Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

Úvod k Bhagavadgítě od Paramahansa Jógánandy

Krátké ukázky (zkráceno) z předmluvy ke knižnímu vydání anglického překladu a komentářů k Bhagavadgítě od Paramahansa Jógánandy. (Dvoudílné knižní vydání má téměř 1200 stran.)

Bhagavadgíta je nejvíce ctěným a milovaným indickým písmem. Je indickou biblí, nejvyšší písemnou autoritou. Bhagavadgíta znamená "Píseň Ducha", božské spojení mezi člověkem a jeho Stvořitelem, naslouchání Duše Duchu. Bhagavadgíta nás učí, že Bůh je obsažen ve všem. Její verše oslavují nalezení absolutna, Ducha za Stvořením, který je skrytou Podstatou za vším projeveným. Příroda, se svou nekonečnou rozmanitostí a se svými neúprosnými zákony, je vytvořena Jedinou Skutečností prostřednictvím kosmického klamu máji, která způsobuje, že Jednota se jeví jako mnoho forem, každá se svou individualitou a zdánlivě oddělena od svého Stvořitele. Hlavním námětem Bhagavadgíty je, že bychom se měli vydat na duchovní cestu a překonat egoismus, který je v nás zakořeněn a který je způsoben avidjou - nevědomostí. Zřeknutím se všech přání vycházejících z ega a sjednocením se s Bohem prostřednictvím extáze jógové meditace - samádhi - člověk postupně rozpouští svazující síly Přírody, které způsobují zdánlivé oddělení Já od Ducha. V samádhi je kosmický klam překonán a bytost zjišťuje, že je v jednotě s čistým kosmickým vědomím Nejvýšší kosmické bytosti. Tohoto cíle nelze dosáhnout pouhým studiem knih, ale každodenním úsilím, rozjímáním a jógovou meditací. Bhagavadgíta tedy vyzývá hledače ke správným činům - jak fyzickým, tak i mentálním a duchovním, které vedou k osvobození. Přišli jsme od Boha a naším cílem je se k němu navrátit. Prostředkem k tomu je jóga, nadčasová věda o spojení s Bohem. Bhagavadgíta je považována za esenci všech čtyř véd, 108 upanišad a šesti systémů hinduistické filozofie. Je zde skryta všechna znalost vesmíru. Nanejvýš hluboká, a přitom zformulovaná v nádherných, útěchu přinášejících verších. Bhagavadgítu lze chápat na mnoha úrovních světského i duchovního snažení. Ať je čtenář v jakékoli fázi duchovní cesty, Bhagavadgíta mu pomůže na tuto část cesty vrhnout světlo.

Historické kořeny Bhagavadgíty

Umění vypovídá o mysli autorů - primitivní malby svědčí o primitivní mysli, literatura však vypovídá o civilizaci daleko více. Indie si ve své literatuře zachovala svou velmi vyspělou civilizaci Zlatého věku. Dávná Indie po sobě nezanechala stopy v kamenných monolitech nebo rozpadajících se stavbách, ale v architektuře písma, vytesané v libozvučném Sanskrtu. O tom, kdy Bhagavadgíta a mnoho dalších indických písem vzniklo a kdo byl autorem, vedou vědci stále ještě diskuse. Verše Bhagavadgíty nalezneme v šesté z osmnácti knih tvořících Mahábháratu, v části Bhíšma Parva, kapitoly 23 - 40. Tato starodávná báseň o 100.000 verších popisuje příběhy potomků krále Bharaty, Pánduovců a Kuruovců, jejichž spor o království vyvolal strašlivou bitvu na válečném poli Kurukšetře. Bhagavadgíta, posvátný dialog o józe mezi Bhagavánem Kršnou, který byl současně pozemským králem a božskou inkarnací, a jeho hlavním žákem princem Ardžunou se odehrává těsně před vypuknutím bojů. Autorství Mahábháraty, včetně Bhagavadgíty, se tradičně připisuje osvícenému světci Vjásovi. Dle tradice Vjása též uspořádal čtyři védy, zkompiloval pomocí příběhů o historických i legendárních avatárech, světcích, králích a hrdinech purány, posvátné knihy ilustrující védskou moudrost. Mahábháratu údajně Vjása sepsal za dva a půl roku, během svého pobytu v odloučení v Himaláji. Vjása sám též v Mahábháratě vystupuje jako otec Pándua a Dhrtaráštry.

Všeobecně je uznáváno, že Bhagavadgíta vznikla ještě před křesťanskou érou. Sama Mahábhárata říká, že válka na Kurukšetře se odehrála na konci dvápara jugy, před sestupem světa do kali jugy, který se podle indické tradice odehrál roku 3102 před Kristem. Učenci ze Západu i z Východu navrhují dosti odlišná datování událostí popisovaných v Mahábháratě. Některé odhady jsou založeny na archeologických nálezech, jiné na astronomických událostech jako např. zatmění Slunce či Měsíce, konjunkce planet atd., které jsou v Mahabháratě zmiňovány. Tyto odhady spadají do dosti širokého intervalu 6 tisíc let před Kristem až 500 let před Kristem. Nemám v tomto příspěvku žádné ambice, týkající se časového určení těchto událostí. Mým jediným cílem je hovořit o světském a duchovním poselství Bhagavadgíty. Ve starých posvátných písmech není jasně rozlišena historická skutečnost od symbolismu. Obojí je v této tradici často promícháno. Proroci si často vybírali děje všedního dne a velké historické události a hluboké duchovní pravdy sdělovali pomocí na nich postavených přirovnání. Posvátné pravdy byly totiž obyčejným lidem srozumitelné, pouze pokud byly vyjádřeny v běžných pojmech. Pokud chtěli proroci nejhlubší odhalení skrýt před neznalou, nepřipravenou myslí, vyjadřovali se pomocí skrytých metafor a alegorií. Bhagavadgíta byla velmi důmyslně sestavena Vjásou pomocí přirovnání, alegorií a metafor, ve kterých jsou propleteny historické události s psychologickými a duchovními pravdami, a zobrazuje bouřlivou vnitřní bitvu, kterou musí vést jak světský, tak duchovní člověk. Nejhlubší duchovní pravdy ukryl Vjása do tvrdé skořápky symbolismů tak, aby je uchránil před nevědomostí temných věků, ke kterým se civilizace blížila s koncem Kršnovy inkarnace na Zemi. Historicky je dosti nepravděpodobné, že by Kršna a Ardžuna vedli dlouhý hovor o józe uprostřed mezi dvěma šiky znepřátelených vojsk. Mnoho hlavních osob a událostí v Mahábháratě má historické pozadí, ale tento poetický příběh je vhodně sestaven tak, aby splnil své hlavní poslání, kterým je výklad sanátana dharmy - věčného náboženství. Při interpretaci písem nemůžeme tedy ignorovat historické prvky, ve kterých je pravda vyjádřena. Musíme rozlišovat mezi běžnými ilustracemi morálních pravidel nebo popisy duchovních jevů a pasážemi s hlubším esoterním významem. Je potřeba nehledat skryté významy v každé větě, nenechat se unést entusiasmem k vytváření nezamýšlených interpretací. Skutečná cesta k porozumění písmům vede skrze intuici a naladěním se na naše vnitřní vnímání pravdy.

Symbolismus v Mahábháratě

Příběh Mahábháraty začíná tři generace před Kršnou a Ardžunou, v době krále Šantanu. Potomci tohoto krále až ke dvěma znepřáteleným rodům Kuruovců a Pánduovců odpovídají jednotlivým stupňům sestupu vesmíru a člověka z Ducha do hmoty. Bhagavadgíta se pak zabývá tím, jak je možno tento proces obrátit, jak člověk může vystoupit ze svého omezeného vědomí k vědomí svého skutečného Já. Shrňme si alespoň ty zcela nejzákladnější informace o rodech Kuruovců a Pánduovců:

Slepý Dhrtaráštra (manas, slepá smyslová mysl) má se svou ženou Gandharí (síla tužeb) syna Durjódhanu (domýšlivost) a jeho dalších 99 bratrů, smyslových sklonů. Ti se nazývají Kuruovci. Pándu (buddhi, čistá, rozlišující inteligence) má pět synů, kteří odpovídají pěti tattvám. V lidském těle představují pět páteřních čaker. První tři synové, které měl Pándu s Kuntí (nepřipoutanost), jsou Judhištira (božský klid, višudha čakra), Bhíma (anáhata čakra) a Ardžuna (sebeovládání, manipúra čakra). Se svou druhou ženou Madrí (připoutanost k nepřipoutanosti) měl Pándu dvojčata Nákulu (božská věrnost, svádhišthána čakra) a Sahádévu (božská odolnost, múládhara čakra). Tři vyšší páteřní čakry jsou podstatné pro vnitřní duchovní rozvoj člověka, zatímco zbývající dvě pro zduchovnění vnějších aktivit. Všichni Pánduovi synové mají společnou ženu Draupadí (kula kundaliní), která jednotlivé čakry probouzí, tj. má s jednotlivými Pánduovci syny. Na začátku Bhagavadgíty tedy vlastně panuje tato situace: vyšší vědomí člověka - vědomí jeho jednoty s Duchem - postupně přes několik fází sestoupilo až na úroveň vědomí tělesného. V těle (království) panují jak smysly a slepá mysl (Kuruovci), tak čisté rozlišování (Pánduovci). Mezi materialistickými sklony, vtahujícími člověka do honby za vnějšími radostmi, a rozlišováním, které se ho snaží přivést zpět do stavu vyššího vědomí, panuje neustálý konflikt. Hra v kostky je hrou klamu, jež způsobuje sestup vědomí. Hra je velmi okouzlující a člověk ve své hře se smysly prohraje celé své království (blaženost duše) a odejde do exilu. Po mnoha letech bolestných zkušeností, strávených pod nadvládou hrabivosti, vzteku, sexu, žárlivosti a egoismu, se rozlišování a jeho čistí synové snaží získat zpět ztracené království.

Bhagavadgíta popisuje, že poté, kdy Judhištira probudil a upevnil svůj klid, Bhíma kontrolu životní síly, Ardžuna sebekontrolu, Nákula sílu dodržovat správná pravidla a Sahádéva sílu odolat zlu, se Pánduovci snaží spolu se spojenci dobrých zvyků a duchovních tendencí dostat zpět z vyhnanství. Špatné smyslové sklony se ale o své království dělit nechtějí. S pomocí Kršny (guru nebo probuzené duchovní vědomí nebo meditací získaná intuice) je tedy nutno vybojovat válku na materiální, mentální a též na duchovní úrovni v opakovaných zkušenostech samádhi. Na bojovém poli lidského těla (Kurukšetra) proti sobě nyní stojí potomci slepé mysli a čistého rozlišování a čeká je velká bitva. Každý člověk musí bojovat svou vlastní bitvu na Kurukšetře. Není to jen bitva, kterou stojí za to vyhrát, ale bitva, kterou podle řádu vesmíru musíme všichni dříve či později vyhrát. Bhagavadgíta nás ujišťuje, že nejrychleji dosáhne vítězství ten oddaný, který se pomocí božské vědy jógové meditace naučí, jako Ardžuna, naslouchat vnitřní písni moudrosti Ducha.

přeložil -vs-

© 2018 - n3t.cz - Joomla Webdesign