Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

Vadí... nevadí...?

Motto: "Pokud člověk sám sebe považuje za to nejdůležitější, nedokáže svět kolem sebe skutečně ocenit."

(Castaneda)

Emoce, mysl... poslední dobou mám pocit, že vrcholí období, kdy zkoušíme, jaké to je být pouze ve vlastní "hlavě". Zpitomělá logika nenasytného Ega by ráda diktovala lehkosti Bytí Absolutna, leč, nelíbí se, jak vše, co vytvoříme, působí především na nás samé... Neustále cvičíme Život, radíme druhým, mentorujeme, hodnotíme, ale sami jsme jen velmi slabým odvarem toho, co sami hlásáme... Máme STRACH Být... Naplno, na "ostří nože". K tomu tématu nabízím pár svých prožitků.

Tato civilizace a její kultura se ponejvíce odehrává jen a jen v našich hlavách. "Myslíme" a nic jiného už "neuznáváme" - zapomněli jsme totiž, co to jsou emoce, a jak je používat coby nástroj vlastní/kolektivní Existence. Vrcholem absolutizace mysli jsou snahy o kybernetizaci lidského vědomí.

"Dělání světa", tak jak tento proces nazval Karlíček (Castaneda), je naším momentálním způsobem hledání hranic, a není to tudíž nic "špatného". Jde jenom o to, vybrat si, KDO chceme upřímně (což většinou ani neumíme definovat) být jako jedinci i celek, a jak dalece chceme souznít s Absolutnem (= kam jdeme?). Nic více, nic méně. "Děláme" tedy svět v souladu se Vším, nebo se snažíme "dělat" svět vlastní. Vždy budeme ovšem muset čelit tomu, co jsme sami vytvořili - a tak bych doporučoval shlédnout iluzionistům kybernetizace některá sci-fi (včetně filmu Matrix), která mohou být poměrně věrným předobrazem výtvorů, které připravují sami sobě a svým naivním příznivcům.

Většina z nás si navykla na pohodlné, instantní vnímání logickou šablonou nazírání Existence. Věřili jsme (nebo stále bezmezně podléháme) rodičům, přátelům, Straně, Státu, Kapitalismu a dalším symbolů omezenosti "logické" (strojové) mysli, které jsme si ze strachu navykli nazývat (povinný) "Řád". Proto můžeme být snadnou kořistí manipulátorů s lidským vědomím, jejichž nástrojem je STRACH. Strach je totiž to, co nás nutí zavírat brány vnímání místo toho, abychom je otevřeli dokořán. Ne však hlavou, ale srdcem. A protože na srdce jsme zapomněli, vyhnali jsme sama sebe z ráje přirozenosti, a budujeme umělý svět - svět, který zhmotňuje naše sobecké iluze strachu. Ze strachu chceme úžasné lidství nahradit nedokonalou robotizací, Ráj zaměnit za mechanickou klec. Emoce, srdce, intuice - to jsou totiž výrazy o to více citované a diskutované, o co méně jsou prožívané. Nutkání totiž vzbuzuje nedostatek, ne přebytek.

Proto přicházejí "samozvaní" učitelé, rádoby Světlonoši, aby na jedné straně burcovali spící, na druhé straně probudili hlavně, a jen a jen, sami sebe. Neboť ono "starejte se o hlavní" je o tom, pracovat hlavně "na sobě". Ne čtením, vzhlížením k iluzím, modlám a rigidním strukturám Strachu (jenž je, jak víme, opakem tvůrčích energií Radosti a Lásky), ale osobním, hlubinným prožitkem všeho a na "plný plyn". Bez ohledu na to, "jak to dopadne" nebo zda se ušpiníme něčím "nepatřičným" - pláčem, bujarým smíchem, vlastními (odmítanými a dobře maskovanými) "sračkami"... Pokud neumíme být spontánní (pravdiví) a odmítáme emoce jako něco "nevhodného" (usilovně přemýšlím o tom, jestli jsem řekl "Dělám to správně?", "Co tomu řeknou..." atd.), nejsme tvůrčí, ale pouzí připosraní vazalové kolektivní mysli a Strachu. Odmítáme sami sebe, odmítáme Existenci (byť děsící syrovostí a nevyzpytatelností) v její pravé, neustálé proměnlivé, podstatě - což je ona tolik hledaná "absolutní" Pravda. Proto se objevují snahy o "Přenesení osobnosti člověka z mozku do umělého virtuálního prostředí", snahy nežít, ale uměle ("logicky") živořit. Cesta iluzí…

Již jsem si zvykl, že buď jde všechno "samo", nebo když chci něco já osobně usilovněji než celek (= to samovolné plynutí, stávání se), mám na vybranou:

Bolševická éra nám dala do vínku obrovskou výzvu a zkoušku - "pustit" prográmek, že ostatní jsou tu pro nás (včetně těch námi mučených, vražděných, a dokonce pojídaných zvířat), a začít přebírat zodpovědnost za VLASTNÍ KONÁNÍ.

Každý SÁM ZA SEBE totiž "tvoří" vlastní "realitu" a průnikem všech jedinečných a osobitých realit je "svět" kolem nás. Všechny reakce, vše, co se "děje" (i, zatím, neděje). Všechny nemoci, průsery, tragédie, nasraní kolemjdoucí - TO VŠE JSME MY SAMI.

Další zkouškou je kolektivní mysl a STRACH z nepřijetí. Mám silný niterný pocit, že se teď ve mně a kolem mě čistí emoční bloky z ranného dětství. Je možné, že protože nás rodiče, sourozenci, přátelé "nebrali" v útlém dětství, způsobili to, že nás žene nutkání "učit", "pomáhat", psát knihy a jinak se podbízet? Máme pocit, že jsme povoláni spasit svět (= ochranná role ega), ale křičíme tak jen zoufalé "Všimněte si mě, uznejte mě!"?? Nevěřil jsem tomu kdysi, ale pak, když jsem pátral, proč mi přátelé, kterým půjčuji všechno možné včetně peněz, oplácejí opakem, jsem prohlédl... Ponořil jsem se do vlastního dětství, "naskočil" na emoci, kterou jsem navázal na pocit "proč?" a - už jsem tam byl. Vidím, jak těsně po mém početí se moji rodiče obávají, co tomu řeknou jich autoritativní rodiče, jsem přítomen v oné scéně, kde stojí před mými dědečky a babičkami a - mají strach... "Jak budeme přijati...???". Cítím dokonce všechny související emoce a myšlenky všech v tehdejší "hře" zúčastněných bytostí. V oné době, v mojí rodové linii, rodiče rozhodovali o osudech svých dětí. A strach z přijetí, zakódovaný do mého vědomí v prenatálním období, byl výzvou k propátrání, prožití si podobných konfrontačních situací, kdy někdo rozhoduje za nás. I když jsem se od dětství řídil sám sebou, tento engram, zápis do software mé osobnosti, skrytě působil. Nebyla to náhoda. Sám sobě jsem do budoucnosti kdysi poslal tyto energie tím, že jsem, díky nepochopení zákonů Existence, činil ostatním právě to, co mě nyní poskytlo lekci pochopení. Teprve když si svá rozhodnutí odžijeme v opačném směru - v roli "oběti", můžeme cyklus poznání dokončit a prožitky integrovat.

Když jsem onen aspekt opakovaným prožitkem a pochopením integroval do své osobní reality, "přišel" za mnou dokonce můj dávno mrtvý dědeček. Nikdy nezapomenu tento hluboký prožitek, který jsem zcela pochopil až poté, co jsem zjistil, že "odblokování" jednoho uzlu zkušeností (= "karma"), člena "rodové linie", usnadňuje existenci všech souvisejících jednotek vědomí. Je to vlastně základní princip teorie morfogenetických polí, kdy zkušenost učiněnou jednou jednotkou genetické řady má okamžitě k dispozici celá linie. Proto také když se zkušenostem (= emocím) bráníme, brzdíme Existenci, a to se zcela logicky musí projevit ve zpětné reakci. Bržděné energie rostou, bobtnají - až vás případně zcela "smetou"... Pozoruji některé známé, jak neustále navštěvují různé kurzy, kde si jen "hrají". Údajně se "učí"... Ale to je jen iluze mysli. Stačí jedna ostrá konfrontace, a jsou "rozstřeleni na mraky"... Vede to k vytváření komunit, které se jen utvrzují, "jak jsme to ale dobří"... Cestují po republice, pěstují kult "duchovna" - ale vlastně jen zoufale hledají Život... A on zuří všude kolem nich, v nich, a přesto jej nevidí... Spí... Sladce spí...

Obrovský nárůst nemocí, nehod, úmrtí a kataklyzmat v poslední době je známkou, že cesta "hlavou" (= převaha mysli nad emocemi, intuicí) lidské civilizace je odtržením se od věčně proměnlivé Existence, a povede ke zpětnému rázu námi samotnými bržděných (vlastních!!!) energií, s nepředvídatelným dosahem. Moje osobní nejvyšší "duchovní" autorita, Marko Pogačnik, ve své poslední knize ("Proměny Země a osud lidstva", Alman 2003) potvrzuje to, co sám delší dobu cítím. Čas iluzí končí, a buď se vrátíme do toku Existence, a to absolutním přijetím VŠEHO (včetně nás samotných) v absolutní podobě ("harmonie= zlo + dobro"), nebo...

Nebo co?

To uvidíme a pocítíme na vlastní atomy již dříve, než možná předpokládáme (2012?). Stále více mých (opravdu) senzitivních přátel cítí, že mají být "připraveni". Ne k odletu s šíleným Aštarem Ivo Bendou (do pokusných genetických laboratoří?), ale k PŘECHODU. Kam? Nedávno se mi zdál sen, kdy jsem pozoroval břeh moře, divil se množství ryb u břehu, aby se moře najednou vzedmulo, objevila se obrovská vlna, která mě nabrala a vystřelila... kamsi... Dál nevím nic, protože tím jsem se probudil. Nicméně sen byl z těch snů, které si pamatuji celý život a jsou pro mě něčím jako uzlovým bodem obratu, jakýmsi přechodem. Kam? Vždy přecházíme jen tam, kam si každý z nás hologramem svojí osobní existence právě vybírá...

Ota Luňák, http://www.spirala.cz

© 2017 - n3t.cz - Joomla Webdesign