nezávislý měsíčník pro duchovní kulturu
Před mnoha lety žila ve vesnici, poblíž řeky tekoucí k oceánu, krásná léčitelka. Tato léčitelka měla nádherný modrý kouzelnický náhrdelník, kterým uzdravovala všechny lidi ve vesnici. Tam také žilo několik žen, které ji neměly rády. Tyhle ženy se vlastně nudily, neměly totiž nic na práci, protože léčitelka všechny uzdravovala. Vyléčila kohokoliv, takže si nebylo na co stěžovat. Uzdravila dokonce i nepřátele.
Ženy měly svou vůdkyni, která se jmenovala Ke klick klunna kle klunna kle stat, což znamená "Vůdkyně hejna". Ta nemohla léčitelku ani vystát. Jednoho dne řekla Vůdkyně hejna ostatním: "Potrestáme ji. Myslí si bůhví, jak je krásná s tím svým náhrdelníkem, ale mně je z toho nanic!" Všichni věděli, že léčitelka chodí každé ráno k chladné řece, aby se tam vykoupala. Ne všichni ovšem věděli, že k ní řeka také promlouvá a říká jí, co má ten den udělat.
Tak skupinka žen vymyslila plán. Vyrobí si nové náhrdelníky a u řeky si je pověsí na krk. Prohlásí, že se vzhůru řekou blíží démoni a že by měl každý odhodit svůj náhrdelník do vody, nebo že je démoni všechny sežerou.
Příštího dne brzy ráno, ještě než přišla léčitelka k řece, čekala vůdkyně hejna se svou skupinou žen v křovinách. Jakmile se léčitelka začala koupat, vůdkyně vykřikla: "Démoni se blíží vzhůru řekou! Rychle, musíme strhnout naše náhrdelníky a hodit je do vody. Jestli ne, tak nás sežerou!" Skupina žen hned strhla své náhrdelníky a hodila je do řeky. Bez rozmýšlení hodila do řeky svůj náhrdelník také léčitelka. Jak se krásný modrý náhrdelník snášel po vodě, začaly se ženy smát. Vůdkyně přišla nadutě k léčitelce a povídá: "Cha! Ty jsi ale hloupá! Žádní démoni na nás nejdou! Obelstily jsme tě."
Léčitelka se cítila strašně, protože hodila svůj náhrdelník do řeky bez rozmyslu. "Pane Bože," povzdychla si, "asi bych se ho měla pokusit najít." Běžela ke své kánoi, sedla si do ní a pádlovala dolů po řece. Jak tak pádlovala a hledala náhrdelník, všimla si staré ženy s dlouhýma lesklýma černýma vlasama, jak sedí na břehu poblíž domku. Léčitelka byla překvapena, myslela si totiž, že dole pod vesnicí již nikdo nebydlí. Rozhodla se, že se staré ženy alespoň zeptá, zda neviděla, jak její náhrdelník pluje po vodě.
Když léčitelka najížděla kánoí ke břehu, viděla pouze dlouhé, lesklé černé vlasy staré ženy, dosahující až na zem. Ta byla zády k řece, takže léčitelka nevěděla, že je velmi, velmi stará a velmi ošklivá. Prostě nevěděla, že je to velmi stará a velmi ošklivá čarodějnice. Čarodějnice stála pořád zády k řece, ale její dlouhé vlasy promluvily, jak léčitelka stoupala k domku! Zašeptaly: "Někdo… se… blíží!" Čarodějnice se ani neotočila a zavolala: "Co pro tebe mohu udělat?" Léčitelka odpověděla: "Neviděla jste, prosím vás, můj náhrdelník, jak se snáší dolů řekou?"
Čarodějnice se pomalu otočila, chvíli se na léčitelku dívala, a potom řekla: "Cóóže jsi to chtěla?"
Léčitelka odpověděla: "Neviděla jste náhodou můj náhrdelník, jak se snáší dolů po řece?"
A zatímco mluvila, všimla si, že ta stará, ošklivá čarodějnice má na sobě dokonce ještě krásnější náhrdelník. Pokročila k ní a zvolala: "Óóó! To je ale překrásný náhrdelník! Mohla bych si ho vzít?"
Čarodějnice se na ni podívala a řekla: "Můžeš si ho vzít, když splníš jednu podmínku."
"A jakou?" ptala se léčitelka.
A ta stará, ošklivá čarodějnice řekla: "Můžeš si ho vzít, když… mi olížeš… moje… boláky!"
"Aáách!" vzdychla léčitelka.
Je dobré připomenout, že v mnoha indiánských příbězích se důležité věci odehrávají čtyřikrát. Čtyři je magické číslo. Léčitelka viděla, že ta stará, ošklivá čarodějnice je pokrytá vředy – plnými hnisu – od hlavy až k patě. Během hovoru se začala čarodějnice šťourat zkřiveným palcem s nehtem obaleným černo–šedým mazem v bolácích. A jak se v nich šťourala, hnis se rozstříkl a zamořil pachem celé okolí.
Znovu zopakovala: "Můžeš si ho vzít, když… mi olížeš… moje boláky!" Léčitelka se podívala na náhrdelník, a potom zpět na čarodějnici a její hnisavé vředy. Zavzdychala: "Aáách!"
Potom, napotřetí řekla stará čarodějnice pomalu a měkce: "Olízej… mi… moje boláááky!"
A léčitelka zaúpěla: "Óóóoch!"
A konečně napočtvrté čarodějnice zahřměla: "POVÍDÁM, OLÍZEJ MI MOJE BOLÁKY!"
Léčitelka se dlouze zadívala na překrásný náhrdelník, potom jen krátce mrkla na boláky. Čím víc na náhrdelník myslela, tím víc ho chtěla. Léčitelka, abyste věděli, měla dlouhý jazyk, který jí visel dolů na břicho. Náhle přistoupila ke staré, ošklidé čarodějnici. Jedním velkým líznutím slízla všechny čarodějnické hnisavé vředy od hlavy až k patě. Vyčistila každý bolák, takže byly všechny pryč.
Nyní se stará čarodějnice cítila dobře, tak dobře, že řekla: "Hmmm, to je balada! Cítím se skvěle!"
A bylo jí skutečně tak dobře, že sundala z krku svůj nádherný náhrdelník a navlékla ho léčitelce.
Léčitelka si ho hned začala prohlížet a dotýkat se ho a vykřikovala: "Óóó! Jaký mám krásný náhrdelník!"
Mezitím, co léčitelka obdivovala náhrdelník, řekly kouzelné vlasy čarodějnici, že vzhůru po řece přicházejí démoni. Rychle, beze slova přehodila čarodějnice dlouhé, černé vlasy přes léčitelku a schovala ji. Když přišli démoni nahoru k řece, začali vykřikovat: "My chceméé lidské duše! My chceme lidskééé dušéé! My chceme lidské duše!" Jakmile se dostali až na pláž pod čarodějnickým domkem, otočila se čarodějnice zády k řece. A jak se démoni plížili dovnitř, mluvící vlasy zašeptaly: "Někdo… právě… přišel."
"Coopak byste chtělíí?" zeptala se jich čarodějnice, aniž by se k nim otočila. Démoni začali kvílet: "Chceméé… lidskéé… dušééé!" Stará čarodějnice se pomalu otočila, pohlédla přímo na démony a prohlásila: "Tady žádné lidské duše nejsou."
A tak se démoni vrátili zpět dolů po řece. Když odešli, nadzvedla čarodějnice své dlouhé černé vlasy a vytáhla léčitelku. Ta si ani nepovšimla, co se dělo, stále ještě obdivovala svůj krásný náhrdelník. "Óóó, ten je krásný!" mumlala. Pak si povšimla, že ráno je dávno pryč a řekla: "Asi bych už měla jít domů."
Seběhla ke kánoi, nastoupila a začala pádlovat zpět. Když se vrátila do vesnice, byly ženy, které ji neměly rády, překvapeny, že ji vidí. A když nadutě procházely kolem léčitelky, řekla vůdkyně hejna. "Ale, ty ses vrátila?"
Potom si všimly jejího nového náhrdelníku a ptaly se: "Kdepak jsi dostala tak překrásný náhrdelník? Musíme mít také takový." A léčitelka odpověděla: "Ale, dostala jsem ho od jedné staré ženy s dlouhými černými vlasy, která bydlí kousek po proudu řeky." Tak běžely všechny ženy k řece, skočily do kánoe a pádlovaly dolů po proudu. Všechny chtěly náhrdelníky. Jak pádlovaly, uviděly na břehu starou ženu sedící před domkem.
Ta byla otočená zády k řece, takže všechny viděly její dlouhé černé vlasy. Nikdo z nich nevěděl, že je to velmi stará a velmi ošklivá čarodějnice. Nechaly na pláži své kánoe a rychle šplhaly k domku. Když byly nahoře, ohlásily tiše černé mluvící vlasy čarodějnici: "Někdo… přišel." Ta se pomalu otočila a jen tak přes rameno přehlédla skupinku žen.
"Co… byste… chtěly?" řekla. Ženy odpověděly: "Chceme krásné náhrdelníky, takové jako je ten, co jsi dala léčitelce.
Stará čarodějnice měla na sobě úplně nový náhrdelník. A také byla od hlavy až k patě znovu pokryta hnisavými boláky. Chvíli se s náhrdelníkem mazlila, a potom řekla: "Můžete si ho vzít…, když splníte jednu podmínku."
A ženy se ptaly: "Jaká je ta podmínka?"
Stará čarodějnice řekla: "Můžete si ho vzít, když… mi olížete… boláky." Ženy se podívaly na její vředy a zakvílely: "Ale to snad nééé!" Čarodějnice otevřela pařez plný nových náhrdelníků a vytáhla hrst těch nejkrásnějších. Potom ponořila ruku do jiného pařezu, plného těch nejodpornějších vředů a potřela si hnisavými boláky tělo. Potom se obrátila k ženám: "Každá z vás dostane náhrdelník, když… mi olížete… boláky!"
Ještě jednou se ženy podívaly nejprve na náhrdelníky, a potom znovu na boláky. Pak zasténaly: Aáách…, aáách!"
Tehdy se začala čarodějnice šťourat ve svých vředech a nechala hnis postříkat všechno kolem. Potom hlasitě a mlaskavě vylizovala hnis a černošedý maz z palce.
Jedna z žen začala zvracet: "Bléé bléé ufff ufff bléé." Konečně, počtvrté stará čarodějnice zahřměla: "POVÍDÁM, OLÍZEJTE MI BOLÁKY!"
A ženy jen sténaly. "Aáách, óóóch!" Prostě to nebyly schopny udělat. Byla tak zabrané do náhrdelníků a lízání boláků, že neslyšely, jak dlouhé černé kouzelné vlasy ohlašují čarodějnici, že po proudu řeky přicházejí démoni. Byly tak zaměstnány pomyšlením na odporné hnisavé vředy, že je ani neslyšely, jak vyvolávají: "Chceme lidské duše! Chceme lidské duše!" Když démoni přistáli na pláži pod domkem, zašeptaly čarodějnické vlasy: "Někdo… přichází." Rychle, beze slov přehodila čarodějnice své dlouhé černé vlasy přes ženy a skryla je pod nimi.
Potom tiše čekala, zády k řece, až uslyšela démony přímo za sebou. Bez otočení se zeptala: "Co chcete?"
A démoni kvíleli: "Chceméé… lidskééé… dušéé!" Stará, ošklivá čarodějnice se pomalu obrátila, nadzvedla své dlouhé černé vlasy, pohlédla na démony, potom na skupinku žen, a pak řekla: "TADY JE MÁTE!"
A to je konec!
John Moses
Johny Moses je domorodý Američan, vypravěč a léčitel, jeho předkové pocházejí z kmenů: Nu–chah–nulth, Saanich, Snohomish, Dwamish a Chehamus. Své vědění předává ostatním díky organizaci zvané Red Cedar Circle. Z časopisu Shaman’s Drum (A journal of Experimental Shamanism, No. 50, 1998)
Přeložila Dana Petrboková
