Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

Pasti a pastičky na duchovní cestě

První pastí je uvědomit si a hlásat, že člověk je na nějaké duchovní cestě. Pakliže jsem na cestě, někdo jde přede mnou a někdo za mnou, někdo se vzadu belhá s holí a někdo si pořídil duchovní koloběžku. To mě samozřejmě nutká porovnávat. Říkám "ti jsou vpředu" a "ti zaostávají". Ten ještě jí maso a ten už nejí maso, ten vyzařuje a ten krade energii. Vždy, když vás něco bude nutit porovnávat se s těmi ostatními, vězte, že jste uvízli v jedné z pastiček na své "duchovní cestě". Porovnávání vede ke zvětšení významu toho, co porovnáváme, tedy vlastního Já.
Aby z tohoto příspěvku nevzniklo skriptum, pokusme se zhodnotit pastičky zcela nahodile, vypíchnout to, co hledajícího zaujme.

Příběh 1: O Metoději, který cvičil až se z něho kouřilo

Žil byl jeden hledající, říkejme mu Metoděj (není to jméno frekventované a stojí částečně ve stínu Cyrila). V jinošském a pojinošském věku prošel několika zklamáními, a tak se jal hledat smysl života a jeho vyústění. Prošel, tak jak už hledající procházejí, několik shromáždění různých církví a necírkví, začal cvičit jógu, pak přešel na taiči, pak zase na jógu a paralelně koketoval ještě s několika dalšími technikami a školami, dokonce fušoval do astrologie. Protože žil sám, nečinilo mu potíže cvičit několik hodin denně a tudíž měl tělo udržované, místy hladce oholené, místy (98%) ochlupené. Jelikož vyzařoval zajímavou "auru", která budila dojem jako by se z něho lehce kouřilo a oči se mu leskly, brzy se stal tajně sledovaným objektem žen, které měly také zajímavou "auru". Metoděj zpočátku odolával, neboť jeho sklony jej vedly spíše k celibátu, ale později se celibátní skořápka počala pomalu rozpouštět a praskat, neboť uvnitř skořápky docházelo lokálně k velmi intenzivnímu prokrvení určitých tkání. Na různých duchovních mítincích se Metoděj občas ztratil s nějakou hledající dívkou či ženou. Po nějaké době vzájemného hledání se vraceli, zářili a budili dojem, že něco našli. Dopadlo to tak, že se Metoděj skutečně s jednou hledající našli natolik, že zatoužili sdílet spolu lože a zlaté prsteny.
Dnes Metoděj necvičí až se z něho kouří, ale praktikuje nedobrovolnou karmajógu. Pracuje až se z něho kouří a jeho hledající partnerka hledá měsíčně na jeho účtu použitelnou hotovost. Zatím si lehce mezi přáteli stěžuje na svůj osud. Až si stěžovat přestane, můžeme si myslet, že jeho jamka na duchovní cestě byla překonána.

Poučení: Představme si své ego jako kouli, ze které visí senzitivní provázky. Dostane-li se k němu osoba, která začne za senzitivní provázky tahat, vzbuzuje to pocit libosti a naše ego se chce rozpustit v jiném egu, pokud libost trvá. Málo se vyznáme ve světě a techniku preferujeme před poznáním. Pak přijde zkouška ve formě partnera, který za citlivý provázek tahal natolik, až si ego utrhl pro sebe. Nezbývá, než řešit novou situaci a jít dál.

Komentář mistra: Jak vidno z předcházejícího příběhu, duchovní pastička je něco jako černá díra, která se znenadání objeví a čímsi adepta táhne, až se v ní ocitne. Otázka zní: Je past na duchovní cestě něco tak hrozného, že je třeba se jí zabývat? Obvykle se v této době něco mění, vyvolává to utrpení, a to nejenom u adepta (adeptky), ale i u jejich blízkých. Utrpení vyvolává otázky a nutí hledat řešení. Přivádí tedy na duchovní cestu i jiné.

Příběh 2: O svaté Majdalence

Byla jednou jedna obyčejná dívčina, jmenovala se Majdalenka. Měla hodné a starostlivé rodiče, tak hodné a starostlivé, že za ni i dýchali. Tím se u Majdalenky nestačily dovyvinout plíce, ale ani jiné orgány, protože když za nás nějaká blízká osoba něco dělá, zajisté potřebuje za nás i trochu jíst a pít a také rozhodovat, jinak je to dlouhodobě neudržitelné a odporuje to i dlouhodobé strategii v oblasti životního prostředí.
Milá Majdalenka časem zjistila, že se odlišuje od běžné populace svými méně vyvinutými orgány a začala hledat, jsouc povahy nesmělé až introvetrní. Jelikož v ní však dřímal nedovyvinutý extrovert, nedalo se to s ní vydržet a i rodičům se začalo nedostávat dechu. Povolili proto opratě a Majdalenka vyšla do věta vybavena neutuchající touhou, kterou symbolizuje krásná (asi ruská) pohádka: Jdu tam, nevím kam, hledám to, nevím co.
Jediným útvarem, kterému se Majdalenku podařilo stabilizovat, bylo jógově-duchovní sdružení, jehož předseda procvičoval Majdalenčino ego tím, že jí dával zcela výjimečné práce, které nedělal nikdo jiný - Majdalenka vytírala podlahu, myla nádobí, vařila čaj, pálila rýži (neplést si s agnihótrou) a obstarávala servis blíže neurčené povahy pro část sdružení.
Majdalenčino hledání bylo náhle završeno: Ze zahraničí přijel guru s velkým G. Oplýval především tím, že se lišil od jiných guruů. Byl náročný k druhým a měkký k sobě (neboť již byl osvobozen), nechával si vkládat do úst potravu, ačkoli nebyl v samádhi (neboť byl v samádhi pořád) a spával po vzoru krále Davida obložen pannami. Občas po jeho boku spala i Majdalenka, ačkoli o její kvalifikaci by se dalo s jistým úspěchem pochybovat. Guru, který měl zcela instantní ego, ale stále váhal, zda má rozpustit i ten zbytek, přijímal přítomnost Majdalenky jako jedno z pout, které ho drží na tomto světě. Majdalenka začala cvičit i polohy, které dříve odmítala, a cítila se poté docela naplněna.
Guru skončil jako překladatel a Majdalenka nadále vytírá podlahu, myje nádobí, vaří čaj, pálí rýži a občas pronese výraz, podobný názvu kravského trusu (nespojovat s agnihótrou). Majdalenka stále hledá sama sebe a guru marně hledá ztracený zbytek instatntního ega, aby se mohl rozpustit.

Poučení: Zas jeden příběh, který prošel postelí. Opravdoví hledající by měli spát vestoje, takové pokušení je nepotká.

Komentář mistra: I dobytek dokáže spát ve stoje, ale neznamená to, že by i na tom byl duchovně o něco lépe než lidé.

Příběh 3: O zpívajícím Olem

Žil byl kdysi Ole, který měl hudební vlohy. Snad byl z Norska, snad z Mexika, snad z vesnice jménem Telecí, to už je nyní jedno. Ole pracoval jako zemědělec, pečoval o stroje a občas se sehnul, aby posbíral na poli nějaké to kamení nebo utrhl polní květinu pro dívku, která byla zrovna jeho srdci nejbližší. Smůlu měl v tom, že sice jeho srdci bylo blízko hodně dívek, ale on se nenacházel poblíž srdce žádné z nich. Nezbylo mu tudíž, než transformovat sexuální pud na něco ušlechtilého, neboť v genech a v osudu měl zapsáno, že z něho nebude úchyl.
Ani nevěděl jak, kde se vzala, tu se vzala, objevila se před ním duchovní cesta. Ole arciť nevěděl, že je duchovní, ale vydal se po ní, neboť na jejím konci tušil něco blahého. Sloužil bližním, staral se o dobytek, o lidi, kteří se chovali jako dobytek, občas zvedl oči v sloup a postěžoval si Pánubohu, na kterého byl upozorněn rodiči, když byl ještě malý, že existuje. Každý mohl za Olem přijít pro radu, nikdo neodešel s prázdnou. Ole po večerech, když neměl zrovna společnost lidí, kteří po něm něco chtěli, začal zpívat. Jelikož jeho zpěv vycházel z čaker, které měly v sobě potlačenou funkci z nedostatku příležitostí, měl magické kouzlo a přitahoval lidi bez rozdílu vzdělání, náboženského vyznání, duševního rozhledu i barvy pleti. Každý večer skupinka lidí hodnotila Oleho zpěv a zvětšovala si tím své ego. Každý večer Ole zapomínal na své ego a rozpouštěl se v písních.
"Poslyš Ole," řekly mu na návsi ženy, "ty ale krásně zpíváš!"
"Nevěděl jsem, že se vám zpěv líbí," řekl skromně Ole, "zpívám, protože je mi smutno a ve zpěvu zapomenu na smutek."
"Ole, my tě přihlásíme do televizní soutěže," napadlo najednou jednu vesnickou aktivistku, "vyhraješ peníze, koupíš si byt, oženíš se a nebude ti smutno."
Ole byl tak překvapen, že mu někdo nabízí pomocnou ruku, že ani neodmítal. Samým překvapením ani pořádně neslyšel svůj vnitřní hlas a zpětně ani nedokázal určit, jestli mu šeptal "Ole", nebo "ty vole", jak sám později prohlásil.
Dopadlo to dle záměrů vesnické aktivistky. Ole se zúčastnil televizní soutěže a vyhrál, protože tři z pěti porotkyň měly při jeho zpěvu velmi intenzivní zážitek, i když si předtím myslely, že k tomu potřebují muže.
Ole si koupil dům, no a když už je dům, najde se i žena, která je v něm ochotna bydlet. Ole se staral o ženu, o dům, o živobytí a nebylo mu smutno, protože ho jeho žena neustále bavila poukazováním na jeho nedostatky. Ole nebyl smutný, protože byl naštvaný, měl pocit viny a cítil, že něco není v pořádku.
Naštěstí potkal učitele (ne každý má takové stěstí). Učitel mu poradil, jak si poradit se svým Já ve vztahu k ženě a k domu.
Ole počal své ženě zpívat. K jeho domu chodily zase vesničané a mělo to jednu výhodu, že už za ním nechodili pro pomoc a rady, protože věděli, koho si vzal.
Ole zemřel šťastný ve znamení noty.

Poučení: I zdánlivá překážka na cestě, která zvětší ego, může vést k jeho uvědomění a lepší transformaci.

Komentář mistra: Ten, kdo dokáže zazpívat takové semetrice, jakou si vzal Ole, a přitom zpívat čistě a upřímně, je vskutku svatý muž.

Závěrečné poučení:

Duchovní pasti jsou zde proto, abychom nešli po své zdánlivé duchovní cestě příliš rychle. Kdo je takový smolař, že stále upadá do pastí, je mnohem lépe vybaven a poučen, než ten, kdo proběhne duchovní cestu lehkou nohou a před koncem upadne do jámy, ze které se hrabe za pomoci magie.

Závěrečný komentář mistra: Nedělejme ukvapené závěry a raději pomáhejme vylézat z jam těm, kdo do nich upadli, než abychom trávili čas měřením jak jsou jámy prostorné, jak hluboké, jaká je v nich efektivní doba přežití a po které straně duchovní stezky se nalézají. Jak víš, hlupáku, zda ten, kdo se z jámy zrovna hrabe, a komu nepodáváš ruku, nejsi zrovna ty?

Mistr MU

© 2018 - n3t.cz - Joomla Webdesign