Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

Očista vodou

Život se zrodil v pravodstvu - podle mýtů i podle současných vědeckých názorů. Voda je prvním živlem, který obklopuje lidský plod v děloze dříve než poté vzduch. Když se člověk ve snu koupe, vrací se do dělohy.

Rodí se, nebo je zrozen

Podle Freuda „narození bývá ve snu pravidelně vyjadřováno vztahem k vodě; snící spadne do vody nebo se z vody dostává ven, to znamená: rodí se, nebo je rozen. Nezapomínejme, že tento symbol se může dovolávat vývojové historie hned dvojím způsobem. Nejenom, že všichni suchozemští savci, včetně předků člověka, vzešli ze živočichů vodních, ale také každý jednotlivý savec, každý člověk, strávil první údobí svého života ve vodě, když jako embryo žil v plodové vodě v lůně své matky, a narozením pak z vody vyšel. Nechci tvrdit, že toto snící ví, naproti tomu jsem však přesvědčen, že to vědět nepotřebuje,“ tvrdí Freud ve svých Vybraných spisech I.

Při revizi své nauky o snech Freud upřesňuje (1932): „Člověk si představuje také smrt jako návrat do matčina těla (do vody). Ponoření do vody ve snech i v mýtech proto musíme chápat jako symboickou smrt, zatímco vynoření z vody jako porod či znovuzrození.

Příkaz k očistné koupeli můžeme najít v nejstarším dochovaném literárním Eposu o Gilgamešovi. Jakákoli očistná koupel, byť slouží k pouhému odstranění fyzické špiny, má svůj neodlučitelný duševní aspekt: i moderní člověk po vydatné koupeli spontánně prohlásí, že se „cítí jako znovuzrozen“ - a je to archetypální projev.

Iniciace

Voda je výchozím živlem každého iniciačního mýtu. Iniciace znamenala původně pouhé uvedení do pohlavního života. Vývojově se rozšířila do zasvěcovacího obřadu hluboké duchovní náplně s více či méně složitými rituálními praktikami. Na předchozích stránkách jsme ukázali, že v mýtech přírodních národů dochází k objevu sexuality často právě v souvislosti s koupáním (nigerijská žena ztrácí svou hambi, alžírští Kabilové zjišťují svou pohlavní rozdílnost - a bylo by možné snést mnoho dalších příkladů). Z psychologického hlediska zjevně hrají sexuální fantazie ve spojení s koupelí pro ženy větší roli než pro muže. Jak známo, nejranější dětské slastné pocity při koupání se objevují u dívek mnohem dříve než u chlapců. Zřejmě i proto je u žen masturbace sprchou nebo při koupeli rozšířena více než u mužů. Stejný efekt jako sprcha však vyvolá pouhé intenzivní polévání příslušných partií těla vodou. Fyziologický podklad proto mají i mytické zprávy o oplodňujícím dešti.

Malinowski uvádí příběh z Trobiantových ostrovů, podle kterého pramatka porodila své dítě bez přispění muže pouze tím, že vystavila svou vagínu dešti, který ji rozšířil a umožnil, aby porodila duchovní dítě, z něhož později vznikli lidé.

Marcel Granet popisuje jarní slavnosti venkovského obyvatelstva ve staré Číně: „Zasvěcování se po dlouhá staletí slavilo při venkovských shromážděních zároveň se zásnubami, aby se tak zahájilo nové roční období... Když polonahé dívky bezprostředně před spojením v polích přecházely řeku, oslavovaly své osvobození, přivolávaly zúrodňující deště půdě a sobě oplodňující pramen. Číňané se dodnes modlí v tužéž dobu a při týchž obřadech, aby porod rozhojnil jejich rodiny a aby déšť dal vyklíčit semeni. Dešťů a převtělení se zpočátku dosahovalo hrami lásky, ale nakonec se věřilo, že voda z nebe je mužské podstaty a že tedy pouze ženy si mohou uchovat schopnost přivolat déšť. Stejně tak si představovali, že panny mohou otěhotnět pouhým stykem s posvátnými řekami.

Zahájení pohlavního života

Rituální koupel jako přechod jarní rozvodněné řeky zde bezprostředně přechází zahájení vlastního pohlavního života. Víra ve schopnost ženy přivolávat déšť vychází z představy falického oplodňujícího deště. Žena má přilákat déšť obdobně jako lesní samice samce. Ale v řecké kultuře se lze setkat se zcela protikladnou vírou: „V Naupliu je pramen zvaný Kanathos a Argejští tvrdí, že se v něm každoročně koupe Héra a stává se znovu pannou.“

Podle Gravese každoroční koupel k obnově svého panenství podstupovala také Afrodité v Pafu: „Zdá se, že to byl očistný obřad, který musela kněžka Měsíce vykonat po zavraždění svého milence, posvátného krále roku.“

Kandidáti Velkého zasvěcení

Nejtajnějším a tím i pro nás dnes nejtajuplnějším antickým zasvěcovacím obřadem byla eleusínská mystéria. Antické zprávy o průběhu veřejně konaných ritů lze pokládat za věrohodné, dohady o rekonstrukci děje ve vrcholných okamžicích uvnitř eleusínské svatyně jsou jinou záležitostí. V tuto chvíli nás zajímá rituální koupel a její smysl.

Ze shrnujících popisů víme, že kandidáti Velkého zasvěcení (kteří už absolvovali malá mystéria v athénském předměstí Agrai a dvouletou zkušební dobu, během níž museli chodit stále v jednom plášti) se nejprve shromáždili v athénském Eleusiniu, kde kněží (hierofanti) varovali všechny nepatřičné osoby, aby se pod trestem (zřejmě smrti) vzdálili. Právo zúčastnit se získali po předcházejících zkouškách, kdy „všichni měli čisté ruce“ a mluvili řecky, včetně žen a otroků. Výslovně vyloučení byli barbaři a neočištění vrahové. Aristotelés připomíná, že Aischylos mále přišel o život, protože Athéňané si mysleli, že ve svých tragédiích vyjevil některá tajemství.

Druhý den následovalo procesí k moři. Každý kandidát nesl s sebou sele, se kterým se vykoupal a omyl ho ve vlnách. Kněží poté sele zabili a jeho krev vylili na kandidáta, který seděl s hlavou zahalenou na nízkém sedátku. Eliade komentuje: „Obětování vepřů náleželo všude v Řecku specificky k Démétřině kultu. Podobné oběti u příležitosti iniciačních obřadů jsou na druhé straně hojně doloženy u pěstitelů z polynéských ostrovů.“ Burkert připomíná, že řecký výraz pro sele (choiros) označoval vulgárně ženské pohlavní ústrojí. Obětování selete znamenalo symbolicky usmrcení mladé dívky.“

Zasvěcenec jako divák

Přijmeme-li konotační souvislost choiros s vagínou jako fakt, musíme při interpretaci být důslední. Polití hlavy kandidáta krví obětního zvířete je totiž známo i z jiných mystérií - např. býčí krví u kultu Kybelina. Domníváme se, že při většině pokusů o poodhalení tajemství eleusínských mystérií se běžně dělají dvě chyby: jednak je zasvěcenec (mystés) chápán jako jakýsi divák či svědek předváděného posvátného dramatu a interpreti se soustřeďují na hypotézy o obsahu předváděného oproštěně od mystovy psychiky; a za druhé se uvažuje o zasvěcování „čemusi“ v mlhavých abstraktních kategoriích. Zapomíná se, že mystés se nezúčastňoval „nějakých mystérií( s „nějakým obsahem“, ale byl konkrétně zasvěcován trojjediné bohyní Koré/Démé-tér/Persefoné čili bohyni „panně/matce/vládkyni podsvětí“. Obsah mýtu nemohl být žádným tajemstvím, protože byl všeobecně znám např. z Hymnu na Démétér. Tajemstvím byl způsob zasvěcování.

Když si představíme praktické provedení prvního veřejně předváděného stupně (očistná koupel se seletem, zabíjení zvířete a polévání jeho krví), musíme si uvědomit, že provedení dalších stupňů se muselo v dopadu na kandidátovu psychiku účinně násobit, včetně podání zřejmě halucinogenního nápoje (kykeón) až k vrcholnému prožitku. Pak pochopíme Plútarchovo svědectví: „Nejprve putování a únavné pobíhání sem a tam, a cesty bez konce, nejasně viděné jakoby z temnoty; pak před vlastním ukončením všechna hrůza, třesení a chvění, pocení a údiv; po čemž je ozáří kouzelné světlo nebo jsu uvedení v neposkvrněné kraje a luka se zpěvem a tancem a posvátnými hlasy zjeveními...“

Nit vedoucí do bludiště

Ariadninu nid do bludiště nabízí Aristotelés. Synésios zachoval jeden krátký zlomek jeho mladistvého díla, které se týkalo zasvěcování do mystérií: „Aristotelés je toho názoru, že ti, kdo jsou zasvěcování, se namají něco dozvědět, nýbrž mají zakusit jisté stavy a být uvedení do jistých rozpoložení, přirozené poté, co se na to určitým způsobem připravili.“

Zasvěcení trojjediné bohyni bylo pro mystu psychodramatem (řečeno moderním termínem) čili cestou k poznání vlastního nevědomí a zafixováním tohoto poznání ve světle nutné smrti. Rozhodně nebylo žádným pouhým přihlížením či posloucháním, byť se spoluúčastí. K tomu by zájemci stačilo chodit v Athénách na představení tragédií a nemusel se nechat zasvěcovat. Aristotelés definuje jasně: „Tragédie je ztvárnění seriózního a úplného jednání určitého rozsahu; nikoli vypravovaného, ale smyslově přitažlivě předváděného odlišně podle svých úseků; pomocí strachu a soucitu dokončujícího katarzi prožitků takového jednání.“

Krev není voda, ale přesto...

Vraťme se ke smyslu očistné koupele s následující krvavou obětí. Thomson se mýlí, když tvrdí, že „krev selete nahrazovala vlastní krev kandidátovu“; a mýlí se též v chápání zahalení hlavy jako „závoje partnerů při sňatku“. Eliade říká první polovinu („symbolické usmrcení mladé dívky“), k níž je třeba dodat druhou: „která se stala matkou a ztratí své dítě“ (příběh Démétér a Koré). Domníváme se, že kandidát, který se koupe se seletem, koupe se symbolicky s vagínou, z níž poté na jeho hlavu crčí krev. Rituál musí mít stejný význam pro muže i pro ženu. Jedinou možností je zde vagína, která kandidáta zrodila. Ritus je vlastně inverzním napodobením někdejšího porodu: nejprve koupel, poté porodní krev. Kandidát má zahalenou hlavu, protože dosud byl nevědomý. Krvavý rituál mu otevírá cestu zpátky do dělohy čili k uvědomování si svého nevědomí, k pochopení tajemství početí a smrti v podsvětní jeskyni, kde vládne Persefoné. Jde o počátek zasvěcení smrti, které je nicméně rovněž zasvěcením k plodnému životu.

Posvátná koupel patřila také ke kultu Dionýsově, i když se o ní Eurípidés v Bakchantkách nezmiňuje. Bakchantky čili mainady sdružené v náboženském spolku (thiasos) uctívaly Dionýsa při orgiích v přírodě pro muže nepřístupných. Thomson uvádí několik místních mýtů týkajících se koupele v moři, které jsou založeny na rituálu.

Mýty o koupeli v moři

První mýtus pochází z boiótské Tánagry: „Pověst tvrdí, že Trítoón kdysi přepadl tanagerské ženy plavající v moři, když sestoupily do vody, aby se očistily před Dionýsovými slavnostmi. Přepadené se modlily k Dionýsovi, ten jim přispěchal na pomoc a Trítoóna přemohl v zápase.“

Druhý mýtus je z Naxu: Dionýsovy kojné (pozdější hvězdy Hyád) přepadl thrácký pasák volů Bútés. Utekly do moře, ale jednu z nich Korónis pasák polapil a unesl na Naxos. Byla s ním nucena tělesně obcovat, až ho Dionýsos dohnal k šílenství a Bútés se utopil ve studni.

Třetí mýtus můžeme najít v Homérovi: „Nežil přec Dryantův syn, ach nežil Lykúrgos silný / dlouho, neboť i on se svářil s nebeským božstvem, / Bakchu když rozjařenému kdys rozehnal pěstounky milé / po chlumu posvátné Nýsy; vtom najednou bakchantky všechny pustily na zem thyrsy, jak Lykúrgos, záhubce mužů, / bodcem je šíleně mlátil a Bakchos se zděšeně vrhl / do mořských vln, kde vylekaného jej přijala Thetis / v lůně svých vod, vždyť z královny hrozby ho pojala hrůza. / Proto se rozhněvali naň bohové žijící blaze, / a pak Kronovec Zeus jej oslepil...“ (Ilias)

O smyslu rituální koupele

Ve všech třech příkladech koupel v moři či útěk do moře souvisí s pokusem o svedení. V mýtu z Tánagry se ženy koupelí v moři zasvěcují Dionýsovi, který je ochraňuje před znásilněním jiným bohem. Další dva mýty dodávají etiologické detaily k ozřejmění smyslu této rituální koupele: Korónis se nepodaří skrýt v moři a je následně znásilněna pasákem volů; Lykúrgos, syn Drynatův („ dubového muže“) donutí Dionýsa, aby se před násilím (neuznává ho jako nového boha) skryl v mateřské náruči mořské bohyně. Koupelí tedy bakchantky napodobují chování jak Dionýsových kojných, tak i samotného boha. Mytická role Dionýsových kojných se promítá i do vlastních orgií bakchantek: „Ty z nich, které měly plný prs, / když doma zanechaly svoje kojence, / braly si do náručí mladé gazely / či vlčí šťěňata a dávaly jim pít.“

Ponoření do vody je nejen očistou, nýbrž i obrozením. Je proto pravděpodobné, že při ponořování se vyznavaček Dionýsových šlo o souvislost s obecnějším obyčejem. Bylo zvykem, že se řecké nevěsty koupaly před uzavřením sňatku v řece. Bylo to očistou, ale zároveň se věřilo, že to zvyšuje nevěstinu plodnost. Stejná představa se skrývá za formulí, kterou říkaly nevěsty z Troady, když se koupaly v řece Skamandru: - Skamandre, vezmi si mé panenství!

Nymfy zasnoubené bohům

Tyto dívky, které vykoupavše se v řece stávají se nevěstami, jsou bezpochyby předhistorickými lidskými vzory nymf řecké mytologie a folklóru - nevěstami zasnoubenými bohům řeky a rodicími syny héróje. Koupání žen při Dionýsově kultu by tedy mohlo být buď obřadem zasvěcovacím, nebo svatebním. Pravděpodobně bylo obojím. Ženy zasvěcení thiasu byly Dionýsovými nevěstami.

Pokud rituální koupel skutečně byla součástí praktiky Dionýsova kultu, nebyla zřejmě pravidelně opakována, ale šlo o jednorázovou iniciační záležitost pro novicky (proto se s ní nesetkáváme v Eurípideově tragédii). V tomto smyslu odpovídá původní roli později křesťanského křtu.

Křest je ponoření do vody jako do smrti, aby se člověk znovu narodil k očištěnému životu. V křesťanských kostelích se obřad postupně vyvíjel od úplného ponoření až k trojímu pokropení hlavy. Některé sekty své členy dodnes zasvěcují úplným ponořením - např. jehovisté veřejnou lázní. Bylo by chybou domnívat se, že křest je až křesťanskou paktikou.

Zdeněk Zaoral

© 2018 - n3t.cz - Joomla Webdesign