Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

Flamenco - styl, který vznikl z ohní sluncí

Opět jsem stála - jako už kolik měsíců každou sobotu - před stěnou plnou zrcadel, jež bez omrzení a bez soucitu odrážela naše pokusy o zvládnutí svých těl. Pokoušeli jsme se zaléváním potoků potu přimět je k tanci. Ale ne ledajakému.

Nutili jsme své slovanské a germánské duše a těla, aby napodobily jižanský temperament flamenca. Některá těla byla poddajnější, jiná měla větší cit pro rytmus, další šťastná zas byla s to zkoordinovat složité pohyby nohou a rukou a trupu. Ale zůstávala tu jakási nesmazatelná překážka, kterou z nás ani z nesrovnatelně nadanějších a cvičenějších jakoby nemohl odstranit ani kouzelník. Takový byl aspoň můj dojem. Nakonec ani z našeho učitele - a to byl mistr, který tanec studoval na konzervatoři a flamenco ve Španělsku - se po těch letech práce (a při jeho velkém talentu) nestal španělský cikán. Zůstal Holanďanem, jakkoli netypickým...

Tentýž dojem jsem měla opakovaně i na představeních, kde se španělským tanečním a pěveckým souborem vystupovala třeba slavná tanečnice flamenca X ze Spojených států. Nešlo přehléhnout, jak se liší, přestože tančila špičkově.

Nejde snad o předsudek, ale zdá se, že na to, aby člověk dobře zpíval nebo tančil flamenco, musí mít tu správnou genetickou výbavu. K tomu však, aby si flamenco zamiloval jako posluchač, divák a amatérský praktik, to však naštěstí nezbytnou podmínkou není. Milovníci tohoto vášnivého stylu se rekrutují ze všech koutů světa.

Konečně i flamenco vzniklo smíšením mnoha kulturních vlivů. Jeho základ spočívá v umění kočovných Indů - cikánů, kteří se během svého putování a posléze pobytu na Pyrenejském poloostrově pochopitelně nechali ovlivnit i stylem španělským, židovkým a arabským. Z arabštiny se dovozuje i jeho název. Jde o složeninu dvou slov: felag, které znamená venkovan, a mengu, což je výraz pro uprchlíka. Tedy označení pro potulné venkovany, jimiž se před dvěma staletími ve Španělsku označovali právě cikáni, a to ti z Andalusie, kde se v 15. století usídlili. Tento název časem splynul s hudebním a tanečním stylem, který se od nich učili i usazenější Španělé, kteří dnes vedle cikánů patří i mezi jeho slavné interprety. Dodnes se však flamenco spojuje především s andaluskými městy, kde vzniklo, jako je Granada, Málaga, Cádiz, Jérez.

Setkání s opravdovým flamencovým kytaristou, zpěvákem nebo tanečníkem (zpěvačkou nebo tanečnicí) je silným zážitkem. Jaký to byl rozdíl, když zhruba po půl roce zmíněného sobotního trénování nohou, rukou, těla, tleskání, dupání přijel Manoletto, aby vedl asi týdenní workshop. Měřil asi 150 cm, téměř nikdo jeho španělštině nerozuměl a ti, kdo rozuměli, překládali jen velice sporadicky. Takže jsme ho prostě jen napodobovali. Ale asi to nebylo jen napodobování. Jeho bezprostřední blízkost jsme v malém studiu do sebe nasávali spolu se vzduchem. Měli jsme pocit, že za pár dní jsme se toho naučili víc, než za půl roku. I zrcadla projevila určitou sympatii a signalizovala nám jistý úbytek unylosti v pohybu. Manoletto byl vášnivý malý cikán, ale velký ukázněný mistr tance. Po skončení workshopu následovalo jeho vystoupení. Vykřikování jeho čerstvých žáků po španělském způsobu během představení nyní doplňovalo pochvalné výkřiky španělské a pro-španělské komunity obklopující pódium.

Jak to vlastně asi je s "genetickou" výbavou nezbytnou pro provozování flamenca? Životní styl španělských cikánů je něco, co se nelze kompletně naučit. To člověk do sebe vsává s mateřským mlékem, jak se říká. Jedním z velkých předpokladů je však opravdovost. Flamenco může hrát - zpívat - tančit jenom člověk, který je v kontaktu se svými autentickými city. Tedy člověk, který je nepotlačuje. Vzpomínám si na fascinujícího zpěváka flamenca zase z jiného vystoupení, který seděl na stoličce a k většímu soustředění nejenom zavřel oči, ale začal podél těla mocně kývat paží, jako by chtěl vypumpovat tu nejčitší vodu pramenící z největší hloubky studně, která v něm byla. Když ji skutečně "vypumpoval", šel nám mráz po zádech. Pokud měl některý nezkušenější divák dosud pocit, že ve flamencu se občas ozývají značně "falešné" tóny a že se jaksi primitivně křičí, mohl se nyní snáze napojit na silný cit, který vyvěral ze zpěváka a zaplavoval prostor. Napojit se a poddat se - vzniknou spojité nádoby. Poznáváme, že máme podobné city - cikán necikán, Španěl nešpaněl. S napětím čekáme, jak se "příběh" vyvine. A přestože vidíme před sebou profesionály, cítíme ve vrcholných okamžicích nesamozřejmost a nerutinnost: děje se to TEĎ, co teď JE, co teď CÍTÍM, je pravda.

Protože je flamenco uměním, představuje velmi kultivované vyjadřování citů. Kultivaci si však neplete s potlačováním, jak to možná v jiných kulturách bývá někdy "kultivovaným" zvykem, a tak se tyto otravují lží a nezpracovávanými emocemi, jež čas od času velmi nekultivovaně prorazí pokličku...

Velmi překvapivým a zároveň logickým podnikem mi připadala již před několika lety zkomponovaná flamencová mše Paca Peni de Lucia. I do prostředí tradiční zbožnosti (a pobožnosti) vnesl autenticitu vášnivého prožívání. Při jeho mši se zpívá z plna hrdla, hraje až ruka brní, dupe se o sto šest a téměř se křičí. Lze to svést jen na jižanský temperament?

Monika Kittová

© 2018 - n3t.cz - Joomla Webdesign