Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

Kousky houževnatého Ega

(rychlá pohádka)

Bylo, žilo kdysi jedno malé Ego. Tulilo se k dušičce malého chlapce (říkejme mu třeba Egon) a skoro o sobě nedávalo vědět. Jak Egonek rostl, tu si všiml, že mu patří ručička, tu si všiml, že ho maminka chválí, jak udělal pěkné …e,e… Maminka s tatínkem potom mávali rukama a volali - táta - a ukazovali na tátu, volali - máma - a ukazovali na mámu a říkali Egon a ukazovali na Egona. Ego se nažilo vypnout svůj vychrtlý hrudníček, aby směr prstu dopadl na něj a mohlo pomalu sílit. Ale Egonek jaksi pořád zaostával. Říkal, že Egonek bude čurat, Egonek chce papat, ale pořád z něj nechtělo vypadnout jedno slůvko. Až po mnoha měsících k tomu došlo: "Mami, JÁ mám hlad!" zakňouralo to z postýlky. Maminka se nahnula přes okraj a spatřila Egonka, jak kulí oči a z těch očí mu koukalo hladové Ego. Maminka respektovala Egonovo přání - tím nakrmila jeho Ego - a nakrmila fyzicky Egona. Tak se postupně Ego stávalo nerozlučným kamarádem Egona a Egon zjistil, že si pomocí Ega vymůže na světě prostor.

Egon dospíval a jeho Ego vesele sílilo, a brzy mu začala být Egonova tělesná schránka malá a začalo nutit svého hostitele, aby kousek svého Ega přenesl na své okolí. Egon si začal okolí podmaňovat. Pro jeho vyznavače a přisluhovače bylo například typické, že používali výrazy z Egonova slovníku (Egon například rád zdvojoval příslovce, říkal "to je nesmírně, nesmírně zajímavé"), byli stejně sarkastičtí a pichlaví jako Egon a byli stejně jako Egon přesvědčení o své pravdě. Byly to zlaté časy. Ego ovládalo skupinu a jeho nenasytnost rostla.

Tu však přišla pohroma. Egonovi se přestalo dařit a ztratil pochlebníky. Ego se muselo uskrovnit a spokojit se s Egonem. Bylo však stále namlsáno a toužilo po návratu k moc. Přišly ale tak zlé časy, že Egon začal chápat, že tu svět není kvůli němu a že něco není v pořádku. Jeho utrpení rostlo a s mírou jeho utrpení se opět začalo dařit Egu. Ego ztratilo svou sílu a nabubřelost a roztáhlo se do veliké šířky, jako voda zaplavilo celou krajinu a naplnilo každou skulinu. Kamkoli Egon pohlédl, všude viděl svou bídu a utrpení, všude viděl své Ego. Zašel se Egon zeptat lékařů na své potíže a protože mu to moc nepomáhalo, byla v něm malá dušička. "Vy nemáte žádné sebevědomí!" řekla mu psycholožka a Egon to musel přiznat. V hloubi v něm však pracoval strach. To Ego, vida, že jeho obraz a uvědomění si bolesti neuspělo, začalo hlodat v oblasti nejistoty a existence, aby si podmanilo Egona skrze uvědomění si strachu o sebe, o Ego. Bál se tedy Egon o své Ego a ono mu sílilo a ponoukalo ho k různým nelogickým a zmateným rozhodnutím.

Bezvýchodné situace nutily Egona dále hledat, až se dostal k vědám duchovním. Vyslechl několik přednášek, ze kterých usoudil, že by se měl zbavit Ega jal se Ego vymítat. Držel půsty, sloužil druhým a poznenáhlu v něm začal narůstat pocit spokojenosti, že dosahuje svého. Byl velmi spokojen s mírou dosažené pokory, s mírou dosažené askeze. Na všech shromážděních seděl docela vzadu, bylo-li třeba přiložit ruku k dílu, byl Egon mezi prvními, byl-li čas k obědu, šoural se Egon mezi posledními. Jeho Ego téměř nebylo vidět. Sedělo přímo v srdci a bylo tvrdé jako skála a husté jako neutronová hvězda.

Na jiné přednášce pak Egon slyšel tezi, že chceme-li se zbavit Ega, musíme jej nafouknout a zvětšit, abychom jej pořádně viděli a věděli, čeho se zbavujeme. Egon tedy odhodil skromnost a začal jednat nabubřele, ale pozoroval, kde se jeho Ego skrývá. Jeho Ego hledalo a pozorovalo s ním, snažilo se také přičinit o ztrátu Ega, ale pořád jim to spolu nějak nešlo.

Tu přišel cizí učitel a začal šířit pochybnosti. Které náboženství je to praví? Egon, zasažen ve své nesobecké kleci, začal přemýšlet a hodnotit a trochu se bát o svou duši, osud, pravost učení o příštím vtělení. Jeho ututlaná energie vzplála a Egon se dal na víru pravou. Jeho Ego se rozpálilo do svatého plamene a Egon se stal jeho nástrojem, domnívaje se však při tom, že je nástrojem JEHO, onoho jediného. JÁ bylo nástrojem, JÁ bylo vykonavatelem, JÁ bylo hostitelem, posuzovatelem.

Za několik let přišla tělesná láska v podobě ženy, uhasila své plameny a zažehla purpurové plameny touhy a závisti. Ego se roztáhlo a z Já se stalo My dva. Myšleno bylo ale stále Já, protože Já vlastnilo, žárlilo a bylo závislé. Pak polovina z My, žena, Egona opustila, vzala si s sebou jeho iluze a kousek nenasytného mužství. Egon byl tak zaskočen, že chvíli nevnímal žádný pocit. Jeho Ego z něj na chvíli spadlo a začalo běhat okolo a hledat cestu zpět. Po chvíli Egon usedl, začal plakat a jeho Ego mu vděčně chytalo slzy a soucitně stlačovalo plíce a bránici. Egon se vydal na cestu k mostu a pohled na řeku hluboko dole jej podivně uklidnil. Jeho věrné Ego stálo s ním, nepoznané, velké a nenápadně strkalo Egona přes zábradlí. Tu Egon lehce prozřel a mávl rukou. Ego se zapotácelo, ale zůstalo, počkalo, až se Egon vzpamatuje. Ten se posléze vydal do světa za dalším životem, za další láskou, následován věrným Egem. To mu slouží k sebeuvědomění a zůstane s ním pravděpodobně do smrti, aby se s ním protáhlo tunelem.

Hrozí tu však Egu jedno nebezpečí. Mnohým Egonům dochází, že tunelování již bylo dosti. Že už bylo na čase?

Stanislav Musil

© 2024 - n3t.cz - Joomla Webdesign