O prázdotě natažené dlaně

Jsou lidé, kteří si přečtou text, jenž oplývá vzletnými slovy, sem tam v něm najdou moudrou myšlenku a představují si autora tohoto textu jako nádhernou osobnost, nějakého skrytého gurua, který se touto formou pokouší pozdvihnout svět. Jsou lidé, kteří si poslechnou meditační hudbu a protože je jim sděleno, že tuto hudbu poslouchají na celém světě, představují si skladatele jako vyrovnanou bytost v bílém hábitu, který denně usedá do meditační pozice, aby ze svého podvědomí vyloudil tóny, diktované mu z vyšších světů. Pějí chválu na autora i na skladatele. Pak se ale dozví, že oním spisovatelem či skladatelem je Pepíček Novák ze sousedství, kterého všichni znají. Reakce je jednoznačná: "TEN !?"

Exotika zkrátka láká. Jak nelibě neseme, když potkáme člověka, kterého jsme předtím pokládali za div ne světce, a on, představte si to, kouří a jí maso! Jak jsme překvapeni, když zjistíme, že bájný guru, kterého obdivují statisíce, se v životě mýlil, například nevěřil, že lidé přistáli na Měsíci. V životě neustále zápasíme s omezeností. Někdy, ve chvílích, kdy jsme úplně na dně nebo si to aspoň myslíme, máme pocit, že potřebuje najít celého, opravdového člověka, který by se třeba mohl stát naším vzorem, je-li daný stav způsoben rozchodem, tedy hledáme kvalitního partnera. Po chvíli hledání však zjišťujeme, že ten, který se nám jevil dokonalým, má zase své chyby, které jsme předtím nečekali. Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. Neustále dorůstají nové a nové generace nevědomých, kteří si musí projít tutéž cestu, kterou si museli prošlapat ti, kteří se nyní pokládají za "ty lepší". Navštěvujeme-li učitele, který byl pro nás v době začátků neocenitelným, který nám dal poznání, na kterém se nyní nacházíme, po čase zjistíme, že jeho lekce pro nás ztrácejí náboj, že se v jeho učení opakují znovu ty samé pravdy, které již známe. Začneme tedy hledat chyby, kritizujeme, objevujeme jeho nedokonalost a nakonec třeba odpadneme. On však zprostředkovává poznání stále a v nezmenšené kvalitě zejména těm začínajícím. Jako bychom stále lpěli na učiteli z první třídy základní školy, kterému vyčítáme, že nevysvětluje rovnice o dvou neznámých. Je zajímavé, jak citlivým lidem vůbec nevadí. že se pohybují mezi nedokonalou lidskou čeládkou a člověk, který má snahu dávat, se pro ně stává div ne nepřítelem. Jedna mladá paní nedávno absolvovala relaxaci s uznávaným učitelem. Dozvěděla se o něm ovšem věc, která jí vadila - totiž že za své hodiny bere peníze - sice skromný obnos, ale bere. Své pocity pak líčila mezi známými jako „intenzivní doteky nečistoty a zla“. Zdá se, že v prostředí blízkém našemu poznání se zvyšuje práh naší kritičnosti a malé nedostatky či odlišnosti od směru, který pokládáme za správný vnímáme div ne jako zločin. Tento jev se dá velice dobře pozorovat mezi křesťanskými skupinami, které hledají jistotu v Bibli, ovšem každá klade důraz na jiné místo. Paradoxně pak dialog s „křesťanstvím nepolíbeným“ ateistou je pak daleko tolerantnější než s věřícím, který se nechal pokřtít jako katolík, místo aby usiloval o křest v Duchu svatém. Je to samozřejmě zjednodušeno, ale vystihuje to podstatu věci. Jak je možné, že ve je světě spousta konfliktů vyvolána náboženskými skupinami, které sice tvrdí, že nezapomínají na Boha, ale zabíjejí se ve jménu způsobu víry, který je podle nich ten nejsprávnější? Nikoli ve jménu víry, protože protistrana také věří, ale pro to, že ti druzí věří jinak. Někde je asi chyba.

Nedomnívejme se však, že v malém se podobné smýšlení nevyskytuje i mezi námi. Jakýsi druh minifundamentalismu se vyskytuje ve všech, kteří si odvykli pochybovat, kteří věří, že jejich víra spasí nejen je, ale všechny ostatní, kteří jsou jinak odsouzeni k záhubě. Malá pochybnost v učitele, který řídí relaxaci, se pak v našem nitru promění v záchvěvy disharmonie, kterou vnímáme jako upozornění na jeho chyby, místo abychom uvažovali o těch vlastních. Pak jsme schopni odmítnout nataženou dlaň, která tu není proto, abychom jí podléhali, ale vyjadřuje gesto tolerance a pomoci. Pro nás je pak tato dlaň prázdná.

Stanislav Musil