nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Píseň písní, jediná biblická kniha, v níž převažuje ženský hlas toužící po svém „miláčkovi“, hlas snoubící se s mužským hlasem, který opěvuje krásu své „přítelkyně“, nás přivádí do krajiny starých Hebrejů, do krajiny úrodnými oblastmi neoplývající a trpící dlouhými obdobími sucha, která člověk přečkával jen díky starostlivosti o vodu.
Pro básnířku a básníka přesto jako by v zemi jejich Života byla všude jen úrodná půda. O poušti se Píseň zmiňuje nikoli nepříznivě - poušť připomínala pradávné časy nomádů a jako snový svět lákala ty, kdo chtěli uniknout z civilizace; (3,6): jen když přítelkyně z ní vystupuje, a to nikoli žíznivá a unavená, nýbrž sálající vůni (3,6; sr. 8,5) a neužitečné rostliny slouží jako kontrast, díky němuž vyniká její krása (lilie mezi trním 2,2). Jinak řečeno: zatímco se ve vážném pohledu přítelkyně jeví jako lilie uprostřed pouště, pro Píseň je zahradou uprostřed zahrady.
Přítelkyně s miláčkem putují po krajině, přičemž je v Písni se zvláštním zalíbením připomínáno bílé pohoří Libanón (s vrcholky ozdobenými sněhem, božským symbolem), vonící země cedrů. Odtud se vydávají na pouť, když miláček svou nevěstu, přišlou z pouště, zve: »Se mnou z Libanónu, nevěsto, / se mnou z Libanónu přijdeš! Podíváš se z vrcholku Amánu, / z vrcholku Seníru a Chermónu, / ze lvích doupat, z leopardích hor!« (4,8). Libanón je romantickou zemí, v níž se kdysi připomínal mýtus o Adonisovi, o jeho roztrhání divokým kancem poblíž svatyně Afaka, kde pramení říčka každoročně se zbarvující do ruda a evokující připomínku Adonisovy krve.
Krajina, po níž se Píseň rozhlíží je v čase rozkvětu (3,11-13), je plná nejrůznějších rostlin, povětšinou pro Hebreje exotických a vzácných - cypřišů, cedrů, balzámovníků, granátových stromů, mandragory, datlových palem, fíkovníků, jabloní, ořechů, vinné révy, šafránu, puškvorce, aloe, myrhy, henny, nardu, lilií, skořice, pšenice, koření, ale i zvířat - laní, ovcí, koz, gazel, lvů, leopardů, (ovšem i škodlivých lišek), včel a hrdliček. Bohatá příroda vyjevuje vitální sílu země, kterou čerpají rostliny. K nim se přítelkyně a miláček navzájem připodobňují či se s nimi dokonce ztotožňují, a to někdy ve velmi pestrých nakupeních obrazů. A jednotlivé rostliny v sobě ukrývají rozmanité mytické asociace, jejichž výčet tu rozhodně podat nestačíme, alespoň tedy k ozřejmění:
»Pod jabloní jsem tě probudila / kde tě počala tvá matka / kde měla porodní bolesti ta, která tě zrodila« (8,5b). Hebrejka probudila miláčka (rozuměj: k milování?) - to by se spíše hodilo k jakési bohyni. Početí a porod pod stromem lásky (s plody, které patřily k mezopotámské bohyni lásky a boje Inanně) - to není žádný realistický obraz, ale spíše připomínka mytických zrození božstva (Tammúze, Adonise, Apollóna, Artemidy, ale i Ježíše podle Koránu), jehož roli nyní ovšem hraje miláček. A tím se hra lásky, kterou bychom snadno chtěli pozorovat střízlivýma očima, stává takřka božskou hrou.
Božskou hrou v rajské krajině. Přítelkyně je však někým víc než pou-hou pozorovatelkou krajiny, hor, zahrad a vinic. Obraz krajiny prostupuje jejím obrazem: to, co básník vidí, to, kudy přítelkyně prochází, to je tím, čím ona sama žije - a její milostný čas není časem vytrženosti ze souvislostí, nýbrž vnořením do prožitku životodárnosti, jímž sama sebou vstupuje do úrodné scenérie.
Religionisté se mytickým tkanivem Písně nechali svést k teoriím o jejím původu v ritech a hovořili o ní jako o scénáři »svatého svátku« (hieros gamos), kulticky zpřítomňujícího sexuální spojení dvou božstev, jež mělo sloužit k probouzení plodnosti přírody či plodnosti ženy. Vůči jejich úsudku však můžeme setrvat ve zdrženlivosti.
Prastaré, nehebrejské náboženství v Písni prosakuje nepřímo, nedotýká se jemu odpovídající praxe, namísto toho vyzdvihuje milování ze životního pragmatismu, jak si ukážeme na úloze, jakou v Písni hraje vinice a víno: O vinici je přímo řeč šestkrát, navíc pak do zeměpisu Písně náleží hora Karmel, jejíž jméno v sobě chová výraz pro vinici (KEREM). Vinice s právě pučící révou jsou místem laskání v pučící lásce (7,13), nejsou tak jen pozadím, ale prostředím a podložím lásky. Ovšem vinice se také stává obrazem ohrožení lásky: vinice, kde lišky loupí hrozny (2,15). Ne že by smyslem Písně byla oslava země a její plodnosti (k níž se milostná lyrika vztahuje nepřímo), vždyť přítelkyně dá už předem přednost lásce a opojení z ní. Právě ve vinicích, kde pučí réva, vydá přítelkyně svému miláčkovi svou lásku (7,13). A nejen to: přítelkyně sama je vinicí (8,12). Klíčem k tomu, co v Písni písní vinice znamená, jsou ovšem slova napjatá ironizující rozehraností:
Synové mé matky se na mne rozohnili: nařídili mi hlídat vinice, / svou vlastní vinici jsem však ne(u)hlídala. (1,6) Bratři učinili svou sestru strážkyní vinic - dějiště lásky, kde strážkyně neuhlídala svou vlastní vinici - tělo (k tělu jako vinici sr. 2,15; 8,11n a dále Izajáš 5,1; 27,2n; Jeremjáš 12,10). Citovaná slova jsou hrou dvojího významu vinice, v němž zaznívá prastaré ztotožňování ženy se zemí, s půdou a vzdálená připomínka posvátné soulože na úrodné půdě (Démétér a Jásón strávili podle Odyssey spolu noc na třikrát zoraném poli).
S vinicí, jaká v Palestině byla v rovné krajině, je v obrazech Písně písní úzce spřízněna zahrada, rajská zahrada na svazích kopců, plná nejrozmanitějších rostlin, ale i hojně zavodněná. Zahrada je však o poznání intimnějším místem: uzavřená zahrada (hebrejské slovo GAN vychází ze slovesa GANAHA »zakrýt, zavřít, chránit«) - uzavřená snad cudností anebo zatím uzavřená panenstvím (4,12), zahrada, která však nespí, nezůstává v klidu. Přítelkyně je rajskou zahradou, zavlažovanou z pramene, a probouzí svou touhou po miláčkovi zahradní vůní, když přivolává vánek (miláčka a jeho síly) ze severu i z jihu, a probouzí ji coby pramen balzámů, proudících jako bystřiny (4,16). Čím jiným by tato zahrádka mohla být, než vonícím tělem přítelkyně? Kam jinam by přítelkyně zvala svého miláčka slovy: ... ať přijde můj miláček do své zahrady a jí její výtečné ovoce? (4,16). Hned nato se miláček vyznává z toho, jak se z této zahrady sytil vůní i pokrmy lásky, vyzývá přátele, aby také oni napájeli a opájeli láskou (5,1), a přítelkyně o tom zpravuje: Můj miláček se-stoupil do své zahrady, k balzámovým záhonům, aby v zahradách pásl a trhal lilie (6,2), aby se těšil z přítelkyně. Miláček pak přizvukuje: Sestoupil jsem do ořechové zahrady, abych spatřil palmové výhonky (6,11).
Jeden a tentýž obraz se v Písni písní vrství do rozmanitých významových her, jako je tomu například se zmíněnou vinicí anebo s balzámem - jednou jako s parfémem, podruhé jako s plodem přítelčina milování. A v této rozehranosti Píseň písní radostně, až rozverně ubíhá, a její jásání sleduje rozpohybovanost viděné: vlasy, které jsou jako stáda koz, jako stáda černých koz hrnoucích se po svahu dolů (4,1; 6,5), nejsou sepnuty, nýbrž jsou rozvívány větrem, natřásají se při běhu nebo tanci. (A taková je i krajina: nikoli idylická tišina, nýbrž bující, ale i divoká, sr. citovaný verš 4,8) Ústa se otevírají rozesmátím, takže jsou vidět dvě řady bílých zubů jako stádo březích ovcí... (4,2; 6,6). A k nim tu je pastýř - miláček (1,7; 2,16; 6,3), přicházející z horských svahů, aby »pásl v liliích«. Romantická a idealizovaná vzpomínka na nomádský dávnověk dodává miláčkovi tvář pastevce.
Přítelkyně ale není naivním, bezelstným dítětem. Podobá se pevnosti, Tirse, podobá se Jeruzalému na horském vrcholení, je si své hrdosti a své okouzlující a děsící krásy, kterou příteli nabízí, předobře vědoma: Já jsem hradba, mé prsy jsou jako věže. (8,10). Městskou a venkovskou symboliku tu máme prostě vedle sebe: přítelkyně se spolu se svým miláčkem rozhlíží z výšky po městech i po venkovské zemi a v obojím vidíme její zrcadlení.
Do výjevů z krajiny tedy vstupují obrazy měst - kde se však toto propojení venkovského a městského vzalo? Nejspíš je svědectvím o době, kdy Píseň jako celek vznikla (3. století před Kristem), o raně helénistickém zachvácení světa kolem Středozemního moře kulturním, jakož i náboženským mísením a pohybem. Mísení a pohyb vyvolaly také z hlubiny paměti lidství prastaré mytické obrazy. To, k čemu náboženství zápasící o svou čistotu a střežící ji nesvolilo - reminiscence na vytlačené pohanství - otevírá v době náboženské vybledlosti právě poezie, pro jejíž travestie není božská hra lásky znesvěcením svatého. S mytickými reminiscencemi má Píseň společného daleko víc než s hebrejským náboženstvím, a tak jako kukaččí mládě spočívá mezi spisy Starého zákona. Touží totiž po původním, po tom, co se vymyká dobovým konvencím. Proto se také noří do bohatství země. Tato touha, nikoli konvence, ale ani prastará magie, tu vede k okouzlení.
Symboliku Písně písní převedli ovšem rabínští vykladači mravně vyžehlení zásadovou přímostí anebo rigidností do alegoricky vysvětlených představ, v návaznosti na to i křesťanští teologové prvních staletí (»miláček« jako Kristus), tím však nechtěně do Písně zakleli otázku - nejen milostné (když se budeme dívat v širší perspektivě) - citovosti, vášni a zalíbení v náboženství. Například mnichy křesťanského či buddhistického světa je tato otázka ohrožením, jemuž se brání asketickou tvrdostí a jindy zase pečlivě vykrojeným, plachým úsměvem. Do přísných helvítských tváří se nevtěsná. Copak ale JHVH, Hospodin, Bůh Izraele nemá zalíbení v tom, co člověk dobrého koná, anebo se netěší z podivuhodností zemského Života? A copak tedy není možné obojí pospolu - a bez nejistot: střídmost a zdrženlivost vedle citovosti, zalíbení a vášně? Vlastně... kdo očekává například v židovství a křesťanství jen jedno z tohoto dvojího, nevidí úplně.
Jiří Hoblík
