Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

O původu pohlaví

Vznik pohlaví je přímo spojen se vznikem prvních bohů, obrů nebo lidí, kteří od počátku existují odlišně jako muž a žena, anebo akt stvoření člověka předchází rozlišení pohlaví. Ta první skupina mýtů je méně běžná, mýty druhé skupiny se většinou vyskytují u přírodních národů.

Bohové jsou od počátku mužem a ženou

Bible pozoruhodně obsahuje dvě zprávy o stvoření člověka jako verze z obou skupin. Pocházejí z různých zdrojů textu. Podle kněžského pramene:

Bůh [Elohim] stvořil člověka ke svému obrazu, k Božímu obrazu jej stvořil, stvořil jej jako muže a ženu. (Gn 1,27 BJ)

Podle jahvistického pramene stvoření člověka předchází rozlišení na muže a ženu:

Bůh Jahve utvořil z prachu hlíny člověka, vdechl do jeho nozer dech života člověk se stal živou bytostí. (Gn 2,7 BJ) Bůh Jahve seslal na člověka mrákotu a on usnul. Vzal jedno z žeber a jeho místo vyplnil masem. Pak z žebra, jež vzal z člověka, vytvořil Bůh Jahve ženu a přivedl ji člověkovi. Člověk zvolal: „Žena byla vzata z muže!“ (id 21-23)

Pro mýty z první skupiny je charakteristické, že prvotní odlišení dvou pohlaví je v nich chápáno jako samozřejmost, která nemusí být vysvětlována. Podle skandinávské Eddy byl svět zpočátku pouhou pustou ledovcovou dálavou.

V úsvitu věků jen Ymir vládl,
nebylo moře, ni mohutných vln,
nebyla země, ni nahoře nebe,
jen pustá, bez trávy zela propast.

(Vědmina píseň, Steblin-Kamenskij)

Když do ledové pustiny začal vát teplý jižní vítr, obr Ymir se začal potit a z potu, který mu vytékal z podpaží, se zrodili další dva obři, muž a žena, kteří zůstávají bezejmenní. Zatímco se probouzeli k životu, další kapky stékaly po kusech ledu:

Když jíní roztálo, povstala z něho kráva Audumla. Čtyři mléčné řeky jí proudily z vemene, a tak živila Ymira a jeho potomky. Kráva lízala ojíněné kameny, které byly slané; první den, když je lízala, vyvstaly na večer lidské vlasy, druhý den se objevila lidská hlava a třetí den celý člověk. Jmenoval se Búri, pátá živá bytost. Jeho syn pojal za ženu dceru obra a dostali spolu tři syny: jmenovali se Ódin, Vili a Vé.

Ódin, Vili a Vé jsou indoevropskou funkční trojicí ve skandinávském vydání. Ale proč ono krkolomné vysvětlení původu? Proč se jednoduše nezrodili přímo z dcery a syna obra Ymira?

Protože máme před sebou pádný důkaz o exogamii raně indoevropských či předindoevropských severských kmenů. Proto musel mýtus nechat zrodit „pátou živou bytost“ pokrevně nespřízněnou s Ymirovou dcerou. Ódin, Vili a Vé pak stvořili první lidi:

Když šli po břehu mořském, nalezli dvě dřeva a vzali ta dřeva a udělali z nich lidi; první dal ducha a život, druhý vtip a pohyb, třetí obličej, mluvu, sluch a zrak; dali jim též oděv a jména; muž se jmenoval Ask a žena Embla, a od nich pochází lidské pokolení.

U lidí je zde rozlišení na dvě pohlaví stejně samozřejmé jako u obrů-prarodičů tří hlavních bohů, i když u obrů jde o samoplození, zatímco u lidí o tvůrčí akt funkční trojice bohů-demiurgů.

V řadě mýtů vzniká svět na základě sexuálního aktu prvotní božské dvojice, která buď zplodí svět přímo, nebo zplodí několik bohů-demiurgů - jako v polynéské mytologii, kde počátek reálného světa a mytického času představuje oddělení těsně spojených (čili souložících) prarodičů. Nejrozšířenější verzi lze podle několika pramenů shrnout takto:

V ještě neuspořádaném vesmírném prostoru se vytvořily nejprve dvě bytosti: Země jménem Papa a Nebesa Rangi. Nejprve byly vzdáleny od sebe. Jednou se však spolu spojily a uvěznily mezi sebou tmu, v jejímž lůně se narodili čtyři synové. Bohové přemýšleli, jak se osvobodit z rodičovského objetí. Tane se nakonec začal chovat jako strom. Nohama se jako kořeny zapřel o matku, hlavou o otce a protahoval se tak dlouho, až rodiče od sebe oddělil. Do světa hned proniklo světlo. Čtyři synové vzápětí svedli bitvu o moc nad různými oblastmi. Po jejím skončení si rozdělili funkce: Tumatuanega jako pán lidského rodu a války, Tane jako pán lesů, Tawhirimatea jako pán větrů a bouří, Tangaroa jako pán moře. Mezitím však museli vzniknout lidé. Verze se liší v tom, který ze čtyř synů Země a Nebes to učinil. Shodují se, že první žena Hine vznikla z hrsti červené hlíny Země a oplodnil ji déšť z Nebes. Porodila syna, se kterým se pak sama spojila, a jejich potomci dali základ lidskému rodu.

Odlišení pohlaví u lidí opět přímo vyplývá z původního rozlišení prarodičů. Na rozdíl od předcházejícího příkladu se zde charakteristicky projevuje polynéská endogamie.

Pojem bohyně plodnosti nebo země, kterou oplodňuje muž v podobě deště, je znám po celé Africe. Stejná bohyně pak zajišťuje potomstvo i úrodu. Pouze se u různých kmenů různě jmenuje.

Vznik první sexuálně odlišené božské dvojice může být jakkoli kuriózní. Jeden příklad podle Jána Starkbauera:

„Dogonové z Bourkiny Fasso znají věčného a jediného boha Ammu, který kdysi stvořil svět z jediné hroudy hlíny. Potom chtěl stvořit živou bytost. Proto přenesl svou mužskou sílu do termitiště a učinil svou ženou zemi, jejímž pohlavním orgánem bylo jiné termitiště. Protože se mu nepodařilo oplodnit uzavřené termitiště, odřezal mu vrchol (tento akt symbolizuje iniciační obřad dogonských děvčat, kterým do dnešní doby dělají excisi, tj. odřezávají jim klitoris). Nyní se již oplodnění podařilo a narodil se šakal Ogo. Amma se stvořením nebyl schopen, chtěl stvořit i člověka, proto stvořil z vody Nommoa, který byl současně duchovní transformací Ogoa (totemovým zvířetem Dogonů je šakal). Nommo byl hermafroditem a měl párovou duši. Amma oddělil od sebe jeho mužskou a ženskou osobnost, aby tím zajistil rozmnožování na zemi. Do dnešního dne nemají děti do iniciačního obřadu společensky uznávané pohlaví, jsou neutrální, až v době iniciace se rozhodne, zda půjde o chlapce nebo o děvče.“

Náš třetí příklad sexogonického mýtu první skupiny se týká ozřejmění původu totemového zvířete lidí. Pro mýty mnoha přírodních národů je typické, že rozdílnost lidských pohlaví je odvozována buď od původně oboupohlavní (hermafroditní) bytosti, nebo od pohlavně rozlišeného totemového zvířecího páru. Dogonský mýtus má zjevné etiologické kvality: způsob stvoření totemového šakala zdůvodňuje iniciační dívčí obřízku.

Kosmonogické mýty obsahují i egyptské Texty pyramid. Nejoriginálnější pochází z papyru Nesi-Amsu (Britské muzeum No. 10188) napsaného asi 311 BC, ale zachycující velmi staré mýty (zřejmě už z předynastických dob). Ve dvou nepříliš rozdílných verzích je zde zaznamenán kuriózní mýtus stvoření, v němž jako hlavní aktér vystupuje jediný prabůh Neberdžer čili „Pán všeho“. V překladu přinášíme podstatnou část první verze:

Slova, která řekl „Pán všeho“ poté, co sám vznikl:
Já jsem vznikl jako CHEPRER
(=ranní slunce),
dříve než vznikly další bytosti.
Všechny další bytosti vznikly až
po mém vzniku.
Mnohé bytosti se ztvárnily, až když vyšly z mých úst.
Nebylo vzniklé nebe, nebyla vzniklá země,
nebyly stvořeny děti země
[a] hadi na svém místě.
Povstal jsem s nimi sám z NUN, z nečinnosti.
Nenašel jsem žádné místo,
kde bych mohl stát.
Udělal jsem kouzlo ve svém srdci,
ustanovil jsem MAAT
(= přírodní zákon)
[a] vytvořil představy všech tvarů.
Byl jsem sám se sebou, ještě jsem se
nevyprázdnil do ŠOV
(= bůh vzduchu)
nevymočil se do TEFNUT
(= bohyně vody),
nebyl vzniklý nikdo, kdo by
pracoval se mnou.
Ustanovil jsem ve svém vlastním
srdci,
aby vznikly mnohé bytosti bytostí
z bytostí dětí a z bytostí dětí
jejich dětí.
Vsunul jsem svůj úd do sevřené ruky,
vyvrcholil nad svým stínem
[a] vystříkl sémě do vlastních úst.
Vyprázdnil jsem se do ŠOV,
vymočil se do TEFNUT.
Hle, můj otec NUN (= pravodstvo)...

(Fetish to God)

Po aktu stvoření vznik pohlaví

Příklady mýtů z druhé skupiny, které oddělují stvoření člověka od rozlišení pohlaví, omezíme na Afriku, kde je sesbírali Bronislaw Malinowski a Leo Frobenius:

Podle nigerijského kmene Nupe muži zpočátku neměli ebá (penis) a ženy sukó (vagínu). Zajíc seznámí slona se Sukokó, pramáti všech vagín. Slon od ní uteče, ačkoli se o něj dobře starala. Při pronásledování slona se Sukokó srazila s Ebakó, praotcem všech penisů, a oba se rozlétli na tisíce kusů. Ženy a muži si posbírali sukó a ebá. Ti, kteří přišli dřív, získali velká sukó a ebá, ale ti, kteří přišli pozdě, získali už jenom malá.

Podle jiného nigerijského kmene Džukunů ženy dříve nosily hambi (vagínu) jako zástěru, kterou si svlékaly při koupání nebo při spánku. Jednou se během koupání královské dceři hambi ztratil. Ukradla ji opice a náležitě i využívala. Až opici zastřelil lovec a vrátil hambi její majitelce. Od té doby král zakázal ženám svlékat své hambi, takže je nosí stále s sebou.

Také podle súdánského kmene Tim nebyla zpočátku kudó součástí ženy, ale volně se pohybovala po světě a ledaskdo si s ní mohl pohrávat. Když s ní však obcoval štír, štípl ji svým jedovatým ocasem. Kudó (vagína) se bolestí ukryla v ženině lůně a požádala ženu, aby ji chránila. Žena tak učinila a od té doby mají ženy vagíny.

Podle jiného mýtu téhož kmene jednou jeden lovec rozhodl spor o kořist mezi lvem a hadem. Had mu dal za ženu svou krásnou dceru a navíc i kouzelný prostředek, který po požití umožňuje číst myšlenky jiných lidí. Když se lovec vrátil domů, otevřel lahvičku, ale vrazily do něho zezadu kozy a lovec celý obsah lahvičky vylil na svůj penis. „Tak se stalo, že muž cítí ne hlavou, ale ocasem, když na něho myslí nějaká žena. A od té doby i mužský ocas zvedá hlavu jako had.“

Podle alžírského kmene Kabilů na počátku světa žili pouze muž a žena, kteří se neznali. Jednou se setkali u studny a každý chtěl pít jako první. Pohádali se, strčili do sebe, žena spadla na záda a odhalila své lůno. Muž nevěděl, k čemu slouží, ale když do vagíny vložil prst, vyrostl mu tebust (penis) a vnikl jím do ženy. Zplodili spolu padesát chlapců a padesát děvčat, které od sebe odehnali. Po čase se však jejich synové a dcery setkali na břehu řeky a při koupání zjistili, že jejich těla se liší. Nakonec děvčata povalila chlapce, sedla si na ně a takto souložili. Potom chlapci vzali dívky k sobě domů a tam jim řekli: „Není to dobře, když si žena lehne na muže. Od nynějška budeme souložit tak, abychom my leželi nahoře.“

Je již zřejmé, že mýty o původu pohlaví z druhé skupiny mají vždy více či méně etiologický charakter: nějak vysvětlují konkrétní detaily i praktiky sexuálního života. Poměrně často se v mytologiích přírodních národů setkáváme se zdůvodněním tzv. normální polohy při souloži, která se v živočišné říši takřka nevyskytuje.

Indický myslitel Osho si dobře uvědomuje bezprostřední souvislost koitální polohy s dominancí ve vztahu. „Muž vždy leží na ženě. To je egoistická pozice, protože muž si vždy myslí, že je lepší, vyšší i nadřazený. Jak by mohl být pod ženou! Ale v celém světě v přírodních společnostech bývá žena na muži. V Africe je poloha, kdy je muž nahoře, známa jako misionářská poloha, protože nejprve, když křesťanští misionáři přišli do Afriky, přírodní lidé nemohli pochopit, co dělají. Mysleli si, že to musí ženu zabít.“

Zdeněk Zaoral

© 2018 - n3t.cz - Joomla Webdesign