Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

Píseň je solí země

Alikvóty nejen na Rusi

Stará píseň je jako kouzelný vzor, který se táhne bez počátku a bez konce. A vyvrcholení písně? Je stejné jako sama píseň, jako jako vyvrcholení života, kousíček věčnosti, kde není nic vymyšleného a vše je řízeno samotnou přírodou.

Píseň je společná řeč, která sjednocuje prvobytná společenství různých národností a spojuje zvuky v různých regionech Země, jež se navzájem tolik podobají. Rytmus podřízený cyklickým zákonům stejně jako vdech a výdech, jako příliv a odliv, je zvuk závisející na přírodě samé – oblý a hluboký jako horská ozvěna, nebo pronikavý a křičící v nekonečné stepi, ve kterém vznikají ty nejvýraznější alikvóty *).

Procítěná celistvost přírody

Při zpěvu dochází ke štěpení zvuku na několik slyšitelných tónů. Takto vedený zvuk obohacený přítomností alikvót je nejhodnotnější: vytváří své spektrum barev a tím modeluje skutečný přirozený soulad. Alikvótní zvuk je jako osnova, hrubě řečeno píšťalka bez dírek, která je zastoupena u všech prvobytných národů, kde melodie vzniká spontánně a jakoby samo sebou. Hudba prvobytných je tvořena zvuky, které se ještě v chápání moderního člověka nestaly hudbou, nestaly se uměním. Je to určitá etapa kultury v rozvoji člověka, kdy lidé ještě neztratili schopnost vnímat prostředí, v němž žijí, nejsou ochuzeni o vědomé přijímání, které je u současného člověka téměř odříznuto a nahrazeno úspěchy civilizace. Je to doba, kdy lidé ještě znali síly, které je obklopovaly, uctívali je, ale současně se jich obávali, snažili se je ovládnout a řídit. Lidé prociťovali svou celistvost s přírodou. Svět se jim zdál tolik velkolepý, že materiální a duchovní věci pro ně byly stejně reálné. Vždyť jenom na to, aby byl postaven dům, je zapotřebí vyvinout fyzickou sílu, a pro to, aby tento dům byl vhodný k obývání, je třeba ovlivnit věci nemateriální a použít duchovní sílu. Tento vliv byl nejčastěji prováděn prostřednictvím jistého rituálu, který sestával z pohybů (později tanec) a zvuků, jež se proměnily v hudbu.

Zpěvák je totéž co šaman

Zvuk a pohyby byly aktivní dynamickou meditací, cestou vedoucí na takovou rovinu, kde bylo možné komunikovat se silami přírody. Tímto způsobem byl zpívající a tančící člověk člověkem pouze napůl a jeho druhá polovina cestovala. Stal se objektem, skrze který promlouvaly síly přírody. Tak například u turkitských národů slovo zpěvák nebo hudebník zní stejně jako šaman (saman). Jestliže člověk zpívá, nachází se v jiném světě. Zpěv byl a je v chápání archaického člověka tajemstvím odhalujícím důležité věci, a to s sebou přináší vytvoření určitých zákonů, které nikdo nesmí porušit. Z pokolení na pokolení se tedy vytvářela tradice, díky které můžeme nyní sestavit přibližný obraz toho, co se odehrávalo před tisíci lety a to dokonce i na takových místech, kde je nyní náboženstvím křesťanství a kam dávno pronikla civilizace (příkladem toho jsou písně, jež se zachovaly na Rusi). Prostřednictvím zpěvu docházelo k doteku se silami, na nichž závisel lidský život. Každičké písni odpovídaly určité postupy, často i speciálně vybraná místa a velmi důležitý byl také čas. Obdobně byl určen i čas, kdy bylo zpívat zakázáno.

Cizincům se nezpívá

U archaických národů se stalo pravidlem, že nebudou nikdy zpívat cizinci, který pro ně představuje nežádoucího a dokonce nebezpečného účastníka rituálu. Hlavní příčinou je, že rituál u různých národností představuje obcování s duchy předků nebo s ochránci a božstvy rodu. Za cizince je považován i člověk pocházející z jiného rodu, protože může při rituálu s sebou nečekaně přinést cizí duchy, kteří by způsobili neštěstí nebo by vylekali duchy domácí. Zbytky tohoto kultu předků se dochovaly i v současném světě, kdy lidé dávají svým dětem jména babiček a dědečků, protože věří, že je budou v životě ochraňovat. Setkáváme se i s tím, že ve vesnici většina dívek a žen nosí jedno jméno: znamená to, že všechny mají jednu společnou rodovou ochránkyni.

Existují určité svátky, kdy se zpívat nedovoluje. Jednou jsme přijeli do vesnice v okolí Brjanska v rámci expedice katedry folkloristiky a setkali se s tím, že ani jedna bábuška nechtěla zpívat: přijeli jsme totiž v době velkého půstu. Babičky řekly, abychom se vrátili za čtyři dny na svátek Červený vršek, kdy uslyšíme jejich písně. Červený vršek je velký jarní svátek spojený s kultem předků. V tento svátek jde celá vesnice na hřbitov a zdobí hroby květinami, lidé pokládají na hroby jídlo a alkohol a zpívají pohřební verše. Dávají si navzájem zdobená slepičí vejce – symbol plodnosti. Na hroby se také kladou vejce. Na některých místech se na tento svátek dosud uchoval obyčej vzpomínání na mrtvé po obilné večeři. Lidé nechávají zemřelým jídlo na otevřeném okně, nejčastěji jsou to sváteční lívance určené duchům předků.

Probouzení země

Je zajímavé, že se každé písně určitých rituálů musí účastnit určité věkové skupiny a vrstvy obyvatelstva. Takový rituál, jako je například koulení vajec, doprovázejí písní děti. Celý rituál i jeho příprava jsou spojeny se vzpomínáním na mrtvé a vykonávají je starší ženy. Rituál prvního osevu polí, který spočívá v rozhazování zrn musí provádět nejstarší muž. Proto při zasévání prvního semena přivádějí mladí muži na pole nemohoucího staříka, aby za jejich zpěvu přednostně hodil první semínka do země (ženy se tohoto obřadu neúčastní). Na Červený vršek mladé dívky zaklínají Vesnu – jaro. Vlezou si na střechu a zpívají tzv. „zaklíčky“ – s kvartovými a sekundovými intervaly s pronikavým „hučením“ uprostřed a na konci každé sloky. Teprve po ukončení tohoto svátku přichází skutečné jaro.

Když se už povídalo o svátcích na Rusi, je nutné poznamenat, jakou roli hrají v lidovém náboženství pohanské prvky a jakou prvky křesťanské. Většina svátků se slaví jako svátky křesťanské, ale uchovává si svou pohanskou formu a archaický charakter. S příchodem křesťanství se dávné svátky neztratily, ale byly povrchně nahrazeny křesťanskými; pravoslavní svatí získali zastoupení v ruském agrárním kalendáři namísto pradávných božstev. Tak se Nikolaj Ugodnik (úslužný) stal ochráncem domácího skotu – jímž původně býval Veles. Nyní se poprvé stáda vyhánějí na Nikolu a ne na Velesa.

Koledník čarodějem...

Taktéž v pravoslavném svátku, jako je narození Krista, se nacházejí velmi hluboké pohanské kořeny. Můžeme je nalézt v některé z koled. Tyto kolední písně zpívají voločebnikové, kteří chodí po různých dvorech v maskách a zpívají, za což získávají v každém domě nějaký dárek. Texty koled v sobě zachovaly jistou podobu zaklínání – koledníci jsou ve svou rolí vlastně čarodějníky, kteří „koledují“ čili „koldují“, což znamená, že čarují (koldovat = čarovat). Pod Brjanskem jsme se například setkali s koledou, která představuje dokonalou svébytnost křesťanství v ruském folklóru: „Nědáš koko, vyrvět oko, Christos voskrěs, Syn Bóžij! Nědáš jajíčka, zdóchnět ověčka, Christos voskrěs, Syn Bóžij! Nědaš drugóje, zdóchnět malóje, Christos voskrěs, Syn Bóžij!

Hlupák ve vsi, sabat na kopci

Většina svátků již pro moderního člověka zcela ztratila obřadně–sváteční charakter. Tak například v Rusku na některých místech se dosud zachoval tzv. svátek hlupáků. Slaví se na počátku nového roku. Jde o svátek, kdy je možné dělat všechno. Neexistují žádné zákazy. Lidé se oblékají do kožichů naruby a do masek. Mému učiteli se poštěstilo se takového svátku účastnit a měl štěstí, že „nebyl zabit úderem do hlavy zmrzlým výkalem zavinutým v pytli“, jako se to stalo jednomu z účastníků představení. Když druhý den vyšlo najevo, co se stalo, nikdo se příliš nedivil – takový je to svátek. Tento a jemu podobné svátky jsou demonstrací chaosu, který vzniká vždy na přechodu dvou epoch, i dvou živlů, kde každý představuje systém mající vlastní řád. Vzniká tehdy, kdy jsou již minulostí zákony náležející jednomu a kdy druhému ještě nenadešla vláda. Ne náhodou se všechny čarodějské sabaty odehrávají na kopci či hoře, na hranici dvou živlů: země a nebe, nebo na břehu řeky či na břehu jezera – tedy na rozhraní zemského a nebeského živlu, nebo na hranici letního a zimního času (31. dubna a 31. listopadu). Hlavní dobou vlády nadpozemských sil bylo dvanáct hodin v noci. Bylo to přesněji řečeno bezčasí, které se nacházelo na přelomu mezi dvěma dny (po 24 hodinách), na rozhraní čehosi neexistujícího, efemerického, co se objevuje jako štěrbina mezi světy, kde končí všechny zákonitosti a otevírá se ohromující neznámo naplněné lidským vědomím – něco, co neobsahuje systém, něco velkolepého.

*) Alikvóty – vedlejší tóny vznikající od základního tónu. Mohou být terciové, kvintové nebo kvartové, nejjednoduššími a zároveň slyšitelnými jsou alikvóty oktávové, ale mohou také vzniknout alikvóty sekundové nebo sextové.

(Tanju Svahu jsme Vám představili v květnovém čísle. Zpívá staroruské obřadní písně, pořádá koncerty s videoprojekcí (ztvárnění písní v symbolech) nejen v Praze, ale i mimo Prahu a žije v jednom z pražských squatů.)

Tanja Svaha
Foto a překlad z ruského jazyka: Pavlína Brzáková

© 2018 - n3t.cz - Joomla Webdesign