak, abychom stále zachovávali zbožnost, zatímco jsme současně zaneprázdněni ve světě denních záležitostí. Tato praxe je jádrem náboženství.“/7/ Kelly dodává, že v jistém okamžiku této cesty k uskutečnění objevujeme, že modlitba je mnohem víc než jen technika, koncentrace a odevzdání se: „I když začínáme praxi důvěrné modlitby se silným pocitem, že jsme jejími tvůrci a že naší vůlí vznikají naše návyky, získaná zkušenost přináší vědomí bytí přizpůsobeného a vědoucího, očištěného a disciplinovaného, oproštěného a tvárného v jeho svaté vůli silou čekání uvnitř nás. Pro Boha samotného znamená práce v našich duších, v jejich nejhlubších hlubinách, převzetí vzrůstající kontroly, jak jsme postupně ochotně připraveni na jeho zázraky.“/8/

V souzvuku s nekonečnem

Spisovatelka Grace Brameová nabízí jasnou formulaci toho, co nazývá „modlitba pozornosti“, kterou definuje jako prostředek dosažení „souzvuku s nekonečnem“. Říká, že tohoto souzvuku se dosáhne skrze:

Uvolnění těla v boží přítomnosti,
odevzdání se do vůle boží,
zaměření mysli na Boha,
vnímavost k Duchu svatému a
účast na darech božích/9/.

S odvoláním na naše empirické pojetí skutečnosti autorka podotýká, že stav naší mysli stimuluje hypofýzu, která prostřednictvím produkce hormonů vyvolává odezvu celého těla. Tento proces také způsobuje vyplavování endorfinů a encefalinů, které slouží jako přirozené prostředky k utišení bolesti. Velmi důležitý je pozitivní postoj, plný naděje, víry a očekávání, jenž v člověku vytváří a upevňuje modlitba pozornosti. Brameová uvádí, že modlitba pozornosti je holistickým způsobem modlitby, která nemá nic společného s pověrami nebo s prázdnou mechanickou činností. „Ten, kdo se modlí, přijímá odpovědnost za to, že je součástí procesu odezvy či jejího hledání v neprozkoumaném světě uvnitř sebe samého.“/10/

Tento druh modlitby není nějakým přemlouváním Boha, ale spíše přijímáním toho, co má Bůh pro nás vždy připraveno. Taková vnímavost nám umožňuje, abychom poznali a přijali skutečnost milosti a její transformační potenciál.

Modlení je v tomto případě cestou zjevení, prostřednictvím kterého přijímáme a vysíláme informace, energii a emoce. Stáváme se kanálem pro boží milost, vyjádřením vtělené lásky. „Je to Bůh, kdo koná, avšak on není jen „tam někde venku“, ale je v nás a prostřednictvím nás je ve svém stvoření.“/11/ Největším přínosem modlitby ticha je trvalé přijetí Boha do našeho života.

Tato praxe se liší od světských forem meditace vyvinutých za účelem dosažení pozitivního myšlení, relaxace a koncentrace. Modlitba pozornosti má mnoho společného s meditací, jak ji známe z jiných tradicí, zvláště z buddhismu, hinduismu a súfismu. Jejich společným cílem je „otevření se Bohu, který je středem touhy po spojení, spočinutí, odevzdání a podrobení se mu tak, abychom s ním mohli celistvěji splynout a umožnit, aby jeho proces stvoření v nás dále pokračoval a aby skrze nás proudila jeho tvůrčí energie“./12/

Modlitba pozornosti je v podstatě stavem vnitřního ticha, ve kterém duše trpělivě čeká, aby mohla vnímat boží přítomnost. Pro vstup do takové modlitby je nezbytné připustit, že se sami nacházíme v přítomnosti božského. Z tohoto vědomí pochází síla pozornosti a schopnost odevzdat se, a tak přijmout cokoli, co je dáno. Naše práce spočívá v úsilí dosáhnout klidu a ticha ve své mysli a ve svém srdci. Je nám známo, že pokud vytrváme, bude každá překážka postupně odstraněna a vnitřní ticho se stane snadnějším. Avšak skutečnost, že jsme si tak zřídka vědomi božského světla, je způsobena právě nedostatkem vnitřního rozjímání. Toto rozjímání by se proto mělo stát denní praxí, neboť čím méně se věnujeme každodenní tiché modlitbě, tím méně po ní také toužíme.

Úrovně modlitby

Basil Pennington navrhuje tři pravidla, která slučují stovky let moudrosti o praxi a metodě modlitby známé jako modlitba koncentrace.

Většina duchovních mistrů tvrdí, že ke spirituálnímu spojení nepotřebujeme žádné úsilí a námahu. Bůh je vždy s námi. Je to jednoduše věc poskytnuté možnosti k sebepoznání. Duchovní mistři všech dob proto nabízí osobám hledajícím Boha prostřednictvím modlitby tyto základní rady:

  1. Nečekejte na pocit, že se modlíte, neboť pak ukončíte modlitbu ve chvíli, kdy ji nejvíce potřebujete.
  2. Touha po modlitbě je vždy výsledkem modlitby.
  3. Uvědomte si, že Bůh čeká právě na vás.
  4. Nikdy nezapomeňte, že čím méně se motlitbě věnujete, tím hůře ji provádíte, a o to méně po ní budete toužit.

Jádro modlitby pak spočívá v zapomenutí na sebe, na své zájmy a v pozorném naslouchání. Pokud nejsme ukotveni, je nutné okamžitě se znovu obrátit do nitra. Modlitba není omezena naším nedostatkem času.

Starověké texty nám říkají, že není nic důležitějšího než hledat svého Stvořitele a prostě si přát plnit vůli Milovaného. Stálá, nepřerušovaná modlitba vyžaduje neustálé obrácení našeho srdce k Bohu. Spiritualita je vynořením se pravdy a dobra v nitru lidské duše, kde se podílíme na božské přirozenosti.

Douglas Steere hovoří o ztrátě já, která náhle vede k hlubšímu a většímu sjednocení se skutečností: „Dobře si pamatuji, jak jednoho dne při modlitbě všechny mé četné, zkostnatělé a omezené prosby odvály jako pampeliškové chmýří, jak jsem se přestal modlit a nechal jsem motlitbu, aby sama působila v mém nitru, a jak jsem zemřel a byl doslova roztaven láskou boží, která se řinula skrze mé srdce odstraňujíc zatvrdlé jádro a prolévala skrze mne proud nekonečné něhy a soucitu.“/14/

Ignác z Loyoly popisuje v závěru své klasické příručky Duchovní cvičení /Exercicios Espirituales/, že všechna cvičení nejsou ničím jiným než přípravou na modlitbu tiché lásky, a tak by jejich intenzita měla postupně ubývat, jako když se zháší lampa při východu slunce. Na své nejhlubší úrovni se modlitba stává prostou milující odpovědí na tvůrčí lásku boží. Vůle, intelekt a emoce již nejsou zapojeny, ale tvoří základ našeho bytí vstupujícího do společenství s Bohem.

Velký mystik 13. století Mistr Eckhart říká: „Člověk by se měl naučit pracovat s kontemplací, se sebou samým a dokázat vystoupit ze svého nitra, aby umožnil svému vnitřnímu životu proniknout do svých vnějších činností a naopak umožnit, aby jeho vnější činnosti mohly proniknout do vnitřního života, až si zvykne konat ve společném soustředěném duchu. Pokud k tomu dojde, je na nejlepší cestě, aby se stal pomocníkem božím.“/15/ Při koncentraci na Boha musí být přítomny určité základní prvky. Nutný je klid a samota. Nedá se však říci, že klid mysli nemůže být nalezen uprostřed davu, ale taková schopnost odvrátit se od vyrušování smyslů je darem i sebekázní, které jsou málokdy dosaženy. Musíme začít Bohem, ne sami sebou. Bratr Lawrence mluví o „praktikování přítomnosti boží“. Toto jednoduché vyjádření odkazuje na podstatu sjednocujícího vědomí, které přináší zcela nový vztah s prožívanou skutečností.

Tato praxe není rozhodně snadná a vyžaduje všechnu naši vůli, úsilí a sebeobětování, kterých jsme schopni. Nicméně je nemožné říci komukoli, jak žít v přítomnosti boží, s výjimkou toho, že jsme začali být vnímaví k duchovní přítomnosti a k působení milosti. Naše práce nikdy nekončí, ale vždy znovu začíná. Musíme zemřít sami sobě a obětovat svoji duši Bohu.

Klasická devocionální teologie říká, že duše stoupá vzhůru pomocí třístupňového žebříku, jehož příčky tvoří očištění, osvícení a sjednocení. Tento článek se nemůže pustit do rozebírání tak rozsáhlého tématu, ale je věnován onomu druhu lidské zkušenosti, který provází každý spirituální „pokrok“, totiž duchovní pustině známé také jako temná noc duše.

Jsou časy, kdy se zdá, že od Boha nepřichází žádná odpověď, nedochází k posílení odvahy, inspirace nebo vědomí boží přítomnosti. Příčin je mnoho – fyzická únava, hormonální nerovnováha a různé nálady, které nás sužují po dlouhou dobu, jako je například sebelítost, melancholie a podrážděnost.

Tato prázdnota, doba suchopáru nám také připomíná, že nejsme schopni neustále přebývat ve vyšších sférách v přítomnosti posvátného. Jsme smrtelné bytosti a nepoznáme Boha tváří v tvář, dokud neopustíme své tělo.

Rovněž nesmíme zapomenout, že modlitba není pouze naše vlastní aktivita, ale zahrnuje živý vztah mezi věčným transcendentnem a pomíjivým jsoucnem. Doba vyprahlosti je prostředkem, který nás zbavuje sebestřednosti. Je to očišťování, prostřednictvím kterého směřujeme naše životy od egoismu k duchovnosti. Je to čas, kdy je vyžadováno opravdové sebeodevzdání. Jean-Pierre de Caussade, duchovní učitel 17. století a autor mistrovského dílka nazvaného Svátost přítomného okamžiku, moudře říká: „Sami od sebe nikdy nepoznáte, odkud přicházíte a kam jdete, z tohoto důvodu vám dal Bůh moudrost a ta vás vede. Jediné, co vám zbývá udělat, je vzdát se sama sebe, to znamená jednat, když přijde čas jednat, nekonat, když nadejde čas nekonání, a ztratit se sám sobě, když je čas odumřít sobě samému. A po mnoha proměnách vaše zdokonalené duše získají křídla k letu do nebe, neboť mají na Zemi zaseté úrodné sémě stavu sebeodevzdání vedoucímu k životu na věčnosti.“/16/

Tento proces transformace je cílem duchovního života. Cílem modlitby pak je vytvoření podmínek, ve kterých se může božské světlo projevit a jasně a stále zářit, podmínek, ve kterých je duše vedena k jasné vizi Boha. Cesta k hlubinám modlitby vyžaduje sebepoznání a sebeodevzdání.

Zbožné životy mužů a žen, z jejichž díla zde citujeme, nám odhalují přímou cestu jak dospět k vědomí našeho duchovního stavu, který mystici nazývají přítomností boží. Je to naše nezadatelné právo dosáhnout prostého druhu kontemplace, která nás přivádí k tomuto životodárnému vědomí.

Ale přes všechnu osvojenou moudrost a přes všechny vyzkoušené techniky musíme připomenout radu neznámého mystika ze 17. století: „Nejdůležitější metoda při modlitbě spočívá v tom nemít žádnou metodu.“ Tento paradox je objasněn hlubokým postřehem svatého Augustina, jednoho z největších učitelů západní spirituality: „Boha dosahujeme láskou a ne ponaučeními."

Jakmile jednou překonáme přirozené nutkání vyžadovat pomoc, můžeme začít vyzařovat vyšší úroveň vědomí. Tato snaha se vyznačuje horoucím srdcem, obnovením klidu mysli a pročištěním našich energií směřujícím k tomu, aby nám již naše těla nebyla na obtíž. Každý z nás pak může objevit něco z onoho důvěrného, přesto však univerzálního setkání s tím, co nazýváme „Bůh“. Energie a vyšší vibrace se tím transformují ve vztah a sjednocení.

Hodnota vnímavosti a pozornosti nás přivádí k samotné podstatě smyslu modlitby – prožitku onoho tajemství lidství nazývaného svatost. Jsme ve styku s rozšířeným vědomím, které transcenduje prostor a čas. Znamená to, že „zázraky“ se mohou dít: láskyplné myšlenky směřované na nemocného navozují léčbu, mění se základní přístup k životu, člověk vstupuje do nové dimenze porozumění.

V takových chvílích si uvědomujeme, že se musíme stát dobrými správci svých energií, neboť ty nejsou odděleny od kosmického oceánu bytí. Můžeme se povznést nad bouře psychologické vřavy a utrpení, objevit nádherné možnosti, které jsou pro nás zcela přirozené. K těmto stavům jsme přitahováni silou, která se nalézá ve vyšších úrovních vědomí, tam, kde světlo nahrazuje temnotu a sjednocení odstraňuje oddělenost.

Pak se modlitba stává životodárnou nejenom pro nás samotné, ale také pro všechno ostatní. Podobně jako u rozhlasového vysílače můžeme šířit do prostoru signály vyšších nebo nižších frekvencí, a ovlivňovat tak posluchače na dálku. Každý z nás ovlivňuje své okolí víc, než si dokáže představit. Svět není pouhou třídim enzionální zkušeností našich pěti smyslů. Všichni jsme propojeni na subatomární úrovni. Tajemství telepatie, intuitivního vnímání a ovládání hmoty myslí jsou pouze špičkou ledovce.

Kvantoví fyzici říkají, že střed vesmíru je všude. Jsme nekonečně více, než si sami můžeme představit, a naše schopnost šířit dobro je skutečně neomezená. Modlitba je prostředkem, jak zjistit, že jsme pozitivní síly zakořeněné v transcendentních sférách, ze kterých pocházíme.

Gnosis Magazine / Spring 1998

POZNÁMKY:

/1/ Thomas Merton, New Seeds of Contemplation (New York: New Directions, 1962), str. 25.

/2/ Douglas V. Steere, Prayer and Worship (New York: Hazen Books on Religion, 1938), str. 10.

/3/ M. Basil Pennington, Daily We Touch Him: Practical Religious Experiences (New York: Image Books, 1977), str. 110.

/4/ Ibid., str. 80.

/5/ Perry LeFevre, ed. Understandings of Prayer (Philadelphia: Westminister Press, 1981),str. 185.

/6/ Alphonse a Rachel Goettmannovi, Prayer of Jesus – Prayer of the Heart (Greenwood, Ind.: Inner Life Publications, 1996), str. 41.

/7/ Thomas R. Kelly, A Testament of Devotion (New York: Harper & Bros., 1941), str. 32.

/8/ Ibid., str. 41.

/9/ Grace Adolphsen Brame, Receptive Prayer (St. Louis, Mo.: CBP Press, 1981), str. 31.

/10/ Ibid., str. 33.

/11/ Ibid., str. 51.

/12/ Ibid., str. 82.

/13/ Pennington, str. 46.

/14/ Douglas V. Steere, On Beginning from Within (New York: Harper & Bros., 1943), str. 135.

/15/ Ibid., str. 86.

/16/ Jean-Pierre de Caussade, The Sacrament of the Present Moment (Paříž: Desclee de Brouwer, 1966), str. 41.

Přeložil: Jaroslav Hroudný
Theodore J. Nottingham

© 2017 - n3t.cz - Joomla Webdesign