Zvířata a čáry v Nazce

O jednom peruánském dobrodružství

Existuje několik teorií, které se pokoušejí vysvětlit původ obrazců v Nazce. Jednou ze základních je teorie německé matematičky a geografky Marie Reiche, která tvrdí, že čáry spolu s obrazci představují jakýsi astronomický kalendář související se souhvězdími a s pohyby slunce po obloze. Znamená to snad, že jsou obrazce největší astronomickou observatoří světa?

Kde se vzaly

Ačkoliv je Mariina teorie podložena dlouhodobým výzkumem (Maria Reiche strávila na pampě téměř padesát let) nesetkává se ze strany archeologů s příliš velkým ohlasem: vzdálenosti mezi souhvězdími neodpovídají skutečnosti, některé linie jsou nápadně kratší, jiné delší...

Co do fantastična – Mariinu teorii překonávají pouze názory známého autora knih o nevysvětlitelných záhadách – Ericha von Dänikena, který předpokládá, že se jedná o přistávací dráhy pro mimozemšťany. V odborné literatuře existují také představitelé jako Marlene Dobkin de Rios zabývající se otázkami šamanismu a monumentálního umění s důrazem na halucinogenní kulturu. V tomto případě by obrazce v Nazce mohly být výsledkem extatické praxe a představovat symbolicky vyjádřený náboženský život obyvatel okolí Nazky. Potvrzení této teorie můžeme nalézt na ikonografii předhispánských kultur, které používaly halucinogeny, aby se setkávaly s postavami zvířecích pomocných duchů, jejichž podobu pak rituálně zakreslily do pouště. Možností, jak původ a význam obrazců interpretovat, se nabízí celá řada. Zajímavé jsou například postřehy antropologa Johana Reinharda, který ve své knize The Nazka lines shrnující nové možnosti výkladu jejich původu a významu hledá souvislosti s původním předkřesťanským náboženským světem zachovalým především ve sféře dosud žijících mýtů a představ. Johan Reinhard vychází z jakéhosi duchovního aspektu hor – strážců a ochránců světa, kteří jsou dosud uctíváni. V blízkosti Nazky je to například hora Cerro Blanco, o níž se tvrdí, že dokáže ovlivňovat počasí; je spojena s vodním kultem a s nejvyšší horou na východě Illa-kata a horským masívem na západě Tunga.

Horští duchové Nazky

Hory v okolí Nazcy nejsou nejvyššími zasněženými vrcholky Centrálních And, přesto však představují významné duchovní síly, jež dokáží ovlivnit počasí. Někteří věřící žijící v Nazce mohou prostřednictvím přesného rituálního postupu tyto síly invokovat a s jejich pomocí léčit. Nejdůležitější z hor je Cerro Blanco nacházející se na východ od Nazky, která je ve spojení s horou Illa-kata. K horám se váže následující legenda.

Illa-kata byl nejvyšším vládcem. Tunga panující na pobřeží nosil Illa-katovi zlato a drahé kamení a ve skrytu duše toužil po jeho ženě Cerro Blanco. Řekl, že jí ukáže oceán, z něhož povstala země a zvířata. Když Illa-kata usnul, vydala se jeho žena s Tungou k oceánu. Illa-kata se však náhle probudil a na ženu zavolal. Jeho žena ho uslyšela a chtěla jít zpět. Illa-kata ji však zastihl na půli cesty a usmrtil ji tam, kde byla. Tunga se chtěl pro ženu vrátit, ale nenalezl ji. Illa-kata se vrátil do hor a Tunga k oceánu.

Podle legendy má Cerro Blanco spojitost s vodním kultem. Vypráví se, že v dobách velikého sucha, kdy lidé a zvířata umírali žízní, se několik věřících vypravilo k hoře Cerro Blanco, aby ji poprosili o déšť. Nalezli místo vhodné pro rituál, počali se modlit a hovořit s Bohem. Tu náhle z mraků vystoupil Virakoča a seslal na zem déšť. Říká se také, že uvnitř hory je podzemní jezero, do něhož přitékají řeky z Illa-katy a jezero napájejí.

Johan Reinhard se v knize The Nazca Lines snaží všechny tyto legendy oživit a přivést do souvislosti s obrazci v Nazce. Logicky předpokládá, že tradující se vyprávění a mýty se neobjevily až poslední dobou, ale kódují v sobě systém víry, která tu dříve byla.

Opice, strom a ruce, které nejsou

Navštěvujeme domek na adrese Calle Micaela Bastidas 218, kde žije přítelkyně Marie Reiche – Viktorie Nikitzki. Přednáška trvá asi hodinu, platíme drobný peníz. Viktorie je ruská lingvistka, která přišla do Nazky před osmi lety a podobně jako Marie ve městě zůstala.

Sedíme na několika cihlách. Kolem nás pobíhají dva hubení psíci Tuti a my sledujeme výklad s ukázkami na obrovském modelu posetém obrazci a liniemi, který si Viktorie sama vyrobila. Když přednáška končí, Viktorie nám ukazuje malou sušenou dětskou hlavu, kterou objevila v poušti. Máme dojem, že tady stačí hrábnout a na člověka vypadne mumie.
"Tohle nejsou ruce," ukazuje Viktorie na leteckou mapku, pod níž je u jednoho z obrazcù napsáno "ruce".
"Marie øíkala, že to je žába. Podívejte, ta žába se zlobí!" Viktorie otáèí obrázkem a my najednou vidíme žábu naklánìjící se v hrozivé pozici.

"A tohle je strom huarango. Není to jen tak obyčejný strom. Jeho kořeny sahají hodně hluboko a dokáží vytáhnout vláhu i tam, kde lidé strádají žízní. Marie měla huarango velmi ráda. Říkala, že se stačí přitisknout k jeho kmeni a člověk získá sílu. Také to tak dělám. Huarango je muž i žena, proto je lepší se přitisknout k muži," směje se Viktorie. Když vypráví o Marii, svítí jí oči. "Marie měla úžasný smysl pro humor," dodává.

Maria Reiche – žena pouště

V roce 1939 navštívil Nazcu tým archeologa Dr. Paula Kosoka, ve kterém byla i německá matematička Maria Reiche. Ovlivněna článkem jednoho z astronomů (snad i skutečností, že v Cuzcu přišla o jeden prst – zvířata na obrazcích mají často na ruce jen čtyři prsty), rozhodla se Maria v Nazce zůstat. Protože nevlastnila žádný majetek, pronajala si malý pokojík na okraji pampy,* kde jí dělalo společnost jen několik krys. Nejvíce však žila na pampě:* spala pod hvězdami a živila se pouze syrovou stravou. Zametala linie a postupně odhalovala poselství, které mělo patřit celému světu. Reiche zjistila, že linie vznikly tak, že byla odklopena červená kamenná vrstva tvořící povrch pampy a bílé písečné podloží několik centimetrů pod ním dalo vzniknout obrazcům viditelným jen ze vzduchu. V místech, kde byly linie porušené, rovnala kameny a vysypávala je znovu pískem. Zpočátku jí pomáhalo jen několik Peruánců, později pro svůj projekt získala více lidí. Největší podporu jí poskytla její sestra Renate Reiche, která se za ní do Peru přestěhovala z Německa. Do Nazky přijela také další příbuzná, jež se narozdíl od Marie i Renate v Peru provdala. Počátkem osmdesátých let Marie onemocněla a začala ztrácet zrak. Nyní ležela odpovědnost za linie především na její sestře, které pomáhala Peruánka – Anna Maria Cogorno – vzdáleně spřízněná s Reichových německou příbuznou. Tato žena postupně ovlivnila celé dění kolem Nazca obrazců. Využila Renatiny lesbické orientace a později oklamala tehdy již osleplou Marii a vylákala z ní prohlášení, že je její adoptivní dcerou. Marie sama žádné děti neměla, takže jiný dědic neexistoval. Anna Maria Cogorno spolu s Renate založily asociaci, na jejíž konto přicházely finance ze zahraničí, které měly sloužit jako podpora na rekonstrukci obrazců a linií. Po smrti Renate a Marie získala všechna práva Cogorno. Obyvatelé Nazcy, kteří jsou se situací obeznámeni, provedli v nedávné době symbolické vyhoštění Cogorno z města. V Nazce se totiž dodržuje dávný zvyk, že ten, kdo město opouští navždy, je vyvezen na oslu.

Při návštěvě Limy jsme se seznámili s německou novinářkou, paní Isolde Buscher, která po určitou dobu sbírala svědectví na podporu soudního procesu proti nezákonně provedené adopci Cogorno. Nepravosti však trvají nadále a hovoří se o podplácení soudců. Ve světě se neví, že jedna z nejnádhernějších památek nenávratně chátrá.

Pavlína Brzáková

Mystérium pouště

Kromě figur, které jsou obvykle vnímány jako turisticky nejzajímavější, se na poušti Humána (z kečuánštiny; humána – vesmír) o rozloze 700 km2 nacházejí dlouhé linie, které poušti dávají podobu obrovské mapy.

Ze zápisků Marie Reiche

Linie tvořící jednotlivé figury opisují pouze jejich kontury. Mezi giganty pouště patří dva největší stylizovaní ptáci 1 a 2. Jejich velikost i podoba nemohou být dávány do souvislosti s jinými figurami, protože se způsob jejich utváření od ostatních viditelně liší. Figura 1 se skládá pouze z hlavy a křídel, na místě tušeného těla jsou viditelné dopravní trasy, po nichž jezdí lidé na koních a oslech. Tyto cesty s největší pravděpodobností další kontury překryly. 2 má pouze hlavu, nohy a zvlněnou šíji. Linie, které tvoří jeho kontury, jsou o šíři nad deset stop (1 stopa = 30,5 cm) a ze země vypadají jako široká cesta. Ačkoliv je tato cesta frekventovaná, můžeme připustit, že je součástí figury 2.

Budeme-li figury řadit za sebou podle velikosti, i další, které následují, jsou ptáci. Jedna z figur, 3, představuje ptáka v letu. 4 je mnohem stylizovanější a má dlouhý zobák, podobný jako 1. Menší pták, 5, je možná mořský orel s velkým hltanem, který dokáže nadout do překvapivé velikosti. Tento „vak“ mu slouží k vystrašení ptáků a jejich následné okradení o ryby, jež si tito ptáci nosí v zobácích. Pták tak symbolizuje jednu z netypických vlastností. Ačkoliv je moře, kde orel žije, vzdáleno od pouště asi 30 mil (1 míle = 1609 m), zdá se, že i tehdy, kdy byl obrazec vytvořen, existovaly kontakty s pobřežím. Obyvatelé se v době, kdy byly řeky vyschlé, vypravovali na cestu za mořskou potravou, nezbytnou pro své přežití. Mezi obrazci se rovněž nachází figura, která přesně kopíruje podobu velryby. Rovněž z prehistorických dob máme množství nálezů mušlí, což svědčí o jejich zřejmé oblibě.
Třídění postav podle velikosti, jak je vidět na obrázcích, nemůže být považováno za konečné. Ptáci 6 a 7 jsou například řazeni do stejné třídy jako figura opice. První z nich má tu samou délku zobáku jako je velikost opice, ačkoliv je reálně menší a měl by být v pořadí umístěn až za pavoukem 8. Také 9 je velmi obtížné někam zařadit. Jeho úplné délka je srovnatelná s gigantickými figurami 1 a 2. Přestože má délku šíje blížící se délce linií tvořících opici, jeho tělo se podivně podobá pavoukovi, který má stejnou velikost a tu samou vzdálenost od sousedních úseků linií. Nyní se jeví, že podstatným tématem imaginace, jejímž výsledkem jsou geoglyfy v Nazce, byli právě ptáci. Objevili jsme celkem osmnáct ptáků a tento počet překonávají pouze všudypřítomné spirály.

Z knihy Marie Reiche: Mystérium pouště
přeložila Pavlína Brzáková