Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

Zen a umění dívat se

V mediálním světě, jehož jsme chtěnechtě součástí, býváme denně zahlcováni nepřeberným množstvím různých obrazů a výjevů, které nám mají zprostředkovat to, čemu se říká událost. Otázkou je, zda-li se naše schopnost dívat se v tomto provozu tříbí, nebo naopak otupuje. Ačkoli se před námi na televizní obrazovce míhá jeden výjev za druhým a filmaři a reportéři se předhánějí v zaznamenávání těch nejžhavějších novinek, skutečně nového nabízí televizní vysílání velice málo. Všechno se spíše točí kolem typických a ustálených žánrových schémat: povahu toho, co se tu ukazuje, je možno odhadnout většinou na první pohled. Palmy a moře ohlašují cestopis z exotické země, několik zachmuřených šedivých mužů kolem stolu ohlašuje politickou debatu, pohled na Hradčany signalizuje, že půjde o Prahu. Je možné se donekonečna přít o to, zda je zpravodajství na televizi Nova krvelačné únosně či neúnosně, nelze však nevidět, že je pořád stejné – záběry nehod, katastrof a lidského utrpení nejsou ani zdaleka něčím novým či nevídaným – jsou běžnou součástí té nejvšednější televizní rutiny, řazené podle ustálené gramatiky televizního "obrázkového písma".

Všechno, na co je nutné se opravdu dívat, představuje z hlediska běžného mediálního provozu v podstatě chybu, rušivý moment, nedopatření, a málokterý filmař něco takového svým divákům doopravdy dopřeje (vzácnou výjimku představuje třeba vynikající český dokumentarista Karel Vachek, jehož několikahodinové filmové romány čas od času naruší české televizi její zavedená vysílací schémata). Zdá se nám zkrátka, že obyvatel mediálního světa k žádnému bedlivému a bdělému pozorování svého okolí obvykle veden nebývá: za pozoruhodný výjev se tu vlastně vydává bezvýznamně mediální klišé, zatímco skutečné a důležité události nám často zůstávají utajeny. V jakém smyslu tu však může pomoci odvolání se na zkušenost zenové praxe?

Západ a Východ

Všechny pokusy charakterizovat odlišnosti západního a východního způsobu vnímání a myšlení (vždy samozřejmě do jisté míry zjednodušené) začínají obvykle zdůrazněním západní tendence věnovat se především té stránce skutečnosti, kterou nelze nikdy zakoušet bezprostředně (odtud záliba ve vědeckých teoriích a filosofické spekulaci, tedy v zástupném, symbolickém vyjadřování), oproti východnímu sklonu zaměřovat se právě na svět bezprostřední zkušenosti, na všechno, co je před každou teorií, co je předmětem našeho přímého vnímání a zakoušení. Toto východní naladění lze tedy nazvat ve vlastním smyslu slova estetickým a orientální malířství, hudbu a poezii lze pak chápat jako momenty jeho vrcholného výrazu (řecké slovo aisthesis znamená původně prostě vnímání a pociťování – obvykle spojování estetiky s krásným uměním je tedy z tohoto hlediska až druhotné). Není naším cílem posuzovat oprávněnost takto striktně vnímaného rozdílu mezi Západem a Východem. Faktem je, že západní myšlení se v poslední době k estetické zkušenosti stále více obrací, a evropská postmoderní filosofie má už docela zjevný "estetický původ". To ovšem neznamená, že tu lze hned mluvit o nějakém přímém vlivu Orientu – každé takové krátké spojení je trochu podezřelé a populární knihy typu Tao fyziky či Tao přírody je asi dobré přijímat s určitou opatrností. Týká se to samozřejmě i tohoto textu a slova "Zen" v jeho nadpise.

Zen může být vnímán jako jedna z cest k osvícení, vnitřnímu míru a duchovnímu poznání. Zenový mistr by však patrně před přílišným zdůrazňováním těchto cílů varoval: ten, kdo o ně neustále urputně usiluje a myslí na ně, ten jich sotva kdy dosáhne. Zen nikdy neměl ve velké oblibě samotářskou askezi a přehnané úsilí o vlastní spásu. Není třeba hledat či vytvářet nějaké speciální podmínky – každodenní činnost, všední život, každé zde a teď jsou dost dobré k tomu, aby si člověk uvědomil, že jakýkoli jeho čin "je zároveň absolutním aktem, který proniká celý vesmír, a že je přímo spojen se základním zdrojem života" (citováno z knihy Jiřího Navrátila Uvedení do Zenu). Důležité přitom je věnovat pozornost aktům samotným (nebýt spoután vědomím o jejich účelu), ale bez přílišného úsilí, vlastně jaksi mimochodem (což ovšem není pochopitelně možné bez soustavného cvičení). Všechna věhlasná japonská umění, spojená se zenovou praxí (umění lukostřelby, umění čajového obřadu, umění kaligrafie, ikebana či bojová umění), jsou ve svých vrcholných projevech ukázkami právě takového neusilujícího úsilí. Není v zásadě důvod, proč bychom počet těchto umění nemohli libovolně rozšiřovat, naše představivost nám určitě dovolí vidět jakoukoli běžnou lidskou činnost povýšenou takto na umění svého druhu. Domnívám se, že se to může týkat rovněž umění dívat se. Vždyť přece konec konců právě tato činnost řadu z nás zaměstnává ne právě malou část každého dne. V podstatě jde jen o to uchovat si bdělost vůči tomu, co má divák právě na očích. Pak je totiž možno zahlédnout i věci opravdu nevídané.

Estetické myšlení

"To, že dva diskutující navzájem vynakládají úsilí, můžeme objektivně zjistit, ale to, že hovoří pod vlivem nálady plné nevraživosti a že jim vlastně nejde o slova a výpovědi, ale že se hádají o vůdcovství ve ztvárňování a využití této nevraživé atmosféry, to se musí vnímat. Obě tyto formy vnímání bychom mohli terminologicky rozlišit jako "smyslové vnímání" a "vnímání smyslu". První je relativně triviální, druhé náročné a důležité. A právě o něj tu jde." Pomocí této jednoduché modelové situace uvádí německý estetik Wolfgang Welsch ve své knize Estetické myšlení (v r. 1993 vyšla v nakladatelství Archa ve slovenském překladu) čtenáře do problému, který jsme možná až příliš zjednodušeně nazvali uměním dívat se – umění vnímat smysl je samozřejmě výraz mnohem přesnější. Velmi názorně to dokládá i další v knize popisovaná příhoda: při otvíracím ceremoniálu jednoho mnichovského kulturního centra zahráli krojovaní hudebníci slavnostní melodii, potom nastoupili na pohyblivé schody, za stálého hraní odjeli nahoru, tam přestoupili na schody směrem dolů a za stálého hraní sjeli zase do přízemí. To celé se několikrát opakovalo. Estetickému mysliteli, pozorovateli, který ovládá umění dívat se, vnímat smysl, nemůže uniknout symbolická povaha spatřeného anekdotického výjevu: "slavnostní hudba na perpetuum mobile jako symbolické vyjádření naší kultury (...), všechno je divadlo na jevišti, jehož konstrukce a zákony pohybu se vymykají z našeho vlivu".

Je takřka nepředstavitelné, že by televize zprostředkovala divákům takový pohled, o jakém se píše v knize Wolfganga Welsche – pro televizi může být výjevem hodným pozornosti ještě tak možná přestřižení pásky při otevírání kulturního centra, nahoru a dolů jezdící krojovaná kutálka už ovšem sotva. Přitom právě tento výjev představuje pro toho, kdo se umí dívat, jedinou a pravou událost, skrze níž se ozřejmuje jeden z podstatných aspektů světa, ve kterém žijeme. Důležité při tom je, že její symbolika je implicitní, vnitřní – vztah mezi touto příhodou a jejím smyslem je docela přirozený a následná interpretace už vlastně není ani nutná (patří nicméně k povaze západního myšlení, že si ji neodpustí). Zdá se nám, že právě v tomto bodě nalézáme určitou paralelu mezi tím, co Welsch nazývá estetickým myšlením (jehož kořeny jsou zjevně zcela západní, evropské), a některými aspekty zenové praxe. Umění dívat se je z tohoto hlediska vlastně dovedností nacházet v záplavě událostí (ať už mediálně zprostředkovaných či spatřených "v surovém stavu") ty podstatné a pravé.

Toman Vašinec

© 2018 - n3t.cz - Joomla Webdesign