Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

O víře II

aneb energie vesmírná je vskutku nesmírná

Jak to může dopadnout, když se duchovní člověk ocitne mezi materialisty? Kdo odchází více obohacen? Ten duchovní, neboť pomohl prosvětlit zatemnělé mozky svých přátel, nebo materialista, který má k dobru další historku o dalším člověku, který věří v takzvané vyšší sféry?

Nedávno jsem slyšel příběh dospělého, normálně myslícího muže, který byl donucen k rozvodu svou ženou, která i u soudu údajně chvílemi stála na jedné noze, ruce vzpaženy a vnímala vesmírnou energii, která ji posilovala. Donutilo mne to znovu k zamyšlení.

Moderní psychologie si člověka občas dělí do několika kategorií (podle toho, kudy se do té psychiky řízne). Mnozí známe dělení na leptosoma, pyknika a atletika nebo melancholika, flegmatika, sangvinika a cholerika. Někteří amatérští psychologové dělí lidi s prominutím na normální, blby a pablby, přičemž normální je vždy pozorovatel, ty ostatní lze objevit pouze mezi jeho protějšky. Podle jiné teorie dělíme člověčenstvo také na osobnosti typu Rodič, Dospělý a Dítě. Což takhle podívat se na to z pohledu víry?

Dítě věří všemu, protože mu nic jiného nezbývá, nemá totiž vyvinuté schopnosti analyzovat poznatky. Krom pozůstatků vědomí, které si s sebou přináší dejme tomu z minulých životů, na kterých se pak nabaluje jeho osobnost jako perleť na zrnko písku v lastuře. Dlouho, předlouho takovému Dítěti trvá, než si začne samo řídit svůj život. Rozhlédněme se nyní kolem. Kolik je v našem okolí dospělých dětí, které samy svůj život neuřídí, které jsou ochotny věřit čemukoli, co jim přinese pocit jistoty? Kdo by se na ně mohl zlobit? Vždyť jejich snaha bývá upřímná, pokud ovšem není zbarvena rolí, do které takové nepřipravené Dítě postaví Život. Rolí Rodiče. Takové Dítě převlečené za Rodiče dokáže kolem sebe udělat opravdovou spoušť a bývá nekritickým obdivovatelem nejbližšího Mistra, jehož učení autoritativně předává dalším Dětem, které jsou víceméně ochotny poslouchat. Dospělí se drží opodál a koukají, občas si ťukají na čelo a s povzdechem konstatují, že toto je také občanská společnost. Dospělí nevěří, dokud se nepřesvědčí jedním z orgánů, kterému se naučili důvěřovat, než dospěli. Zrakem, hmatem, méně často pak sluchem, chuť a čich má díky civilizaci většinou zakrnělé.

Vraťme se nyní znovu mezi materialisty, kde "prosvětluje atmosféru svou přítomností duchovní člověk". Mnozí máme v sobě zabudovanou pomyslnou váhu, podle které, když se řekne "materialista", objeví se na displeji nula až pět jednotek, když se řekne city, objeví se dvacet jednotek a když se dojde k duchovnu, objeví se číslo sto. Je to nešťastné dělení. Souvisí to nějak s lidskou pýchou i s tradičním vnímáním čaker a hadí síly, která prý pozvolna stoupá, prochází sférou materie, energie, citů až po Absolutno. Duchovní člověk ve společnosti nevědomých masožroutů je lehce povznesen nad jejich denní starosti, nad jejich kus žvance a upocené vtipy o Pepíčkovi a jeho sexuálně nevázaných rodičích, nad přízemní starosti, kde, kdo, s kým a jak dlouho žije, kdo má jaký plat. Snaží se jim vštípit, aby obrátili svůj zrak od naplněných koryt k nebesům, kde je člověk svoboden, blažen a prost připoutanosti. Masožrouti však nereagují a posílají duchovního člověka slušným způsobem k šípku. Tu se onen duchovní může naštvat, prohlásit, že je všechny čeká ještě mnoho a mnoho inkarnací, než se jim rozsvítí, a buď zmlkne nebo opustí svazující společnost. V každém případě však již od začátku tohoto příběhu dává duchovní člověk najevo, že je něco víc, něco jiného, že o trochu více zná z tajemství světa, že žije výš.

Problém je v tom, že všichni v něco věříme. I materialisté. Člověk takzvaně materiální věří tomu, co si mohl osahat svými pěti smysly. Věří však velmi pevně, možná daleko více, než ten, který odmítá to, co může bezprostředně vnímat, protože jej to svazuje, omezuje a díky tomu trpí. Člověk nemateriální se stává nekritickým nadšencem všeho, co mu nabízí možnost odpoutat se od onoho svazujícího prostředí. Může se stát přívržencem učení obsahujícího krásné ideje, které jako by byly opsány z běžně uznávaných a dostupných svatých písem. Jsou jen podávány sladčeji, naplňují člověka pocitem, že on je dobrý, že si zaslouží daleko větší péči světů, které podle těchto duchovních principů žijí. Můžeme se stát přijímači krásných myšlenek slavných, bohužel však již nežijících osob, které teprve po opuštění své tělesné schránky mohou naplno rozvinout a předestřít krásné ideály, podle nichž se jim za jejich života nepodařilo žít. Můžeme přijímat krásné myšlenky kosmických civilizací, které krouží kolem naší planety a hodlají spasit a zachránit ty dobré, co trpí pod jhem zla, které je všude kolem nás rozprostřeno.

Člověk, sotva byl seslán na zem, aby se naučil rozlišovat a zdokonalil své vědomí o současný pocit bytí, naučil se chápat život se všemi jeho stránkami, opět obrací svůj zrak vzhůru, neboť "nahoře" je přece jen lepším světem než "dole", kam bylo a je obvykle umisťováno peklo a negace. Ještě nedokonalý, nepoučen, chce odejít. Vlastně, třeba tak naplno nechce, ale rád věří tomu, že bude vzat, zatím co jiný, méně dokonalý, trpící a ubližující, nemocný na duchu bude zanechán. Ptám se však člověče, co tam "nahoře" budeš dělat? Komu budeš prospívat, když všichni budou šťastni a blaženi z toho, jak se vymanili ze spárů zla, jak opustili ty nepoučitelné, kterým neměli sílu vzdorovat, ani jít příkladem, či dokonce pomáhat? Kam, a před čím chceš utéci? Nejsi snad podoben dítěti, které utíká z tábora v přírodě, protože nepřivyklo novému řádu a samostatnosti a stále se mu stýská po tatínkovi a mamince?

Když člověku docházejí přirozené argumenty, počne citovat. I já tak učiním.

Bhagavadgíta: Pravdivě vidí ten, kdo vidí nejvyššího Ducha v každé věci a nesmrtelnost v každé smrti.

Kdo vidí, že nejvyšší je stejně přítomen ve všem bytí, jak by mohl ublížit sám sobě či jiným?

Stanislav Musil

© 2018 - n3t.cz - Joomla Webdesign